Kilometrů hltání

Něco neběhacího

2012-02-17T16:47:00.003+01:00

Včerra jsem koukl na facebook a našel tam zprávičku od Trailpointu, že v sobotu bude mimořádný ŠUTR. Tentokrát MasoŠutr. Asi od masopust, protože v cíli prý na každého bude čekat sekaná. No, proč to nezkusit, když to mám skoro za rohem. Stejně bych šel běhat, takhle na to aspoň nebudu sám.

To jen na úvod, aby ten příspěvek aspoň trochu odpovídal názvu mého blogu. Nyní to neběhací, o co jsem se chtěl podělit. Kamarád Josef publikoval na fcb hezkou hlášku. Cituji:

"Ve zprávách říkali, že by každý, kdo vyrazí na cesty v tomhle počasí, měl mít s sebou řetězy, lopatu, deku, rozmrazovač, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo .... No, vypadal jsem ráno v tramvaji jako blbec ..."

Přiznám se, že už dlouho jsem se tak nezasmál. Začal jsem navíc uvažovat, jestli se to týká i situace, že vyrazím na cesty běhat. Ani nedomýšlet! Co míváte v takové situaci s sebou vy?

A ještě jedna zpráva dnešního dne, tentokrát se týká hromadných mailů. Dostal jsem následující:

Ahoj všichni, kdo máte mobily!!!!
Byl jsem dnes celý den pryč a po návratu domů jsem měl na mobilu 8 nepřijatých hovorů z čísla *420 477 100 111*. Protože to začalo být hodně podezřelé, začal jsem pátrat po telefonním čísle na internetu a narazil jsem na diskusi, kde si lidé stěžují,že jim číslo volá taky pravidelně. Když telefon zvednou, hovor se automaticky přeruší, nicméně ve vyúčtování na konci měsíce mají tzv.dárcovské volání 1 min za 100 Kč. Prosím, toto číslo si někam všichni napište a když se objeví na mobilu,tak *nezvedat*!!!!! Sprostě a drze vás okrade o 100 Kč. Během doby, než jsem napsal tento mail, zvonil ještě dvakrát. PROSÍM POŠLETE TO DALŠIM KAMARÁDŮM A ZNÁMÝM.

Nedalo mi to a obrátil jsem se na lidi v oboru sběhlé, zda je to vůbec možné. Zde je jejich odpověď:

Na tom čísle jsou čtyři firmy, všechny s pochybným názvem. Nevím, jestli je možné, aby se něco takového dělo, každopádně, kdyby se něco takového stalo, operátor by měl uznat oprávněnou reklamaci, protože to pro tebe není odchozí volání. Když chceš mít jistotu, tak to neber.

A poučení? Žádné mě nenapadá. Snad jen "Když chceš mít jistotu, běhej!"

Mrzne. Vyběhnu?

2012-02-11T11:07:00.000+01:00

Běhat či neběhat v těchto mrazivých dnech, toť otázka, na kterou odpovídají renomovaní doktoři i populátoři běhu a vždy přitom trochu vztyčí prst. Přátelé, co si budeme my běžci povídat. Důvod, proč nejít běhat, jsem schopen si vycucat z prstu za jakéhokoli počasí. Ať už je mínus dvacet, plus třicet, déšť, vichřice či fujavice. A kdo je zkušený běžec, najde si důvod k neběhání i za ideálního běžeckého počasí. Co se tím snažím říct? "Vše je v náší hlavě. Přečti si rady moudrých, ale ignoruj je a řiď se svými pocity!"

U mě to funguje tak, že kouknu na teploměr a oblohu a zjistím, že dnes mě tam nikdo nedostane ani za pytel sušených Jánošíků, jak říkává bratranec. Jenže za chvíli už to se mnou šije, někde zpoza rohu vykoukne trenýrkový plán, jak pro změnu říkává 12HD, a už mám na sobě proti své vůli část běžeckého. Teď už není cesty zpátky a za chvíli se nohy boří ve sněhu a do plic se žene mrazivý vzduch. V těchto chvílích se ukazuje, jak příjemné a zdravé je běhat jako lama. To člověk běží tak pomalu, že to udýchá nosem, který jak známo vzduch ohřívá a do plic tak nepřichází mrazák, ale jen chlaďák. Prý. Je třeba tomu věřit a bacily tě nenapadnou. Takže žádná fitka a hurá do mrazu. A za ušetřené stovky se příhlaste třeba na Silvu.

Nicméně nějaké stinné stránky ten mráz taky má, vím to z vlastní zkušenosti. V mrazu jsou totiž i kameny na běžeckých stezkách tvrdší než v létě, kdy jsou rozehřáté teplem. A když se střetne minus dvacetistupňový tvrdý kámen s plus třicetišestistupňovým měkkým palcem, výsledek je jasný. Palec prohraje a zmodrá tak, že mu vadí i pouhý dotek ponožky. A teď Shakespeare raď. BE (hat) OR NOT TO BE (hat)? "A" je správně.

PS: Pokud si někdy nalomíte žebro, vězte, že za deset dní se s tím již opatrně běhat dá. A za tři týdny naplno.

Na pověry přece nevěřím ...

2012-01-13T16:35:00.000+01:00

... nebo si je spíš nepřipouštím a padesát let jsem na ně netrpěl. Jenže dneska si osud při vybírání obětí vzpomněl i na mě.

Ráno si tradičně měřím tepovku a ta je o deset nad normálem. "Kruci, že bych to včera tak přehnal?"

Ani si toho nejsem vědom. No, dnes mám stejně volno, pátek třináctého a já jedu na pohřeb kamarádovi. Na běhání dnes čas nezbude. Nebo že by mi tělo chtělo říct, zůstaň celý den v posteli, nikam nelez, nic dobrého tě nečeká?

Vstávat a vzhůru na nádraží. Kopeček před domem trochu klouže, tak raději opatrně. Nejdřív autobus, pak tramvaj a pak .... den skončil. Na mokrých schodech tramvaje ztrácím balanc a prásk, rána do lokte následována ránou do sedacího svalu a ihned na to úder do zad, který vyrazil dech a zatměl před očima. S nadávkami se podvědomě rychle zvedám, aby mě řidič nepřehlídl, nezavřel a neodvezl na další zastávku. Chvilku trvá, než jsem schopný se úplně postavit a dalších pět minut vypadám jak opilý bezdomovec bezvládně se klátící na ulici. Záda neuvěřitelně bolí, šok vyvolává pocity závratí a bolest břicha. Vše kolem je rozmazané a malý mozeček se ne a ne zkoordinovat se zemskou gravitací.

Po prvotním šoku, kdy už jsem schopen se potácet rovně, byť s bolestivou grimasou v obličeji, se derou na mysl praktické záležitosti. "No s tímhle nemůžu cestovat hodinu vlakem a pak trávit čas na pietním aktu." Je mi líto, ale nohy automaticky směřují zpět na zastávku a po půlhodině jsem zase doma. Hezky to přišlo k sobě a žebra o sobě dávají vědět.. Jestli to bude probíhat jako tenkrát, když mi pod kolo vběhl pes, tak mě čeká týden spaní v křesle a minimálně tři týdny bez sportu. Jako na potvoru zrovna dva dny poté, co jsem se přihlásil na Silvu a zkonstatoval, že to chce trochu v tréninku přidat, abych těch 103 dal.

Děj se vůle boží, červen je snad ještě daleko. Snad se vám dnes pátek moc nečernil.

TŘI DNY POTÉ
... jsem přece jen skončil u doktora.

"Tak na tu bolest máte nárok. Ale je to dobrý, to nalomené žebro vám žádné vnitřní orgány neohrožuje. Spát v polosedě, mazat, klid a za šest týdnů jste zase v pořádku."
"Pane doktore, jsem vášnivý, i když jen rekreační, běžec. Nešlo by to nějak urychlit?"
Jeho úsměv ve tváři mluvil sám za sebe: Ti blázniví sportovci, co si jen myslí? Že se kvůli nim postaví příroda na hlavu a že do dvou dnů se ze všeho vyléčí?
"Však uvidíte sám, ona vás bolest nenechá," odpoví diplomaticky. Asi má pravdu. A kilometráž půjde pěkně do háje.

Předvánoční ŠUTR

2011-12-18T16:19:00.001+01:00

″A vzorky cukroví s sebou,″ objevilo se v komentářích k Michalově pozvánce na předvánoční ŠUTR. Že nakonec budu jediný, kdo ho přinese, mě tedy nenapadlo. No nic, ty tři kilometry z domů na start s krabičkou cukroví v jedné ruce a petkou s ionťákem v druhé se daly přežít.

Jinak proběhnutí to bylo víc než příjemné. Matně vzpomínám, jestli jsme někdy běželi kousek po rovince. Asi ano, ale pro všechna ta nahoru a dolů těch pár rovinatých metrů zůstalo zapomenuto.

Jak Michal sliboval, protáhl nás zákoutími Šárky, kam člověka běžně nohy nezanesou. Nějakých 16 km i se zastávkami trvalo 2 hod 10 min. I počasí ukázalo svou vlídnou předvánoční tvář – při startu pár vloček, trochu vítr, později jasno. Sice chladno, ale takové teplé chladno. Oproti předešlému dni prostě pohoda.

Ten předešlý den, to zase byla jednou zkouška vůle. Obléknu se, že vyrazím oběhnout oblíbenou trasu, kouknu z okna a ono ejhle prší. A teď to začalo. Hledání výmluv. Ještě musím udělat tohle, ještě tamhleto …. půl hodiny odkládám vyběhnutí. Podotýkám, že plně oblečen. A když umývám hrnek a talíř od snídaně, připadám si v čepici jako idiot. Asi to znáte všichni.

Pak přijde ta chvíle, kdy je třeba se rozhodnout.

″Přece nebudeš hodinu a půl moknout, svlíkni se a počkej, až to přestane.″

″Dneska to nepřestane, nehledej výmluvy a běž!″

Béčko vítězí. Přesně v duchu pravidla při odpovídání na otázky typu a, b, c. Kdysi jsem absolvoval půlroční stáž v Americe a první hodina patřila vyplňování testů. Co dělat, když neznám odpověď a jak najít tu pravděpodobně správnou. A poslední pravidlo znělo: Nevíš, dej B. Od těch dob jsem se mnohokrát přesvědčil, že to kupodivu funguje.

Tak tedy B. Jdu běhat. První poryv větru a sprcha hned za domovními dveřmi mě málem zažene zpět, ale stačí přežít 500 větrných a deštivých metrů loukou a schovat se do lesa …. a najednou klid. Vítr jen v korunách stromů, déšť, to jsou jen mírné kapky propadnuvší korunami, dech se ustálil a vše je paráda. Po kolikáté se znovu a znovu přesvědčuji, že nejhorší je vyrazit, pak už je to paráda. A stejně vím, že brzo zase budu bojovat sám se sebou, zda jít či ne.

Tak ať i ty vaše boje dopadají dobře.

Křest pod Mumlavským vodopádem

2011-12-11T12:33:00.000+01:00

Pardubičtí otužilci mají hezkou tradici - každý rok vyrážejí do Krkonoš k Mumlavskému vodopádu, kde křtí nové členy a překřtívají ty zasloužilé, tak zvané starožitnosti. Letos jsme křtili již potřicáté a takhle to viděl fotoaparát.

V Pardubicích ráno po sněhu ani památky, ale v Krkonoších již zimní idylka.

Někteří vstávali špatnou nohou. Pak museli vzít zavděk dvěma pravými botami případně jednou vlastní a jednou manželčinou. Na prožitku z ledové vody se to prý ale nijak neprojevilo.

Křest je třeba důstojně oslavit, takže v duchu známé písně "vstup jedna lampa". Jen když teď koukám zpětně na tento obrázek tak nevím, jestli jsme místo šampusu nepili pivo (viz text v horní části).

Dozor nad důstojnou konzumací byl svěřen sklepmistrovi.

Vzhůru do plavek a pak do vody. Eskymo patřilo k předchlazení organizmu.

Mimochodem ten nejmenší uprostřed brečel, že nemůže jít taky. Rodiče mu slíbili, že za rok mu už plavky vezmou.

Proslov předsedy před přesunem z tepla srubu U Lišáka, který nám jako každý rok poskytl zázemí, do chladných vod Mumlavy.

Cestou k vodopádu se na nás nabalili náhodně procházející turisti, kteří nevěřili svým očím.

Tady již přicházíme na místo činu.

Nejdříve je třeba vydenzifikovat křtitelnici, která rok zahálela. Šampaňské je velice vhodný dezinfekční prostředek.

První křtěnec. Nejdříve si musel přinést v kýblu vodu z řeky, kterou byl následně pokřtěn z křtitelnice. Držen dvěma pochopy, zatímco třetí mu vhazuje za plavky hroudy sněhu.

Pak mohl konečně vstoupit do chladivých vod a projevit nefalšovanou radost.

A další si odbývá svůj křest ....

... i radost.

Pak už můžeme do vody všichni. Tam to šlo, protože po namrzlých kamenech jsme tam byli rychleji, než jsme chtěli. Mimochodem, voda měla -1 stupeň.

Bez lana se dostli ven jen jedinci, kteří mají na botách přísavky. Ostatní museli vzít za vděk lanem.

Rychle zpátky do srubu a něco na zahřátí.

Např. grog hřeje ruce, vnitřnosti i duši.

Guláš mají U Lišáka vynikající. Jenom naštve, když organismus malého dítěte neudrží obsah útrob na svém místě a ten skončí ve zmíněném guláši.

Následná kulturně-společenská zábava celou povedenou akci zakončila a po krátkém úplňkovém večerním přesunu k autobusu byl 30. křest pod Mumlavským vodopádem prohlášen za ukončený a řidiči byl vydán pokyn k přesunu do Pardubic.

Náhodná procházka

2011-12-08T12:09:00.000+01:00

K napsání tohoto zamyšlení s nic neříkajícím názvem mě inspiroval příspěvek Běžícího Stínu (http://kamazmenohydonesou.blogspot.com/2011/12/tluste-zadky-v-pousti-se-mnou-beze-mne.html). Popisuje závod, který se běží, cituji: ... "ve smeru automaticky pracky, (washing machine cycle) tedy jednou po smeru hodinek, pak proti, pak zase po smeru, pak zase proti, diky cemuz neustale potkavate vsechny ostatni ucastniky a muzete se seznamovat, ci kontrolovat konkurenci." Geniální myšlenka. A mě hned napadá, jak by asi vypadal tzv. Brownův závod. Jen si to představte:

Brownův pohyb je náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu. Tato podmínka by se při závodě dala splnit například tak, že závod bude uskutečněn jen v případě deštivého počasí nebo zimní inverze, kdy je ovzduší plné plynů.

Brownův pohyb je limitou náhodné procházky. Náhodná procházka je v matematice a fyzice užívaná formalizace intuitivní myšlenky provádění náhodných kroků. Každý další krok, obvykle stejné délky, je učiněn náhodným směrem. Někdy je také nazývána chůzí opilce. Jak by se to dalo aplikovat na náš závod? Co takhle třeba běžet na omezeném prostoru - na louce, v lese .... Prostor by nesměl být moc velký, řekl bych přiměřeně počtu účastníků, a byl by vyznačen mlíkařskou páskou. Vhodná by byla třeba pastvina pro krávy, kde by se dalo ušetřit za mlíko - elektrický ohradník by jeho funkci bohatě zastal.

Při Brownově pohybu se molekuly neustále srážejí, přičemž směr a síla těchto srážek jsou náhodné, díky čemuž je i okamžitá poloha částice náhodná. Rychlost Brownova pohybu je úměrná teplotě prostředí. Znovu zpět k našemu závodu: Pokud by chtěl pořadatel dosáhnout rekordních výsledků, musel by v našich podmínkách pořádat závod v tropických slunečných dnech. Pro hobíky bych volil spíš vlídné jaro a pro semtamběžce a semtampobíhače zimní období, kdy by rychlost všech bez ohledu na výkonnost byla poměrně nízká a slabší jedinci by tak nebyli handicapováni vůči natrénovaným borcům.

Principem Brownova pohybu je srážení se částic. To znamená, že jednotliví běžci do sebe neustále narážejí a v duchu Běžícího Stínu mají tak příležitost k seznamování se a vedení společenské konverzace. (Některé městské maratony již pomalu princip Brownova závodu začínají aplikovat, hlavně po startu.) Vskutku závod vhodný pro běžeckou komunitu, která je zaměřena spíše samotářsky. A tím srážením se se dostávám k poslednímu důležitému bodu - jak by se měřil čas a stanovovalo pořadí. Aby bylo možno prohlásit závod za Brownův závod, bylo by to trochu technicky náročnější. Účastníkům by se neměřil čas, ale počet srážek. Každý účastník by musel být vybaven čítačem srážek. Při běžném závodu se při konstantní délce trati počítá čas, který je veličinou proměnou podle kondice zúčastněných jedinců. Zde by se při konstatní ploše a konstatním čase pro všechny účastníky počítal počet srážek, který by se tak stal veličinou proměnou podle kondice jedinců.

Napadá vás ještě další vylepšení? A nechtěl by se organizace někdo ujmout? Rád se zúčastním.

Svatojanská dvacítka aneb sliby se mají plnit

2011-11-29T13:19:00.000+01:00

Nejen během živ je běžec. Proto BONBON pořádá každoročně přebor oddílu v bowlování, kde se probere vše od aktuální formy a bolístek až po nejbližší závody. Letos jsme kouleli koule na Ladronce. Mělo to trochu vadu na kráse, protože výsledky, které nám provozovatel na závěr vytisknul, byly zmatené a neúplné a bowlovací přeborník BONBONu tak nemohl být vyhlášen. Nicméně akce se vyvedla.

Ještě než odcházím, domlouváme se na Svatojanské dvacítce - Šolim mě vyzvedne v sobotu u mecáče.
V sobotní ráno si chystám věci a koukám na web, jak mi jede autobus a vybírám ten, co k mecáči přijíždí minutu před dvanáctou. Sraz je ve dvanáct. V poklidu dodělávám poslední přípravy, když tu o čtvrt na dvanáct najednou záblesk poznání v hlavě - nedohodli jsme se na dvanáctou, ale na půl! Rychle chytnout dřívější bus a smska, ať na mě patnáct minut počkají. Počkali, kluci hodní.
V Berouně nacházím základní školu a jdeme se nahlásit.
"Hele, tohle číslo já nechci," říká Šolim, který se zapisuje přede mnou. "Vem si ho ty, já si vezmu to další." Tím pádem se 98 stává mým číslem a on si bere hezkou 99. Ale zřejmě je trochu nevyspalý, protože si ji na hruď připíná jako 66 a teprve po decentním upozornění z ní dělá to správné numero.
Nakonec se nás tady v našem oddílovém tričku s nápisem na zádech "Běžecký oddíl neambiciózních běžců" setkává šest. Když se o náš oddíl zajímá jeden perspektivní chodec (organizátoři umožnili start i chodcům), zaslechnu od organizátora poznámku: "To je taková parta, do které když se chceš přihlásit, musíš podepsat prohlášení o neambicióznosti a neperspektivnosti."
Start a tradičně volné tempo. Minule mě Šolim ve finiši porazil a tak jsme se před startem ještě popichovali, jak to bude teď.
"Dobře víš, že Bonboni nezávodí, ale běhají pro radost. Takže tě porazit nemůžu. Ale poběžím tak, abych ti v cíli mohl podat horký čaj a nemusel jsi ztrácet zbytečně čas jeho hledáním," slibuju mu.
Příjemná trať za trochu větrného a chladného počasí se táhne podél Berounky do Srbska, na 5,5km obrátka, kousek zpátky a pak lesem stoupání až do Svatého Jána. Zpět k Berounce a proti proudu zpět do Berouna. Sice se to jmenuje dvacítka, ale skutečná délka je 17,8 km.
Naše dvanáctikilometrové volné tempo nás zanechává někde v třetí třetině startovního pole čítajícího přes stovku běžkyň a běžců. Po pár kilometrech intenzivní pocit chladu ustává - tělo se konečně dostalo na provozní teplotu.
Po obrátce v Srbsku trochu přidáváme a posunujeme se dopředu startovním polem. Už dlouho před druhou obrátkou ve Svatém Janu potkáváme čelo závodu, před náma je spousta lepších, ale my si běžíme se svým úsměvem a znovu trochu zrychlujeme a předbíháme. Našemu aktuálnímu třináctikilometrovému tempu by se mnozí smáli, nicméně nám kondice vyšší rychlost neumožňuje.
Seběh zpátky k Berounce a poslední kilometry proti proudu. V jednom padesátimetrovém skopečku využívám gravitace a pouštím to.

"Jak jsi mi tam o těch deset metrů utekl," říká pak v cíli Šolim, "tak jsem si říkal, že trochu přidám a doženu tě. Jenže běžím minutu, dvě ... a vzdálenost stejná. Pak začala narůstat a už to nešlo stáhnout, přestože jsi byl pořád nadohled."
"Vždyť jsem ti slíbil, že ti podám v cíli ten čaj, tak jsem musel trochu přidat," popichuju ho.
Poslední kilometry běžím sám a k rychlejšímu tempu se již nepřinutím. Výsledný čas 1:22:17. Dobrý? Špatný? Je jaký je.
A pointa na závěr - po vyhlášení výsledků přichází slosování startovních čísel a tombola. Ale zřejmě to pořadatelé podcenili a málo dali na vědomí, protože zůstává již jen pár jedinců. Na jednu výhru připadá zhruba pět čísel, jejichž majitelé tu již dávno nejsou.
"A teď si představ, že vylosujou to číslo, co jsem ti přenechal při prezentaci," povídá Šolim. "Určitě ti tu cenu nepřenechám," opáčím, "pamatuješ, že minule jsem ti přenechal pro kluka adidasky, co jsem vyhrál. Takže dnes si tu cenu nechám."
V tombole zůstávají poslední dvě ceny - dámské a pánské hodinky. Tahá se jedno číslo za druhým a nikdo se nehlásí. Až najednou je šťastným výhercem bonboňák Honza., který si bere pánské hodinky. Poslední cena osaměla. Snad deset čísel bylo taženo a dáno bokem. Všichni jsou již nervózní a chtějí to ukončit.
"Devadesát osm! Je tady?"
Kouknu na Šolima a "vidíš, je to tady. Kdyby sis ho nechal, šel jsi tam ty. Teď jdu já." Beru hodinky a tombola končí. Určitě mi budou slušet, jen ten řemínek nechce a nechce obejmout zápěstí.

Lhotecká Kaštanka

2011-11-12T19:38:00.000+01:00

Otvírám web na behej.com a vyhledávám propozice ke Lhotecké Kaštance.

"Sakra, tam snad běhají čeští černoši, to musí mít úroveň!" říkám si při jejich pročítání. No posuďte sami, (řekl by Jára Cimrman, kdyby popisoval dobré počasí): Délka trati - 15 km. Traťový rekord mužů - 24:31. Traťový rekord žen - 28:27. Co tam proboha se svým tempem 12 km/hod budu dělat já?

Přesto v sobotu ráno sedám k Šolimovi do auta a mrazivým ránem jej naviguji do Lhoty. "Tam to je perfektní," říká mi cestou. "Těch koláčků a buchtiček, to uvidíš," a významě pozvedává oči. Při prezentaci mu dávám za pravdu. Stoly se opravdu těmito pochutinami prohýbají.

Po jejich okouknutí jdem okouknout i venkovní teplotu, která se poměrně rychle díky zářícímu slunci zvedá na přijatelnou hodnotu, a volíme lehkou oděvní variantu. Ještě na patnáct minut hodně lehké rozklusání, odčerpání přebytečných tekutin a start je připraven. Pouštíme pár aut, traktor .... a jsme vypuštěni.

Běží se dvě kola po 7,5 km. Zpočátku do kopce. Stačí sto metrů a jsem téměř na chvostě, vždycky mi trvá, než chytím dech. Tentokrát asi deset minut. Šolim běží kolegyálně se mnou a když mu řeknu, že už ten kyslík, co tady v okolí ukradli, konečně někdo vrátil, pomaličku přidáváme.

Močový měchýř se hlásí o slovo a já koukám po nějakém smrčku vědom si toho, že minimálně minutovou zdržení pak už určitě nedoženu. "Ale přeci nenechám Šolima tak snadno upláchnout!" a tak nutím svěrače nepustit to do kalhot.

Kopec, kopec, kopec. Abych nebyl příliš dramatický, spíš jen stoupání. Pak se to konečně zlomí a zbytek kola je už jen zvlněný, prudkým seběhem zakončený profil. Postupně předbíháme pár běžců před námi, ale držíme si své tempo. Svěrače drží.

"Tamtu bílou slečnu/paní před námi musíme dát", říkám mu někde ve 3/4 prvního kola. Předbíháme další, ale bílá paní před náma si drží své tempo, které je pro nás poměrně solidní. A z kopce ještě nějakou sekundu nabírá.

"Třicet šest třicet šest, chlapci," hlásí časoměřič při průběhu prvního kola. "Něco pod pět minut na kilák," vyměňujeme si poznatky. "To by šlo, ne? V tomhle terénu ..." Svěrače stále drží.

Ve stoupání předbíháme dalšího, ale mezi námi a bílou paní běží ještě jeden. A mezera zůstává. Už ji asi nedáme, ale nešť. Stoupání má výhodu, že tělo se pořádně prohřálo a pravděpodobně obsah močového měchýře odpotilo a ulevilo tak svěračům.

V seběhu to pouštím a nechávám Šolima za sebou. Na rovince ale opět zvolním a on mě dobíhá. Vzájemně nám tempo vyhovuje, přestože se občas vzdálenost mezi námi trochu zvětší. Ke konci zase trochu zrychlím a sbírám asi rozhodující náskok. Sice nezávodíme, ale vzájemná rivalita nám ke konci nedává na výběr a dere se na povrch. Bílá paní nám již zmizela.

"Nezapomeň, že je to předseda klubu a že nechtěl nic za benzín," ozve se najednou cosi uvnitř. "Nech ho doběhnout!" A aniž bych chtěl, nohy tak činí. Leč jeho závěrečné tempo z kopce, pár set metrů před cílem, se najednou prudce zvýší a já nestíhám. Dovlávám do cíle sekundu za ním. Hodina jedenáct padesát čtyři. Ubezpečujeme se, jací jsme borci a vzájemně se špičkujeme, kdo jak koho nechal a kdo kde komu nestačil a proč. Jízlivé kamarádské poznámky končí až nekompromisním povelem k odchodu na občerstvení.

Ta fotka hovoří sama za sebe. Sladké, to já můžu. Spíš bych řekl, že moje tělo nic jiného nevyžaduje. Tady však po pár soustech smutně konstatuji, že žaludek to po patnácti kilometrech nebere a přestože oči by ještě pokračovaly, nejde to. A co je nejsmutnější, v tombole jsme zase nevyhráli. Snad příště.

Pověsti nelhaly.

O pohár rektora ČZU

2011-11-03T19:29:00.000+01:00

Je těsně po závodě. Osprchován sedím u PC a marně vzpomínám, kdy jsem naposled běžel nějaký závod. Po troše pátrání zjišťuji, že to bylo někdy v červnu, více jak před čtyřmi měsíci. Takže zase dnes. Vynechat tenhle závod prostě nešlo, na start to mám z domů asi 100 m.

Byl jsem zvědav, jak se mi poběží. Moc toho naběháno není a všechno hodně volným tempem. V pondělí a úterý jsem si to dával dvoufázově - dopoledne běh 8 respektivě 13 km a večer fotbal případně basket a dvacítka na kole. Plánoval jsem, že těhle šest celých šest kilometrů poběžím volně, nohy jsou ztuhlé a nechce se jim. Ale v duchu cítím, že to tak stejně nebude. A taky že jo. Po startu se tep rychle dostává nahoru a tam vydrží po celý závod. Běží se dobře, ale stejně cítím, že běhací manko je znát. To potvrzuje i výsledný čas s průměrem 4:40 na kilometr. Při našem vnitřním bonbonním závodě první odpadá Martin - musí si odskočit a to ho tak rozhodí, že si ihned po aktu podvrtne kotník a do cíle dokulhá. Přetahuji se Šolimem, který jde dva kiláky před cílem přede mne a já cítím, že dnes na něj nemám a ani to nezkouším. Zbývá asi pět set metrů, mírné krátké klesání a já to pouštím. Setrvačností ho opět předbíhám a dělám si malý náskok. Ale po pár vteřinách poznávám nepoznané - nikdy se mi nestalo, že bych při běhu zvracel. Tady to najednou přichází bez varování. Už si hledám tichý koutek, ale ještě poslední pokus to hlubokým dýcháním rozehnat. Heuréka, pomohlo. I tak raději zvolňuji. V dáli už je vidět cíl, držím své tempo a jsem připraven trochu zrychlit, kdyby mě Šolim předbíhal.

Dobíhá dvě vteřiny po mně. "Jsi někde padl na nos, že ti teče červená?" ptám se ho. "Ale ne, jen jsem si odfrkl a bylo to."

"Kdybych věděl, jak jsi handicapován, určitě bych tě nechal vyhrát, ale tebe by to stejně netěšilo, viď", popichuju ho. Ještě chvilku se špičkujem, kdo to kdy zase komu nandá a pak už se loučíme.

Doma to znovu vše v duchu prožívám a jsem rád, že jsem běžel. Tohle závodní hecování mi chybí, sám se k rychlejšímu běhu nedonutím a nohy pak zbytečně leniví. Závodní atmosféra je přinutí ke změně rytmu a aspoň to mají pestřejší.

Otužilci ovládli bednu

2011-10-22T19:49:00.000+02:00

V sobotu ráno přemítám, co na sebe. Venku jsou dva stupně, mlha. Mě čeká něco přes deset kilometrů na kole na start dnešního 5. ročníku Běhu bez hodinek. Takového trochu jiného závodu, kdy nevítězí nejrychlejší, ale ten, kdo nejlépe odhadne svůj dosažený čas. Všichni odevzdají svá časoměrná zařízení do úschovy k pořadatelům a vyrazí na cca 8 km cross pražskou Šárkou.

Takže co na sebe a do čeho se pak převléct? Jestli slunce mlhu prorazí, bude teplo. Jestli ne, nebude. Nakonec to nějak vyřeším, do batohu pár věcí běhacích, termosku a "dopedel!" (zkrácenina cyklistického povelu "do pedálů a do sedel"). Na start dojíždím tak akorát, abych se stihl zaprezentovat, převléknout a prohodit pár slov se spoluběžci Bonbony i jinými. Ještě krátký proslov předsedy o pravidlech a START.

Loni jsem si předepsal, že trať zaběhnu za 43:14, jestli se nepletu. Přešvihl jsem to o 23 sekund a bral bank. Zde musím podotkout, že tento závod svými finančími odměnami překonává některé mnohem profesionálnější. Ze 30 Kč startovného jde do banku dvacka a vítěz bere vše. Loni jsem se sice o první místo dělil s vránou Sárou, ale té Evžen odhadl její čas horší, než já ten svůj. Takže i když jsme se oba netrefili o 23 sekund, já byl rychlejší. A to dle pravidel rozhodlo. Letos se mi nějak běžet nechce, lépe řečeno chce se mi jen volně klusat, takže si nechávám zapsat 50 minut. Hned si ale říkám, jestli nebudu muset jít občas krokem, abych se do toho trefil. Jsem zvědav, jak to letos odhadnu a jak hluboko se propadnu startovním polem čítajícím 55 běžkyň a běžců.

Slunce nízkou oblačnost netrhá, ale na chlad není pří běhu pomyšlení. Někdo volně-povídavým, někdo rychle-dýchavičným tempem ukrajuje oněch 8200 m rozdělených do dvou stejných kol. Nahoru a dolů a pořád dokola. Po prvním kole mám pocit, že by to chtělo trochu zpomalit. Odskočím si vyprázdnit se a kopečky chodím krokem. Jsem někde v zadní části pole, i když zdaleka ne na konci. Každý si nasadil to svoje tempo na odhadnutý čas. Blíží se cíl a já nevím, jestli mám přidat nebo zvolnit. Raději to neřeším a dobíhám stejným tempem. Koukám časoměřičům přes rameno a s údivem zjišťuji, že dosažený čas je 55:12. Kdybych se držel pravidla, že do cíle se má finišovat, mohl jsem se umístit líp.

Výrazné zlepšení oproti loňsku, ve které jsem vůbec nevěřil. Třeba to bude na bednu aspoň v rámci přeboru Bonbonu, který se při tomto závodu vyhlašuje nezávisle na celkových výsledcích. Rychle trochu čaje, ochutit jej pravou bonboňáckou šnekovicí (= hruškovice), dát si sladký sponzorovaný crossaint i hruškovici jen tak.

"Běžkyně i běžci, prosím o pozornost, vyhlásíme výsledky," dí předseda a již předčítá. Mých 12 vteřin stačilo na třetí místo v absolutním pořadí i třetí místo v poháru Bonbonu. První tři byli Bonboni, ovládli jsme zkrátka námi pořádaný závod. Když si to pak zpětně uvědomuji, tak závod ovládli otužilci. Všichni tři se totiž občas potkáváme v Brániku při noření se do zimní Vltavy.

Ještě každoročně se opakující debata stavěči trati versus závodníci. "Určitě to muselo být delší, znám své tempo a takhle pomalu jsem nikdy neběžel," tvrdí mnozí, kteří zůstali za svými odhadnutými časy. "Ale my to měřili nezávisle třemi GPSkami, čemu jinému bys měl při stavění trati věřit?" oponují traťostavěči. "No jo, ale přeci ..."

Ještě se dovídám, že kolega Bonbon, který se v těchto dnech snažil dobýt Everest, se již vrací domu bez dosažení cíle. Skončili prý kousek pod vrcholem. Ale vrací se ve zdraví.

"Tak zítra v deset u mekáče", loučím se se Šolimem. "Naběhnem zase na pravidelné nedělní výběhy!"

No neseřadili se hezky vedle sebe?


Otužilci ovládli bednu. Petr Novák se netrefil o 5 sekund, Václav Pátek o 10 a já o 12. Velikost hruškovice je nepřímo úměrná rozdílu.

Sardinské cyklování

2011-10-11T14:50:00.000+02:00

Jako každý vnitrozemec, který osm měsíců v roce čeká, až sluníčko konečně prohřeje vzduch a bude se dát běhat jen v tílku a trenýrkách, preferuji spíš počasí teplejší než chladnější. Ne horko, ale teplo. Proto mě trochu namíchlo, že jsem na Sardínii za teplem vyrazil zrovna v době, kdy konec září předváděl to, co prázdninové měsíce nedokázaly. Prostě za teplem z tepla.

Majitel byl bohužel v nedohlednu. Rád bych viděl i jeho outfit.

Deset dnů relaxačního cyklování s poleháváním na ztracených i "průmyslých" plážích a koupáním v průzračné vodě splnilo přesně svůj účel - dát tělu voraz, aby zase začalo bláznit a polykat kilometry.

Sardinie je přece jen trochu jiný svět. Zlaté české vlhko. Tam jen sucho a sucho, vypálené lesy či jak se tam tomu vlastně říká a nekonečné množství zlotřilých keřů a květin, které tak rády zanechávají své ostny v kolách cizinců (protože místních tam moc na kole nejezdí, proč by to taky dělali?). Náš rekordman dokázal za jeden den dvakrát přezout novou duši a pak ještě dvakrát lepit, protože čtyři náhradní duše hned tak někdo nevozí.

Sardinie je jiná i v mentalitě lidí. Nejvýrazněji se to pozná na příkopech kolem cest. Netvrdím, že Česko je země čistotná, ale ten neskutečný a všudypřítomný bordel kolem sardinských cest, to se hned tak nevidí. Velkých měst tam člověk moc nepotká, většinou jen městečka a vesničky se svým svérazným duchem, kde se před polednem všichni zavřou a tráví pár hodin siesty. Takové San Salvatore, to je úplně jiný svět.


San Salvatore

V září je tady poměrně sucho. Ale vedra už pominula a příjemných 27 v kombinaci s přímořským větříkem je pro cyklistu ideál. Navíc v téhle roční době jsou na stromech fíky, na polích se válejí po sklizni zapomenuté a naprosto vynikající melouny. Jen ty opuncie! Kdosi mi poradil, že se dají jíst a chutnají skvěle. No, skvěle ... špatné nejsou, ale příště si je raději nechám naservírovat odborníkem. Pak se vyhnu situaci, kdy ty mrňavoučké pichlavé potvory ve tvaru rybářského háčku cítiš na jazyku i na rtech ještě pár dní.

Zajímalo by mě, co asi žerou sardinské krávy a ovce. Všude jich je dost, ale zásadně se vyskytují buď na silnici lemované jen pichlavou makií nebo kamenitých svazích s něčím, co vzdáleně připomíná trávu a navíc v hustotě jeden trs na jeden ar. Pravda je, že tak vychrtlá zvířata se na šťavnatých evropských pastviskách nevyskytují.

Ale hlavně, že jsme ve zdraví doma. Jednou nás cesta jasně vyznačená na mapě dovedla přímo do věznice. Naštěstí pochopili, že nejedeme nikoho osvobodit, ale naneštěstí nepochopili, že tudy prostě projet musíme. Takže nás čekala dvacetikilometrová objížďka. Průjezd makií jsme prostě odmítli.

No nic, vzpomínky zasunout do hloubi paměti a hurá do osmi čekacích měsíců vyplněných hltáním kilometrů.

Trénink tak trochu jinak

2011-09-22T10:27:00.000+02:00

Po čtyřech dnech s rýmičkou a kašlíčkem a teplůtkou (což jsou u mužů téměř smrtelné nemoci) sedám ráno k počítači, abych odvolal svou účast na večerním fotbale. Hned se ale na mě hrne záplava smaltů (čti mailů), jak je kdo nemocen a že účast je tentokrát povinná i pro marody, jinak se nesejdem.

Když už, tak už, říkám si. Začneš pěkně zostra. K tomu hodinovému lítání za mičudou (o fotbale se v mém případě nedá mluvit, já si tam chodím zaběhat) si přidáš kolo. Do Záběhlic ze Suchdola je to přes celou Prahu, nějakých dvacet tam a dvacet zpátky.

Už jakmile sednu na kolo, vidím, že to nebudo ono. Přece jen ty zmiňované smrtelné nemoci tělo poznamenají a já cítím, že nohy jsou malátné a hlavně dech nestačí. Kolo beru jako rozklusání a od Vyšehradu i jako hru "najdi si svou správnou cestu nebo bluď". Bé je správně.

Cestou se jednou zasměju, jednou mi zatrne. Poprvé když u Stromovky projíždím tunel k bubenečskému nádraží. Místo jen pro jedno auto a tak je prozov řízen značkami dej přednost a máš přednost v jízdě. Už zdálky vidím dlouhou řadu aut. Naštěstí kolo je objede. Asi havárka, říkám si, ale skutečnost je prozaická a k pláči i smíchu zároveň. Uprostřed podjezdu stojí čumáky proti sobě dvě auta, řidiči na sebe vyzývavě a přitom s klidem koukají, kdo teda couvne a vycouvá. Evidentně koukají už dlouho, jinak by ta šňůra aut neexistovala. Možná tam koukají ještě teď.

Pak o kus dál po sjezdu z Letné k Vltavě stojím s kolem u přechodu a čekám, kdo mi zastaví. Naproti stojí dva policajti a sledují to. Auta jezdí, až si jedno všimne oněch policajtů a dupne na brzdy, aby mi teda dalo přednost a nepřišlo o body. Už už vstupuji do vozovky, když tu pištění brzd a smykem se pohybující auto mě přinutí couvnout. Má vidina, jak to nestíhá ubrzdit, naráží do auta před sebou a to se posouvá dopředu a neomylně smetává mě i kolo ... nic moc. Naštěstí pro obě auta i pro mě zůstává mezi nimi snad centimetr místa a já můžu v klidu přejít.

Na fotbal přijíždím řádně rozklusán a zahřat na provozní teplotu vyšší, než by bylo třeba. A pak to začne. První hvízdnutí rozhodčího a zapomínám na předsevzetí "hlavně s klidem". Tep na maximu a kyslík v širokém okolí snad někdo rozkradl. Takhle jsem nesípal už dlouho. Ještě že nás bylo na střídání. Ale bylo to podstatně výživnější než intervalový trénink.

Ani nevychladnu a znovu na kolo a zpět. Hra "hledej a bluď" vyznívá jednoznačně ve prospěch bluďu. Nedostatek kyslíku v mozku je příčinou, že ty správné odbočky mi zůstávají ukryté a cesta se tak řádně protáhne. Zbývá závěrečný kopec na Suchdol, kdy melu z posledního, a honem do sprchy. Doplnění cukrů i tekutin a zapřísahám se, že víckrát po smrtelné nemoci takhle blbnout už nebudu. Hezky postupně. Ještě že zítra odjíždím na kola na Sardinii, tam snad bude čas na relaxaci i postupné dostání se do formy.

Zase to běhá

2011-09-04T21:56:00.000+02:00

Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy běžel víc jak dvě hodiny. Letní únava, záda, zájezdy ... a najednou byla fyzička pryč. Pomalé nabíhání kilometrů na konci srpna a po dvou týdnech test, zda si tělo něco z dřívější formy pamatuje.

JO!!! Sice ne všechno, ale endorfiny už zase fungují. Jak by taky nemohly po takovémto běhu po Krkonoších:

Husova bouda (1077 m.n.m.), Pec pod Sněžkou (790), Obří důl (925), Slezký dům (1380), Luční bouda, Výrovka, Bufet na rozcestí, Liščí hora a znovu Husovka. Hezkých 24 km s hezkým převýšením nevím kolik za hezkého slunečného horka (naštěstí v téhle nadmořské výšce příjemná teplota i větřík) a za hezké necelé 3 hodiny.

GPS Art of Running

2011-09-01T11:02:00.000+02:00

Lámu si hlavu, jak do komentáře k Honzovu článku "Umění běhat a běhací umění" dostat svůj art. Nedaří se, takže rychle jeden krátký článek.

2 12HonzaDe: Inspiroval jsi mě, tak jsem si letmo načrtl v Google Earth jednu ze svých tras. Říkal jsem si, co z toho vyjde za ptákovinu. Spíš nic než něco, ale po podrobnějším zahledění v tom nějakého ptáka (snad netopýra) vidím. Nebo andělíčka, jak jsme ho plácavali na zádech do sněhu. Asi budu muset trasu trochu upravit (někde na severu přidat hlavu) a více ji zartovat (čti zuměleckovat).

Tento způsob léta ...

2011-08-28T18:42:00.000+02:00

... však víte, jak ta Hrušínského glosa pokračuje. Mnohokrát jsme si všichni vzpomněli. Jenže já ji letos nepoužíval směrem k počasí. To prý bylo dle meteorologů nejchladnější za posledních 15 let, ale copak to běžcům tak vadí? Ta glosa mi přišla pokaždé na mysl, když jsem v noci coural po bytě a nemohl kvůli bolesti v zádech spát. Na každého jednou dojde. Bolavá záda jsem taky párkrát zažíl, ale abych kvůli tomu měsíc nespal a sport omezil na minimum, to nepamatuju. Asi na tom rčení "když se po padesátce probudíš a nic tě nebolí, tak nežiješ" něco přece jen bude. Spíš to ale bude díky promrzlým kilometrům na kole a následnému mnohahodinovému strnulému posezu v autobusu. (Přece nepřiznám, že za to může i nedostatečné protahování a nedostatek těch protivnch jóginistických kroutivých pohybů.)

Když jsem konečně pochopil, že to nerozběhám ani brufenem nerozeženu, nastal čas elektroproudů a šikovných rukou kamaráda fyzioterapeuta. A tak si zase konečně mohu užít toho potěšení, že večer usnu a probudím se až ráno. Jen těch zameškaných plánovaných závodů je škoda.

Člověk by nevěřil, jak několik týdnů fyzické neaktivity a nespání dokáže z něj udělat trosku. Když jsem zmíněnému kamáradovi řekl, že potřebuji být pozítří zdráv, protože jedu průvodcovat cyklozájezd, skoro se mi vysmál. Leč dělal, co mohl. Nakonec jsme se dohodli, že lepší než na kole bude absolvovat to na koloběžce. Zdá se to sice k smíchu, ale na ní ty záda netrpí tolik jak na kole. Jenže je to trochu fycicky náročnější a já byl po všech pět dní koloběžkování kolem Dachsteinu slabý jak moucha a měl pocit, že druhý den mě nohy fakt už neunesou. Naštěstí unesly, přece jen asi nezapomněly, že do léta něco naběhaly a teď tu nashromážděnou formu, která byť zůstala někde hluboko zapomenuta, aspoň trochu zúročily.

Zítra zase po dlouhé době vyběhnu. Jsem zvědav, jestli se dokážu držet na uzdě a začít zvolna. Rozum říká, abych zapomněl na předprázdninové dávky, ale znám se. Běh pod hodinu není běh.

Sedm divů světa

2011-08-01T18:17:00.000+02:00

Po celé čtyři dny na zájezdu s Tripem podél Dunaje a Inu, se zázemím pro cyklistu až moc komfortního hotelu, se nám slunce odmítalo ukázat. Nicméně po návratu do Čech zjišťuji, že ten občasný déšť byl nic proti tomu, co se dělo tady.

Přejíždíme hranice v Dolním Dvořišti a zase hledám ty přístroje, které vysílají do vnitrozemí Česka záření ovlivňující chování českých řidičů. Někde tady určitě musí být, jak jinak si vysvětlit naše chování, když usedneme za volant. Když na mě zatroubí řidič v Rakousku či Německu, znamená to "Pozor, předjíždím tě." Když na mě zatroubí v Česku, dává mi najevo, abych uhnul a nepřekážel. Na domácích silnicích jsem na kole obtížný hmyz, v cizině slabý nemohoucí tvor, který si zaslouží být chráněn a dostává přednost i tam, kde ji nemá.

Abych nebyl jen škarohlíd, lepší se to i u nás. Občas i český řidič, jakmile vyjede na kole do ciziny a pozná, jak se k němu chovájí, nezblbne při zasednutí za volant svého oře a své chování mění. Ale stejně, ty přístroje tam někde být musí. A jen potvrzují, že my Češi umíme dělat věci, které perfektně fungují, ale které nikdo nikdy neviděl. Takový div světa.

O těch jsem vlastně chtěl psát hned zkraje. Pokud nevíte, které to jsou a nechce se vám kvůli nim objíždět svět, tak až se budete toulat někde kolem německého Passova, sjeďte o pár kilometrů jižněji podél Innu a stavte se v rakouském Schardingu. Malebné městečko stojící za vidění, v němž naleznete zmenšeniny všech divů. Tady jsou.

Maják na ostrově Faru

Egyptské pyramidy

Mauzoleum v Halikamassu

Feidův Zeus v Olympii

Artemidin chrám v Efesu

Visuté zahrady Semiramidiny

Rhódský kolos

Horská vůdkyně z Langegsattel

2011-07-26T20:03:00.000+02:00

Langegsattel je sedýlko v Rakouských kopcích nedaleko Dachsteinu, kam mě zavedly pneumatiky kola při cykloprůvodcování zíjezdu Rakouské Kolorádo. Sedlo ve výšce 1313 m.n.m. Ničím významné. (Snad jen Honza12 bude mít radost z té nadmořské výšky.) Vyšlapat tam stojí naprostou většinu cyklistů tolik sil, že z kola raději slezou. Nicméně sedlo je zvláštní - žije tam koza-průvodkyně. Alespoň mě tam přivítala, následována čtyřmi kravami. Kam šla koza, šly krávy. Hezky to vystihla Zdenka, jejíž fotky a komentáře přidávám.

Jirka v domění, že to babské štěbetání patří k tlačení kol do kopce, musel dlouho čekat, než se nám borůvky přejedly a my se vydaly vzhůru za ním.

Tady se nás dočkal, ale ...

Konkurenční horský vůdce se hodlal přidat k nám i se svými "ovečami".

Tady jsou.

Tady se vůdci domlouvají, kdo převezme velení.

Krávy šly za svým vůdcem.

A tady se nám je konečně podařilo předjet. Překážku na cestě dokázal překonat jen jejich horský vůdce, vyčítavě koukající na zbytek stáda, proč jej nenásleduje.

Po této bajce by mělo zřejmě následovat nějaké poučení, ale nic mě nenapadá. Jen že se krávy nechají vodit kozou. Že by menší orientační schopnosti nebo IQ? Mimochodem, když jsem na jednu krávu olizující mi brašnu na kole zařval "Krávo jedna pitomá, táhni!", vůbec jí to nevyvedlo z míry a pokračovala ve své činnosti. Ale nadávce "Ty hovado blbé!" už porozuměla a odkráčela. (K jinému kolu.) Takže poučení by mohlo být, že věci se mají nazývat pravým jménem. Ale rozeznej krávu od hovada.

Ať se vám v létě hezky cykluje.

Letní únava

2011-07-18T13:16:00.000+02:00

Je to divné, ale mé statistiky jsou neúprosné. V měsících, kdy je vítr, zima, mráz, deštivo atd. (tj. po většinu roku :-) ), vždy naběhám víc kilometrů než v létě. Že by letní únava? Je fakt, že v létě přichází ke slovu kolo, ale naběhané kilometry jdou rapidně dolů.

Od Silvy se trénink změnil v nepravidelné pobíhání doplňované kolem a turistikou. K tomu se přidal týden na vodě na Hronu a pocit, že bych mohl dát ulevit věčně zlobící achilovce. Teď ještě přijde nějaké cyklování po Rakousku a nastane srpen, na který zatím s pevným odhodláním plánuji opět přechod od pobíhání k trénování. Víc jak měsíční zvolnění až vynulování běhu snad bude achilovce stačit. Pokud ne, má smůlu a bude se léčit tím, co jí pozlobilo. Srpen by tak mohl vystoupit ze statistického průměru a dostat se svým objemem na úroveň zimy. Na ŠUTR koncem října bych tak zase mohl něco natrénovat.

Mimochodem, Hron, to je paráda. Posun někam do předrevolučních dob. Jednoduchá tábořiště s minimem lidí. Potkat loď na vodě kromě vlastních souvodáků je vzácnost. Pitnou vodu raději na celý den s sebou, protože občerstvení rovnou u vody taky moc není. Lišky tam dávají dobrou noc (doslova) a medvědi jim u toho asistují. A na rozdíl od českých řek - pořád to teče.

Na koloběžce od Baltu do Čech (aneb opět něco z historie)

2011-07-08T17:36:00.000+02:00

(srpen 2004)
Z gotického kostela na gryfínském náměstí (rozuměj ve městě Gryfino v Polsku) se courají účastníci ranní mše a házejí kradmé i úsměvné pohledy na podivína sedícího na lavičce s vedle stojící koloběžkou. Nic neobvyklého. Toto přibližovadlo vzbuzovalo pozornost všude, kde jsem se s ním objevil.
Za chvíli bude deset hodin ráno a sen končí. Trochu jinak, než jsem si představoval a plánoval. V nohách mám po jednom odpoledni, jednom celém dni a jednom ránu necelých 270 km trhání. Jak jinak popsat ten zvláštní koloběžkářský pohyb, který nejlépe vystihuje pozdrav „trhni si nohou". Chtěl jsem oněch kilometrů udělat mnohem více a v trhání pokračovat až do Čech, ale zde v Gryfino, cca 30 km na jih od polského Štětina, mi došla morálka a chuť pokračovat polskými rovinami dále na jih.
Což o to, zajímavé to tady je, asi jako všude, kde jste poprvé. Nicméně na překonávání nekonečných kilometrů přece jenom není koloběžka ten pravý pomocník.
Na kostelní věži odbíjí celá a z otevřených vstupních dveří se ozývá úvodní chorál další mše. Také ruch na parkovišti ustal poté, co se auta účastníků jedné mše vyměnila za auta účastníků mše následující.

Proč vůbec k Baltu
Na počátku bylo pár na sobě nezávislých informací a podnětů. Jedním z nich byl článek v cykloturistice věnované ženám, kde je popisována cesta z Čech k Baltu a zpět. Jiná informace se objevila na jaře v novinách: z Liberce začal jezdit přímý vlak k Baltu. Dalším impulsem byla určitá nasycenost výletů do Rakous a chuť vyrazit tam, kam běžně kola a kroky českých vandrovníků nesměřují.

Volba padla na sever a zbývalo už jen zvolit způsob. Když netradiční destinace, pak i netradiční doprava. Zvítězila koloběžka i když nutno podotknout, že nebylo vlastně téměř žádné „pro" pro koloběžku. Samé proti. Jediné pro byla originalita a snad i trocha exhibicionismu. Také chuť dokázat si, že to fyzicky zvládnu a vyzkoušet si, co se mnou několik dní na koloběžce udělá.
Plánování cesty bylo jednoduché, dá se říct, že žádné. Vyplynulo ze situace, kdy jsem se jedno odpoledne definitivně rozhodl vyrazit a druhý den ráno vyjel. Nastalo pár hodin alespoň základního plánování. Cesta z Čech k Baltu a zpět pouze na koloběžce za necelý týden, který jsem měl k dispozici, nepřicházela v úvahu. Na internetu jsem si vyhledal novinový článek, který jsem si matně vybavoval v mysli, a který hovořil o vlakovém spojení na sever. Povedlo se. Jezdí se pátek až pondělí, 4:14 z Liberce až do německého Binzu. Markéta souhlasí, že mne do Liberce ráno doveze.

Už mne vlak odváží...

Pátek 2:00. Koloběžka je v autě, motor naskočil, cesta začíná.
„Otvírá se až v pět," zní odpověď nádražáka na můj dotaz, kde je nějaká otevřená pokladna.
„A kde se kupují lístky na vlak ve 4:14 do Binzu?"
„No přece ve vlaku," odpovídá tónem, který mě nenechává na pochybách, jaký jsem to buran, že tyto základní informace neznám. Přece si nebudu kazit ráno.
Ve 4:10 přijíždí šikanzen. Vlak, který vidět na českých kolejích je něco zatím nevídaného. I vnitřek soupravy je pro cestujícího zvyklého na standard ČD nový zážitek a zkušenost.
4:14 a vlak vyjíždí. Lístek na německé pobřeží do Stralsundu, cíle mé cesty, stojí přesně 900 Kč. Plus 150 za kolo ať jedete kamkoli. Kolonka pro koloběžku není a pro tentokrát je považována za kolo. Občas se mi stane, že za ní ve vlaku platit nechtějí, občas se podrbou za ušima a pak řeknou, že to je kolo - tak plať.
Za hranicemi se s námi česká osádka loučí a mění se za německou. Pro každý vagón jeden průvodčí, který je současně něco jako vrchní v restauraci. Po kontrole lístků roznáší na přání cestujících po vagóně občerstvení tuhé i tekuté.
Přestože rychlost se i po německé straně podobá rychlosti českých regionálních vlaků, tj. nic moc, ubíhala cesta vzhledem k prostředí připomínajícímu palubu letadla poměrně příjemně. Na displeji se neustále kromě času zobrazují informace o cíli cesty a následující stanici. V letáčku s jízdním řádem kontroluji náš postup a musím konstatovat, že ze stanic se odjíždí téměř na vteřinu přesně. Dvouminutové zpoždění, které jsme jednou nabrali, bylo při následující zastávce ihned zlikvidováno.
V 11:50, jak jinak než na čas, po sedmi a půl hodinách jízdy, vystupuji ve Stralsundu. Baltu jsem dosáhl, jak snadné, vzhůru na cestu.

Teď již po vlastní ose
V informačním středisku na náměstí se zásobuji propagačními materiály, ze kterých vybírám nejvhodnější variantu pro cestu. Ještě prohlídka města a přístavu. Přiznávám se, že kultuře věnuji na cestách velice málo času. Courání byť neznámými městy mne za 20 minut omrzí a návštěvy muzejí mi taky nic moc neříkají. Raději začínám trhat nohama.
První příjemné zjištění: I zde na severu, bývalém východu, jsou speciální stezky pro cyklisty v rozsahu známém z Rakouska. Pohyb absolutně bez problémů. Problém nastává, když značené trasy vedou po vedlejších komunikacích. Provoz aut v normě, řidiči ohleduplní, ale povrch cest často tvoří kočičí hlavy. Pro cyklistu zvyklého na české a rakouské povrchy je to absolutně nová, nutno říct že trochu nepříjemná, zkušenost.
Ze Stralsundu mé trhy směřují podél Baltu do Greifswaldu a Wolgastu. Panorama pobřeží doplňují bezpočetné větrné elektrárny a cesta příjemně ubíhá. Jen to teplo mne překvapuje, vždyť na severu má být chladno a ne téměř 30 ve stínu!
Dochází mi voda a Lidl v Greifswaldu přichází jako na zavolanou. „Jídla mám dost, koupím jen vodu."
Parkuji svůj stroj, vstupuji dovnitř a po krátkém hledání beru ten nejlevnější 1,5 litrový plast za 0,19 euro. U pokladny překvapivě platím 0,44. Nějak mi to vrtá hlavou, ale již při čekání ve frontě jsem si všiml, že u pokladen mají obrovské kontejnery plné plastových lahví. Vyvozuji z toho pro sebe vysvětlení, že asi plasty zálohují. Toho by se dalo využít! Nebo mne paní pokladní obrala (to asi ne) a nebo se uváděná cena vztahovala na něco jiného. To už se nedovím. V každém případě můj první závěr později podporuje poznání, že nikde nevidím poházené prázdné plastové láhve. Jsou ti Němci tak čistotní nebo to fakticky vracejí?
Mým plánem na nejbližší dny je pokračovat podél německého pobřeží a ve Svinoústí překročit hranici do Polska. Poté stočit řidítka na jih a pokračovat směr Čechy.
Zde je nutno učinit jednu technickou poznámku. Vzhledem k nepřítomnosti nosiče na mé koloběžce se veškeré vybavení potřebné na cestu musí vejít do brašny na řidítka. Takže jen nezbytné oblečení, nezbytné jídlo a vařič. Ani stan, ani spacák. Rozpočet na cestu tak stoupne o výlohy spojené s noclehem. Nějaký ten cimrfraj snad vždy za rozumnou cenu (počítám 10-20 euro za noc) najdu. V Německu hodlám strávit jen jednu noc a zbytek v Polsku, tam snad budou i ceny příjemnější.
Brzy poznávám výhody a nevýhody zdejší krajiny. Výhoda-nevýhoda č.l je absolutní rovina. Člověk se alespoň nenadře do kopců. Bohužel ani nesveze s kopců. Výhoda-nevýhoda č.2 je neustálý vítr. Vane přesně v duchu cyklistického pravidla: vždy proti.

Nocleh trochu jinak
Hledání noclehu na dnešní noc plánuji začít kolem 18 hodiny. Vždyť světlo je až skoro do devíti, něco určitě najdu. Přestože celé pobřeží je turisticky velice vyhledávané, v inkriminovanou dobu se dostávám do skutečného turistického ruchu, do okolí Zinnowitz. Nyní, když jsou koncem července teploty moře i vzduchu více než přijatelné, jsou zde snad všichni Němci. Vesnice a rekreační oblasti nabízejí bezpočet cimrírajů a vonunghauzů, všechny však doplněné slůvkem belegt.
V 19:00 začínám být nervózní a ve 20:00 zkouším už i hotely smířen s vyšší cenou. Všude mají obsazeno. Ve 21:00 mě to přestává bavit.
„Dobře vám tak, Němčouři. Ode mne dnes žádné euro nedostanete! Jdu spát na pláž."
Za rychlého stmívání vyhledávám vhodné místo na pláži. Sotva si udělám pohodlí, téměř prázdná pláž se začíná zaplňovat mládeži i celými rodinkami. Všichni si nesou s sebou dřevo, gril, něco na něj a něco nezbytného k pití. Za chvíli již kolem mne planou ohně. Nutno podotknout, že to vypadá celkem romanticky. Já se však raději stahuji nad pláž, asi o 20 výškových metrů výše, odkud mám z lesíka pohled na moře a ohně jako na dlani. Vítr šumí v korunách stromů a na své pouti po mořské hladině vytváří poměrně vysoké vlny, které hlasitě končí svou cestu na pobřeží.

Nevýhodou koloběžky je nemožnost převozu větší zátěže. Teď na to doplácím. Žádný stan, žádný spacák, pouze šortky, trička a nepromokavá bunda. Vše navlékám na sebe a uléhám dva metry od srázu do trávy pod strom. Uplynulý slunečný teplý den a hvězdy na obloze snad budou zárukou, že dnes v noci nezmoknu. Spát se ale stejně nedá. Země tlačí a chlad časem překoná všechny vrstvy oblečení. Ještě že na moře a hvězdy se dá koukat do nekonečna. Pohled na tachometr mi říká, že jsem měl ještě kroužit necelých pět set metrů dokolečka. Pak by zasvítila magická stovka.
V jednu ráno, kdy ohně až na jeden již dohasly a pláž utichla, se v moři začíná koupat Jitřenka. Její poloha těsně nad obzorem a přímo naproti mne vytváří na hladině dlouhý odlesk. S přibývajícím časem a výškou se světelný pruh zkracuje. Ve dvě, kdy obloha na severu (nevím, proč ne na východě) začíná nesměle blednout, si vařím polévku a kafe. Ve čtyři po slunci stále není ani památky, ale je již celkem světlo. Dole stále nesměle plane poslední oheň - jak zjišťuji později, jedna skupinka na pláži nocuje. A jak zjistím ještě později během dopoledne, přespávání na pláži není nic neobvyklého.
Za pár minut k moři přichází první pár. Časem jich ještě několik přibude - jdou se podívat na východ slunce. Definitivně se loučím s nadějí na spánek, scházím dolů a lezu do překvapivě teplé vody.
„To byla paráda, teď ještě rychle osušit a nezbytné foto, že jsem tu byl."
Po další chvíli začíná úchvatné představení. Východ slunce nad mořem jsem ještě nezažil, pro suchozemce je to podívaná nezvyklá a krásná. Ta probdělá noc za to stála.

Směr Polsko
Jedu dál. Rekreační střediska na pobřeží ještě spí, snad jen kromě prvních běhavců a bruslařů a koupele chtivých rekreantů. Cesta ranními městečky je víc než hezká, ale během trafik jamu bych tady jet asi nechtěl.
V Basinu dělám jeden objev, který chci zmínit i jako turistickou atrakci obšírněji. V Dobrušce mají na náměstí tunovou žulovou kouli volně plovoucí a otáčející se na vodní hladině. Je tak perfektně opracovaná a usazena na milimetrovou vodní hladinu, že pouhým postrčením ruky můžete měnit směr jejího otáčení. Místní starosta o ní vždy vypráví, že je to jediné takové dílo v naší zemi. Na zakázku ho vytvořil nějaký německý kameník a ještě jedno takové dílo údajně existuje někde v Německu. Teď stojím v Basinu na promenádě a udiveně koukám na to, co znám - otáčející se koule na vodní hladině jakoby z oka vypadla té dobrušské. Že by to byla ta druhá? Jak je ten svět malý.
V osm ráno vstupuji na půdu Polska. Kantor má ještě zavřeno, snad někde vyměním peníze později. Je sobota a mám z toho trochu obavy.
Nejsem si nyní jist, zda jsem pro cestu domů neměl raději volit postup na jih Německem. Krajina i cesty byly cyklisticky příjemné. Plán však zněl Polsko a i mapy mám dále jen z Polska. Sice pouze výřezy z autoatlasu l :750 000, ale jet se podle toho dá.

Polské cyklostezky
Hned za hranicemi u stanoviště koňských taxíků nabízejících turistům odvoz do centra Svinoústí jsem příjemně překvapen značenou cyklotrasou vedoucí do Wolinu. Tam chci, není co řešit. Trasa mne provádí městem, aniž musím sdílet prostor s auty. Teprve za posledním domem končí a pokračuje po silnici. Provoz trochu zhoustl, ale ujde.
Po pár kilometrech nevěřím vlastním očím, když před sebou v dálce vidím dvě postavy vykonávající stejně potrhlé trhavé pohyby, jako já. I oni zírají. Dva -náctiletí si vyjeli na koloběžkách na ryby. Když slyší, odkud a kam jedu, nevěří. Chvíli jedeme spolu, pak ale jejich hliníkové skládačky nestačí na poctivý rožnovskopodradhošťský výrobek a loučíme se. Netušíme, že o pár kilometrů dále se zase potkáme.
Značená cyklistická stezka najednou uhýbá ze silnice doprava. Nakouknu na ni a zjišťuji, že povrch se záhy mění na písečnou cestu. Navíc směrník informuje, že je to tudy o deset kilometrů dále, než po asfaltce. Asfalt tentokrát vyhrává.
Už delší dobu pozoruji, že cedule podél silnice zakazují vjezd těžkotonážním autům s odkazem na jakési poromy. Hned na začátku jsem se rozhodl, že se za těžkotonážníka považovat nebudu a že pro mne zákaz neplatí.
A zase oči nevěřícně zírají, když cesta končí v mořské zátoce, kam právě přijíždí trajekt naložený auty, autobusy a pěšáky.
„No jasně, poromy budou určitě prámy, neboli převozy. A já nemám zlotůvky, snad vezmou za vděk i eurem."
„Je to na Wolin?" ptám se obsluhy.
Po souhlasném kývnutí následuje další otázka: „A je možno platit eurem?"
Když slyším odpověď, nechce se mi v první chvíli věřit, ale pak nedůvěru vystřídá radost. „To je gratis."
Gratis převoz si dám líbit. Pozoruji ruch při vyloďování a pak již následuje pokyn obsluhy pro naší frontu čekatelů, že se můžeme naloďovat. Se svou koloběžkou zajíždím až dopředu, abych při vyloďování nemusel ztrácet čas čekáním na výsadek ostatních. Už ani nevnímám, jak si mě ostatní prohlížejí a fotí. Ostatně fotím i já, na tomto zařízení jsem se ještě neplavil.
Celá zátoka má snad 300 metrů na šířku, takže plavba je poměrně krátká. I tak ale s naloděním/vyloděním zde trávím možná 40 minut.
Na lodi se opět setkávám s oněma mladíky, kteří jedou rybařit na druhou stranu zátoky, kde se již definitivně loučíme. Přejí mi šťastnou cestu domů. Asi jsem je špatně poslechl.
Prvních pár minut mne míjí jedno auto za druhým. Pak však ruch ustane a téměř hodinu potkávám jen auta v protisměru, než se zase přežene vlna z dalšího převozu.
Zprava se přidává značená cyklotrasa a nějakou dobu jedeme spolu. Odbočku vzhledem k povrchu opět ignoruji. Na mojí E65 sice ruch sílí, ale vzhledem k více než metrové krajnici mám pro sebe slušný prostor. Do tohoto království za mnou auta nelezou. Kupodivu ani nesmrdí. I místní dálniční hlídka nic nenamítá a obdarovává mne úsměvnými pohledy.
U Miedzyzdroje se opět střetávám se starou známou značenou cestou, která po pár stech metrech odbočuje doprava. Tentokrát na vedlejší silnici, a tak se nechávám zlákat. Zpočátku je vše perfektní. Opět projíždím kolem mořské zátoky s lodí-hotelem ukotvenou u břehu, míjím několik domků s nabídkami na ubytování (kdyby bylo více hodin, asi bych neváhal), zkrátka idylka. V malé vesničce ale značka uhýbá do polí. Po pár metrech se mění v polňačku, jejíž písčitý povrch mne právě nenadchl. Co naplat, teď už musím dál. Za chvíli již nejedu, ale tlačím koloběžku hlubokým pískem.
„Tady by snad projely jen horaly s podhuštěnými pneumatikami."
Já bohužel ne. Takhle to pokračuje snad 2 kilometry, než se dostávám do lesa, kde písku přece jen trochu ubývá. Jakž takž se dá jet. Dalších pár kilometrů moje cestovní rychlost silně připomíná rychlejší chůzi. A pak se najednou ocitám konečně na asfaltce.
„No to snad ne!? Vždyť jsem o sto metrů dál tam, kde jsem z hlavní silnice sjel. Teď už mne na značené stezky nikdo nedostane!"
Potom již E65 neopustím až do Wolinu. Začíná to být fádní. K odbočkám již nemám po nabyté zkušenosti s jejich povrchem a značením moc důvěru.

Kde přespím dnes?
Ve Wolinu konečně otevřený kantor. Snažím se udat slovenskou tisícikorunu. Bezúspěšně. Se stejným výsledkem dopadnu při zmínce o české variantě. Nezbývá, než obětovat eura. Zatím obětuji čtyřicet. Dostávám za ně 170 zlotůvek a zatím netuším, na co mi budou stačit.
Koukám do své sedmisetpadesátitisícové speciálky a stanovuji další postupový cíl. Vedlejšími silničkami přes Štěpnici do Goleniowa a poté na Lubczynu. Tam někde bych mohl najít nocleh. To bude kolem páté hodiny, v nohách budu mít kolem 120, to by v tom byl čert, abych něco nenašel. Netuším, že čert tam je.
Na vedlejších cestách provoz opět utichá. Posilněn polední pauzou ve Wolinu a praženými vločkami se sušeným ananasem a hrozinkami ukrajuji kilometry kjihu. Nevím, zda je to přibývajícím teplem, kilometry nebo mou rychlostí pohybující se v průměru 10 km / hodinu včetně zastávek, ale fádnost stoupá. Není se čím kochat. Aspoň že mají otevřené sklepy a hospůdky podél cest. V jedné takové si dávám pivo Okocim.
„Fuj, to bylo ale dobré. Už i Poláci umí převařit chmel." Nebo jsem jen měl hroznou žízeň. Mimochodem, stálo 3 zloté, tj. cca 22 Kč.
Sto osmnáct na tachometru, něco málo po páté hodině, vesnice Lubczyna. Zjevně rekreační oblast. První nabízený cimrfraj míjím. Nezdá se mi, že vedle poutačů na volná lůžka je hned vedle velký poutač na noční klub. Další hospoda nabízející volná lůžka je zavřená. Vchod kryjí již dlouho neotvírané mříže. Obsluha kiosku mne odkazuje na kemp. Sláva. Je to u krásné zátoky, vypadá příjemně, chatek plno. Jen nějak podezřele moc lidí. Nevadí, mně vadit nebudou.
„Na jednu noc pro jednoho? Bohužel, nemáme nic volného." To je snad zlý sen, vždyť už nejsem v Německu.
„A kde se tu dá ještě sehnat nocleh?"
„Zkus to naproti u Bacoka," a ukazuje na polorozpadlý statek.
Statek je nejen polorozpadlý, ale i nepřístupný a nikde nikdo. Ještě zkouším dvě tři chalupy, ale všichni se tváří, že u nich ne, snad v kempu. Tak teda zpět do nočního klubu, nějak to přežiji. Jenže i ten je nedobytný a neštěkne tu ani pes.
Dále již nehodlám ztrácet čas. Štětin je vzdálen asi 30 km, není bohovi, abych bud' po cestě nebo přímo ve Štětině na něco nenarazil. Další noc se mi již probdít nechce.
Včerejší situace se začíná opakovat. Mít stan a spacák, již jsem to dávno někde v lese u vody zapíchl. Takhle musím trhat dál, přestože nohy by již rády byly v poloze vodorovné.
Po cimrfřajích se slehla zem a domkaři říkají jen Štětin. Pak mi někdo dává tip na střelnici kousek za následující vesnicí.
„Cedule na nocleh tam nikde není, ale ubytovávají. Je to soukromá střelnice s hotelem. Zkus to tam. Pozor, jsou drazí!"
Zvažuji, co to může znamenat drazí. U nás mám za 400 Kč v soukromém penzionu královský nocleh. To by mohlo být tak něco přes padesát zlotých.
„Chci se dnes vyspat, dám 20 euro." V duchu přepočítávám a v kurzu, v jakém jsem měnil, to je 85 zlotých.
V recepci na střelnici koukají na mne a koloběžku překvapeně. „Nocleh? Samozřejmě že máme."
Začínám pojímat podezření. „Za kolik?"
„Sto padesát." No to snad ne. To je přes 35 euro, víc jak tisícovka.
„To nemám, mám jen stovku," vyhrknu ani nevím jak a chystám se k odchodu odhodlán pokračovat do Štětina.
„Tak za sto. Janusu, ubytuj ho."
Ujímá se mne mladík a po krátké česko-polské konverzaci navrhuje angličtinu. Jeho je perfektní, já se za svou taky nestydím, takže dáme řeč. Prý odkud a kam a že to není možné na tomhle.
„Já jsem jednou ujel na kole 150 a týden jsem se z toho léčil," říká. „No vidíš, já dnes přes 130 a zítra musím pokračovat."
Střelnice je opravdu soukromá, jezdí sem dost Němci a po ubytování musím konstatovat, že kvalita ubytování odpovídá prvotně vyřčené ceně. Jen mne překvapilo, s jakým klidem souhlasil majitel se stovkou.
„Že já neřekl dvacet. Třeba bychom skončili na padesáti. Ale co, včera to bylo zadarmo, rozpočet tak vlastně dodržuji."
Dávám sprchu, jdu dolů zaplatit a domlouvám se na ranním odjezdu. Nikdo prý v recepci nebude. A taky je fajn, že již teď nikam nechci, pouštějí totiž v celém objektu na večer psy. Bát se však nemusím, strážný o mne bude ráno vědět a psy včas zavře. Domlouváme se, že odjedu mezi šestou a sedmou.
Vracím se na pokoj a venku začíná bouřka. Ještě že jsem v suchu. Polévka, kafe, polská televize ... Usínám, ani nevím jak. Tělo to již potřebovalo. Kdybych tušil, že to je zase na dlouhou dobu poslední spánek, tak si ho užiji více.
O půl šesté ráno není po dešti ani památky. Tradiční menu (polévka, kafe, vločky), sbalím rychle své tři švestky a sbohem. Dole je recepce zamčená na mříž a nikde nikdo.
„Kde je sakra ten strážný, co má o mně vědět a co má uklidit psy?"
Dveře jsou otevřené. Beru pro každý případ do ruky slzák a opatrně lezu ven. Přidělávám brašnu a stále se rozhlížím, odkud se na mne vyřítí vlčák. Od té doby, co mne dva potulní napadli při běhání, si dávám více pozor a jistím se zmíněným slzákem. Naštěstí jsem ho ještě nepotřeboval.
Je zajímavé, jak takováto bombička vlije člověku sebevědomí. A přitom může být úplně nefunkční. Viz dále.
Vlčák ani strážný se neobjevuje. Opatrně se přesouvám areálem k asi 150 metrů vzdálené bráně a již z dálky vidím, že je zavřená. „Jen ať není i zamčená," přemítám v duchu.
Samozřejmě, že je. Co mne uklidňuje je fakt, že vlčák po celou dobu mne tiše pozorující je schován za plotem kotce. Uvažuji, jak přelezu plot a pak si všimnu, že vedle zamčené branky pro pěší jsou i posuvná vrata pro vjezd aut. Zámek tam sice visí, ale jen aby se neřeklo. Bránu lze po kolejích odsunout. Sice dost ztěžka, ale protáhnu se.
„Přece jenom o mne ten strážný zřejmě věděl. Odkud mne asi pozoroval? Sbohem, střelnice. Spalo se tu krásně."

Línější já
Znovu na cestě pohodovým a klidným ránem. Včera mne však po potížích s noclehem začaly přepadat myšlenky na ústup. Takovýto výdaj za přespání si nemůžu dovolit denně. Navíc, jestli mne každý večer bude provázet stejný horor se sháněním postele, tak pěkně děkuji. „To si můžu jezdit po Česku, kde je stejně hezčejc." Fádní Polsko se mi zajídá.
První kilometry však rozhánějí chmury a já přemýšlím, kde dnes vyměním peníze. Nejsem si jist, zda za to, co mi zbylo, se při těchto cenách dnes někde vyspím.
Projíždím předměstím Štětina a do centra ani nezajíždím. Je trochu mimo mou trasu a nestojím o hustý provoz, i když toto nedělní ráno je zatím klid. S hrůzou zjišťuji, že celých dalších 20 km nenarazím na jediný cimrfraj či penzión. Nedopadnout to včera na střelnici, trávil jsem další noc klepáním kosy pod smrčkem.
I tento fakt mne začíná nahlodávat. Teplota opět roste, fádnost a nezáživnost rovin nekončí. Mozek pracuje naplno a jak už to bývá, hledá důvody, proč to zabalit.
„Ale pomysli, ještě nikdo nejel na koloběžce od Baltu do Čech. To je na Guinesse."
„Jenže kdo se tě na to bude ptát. Vždyť určitě nikdo nejel na koloběžce ani ze Stralsundu do Štětina, a já to mám již za sebou! To je taky na Guinesse."
Špatně se to přiznává, ale před Gryfinem horší a línější já vítězí. Mozek si situaci pro sebe a celé tělo vyhodnotil tak, že úctyhodný výkon má již za sebou a zaslouží si odpočinek u některého z nesčetných písáku v okolí domova. Zvláštní, pro živou bytost nepochopitelnou cestou, komunikuje mozek přímo s řidítky koloběžky a ta si bez mého viditelného přičinění hledá a nachází cestu rovnou na nádraží.

Jak domů?
„Můžete jet expresem ve 13:20 ze Štětina do Wroclawi a potom přesednout na osobák. Budete tam ve 22:40," zní odpověď na můj dotaz, jak se dostanu nejlépe do Jelení Gory. Vůbec netuším, kde se zhruba Wroclaw nachází a kudy to vlastně pojedu, ale vím, že do Jelení Gory jsem chtěl dojet a tam překročit hranici na Pomezních boudách. To by šlo, na koloběžce pak pojedu přes noc a ráno dojedu někam do Trutnova. Sednu na vlak a domů. Blikačky i reflexní pásky jsem naštěstí přibalil, takže jízda v noci nebude problém.
„Vezme mi vlak toho malého roverka?" ptám se pokladní a ukazuji na koloběžku. „A kolik to bude stát?"
Nastává dohadování v pokladně, jestli kulajnoga, jak Poláci říkají koloběžce, je gratis nebo ne. Závěr mne nepřekvapuje: není. Potom složité hledání v jízdním řádu a počítání a nakonec mi paní sděluje cifru 116 zlotých včetně kolejnogy. Teprve později zjistím, že to není cena konečná. Tolik u sebe nemám.
„Můžu zaplatit v eurech?"
„Ne."
„Můžu někde vyměnit?"
„Nevím, v neděli těžko."
Co teď? Ještě že za mnou čekající paní ve frontě si uvědomila, že ve městě je supermarket, který otvírá v deset a má i kantor. Teď je teprve půl deváté, tak nejdříve se podívat po městě.
Z gotického kostela na gryfinském náměstí (rozuměj ve městě Gryfino v Polsku) se courají účastníci ranní mše a házejí kradmé i úsměvné pohledy na podivína sedícího na lavičce s vedle stojící koloběžkou. Za chvíli bude deset hodin ráno a sen končí. Trochu jinak, než jsem si představoval a plánoval. V nohách mám po jednom odpoledni, jednom celém dni a jednom ránu necelých 270 km trhání.
Směr Odra, kantor a vlak.

Polské dráhy
Zápisky sepsané na lavičce před kostelem střídají vzpomínky lovené z paměti již v pohodlí domova u počítače. Než jsem k němu zasedl, musel jsem absolvovat zkušenost s polskými dráhami a nohami utrhat dalších 60 km mezi Walbrzychem a Červeným Kostelcem.
Před dvanáctou se přesouvám z gryfínského náměstí k východnímu rameni Odry, která zde volně a mohutně spěje ke svému cíli v oceánu. Po chvíli rozjímání na břehu konstatuji, že je čas na kantor. Měním 15 euro a směřuji na nádraží koupit lístek.
Jiná pokladní a vše začíná znovu. Pak se naštěstí objevuje má stará známá a situace se trochu jasní. Brzy však můj předpoklad, že expres ze Štětina staví zde v Gryfinu, bere za své. Nějak jsem předtím nepochopil, že do Štětina musím dojet osobákem a teprve tam sednout na expres. I cena za cestu se tak navyšuje o pár zlotých a šplhá se málo přes 120. Ještě že jsem si vyměnil o něco víc!
Pokud na začátku při popisu šikanzenu do Binzu nevyšly české dráhy ze srovnáni vítězně, nyní musím konstatovat: „Zlaté české dráhy."
Již při prvním dotazu na spojení mi bylo podivné, že paní párkrát neťukla do klávesnice svého počítače a nevyjela mi několik variant, ale místo toho s povzdechem začala listovat jízdním řádem a po nějaké době mi vybrala variantu jedinou. Nyní, při placení, opět jen tiše koukám. Pojedu třemi vlaky, tak dostávám tři jízdenky formátu cca 10x20 cm. Na každý vlak jednu. K tomu další tři stejné velikosti na kulajnogu. Na každý vlak jednu. A ještě jednu místenku na expres stejného rozměru. Suma sumárum 7 lístků! Asi to má své výhody, ale ať si lámu hlavu jak chci, nepřicházím na ně. Tak tedy pečlivě lístky uschovat a střežit a nepoplést.
Ve 12:40 (při prvním optání na spojení mi zapomněli sdělit, že do Štětina musím jet osobákem - ještě že jsem nepřišel až v 13:20) nasedám do místní lokálky. Zlaté české dráhy. Již na první pohled vypadá vlak víc než ošuntěle. Vnitřek překonává představy. Kdo kdy cestoval letadlem do Ameriky, kde většina cestujících na palubě byla Američani, určitě dobře vzpomíná na válející se noviny a zbytky jídla a odpadků na palubě letadla při vystupování. K tomu si přimyslete zbytky cigaret a popel a jste ve vlaku Gryfino - Štětin.
Na štětínském nádraží další nepochopitelnost. Na přestup mám asi pět minut, takže není čas jít zjišťovat do haly, odkud mi to vlastně jede. Jenže přímo na nástupištích žádné informační cedule, který vlak a kam právě odsud odjíždí. Jen davy lidí, kteří nevím jak to ví. Nezbývá než se ptát a po chvíli se vracím na stejné nástupiště, kam jsem přijel. Údajně pojede odsud a má deset minut zpoždění. Budu věřit.
Povinně místenkové Intercity opravdu přijíždí v určenou dobu na mé nástupiště. Hledám vagón, kam bych dal koloběžku.
„Ten je až ve předu," radí mi nějaký cestující. Jenže tam je jen jednička a průvodčí tvrdí, že žádný takový vagón nemají. „Dejte si to před vaše kupé."
Znovu se rychle přesouvám podél celého vlaku a do svého vagónu naskakuji již skoro za jízdy na poslední chvíli. Ještě že v místenkovém Intercity jsou chodbičky prázdné. I tak mám problém koloběžku rozumně uskladnit, aby nepřekážela. Nakonec překáží jen věčně s vozíkem projíždějícímu občerstvovateli.
V duchu přemítám, jak by to bylo s kolem. Určitě by mi v pokladně klidně lístek prodali s tím, že kolo si můžu do vlaku vzít. Kam bych jej však tady uskladnil, to nemám nejmenší tušení.
Kvalita Intercity je nesrovnatelná s předešlým zážitkem a vlastně kromě polštiny a němčiny kolem mne nic nepřipomíná, že bych necestoval podobným vlakem doma. Po čtyřech hodinách vystupuji ve Wroclawi.
Na informační tabuli marně hledám spoj do Jelení Gory v 18:20, jak mne informovali v Gryfinu. Jede až 18:58. Zjišťuji, že vlastně nemusím až do Jelení Gory, ale mohu vystoupit již ve Walbrzychu, odkud je to na hranice a přechod ve Starostíně taky jen nějakých 20 kilometrů. Ještě si v informacích ověřuji, zda vlak jede opravdu kam chci a kdy budu ve Walbrzychu. Pak utratit poslední zlotůvky za čokolády a pišingry.
Opět žádný zavazadlový vagón, jen samá kupé. Dokonce čalouněná a čistá i ve dvojce. Příjemné překvapení. Ten první vlak, kterým jsem cestoval, byla asi výjimka. Sen to však nebyl. Teď musím konstatovat, že první dojem z polských drah se vylepšil.
Suverénně umisťuji koloběžku do chodbičky a nevadí mi, že ji musí cestující obcházet. Jim to evidentně nevadí taky. Pak jen pozoruji tmavnoucí podvečerní krajinu, která zaměnila nekonečné roviny za kopečky, a po deváté večer vystupuji po poradě s cestujícími a průvodčím v Boguszowě.

Měsíčku sviť
„Kluci, jak se dostanu do Mieroszowa?"
„Nejlépe tady přes trať loukou a až narazíš na silnici, po ní doprava. A to chceš jet na tomhle? Je to dvacet kilometrů!"
„Já mám čas."
Ještě dostávám půl láhve vody na cestu. Už ji prý nebudou potřebovat, jsou doma. A jestli prý za to nemám papirosu. Papirosu nemám, ale i tak mi přejí šťastnou cestu.
„Díky za vodu a za radu, ahoj."
Nasazuji blikačky, trochu se přiobléknu a po krátké chvíli pěšinkou skrz louku narážím na slíbenou asfaltku.
V první vesnici se trochu ztrácím. Ze začátku mne směrovky na Mieroszow vedly, teď však nejsou a cesty se větví. V potemnělé vesnici či městečku však nacházím překvapivé množství mládeže trávící v hloučcích večer na ulicích. Ptát se jich na cestu, jak záhy poznávám, je holý nesmysl. Jen se smějí a posílají mne každý jiným směrem. Málem se kvůli tomu pohádají. Nakonec mne intuice vede dobře.
Cesta stoupá. Podle mapy tak snad pět kilometrů, pak by měla až k hranicím klesat. Co jsem oblékl, to zase svlékám. Měsíc je v úplňku a bezmračná obloha mu umožňuje zářit a osvětlovat krajinu jako ve dne. Idylka a teplo.
Opravdu ke hranici klesám. Jede se parádně, sem tam nějaké auto, kterých s přibývajícím časem i blízkosti hranice ubývá.
V Mieroszowě na mě doráží nějaká čuba. Hrozím ji slzákem a pak o kus dál jen tak pro jistotu zkouším funkčnost. Jaké je mé překvapení, když slzák jen pšoukne a nic. Prázdný. Tak nevím, jestli mu již vypršela záruční doba a tlak klesl pod normál, nebo si s ním doma hrál kluk. Vzpomínám, že jednou se zmiňoval, jak to s kamarádem na balkóně zkoušeli a jak to bylo hrozné. Asi vyzkoušeli všechen plyn a já doteď běhal a jezdil s nefunkčním zastrašovadlem! Ještě že se mi psi vyhýbali.
Skoro přesně o půlnoci překračuji hranice. Ještě beru po dotazu u polského celníka na polských toaletách vodu a pak asi o 50 metrů dál již v Česku sedám ke stolu před obchůdkem. Polívka, kafe, vločky ... za necelou hodinu dál. Spát nebudu, pojedu zhruba do pěti a pak sednu někde na první vlak domů.
V autobusové zastávce ve Vernéřovicích přece jen neodolám a na chvilku uléhám na lavičku. O spánku se mluvit nedá, ale půlhodina rozjímání v leže, než mne chlad definitivně vyzývá opět k cestě, byla celkem příjemná.
Vesnice střídá vesnici. Zpočátku s kopečka, ale před Stárkovem začínají kopce. Já však nikam nespěchám a vlním se nahoru a dolů krásnou úplňkovou krajinou kolem Adršpachu. Po čtvrté ráno mne vítá Červený Kostelec. Pohled na jízdní řád na nádraží dává mé cestě definitivní konečnou. Za třicet minut mi jede vlak do Jaroměře a pak hned do Pardubic. Dál netrhám.
O půl sedmé ráno vysedám na domovském nádraží. Tachometr ukazuje dalších 60 kilometrů noční krajinou.
Na polských cestách jsem si z dlouhé chvíle počítal, že na kilometru trhnu nohou v průměru asi 190 krát. Vynásobeno tři sta třiceti to dělá šedesátdvatisícsedmset trhů nohou.

Běh olympijského dne

2011-06-24T21:39:00.000+02:00

"Poběžíš?" volám ve středu odpoledne Šolimovi, abych zjistil, jestli si u něj v autě mohu uložit věci. Diví se, že vůbec pochybuju. A dodává, že pršet určitě nebude. "Tak jo, já vyrážím na kole, uvidíme se tam."

Sotva zavřu domovní dveře, spustí se liják, který mě doprovází až ke Strahovu. Nic suchého nezůstává, ale naštěstí je dost teplo. Rychle se přihlásit, pozdravit kolegy Bonboňáky i spoluběžce-spolunocležníka z Mamuta, věci do auta k Šolimovi a startujeme. Myslel jsem, že poběžím se Šolimem, jeho tempo dobře znám ze společných nedělních výběhů a většinou mi vyhovuje, ale prý měl odpoledne teplůtku 38, tak se chystá běžet zvolna a doprovázet Alenu. Nezbývá, než to zkusit svým tempem.

Od Mamuta jsem toho moc nenaběhal. Spíš najezdil na kole a v pondělí se vyšťavil na fotbale a v úterý to dorazil běháním na basketu. Nohy jsou trochu mdlé. Sportester jsem nechal doma a běžel na pohodu. Byl tak čas koukat po pestrobarevném poli. Zaujali mě dva běžci svázaní provázkem. Po chvíli mi došlo, že jeden z nich je nevidomý a druhý trasér. Klobouk dolů před oběma. Nějakou dobu jsem spolupracoval s pardubickým Tyflocentrem - organizací pomáhající zrakově postiženým. Zkusil jsem si tenkrát popoběhnout pár metrů se zavřenýma očima na absolutní rovince, kde nikdo nebyl. Po pár krocích jsem zjistil, že jsem mimo cestu. Navíc každý krok byl doprovázen obavou, že do něčeho narazím. A to jsem věděl, že přede mnou nic není. A tady je nevidomý běžec schopný zvládnout s trasérem desítku pod padesát minut. Opravdu klobouk dolů. A pak jsem ještě musel zatleskat jinému dobrodruhovi, který celou desítku odskákal o jedné noze a dvou berlích. Druhou nohu měl v sádře. Není co dodat.

Dobíhám do cíle v čase něco málo pod 45 minut. Na mě to ujde. Dostávám triko, dám si nějakou sladkou vodu od mekdonaldek a než to stačím vypít, spustí se lijavec. Rychle pod střechu. Suché věci jsou v autě a dobrých 20 minut, než Šolim doběhne, se k nim nedostanu. Tak na sebe aspoň právě získané tričko.

Domů na kole jak jinak než opět v dešti. Na těch kluzkých pražských kostkách a přes tramvajové koleje to bylo občas o nervy.

Druhý den si dávám volnou třináctku a odpoledne na brigádu k otužilcům. A tam při natírání plotu zjišťuji, že onen trasér se mnou natírá plot. Párkrát jsme se určitě v zimě při cáchání se ve Vltavě zaregistrovali, ale že oba běháme, zjišťujeme až teď. Pak ještě do 16° vody na kontrolní sedmsetpadesátku. Nohy tu vodní masáž už potřebovaly.

Podél Innu a Dunaje z Passova

2011-06-21T11:11:00.000+02:00

Ve středu odpoledne připevňuji na kolo brašny a zamykám dveře s tradiční myšlenkou: co jsem zapomněl, bez toho se obejdu.

Vedro mě doprovází celou cestu z Prahy do Všetat, kde sedám na vlak do Malé Skály a pak znovu kolmo do Jablonce. Ve Frýdštejnu jedno malé pivo a nedůvěřivý pohled na oblohu, která náhle černá. Snad mě to nechytne.

Chytlo. Chybělo deset minut. Do kanceláře TRIPu dojíždím promočený na kost. Beru si materiály k zájezdu a přesouvám se ještě do Nové Vsi, kde využívám chaty Ireny a Aleše k přespání.

Čtvrtek, 16. červen 2011. Už několik dní se nemluví o ničem jiném než o stávce v dopravě a blokádě silnic. Pro jistotu jsme posunuli odjezd na zájezd již na 4:30 ráno z Jablonce, abychom si udělali rezervu na zablokovanou Prahu. Čtyři dny se mi zdály katastrofické sny, jak trávíme den v autobuse a nemůžeme se hnout. V některých snech to bylo se všemi klienty, v jiných zase v prázdném autobuse. Nakonec Prahu od Černého mostu přes Modřany a ven na Strakonice projíždíme v nevídaném klidu. Asi všichni zůstali doma. Jen v Modřanech čekáme chvíli na Paličku, která se nemohla na kole prodrat totálně ucpanou cyklostezkou kolem Vltavy. A to prý ještě srazila nějakého kameramana nejmenovaného televizního štábu, který i ten jediný volný kousíček dokázal obsadit se svým přístrojem.

Čtyřdenní cyklování začínáme v německém Wegscheidu, odkud pokračujeme po Donau-Wald-Radweg až do Obernzellu. Zpočátku kopečky nahoru dolů, pak po zrušené železnici. Relativně horko. Někdo se marně pokouší ostatním cyklopoutníkům udat třešně. V Obernzellu prohlídka zámecké zahrady a odpočinek v místní občerstvovně. Pak už jen nekonečná poměrně fádní rovina podél Dunaje do Pasova do hotelu. ″Až moc komfortní pro cyklisty,″ komentuje kdosi kvalitu ubytování

Druhý den nás čeká etapa po německé straně Innu do Schardingu a zpět po druhém, tentokrát rakouském břehu. S Petrem dáváme navíc ještě malý okruh kolem Innu a řeky Pram. Cestou stojí za zmínku hrad v Neuburgu s úchvatným výhledem na údolí Innu a japonská zahrada kousek před odbočkou k hradu. Mimochodem, ta odbočka je pěkně strmá a někteří vedou kolo raději i dolů.

Odpoledne zbývá dost času na prohlídku historického Pasova, na který se nádherně kouká z poutního kostela panny Marie pomocné nad Pasovem. Jenom je třeba předtím vyšlapat asi 360 schodů krytého schodiště. Ti, kteří si nechali vyhlídku na další den, prohloupili. Počínaje zítřkem se počasí pokazí a trvalý odpolední liják k prohlídce Pasova již neláká. Večer ještě Petr pomocí hasáku a hrubé síly opravuje páčku přesmykače, která sebou praštila (díky majitelce kola) o obrubník a stala se tak totálně nefunkční a neopravitelnou.

Třetí den vyjíždíme busem do vesnice Vichtenštein. Ochladilo se, ale ještě neprší. Projíždíme vedlejší silničky a rozhodujeme se trochu si plánovanou etapu nastavit. Na mapě je rozhledna, hezký to cíl k návštěvě. Okruh kolem Stadlu nás k ní zavede. Jenže rozhledna na mapě je budovou rakouské meteorologické služby a žádné výhledy do kraje neumožňuje. No nic, aspoň jsme se projeli. Zhruba dvacetičlenná skupina se na každé křižovatce trochu tenčí, jak se někdo ztratí. Dolů do Engelhartszellu nás dojíždí jen pár, ale v české hospodě u Dunaje se opět všichni setkávají. Někteří stačili navštívit i vyhlášený Forellenzirkus u Muhlbachu. Určitě nezapomenutelný zážitek.

Začíná pršet. A nepřestává. Posledních více než dvacet kilometrů absolutní většina promokne až na kost. Kola nakládáme v dešti, ale sucho hotelu je zárukou dobré nálady.

″Tak jsem se zpátky z Vichtenšteinu nechal vést navigací,″ říká při nakládání kol Tonda (řidič autobusu), ″a v jednu chvíli jsem myslel, že už budu muset hledat vyprošťovací službu. Původně široká silnice se zužovala a zužovala, až se z ní stala kroutivá silnička. Když jsem se dostal do místa, kde by proti mně už ani kolo neprojelo, objevila se přede mnou 180stupňová vracečka. S tím vlekem to byl horor, ještě že nic nejelo.″

″Tondo,″ říkám mu, ″příště žádná navigace a jen osvědčené cesty!″ Představa, že nám autobus i s vlekem někde uvízne, nebyla moc příjemná. Stačí, že jsem musel díky jednomu pádu do nemocnice. Ale téměř nepohyblivé koleno se naštěstí po rentgenu i sonu ukázalo jen jako totálně natlučené, žádná zlomenina, žádné zpřetrhané vazy. Ponaučení pro jiné poutníky po krajinách evropských – žádné připojištění je v nemocnici nezajímalo, jen naše česká mezinárodně platná karta pojištěnce. Raději vždy s sebou. Ono zmíněné připojištění na cesty je však dobré přece jen mít. Díky němu dostane majitelka onoho kolena zpět poplatek 10 Euro zaplacený v nemocnici a cca 20 Euro za taxíka.

Neděle ráno. Celou noc pršelo, teď se to trochu jasní a dle předpovědi prý pršet nebude. Kola jsou naložena ze včerejška, takže zbývá jen odevzdat klíče a rozloučit se se sympatickým hotelem.

Boženka je dnes opět od bot až po přilbu vytúněná do jiné barvy. Modrou prvního dne, oranžovou druhého dne a žlutou třetího dnes vystřídala růžová. Mimochodem, kéž by mi to v pětasedmdesáti takhle jezdilo na kole. Autobusem necelou hodinu a vyložení kol v Haibachu. Trochu dramatické, protože z ničeho nic přichází průtrž. Skoro polovinu kol nakládáme zpátky, prý se svezou dál busem. Jakmile je naloženo, slunko to opět rozpálí naplno a tak část z oné poloviny se rozhoduje přece jenom jet na kole. Co bychom pro zákazníka neudělali. S úsměvem na rtech kola opět ven z vleku a hurá na cestu, která směřuje přes vyhlídku na dunajskou Schlogenskou smyčku dolů k Dunaji. Potom dunajskou cyklostezkou až do Aschachu a dál do Ottenheimu. Slunečné horko se střídá s bouřkami a lijáky a téměř každý aspoň jednou totálně promokne.

Ve čtyři odpoledne kola opět naložena a všichni jsou ve zdraví v autobuse. ″Nebýt toho počasí,″ komentuje někdo dnešní den, ″mohla to být krásná etapa.″ I tak těch téměř šedesát kilometrů podél Dunaje stálo zato. Stejně jako celý zájezd.
Fotky ze zájezdu od Petra Pohanky na http://vysocak.rajce.idnes.cz/inn%2Cdunaj%2Cpassov/

Čas bilancování

2011-06-07T14:53:00.000+02:00

Mamut udolán a je čas bilancovat. Tenhle článek je míněn jako určitá zpětná vazba pro Miloše Škorpila, který k tomuto závodu přilákal nejen mě. Ale rovněž i jako představa pro ty, kteří by to chtěli zkusit a neví zda na to mají. Otvírám tedy své tréninkové záznamy a začínám bilancovat.

Je mi padesát a běhám vlastně pořád. Nikdy závodně. Běžecký styl veškerý žádný. Trochu systematičtěji od roku 1985, kdy jsem si řekl, že za dva roky zdolám železného muže. Statistika roku 1985 - 926, 2920, 63 (kolo, běh, plavání), 1986 - 622, 1342, 41. V roce 1987 jsem železňáka s těmito nic moc objemy opravdu zvládl a poté každý následující rok ještě čtyřikrát. Nejlepší čas byl 13 hod 20 min. Naběhané, nakolované i naplavané objemy byly víceméně stále stejné.

Klasický maraton jsem běžel třikrát s nejlepším časem 3:20 v roce 2002 v chorvatském Zagrebu. To byl i můj maraton poslední.

Pokud vezmu statistiku za posledních pět let, tak jsem v průměru naběhal 1346 km za rok a většinou běhával vzdálenosti tak 10-20 km. Žádný trénink, jen rekreační běhání a sem tam nějaký závod. K tomu ročně v průměru pět a půl tisíce km na kole a 470 km na koloběžce. Když Miloš zveřejnil svůj plán na Mamuta, jen jsem se pousmál a pustil to z hlavy. Ale za dva týdny již podle toho začal trénovat a dal si měsíc na rozmyšlenou. Objemy jsem zvládal, a tak jsem se přihlásil a tím se definitivně upsal.

Milošův tréninkový plán jsem ani zdaleka stoprocentně nesplnil. Z jeho celkového plánovaného objemu 1915 km (počítám-li dobře), jsem naběhal jen 1215. Bylo v tom téměř šest týdnů pauzy kvůli nataženému harmstingu a pak nějaký týden kašlíček a rýmička. Zvládl jsem ale dvě tréninkové čtyřicítky a absolvoval Brdskou stezku (50 km) za 4:41. To mě utvrdilo, že bych Mamuta v limitu mohl zvládnout taky. Pak ještě jedna tréninková šedesátka a víc ne. Respekt před startem byl velký jak vzhledem k velkému kilometrovému manku tak k očekávanému profilu. Ale v hlavě jsem měl jasno - pokud se nic nepředvídaného nestane, tak za dvanáct hodin to musím dát. Můj soukromý tip byl 10 hod plusmínus hodina. 9:32 tak bylo v normě.

Co závěrem? Pokud to chcete zkusit, Milošův plán funguje. Pravda, chce to mít již něco naběháno a nezačít z nuly. Pak musíte věřit, že vás něco nezradí při samotném běhu a připravit hlavu na krize, které dosud nezažila. Toť vše. Ale abych nebyl jen optimista: kdybych před startem věděl, co mě čeká, nevím, jestli bych do toho šel se stejně klidnou hlavou. Na druhé straně bych to za rok rád zkusil znovu. Budu k tomu mít asi větší respekt, ale současně budu vědět, že se to dá dát.

Silva Nortica Run

2011-06-05T14:36:00.000+02:00

K pátečnímu odpoledni patří dopravní špička. A u Třeboně i průtrž mračen a bouřka. Možná jsem měli štěstí, že jsme chvíli předtím tankovali a ke stromu rozseknutému bouřkou a rozvalujícímu se přes celou silnici, střechu přilehlého domu a kapotu zaparkovaného auta přijeli až pár okamžiků po jeho pádu. Objet nebylo kde, a tak jsme zavřeni v autě pozorovali hasiče, kterým po příjezdu nezbývalo než vyrazit do lijáku a strom odstranit. Sotva skončili, nebe se zavřelo a bylo po dešti.

Večer před v hospodě

″Jen aby podobné překážky nebyly i zítra na trati,″ říkám, když se konečně přesouváme do místa prezentace. Přijíždíme relativně pozdě, takže na večerní běžecké přednášky se už nedostaneme.

Ubytování trochu komplikované, ale večerní posezení v hospůdce, poznání několika zítřejších souběžníků, pozvání na ultramaraton přes deset Lužických sedmistovek … a spát.

V pět ráno

″V kolik kdo vstáváte,″ ptám se spolunocležníků. Na základě jejich odpovědí budíka ani nenatahuji. I když nervozita není, spánek dlouho nepřichází, ale kupodivu se vstanutím prvního běžce jsem vzhůru taky a cítím se vyspaný. Trocha kaše do žaludku a víc nejím. Občerstvovačky mají být co pět kilometrů, takže budu jíst po trati. Do ledvinky jen dva Power Bary pro jistotu a Magneslife pro případné křeče.

Těsně před šestou stojíme s Vítkem i zhruba sedmdesátkou dalších na startu. Ještě že netušíme, jak těch 85 km, co je před námi, vypadá. Nevím, jestli bych do toho šel se stejným klidem. Už když jsme předešlý večer přijížděli a zahleděl jsem se do dálky na kopce, tak představa, že poběžíme až tam někam nahoru a ještě mnohem dál, a co hůř, pak ještě i zpátky, byla dost nepředstavitelná. Ale pořád klid v duši, vždyť za těch dvanáct a půl hodiny, co je limit, se to musí dát zvládnout.

Stavím se někde doprostřed startovního pole. Pokus o výstřel z pistole a nic. Nikomu to však nevadí. Sedmdesát rukou si sáhne na zápěstí, zmáčkne stopky a nohy načínají svou pouť.

Ranní krajina je ještě příjemná. Chládek, čerstvý vzduch po včerejším dešti, ale nebe dává tušit horký den.

Nové Hrady, Horní Stropnice … zatím relativně rovný terén. Pak to ale začne. Prudce do kopce, ještě prudčeji z kopce. Do kopce se krátí dech, z kopce se ho dostává, ale zase pro jeho prudkost a kořeny se nohy cítí nejistě a běh nemá plynulost. Ani názvy vesniček si už mozek nepamatuje, ale pokud to člověk je schopen vnímat, tak krajina nádherná.

Po krátkém čase se začínají vytvářet dvojice či drobné skupinky. Zjišťuji, že mi vyhovuje tempo Martina a 34Honzyběží. Občas mi utečou, občas je doběhnu, ale je to tak akorát. Tempo se drží včetně pauz na občerstvovačkách a nutných odskoků těsně pod deset na hodinu. Na ty kopce mám obavy, že je to trochu rychlé. ″Však nás to pak zpomalí samo,″ říká někdo. Později si na něj vzpomenu, když mám problém udělat sedm kilometrů za hodinu.

Občerstvovačky a informační tabule ukrajující vzdálenost po pěti kilometrech jsou záchytnými body. Osmdesát, sedmdesát pět, už jen sedmdesát … a tak dál. Začínám chápat, proč se Novohradským horám říká hory. Kopírujme českorakouskou hranici a míříme k jihu. Zhruba na pětatřicátém kilometru už tempu svých společníků nestačím a definitivně je ztrácím. K místu startu maratonu již běžím sám. Zatím běžím. Mezičas na poloviční metě byl něco kolem 4:20. Už nevím. I když v mysli stále dobré, nohy už tu vzdálenost cítily. Kopec do poslední české vesnice a k hranici už jdu. A pak začala nekonečná náhorní plošina, otevřený terén, pálící slunce, protivítr a cesta, která neměla konce. Před sebou vidím někoho jít. 34Honzaběží se vrátil ke svému 12Honzade. Předbíhám, zdravím. Na jeho blogu se pak dočítám, že ho zklamaly záda a v téhle chvíli už jen docházel na nejbližší sběrnou kontrolu.

Třicet pět ... třicet … dvacet pět, hlásá cedule. ″Tak to jsi právě absolvoval svou dosud nejdelší běženou vzdálenost,″ honí se mi hlavou. Jsem na nějakých šest a půl hodinách. ″To bys mohl za těch devět dát!″

Jenže chůze stále častěji střídá běh. Ještě na maratonu jsem si bláhově myslel, že bych to mohl dát za osm a půl hodiny. Profil druhé poloviny byl na mapě mnohem příznivější, víc z kopce. Teď už jsem slevil na devět, ale zjišťuji, že na ty dokopce už nemám sílu a ukrajuji je indiánským během. A skopce dávají často svou prudkostí zabrat ještě víc a ani z nich se rychlost nezvyšuje. S přibývající únavou se prodlužují i chvíle na občerstvovačkách. A rychlost klesá. Devět už to nebude.

Třináct kilometrů do cíle a nějaké rakouské městečko s občerstvovačkou. Navíc si zde jako doprovodný program uspořádali i své běhy a když tudy probíhám, zrovna startuje nějaký krátký dětský běh. Prťavci jsou rozprostřeni na startu po celé šířce trati a nemají se k tomu, aby se rozestoupili a nechali mě proběhnout. Jednoho z nich na samém kraji beru za ramena a přesouvám ho krok bokem. Tak obyčejný úkon, ale kolik sil to sebralo! V cíli toho jejich miniběhu na mě volá něco moderátor. Zachytávám jen ″wieviel Kilometern″, ale už nevím, jestli se ptá do cíle nebo od startu. Tak sípavě odpovím ″dreizehn″ a pak ještě zaslechnu, jak do mikrofonu říká něco o probíhajících ultramaratoncích.

A zase do kopce. Než se objeví cedule 10, vice jdu než běžím. ″Kruci, vždyť už to snad musí začít klesat.″ Neklesá, stoupá. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Stále dokola. Konečně občerstvovačka. Gel, voda, chleba, sýr. Po kolikáté už. Aspoň že ten žaludek neprotestuje a chová se normálně. Opláchnout hlavu vodou (po kolikáté už), vodu do čepice, čepici na hlavu a vodník může vyběhnout. Dokopec byl očistec, ale při následujícím pětikilometrovém skopci cítím v nohách každý dopad. Achilovky, stehna i třísla tenhle skopec vůbec nemají rády. Ještě že se sklon po asi dvou kilometrech trochu zmírní. Kilometry do cíle jsou již značeny přímo na silnici zeleně. Míjím osmý. ″Při sedmém si zařvu, jak v té reklamě na Kiu,″ připravuji se. Ale nikde ho nevím, nicméně podle času by tady už měl být. Tak ještě 30 vteřin počkám. Žádná sedmička. ″Vem to čert,″ říkám si, a hned na to řvu z plných plic ″Sedm!!!!″. Ještě že nikdo není kolem. Uběhne sotva minuta a já míjím šestku. ″Paráda, to byl nejrychlejší kilometr,″ směju se v duchu. Pak už jen pět a za chvíli další kontrola. Poslední sprcha, poslední voda. Čtyři kilometry do Phyrabrucku, poslední rakouské vesnice. Nekonečná rovina, naštěstí s větrem v zádech. Nevím, kde se to ve mně bere, ale najednou jsem opět schopen držet tempo něco málo přes deset. Poslední kilometr, kopec jak sviňa. Kolemstojící i jdoucí povzbuzují, už ani nemám sílu jim říct díky. A když to ze sebe dostanu, svírající se hrdlo a slzy radostí deroucí se ven způsobí, že se ze mě ozve jen nějaké zachroptění. Už vidím hraniční budovu, transparent Mamut, slyším své jméno a prý ″čtvrtý ve své kategorii″. Někdo mi věší na krk medaili a chce čip. ″To si ho musíš sundat sám, já se fakt neohnu.″

Přežil

Zmateně se motám kolem a chci vrátit číslo. Prý si ho mám nechat a vzít tílko. Beru bez rozvahy to první. ″Myslíte, že vám bude,″ ptá se slečna. ″Jakou máte velikost?″ Tak ho zase vracím a říkám, že emko. ″V tom případě si ho vezměte zase zpátky, to je M.″ Připadám si jako debil, nejen nohy, ale i mozek je mimo.

Obdržený lístek proměňuji na pivo. Ještě předtím ale rychle boty dolů. ″Pardon,″ omlouvám se okolí když ucítím, co se z nich line. Ale všichni se jen usmívají, jsou na tom podobně. Když se zvednu, že půjdu do sprchy, tak achilovky po těch pěti minutách najednou vypovídají službu a první kroky jsou jedno velké utrpení pro mě a jedno velké pobavení pro okolí. Ale rozejde se to.

9:32:07 je dosažený výkon. Čtvrtý v kategorii. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu na mistrovství republiky v ultramaratonu čtvrtý v kategorii, vysměju se mu. Teď je to fakt. Fakt ale je, že existují desítky ultramaratonců v mé věkové kategorii, kteří by mi lehce dali na frak, ale čísla jsou čísla. Teď se můžu chlubit.

Mamut konečně spadl do jámy. Budu se muset poohlédnout po jiné příšeře, která by se dala ulovit.

Radostní oznámení - Mamut skonal

2011-06-05T11:25:00.000+02:00

S radostí v srdci i duši oznamuje se všem blízkým a známým, že po půlroční těžké nemoci (diagnóza 8888 – pronásledován běžcem) skonal dne 4.6.2011 na hraničním přechodu Nové Hrady-Pyhrabruck Mamut. Bojoval statečně až do konce, obzvláště v posledních hodinách svého života, kdy osmdesát pět kilometrů prchal před svým osudem. Místy se zdálo, že by snad mohl i přežít, ale zasvěcení tušili, že nemá šanci. Jeho statečný boj zanechal za sebou zbědované, ale šťastné přeživší, dušující se, že by nechtěli poslední muka svého blízkého znovu prožívat. Nicméně proslýchá se, že to nebyl poslední mamut spatřený v českorakouském pohraničí.

Poslední rozloučení se zesnulým konalo se v duchu lidové veselice téhož dne večer.

Pozůstalí (http://www.silvarun.eu/file/ultra_overall.pdf) děkují předem za projevy obdivu.

Objem nebo kvalita?

2011-06-01T10:35:00.000+02:00

Po přečtení článku Zdeňka Chmela na Běžecké škole http://www.bezeckaskola.cz/clanek-1119-privatni-vodic-na-pimu-852011.html a jeho pohledu na ″objem nebo kvalita″ jsem si vzpomněl na svůj nejrychlejší maraton v Zagrebu v roce 2002. Přestože běhám často a rád, moc maratonů jsem neběžel. Těch prvních pět na přelomu 80. a 90. let bylo vždy v rámci železného muže, kde se časy pohybovaly někde pod pět hodin. Pak ještě tři čistě městské a jeden horský. Koukl jsem do statistik a dospěl k následujícímu poznání.

Pražský maraton, květen 1997, čas 3:24:18, do maratonu naběháno v onom roce 637 km.

Madridský maraton, duben 1999, čas 3:39:07, naběháno 731 km.

Zagrebský maraton, říjen 2002, čas 3:20:10, naběháno 1908 km. Těch 3:20 jsem měl rozběhnuto ještě 4 km před cílem na 3:10, pak ale přišla náhle taková bolest v kolenu, že jsem to zabalil a šel do cíle pěšky. Po 15 minutách ale bolest stejně náhle ustoupila a já zbytek v pohodě doběhl.

Na první pohled jednoznačně vyplývá, že naběhané kilometry slaví úspěch. Jenže v roce 2002 jsem trávil půl roku na vojenské misi v bývalé Jugoslávii a jediná slušná možnost na běhání byl pás v tělocvičně. Zhruba pět měsíců před maratonem jsem na něm naběhal převážnou část kilometrů, průměrně 250 za měsíc. Když běhám v terénu či na silnici, běhávám svých pohodových 9-11 km/hod, ale na tom páse to byl poctivý intervalový a tempový trénink včetně kopců. Od té doby tvrdím, že na páse se dá trénovat hodně kvalitně. Takže fakt nevím, jestli ten osobák způsobil naběhaný objem nebo kvalita.

Asi nezbude, než to zase na nějakém maratonu otestovat. Letošní dosavadní objem (1251 km, snad se to v sobotu na Mamutu zúročí) byl pro mě rekordní. Ale ani Brdská stezka (50 km za 4:41) ani tréninkové maratony v tempu kolem 4 hod mi nedokážou odpovědět, zda bych byl schopen si teď díky naběhanému objemu udělat osobák v maratonu. Moc tomu nevěřím, přece jen je tělo o deset let starší. Ale třeba když začnu k tomu objemu trénovat i rychlost, dočkám se milého překvapení.

Lov Mamuta - poslední přípravy

2011-05-30T12:21:00.000+02:00

Koukám na předpověď na sobotu. Žádné mraky, 25 ve stínu (to jest dost přes třicet na slunci). Tak nevím, mám jít koupit nějaký superultra ochranný faktor v opalovacím krému? Nebo si pořídit muslimský hábit? To první je vyzkoušené, ale to druhé by mohlo přinést nečekané výhody. Nepletu-li se, je jeho součástí pokrývka hlavy, takže úpal nehrozí. Volný splývavý šat zase zaručí, že se neoprudí citlivá místa a nikde se nic nezařeže. Možná i ty nutné zastávky u smrčku by se daly vypustit a ušetřit tak drahocenou minutu v honbě za Mamutem. Když to umí cyklisté za jízdy, proč by to nezvládl běžec za běhu, navíc kryt neproniknutelným ochranným oděvem, díky němuž to ani souběžci či náhodní kolemstojící nezaregistrují. Napadají mě tisíce novátorských řešení, ale raději toto téma nebudu rozebírat.

Kde jsou ty zlaté chladné plískavé kašovité dny letošní zimy, ve kterých se tak krásně honily kilometry. Žádné slunce, jen mrznoucí pot na čele, žádné prašné cesty, jen zledovatělý sníh, po kterém to jelo samo. Místo upocených dlaní jen krásně křečovitě mrazem pokroucené prsty. Úpal, úžeh ani spáleniny nehrozily (snad jen od kamen, když promrzlý tvor nebyl schopen vnímat jejich žár). To se to běhaly čtyřicítky! Ale nastávající sobotu? Nevidím jediný pozitivní rys. A přesto tam budu a Novohradské i rakouské hory se budou posmívat mému plouživému kroku snažícímu se v rytmu monotónního blues zhruba osmdesátpěttisíckrát předsunout jednu nohu před druhou. Bude žízeň, budou křeče, budou puchýře i odřeniny, žaludek bude protestovat, nohy odmítat jít natož běžet ... na co všechno jsem zapomněl. A přesto tam budu a budu věřit, že Milošův plán (byť nesplněn na 100 %), mi dá to přežít. Chápe to někdo?

Dobývání Dívčích hradů

2011-05-29T16:01:00.000+02:00

Jak dobýt Dívčí hrady? Jednoduchý recept:

Vyraz do Hlubočep, nejlépe poslední květnovou neděli ráno, a vyhledej Besední restauraci.

Za 40 Kč kup startovní číslo, pozdrav se se známými a po případném rozklusání se přesuň 200 metrů níže před mateřskou školku.

Vyber místo na startu a před samotným vypuštěním na start několikrát uvolni silnici projíždějícímu autu, kolu, autobusu apod.

Po úspěšném navázání telefonního hovoru startéra s cílerem a na povel startéra vyraz.

Postupně vytoč svou tepovou frekvenci na maximum. Záleží na tobě, jak rychle toho docílíš. Čím rychleji, tím rychleji začneš Dívčí hrady proklínat. O to rychleji je ale dobi(y)ješ.

Zavěs se za nohy jiného. Osobně doporučuji jiné – běží se lépe.

Po pár metrech asfaltu následuje terén – je čas přidat bez ohledu na nulovou rezervu tvého dechu.

Po rozdýchání se přepni kvedlání nohama na rychlejší stupeň.

Když poleví sklon kopce, nepolevuj a přidej.

Jakmile cítíš, že běžec před tebou umdlévá, jdi přes něj (raději kolem něj).

Jakmile cítíš, že běžec před tebou zrychluje, je opět čas přidat.

Jakmile tě někdo předbíhá, neváhej a přidej.

Pot kapající z čela ignoruj mantrou: ″Oči mě vůbec nepálí. Óóóóómmmmm.″

Ukazuje-li tvůj sportester podivná čísla, asi bude vadný. Takový tep určitě není tvůj.

Předbíhající tě ženy s klidem pouštěj před sebe, jsi přece gentleman.

Máš-li pocit, že se ti konečně dech ustálil a je ti lépe, je čas udělat pár fotek zničených dobyvatelů.

Jakmile uvidíš mouku rozsypanou do číslice 500, vzpomeň si na Zátopka: ″Když nemůžeš, přidej!″

V cílové rovince nepředbíhej kolegu, který tě celou cestu táhl.

Až dobyješ, kochej se.
Své úsilí si ověř na http://www.behy.cz/zavod/6106-dobyvani-divcich-hradu/6

Pražský běh Šárkou

2011-05-23T22:52:00.000+02:00

V neděli ráno po Pražské relativní desítce se scházíme se Šolimem u mekáče k pravidelnému proběhu. Mám už za sebou deset kilometrů, počasí pochmurné, nohy těžké. Jsem vybaven jídlem i pitím na čtyřicítku, ale začínám tušit, že to dnes nebude ono a že plánovanou trasu podstatně zkrátím v duchu hesla ″naslouchej svému tělu″.

″Vítek esemeskoval, že dnes s ním nemáme počítat. Asi to včera po PRDu ještě někde natáh a přetáh. Kdybych ti neslíbil, že přijdu, tak dnes taky neběžím,″ říká Šolim na uvítanou.

″Já jsem na tom úplně stejně. Neslíbit, že přijdu, taky tady nejsem,″ opětuji jeho slova.

″Když tady ten dlouhonožec není,″ pokračuje Šolim, ″tak nepoběžíme tu jeho oblíbenou trasu, ale dáme si to hezky lesem a loukami.″

Zúčastnivší se Bonbóni

″Ale volně,″ nabádám ho. ″Fakt mi to nějak dnes neběží.″

Ani nevím, kudy mě to táhl. Nechal jsem se vést a po několika nalevo doprava dolů nahoru zpět jsem ztratil orientaci. Což je u mě nakonec běžný jev, přestože původem kartograf. Hodnotíme včerejší relativní desítku a kujeme plány na příští rok, jak to ještě vylepšit.

″Mám přislíbeno, že soudků může být, kolik budeme chtít. I píp a kelímků. Jen sehnat více organizátorů, to bude největší problém,″ glosuje Šolim trhaným hlasem včerejší předčasné vypití zásob. Stejně přerývavým hlasem v rytmu tuberáka, který nemůže popadnout dech, mu v nejprudším stoupání odpovídám: ″Někoho (uf) seženeme (uf na druhou).″ A k tomu se z nebe spustil liják. Pak ještě vášnivě diskutujeme termín na příští rok a zvažujeme, zda se to bude krýt s Pražským maratonem či ne.

″Vlastně se to nedá posunout ani dopředu, ani dozadu. Vždy se to bude s něčím tlouct,″ komentuje již plynule Miloš (bodejť by ne, když běžíme z kopce). ″Týden po nás má Feňo svůj Velikonoční běh,″ dodává.

″Velikonoční? Na konci května? Blbě slyším nebo to je nějaký fór?

″Ne, ne. On to byl kdysi velikonoční běh, ale pak to posunul na konec května a název tomu nechal. Mimochodem, je to za týden v sobotu, nechceš si přijít zaběhnout?″

A tak jsem v sobotu v deset ráno na stadionu Aritmy připraven ke startu na dvacet kilometrů. Předcházel tomu trochu sportovně nepovedený týden. Zmiňovaný nedělní společný běh jsme ukončili asi po jedenácti kilometrech a já to pak ještě při běhu zpět domů zaokrouhlil na 28 km a tím skončil. Víc to nešlo. Tu relativní desítku den předem jsem běžel skoro na maximum, zkoušejíce, co vydržím. Předtím v pátek jsem si taky dal rychlejší úseky a předešlý týden ″promarodil″ s rýmou a nachlazením a neběhal. Po PRDu a nedělním běhu v pondělí fotbálek, kdy si nedokážu odpočinout a lítám sem tam (kde není technika, musí být aspoň pohyb). Úterní šestnáctka byla celkem utrpení a ve středu ráno tepovka zvednutá o sedm tepů nad normál. U mě jasný indikátor, že tělo chce vypnout. Tak s těžkým srdcem vynechávám středeční i čtvrteční běh a jdu až v pátek. Jedenáct kilometrů, při kterých nohy sice nebolí, ale vůbec to neběží. ″Za dva týdny máš běžet Mamuta a ty jsi v takovém srabu,″ říkám si. Nu což, dva týdny budu už jen udržovat tělo v nějakém běhacím režimu, ale co jsem do teď nenatrénoval, to už nedoženu. Lehké výklusy, žádné trhání rekordů.

Start dvacítky (jen pět běžců)

A přesně v tom duchu chci běžet tuto dvacítku. Nemám obavy z toho, že bych to nezaběhl, ale bojím se, abych zase nepropadl svým soutěžním záchvatům a neběžel to na plný plyn. Na startu jsem jen čtyři, z toho tři Bonbóni. Bez Šolima, ten prý už vyběhl na trať asi před čtvrt hodinou. Myslel, že se nikdo jiný nepřihlásí a tak vyrazil se souhlasem pořadatelů sólo.

Trio Bonbonu (Honza Míšek, Milan Vokáč a já) spolu s ještě jedním běžcem (po prvním kole to zabalil) vyráží na dva desetikilometrové okruhy. Desítka startuje až půl hodiny po nás, tam je účast podstatně větší.

Rozbíháme to volně, tempem 10-11 km/hod. Nikdo z nás nevypadá, že by chtěl dnes závodit. Asi po dvou kilometrech se trochu odpoutávám. Za chvíli mě dobíhá Milan a spolu absolvujeme v podstatě celý závod. Kolo za 55 minut, tempo mi vyhovuje, dneska chci pálit tuky a ne trénovat. Milan prozrazuje, že za týden běží maraton v kanadské Otavě, tak to bere jako poslední proběhnutí se, protože za pár dní odlétá.

″Já to druhé kolo zvolním, půjdu tak 6 minut na kilometr,″ říká Milan po tom prvním, ″tak si klidně utíkej svým tempem. I tak jsem rád, že jsi mě až sem táhl.″

″Mně to tak vyhovuje, ve dvou to lépe ubíhá.″ Asi 3 km před cílem se ale přece jen na chvíli loučíme a já trochu zrychlím. Poslední kopec do Vokovic a poslední metry k Aritmě.

″Tady jsem snad v prvním kole neběžel,″ honí se mi hlavou. Mysl se nějak zamyslela a zjišťuji, že jsem někde mimo trať. Tak první odbočkou doleva pak doprava … a zpátky na trať se dostávám v okamžiku, kdy přibíhá i Milan. Posledních sto metrů finišuje a předbíhá mě.

″Promiň, ale já vždycky finišuju,″ omlouvá se mi v cíli, že mě předběhl.

Máme to kolem hodiny a dvaapadesáti minut.

″Ty nevíš, kdy se startuje,″ s hraným naštvaným tónem se zdravím v cíli s Šolimem, který si již pochutnává na pivu. ″Když já myslel, že poběžím sám, tak jsem vyběhl dřív. Ty jsi běžel taky dvacítku? Sakra, tak to zase nevyhraju!″

″Neboj,″ konejším ho. ″Běžel jsem spolu s Milanem, takže pokud tě někdo porazil, tak první bude on. Ale my to vyklusávali skoro dvě hodiny. A na trati je ještě Honza.″

″Tak to jsem vás porazil, mně se běželo výborně a mám to za hodinu jednačtyřicet.″

Zatím již probíhá vyhlašování výsledků a pak tombola, kde vyhrává skoro každý. Já boty adidas, prý od Vietnamců, velikost osm. To mi je k ničemu. Nabízím je běžecké obci, ale nikdo je nechce. Asi se stydí a je jim to blbé. Nakonec se domlouvám se Šolimem, že když je neudám, vezme si je pro syna. Pak ještě vyhlášení dvacítky. Na bedně tři Bonboni, každý vyhráváme štangli nějakého salámu.

Od přítomného fotografa si necháváme udělat bonboňáckou fotku, domlouváme s jiným kolegou možnost nechat udělat spolková trička … a pak už na kolo a domů. Předtím ale ještě dohoda, že za týden se sejdeme na Dobývání Dívčích hradů. Dva kiláky do kopce v rámci běhů Kopce.

Pražská relativní desítka

2011-05-15T15:39:00.000+02:00

Pražskou relativní desítku nejlépe vystihují slova Miloše, jinak též předsedy našeho Bonbonu:

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k mladému úspěšnému běžci patří pivo jako k velbloudovi hrby. Po přečtení parafráze na povídku Šimka a Grosmana "Jak jsem se učil kouřit" jistě mnohý čtenář pojme podezření, že se v této pozvánce na 13. ročník Pražské Relativní Desítky budu snažit přimět běžce k pití alkoholu. Motto P.R.D. „Nechceme přilákat sportovce k alkoholu, ale alkoholiky ke sportu“ však uvádí toto podezření na pravou míru. Zkušený PRDoběžec již ví, že v každém ročníku má možnost během závodu ochutnat kvalitní pivo z různých regionálních pivovarů a navíc je za každou degustaci ještě zvýhodněn časovým bonusem 3 min.

Tolik Miloš, zvaný též Šolim. PRD je závod opravdu trochu netradiční, stejně jako ostatní pořádané Bonbonem. PRD se běhá v pražské Hvězdě a po prvním krátkém kolečku před letohrádkem následují čtyři okruhy. Po proběhnutí každého si lze dát v občerstvovací stanici pivo, avšak maximálně čtyři za celý závod. Jak již bylo řečeno úvodem, za každé pivo se pak od výsledného času odečítají tři minuty. Proto to slovo relativní v názvu. Nejrychlejší běžec většinou nebývá první v relativním pořadí. Navíc je každý běžec (i běžkyně) po doběhu ihned převážen a rovněž jeho váha se promítne ve výsledném čase (čas děleno váhou x 70). Vyhlašuje se samozřejmě pořadí absolutní, ale kromě toho i ono relativní. Zde většinou vyhrává nejrychlejší a nejtěžší opilec (Martin promine).

Díky Šolimovi a jeho organizačním schopnostem nám Sdružení přátel piva poskytlo k ochutnávce Holbu a Šerák. Obsah šesti sudů bohužel zmizel dříve než chuť zúčastněných. Dvě výčepní místa nestačila zvládat nápor žízněchtivých. Ale žádný strach, za rok údajně nebude problém dodat více sudů i píp, takže spokojenost s akcí bude určitě ještě větší. Bohužel ke konci došlo i tuhé občerstvení (chléb se slaninou a šunkou). Chleba bylo dost, ale té šunkoslaniny se nedostávalo. I to se za rok určitě zlepší. Loni byla účast cca 140 běžkyň a běžců, letos jsme počítali se zhruba 150. Jenže nakonec chybělo jen osm nohou, abychom dosáhli hezkého čísla 200. Trochu se čekalo na konečné výsledky, ale příjemné prostředí i počasí to čekání usnadnily. Kdo stanul na stupni vítězů ať již za relativní či absolutní pořadí nebo za soutěž družstev, odnesl si kromě drobných pozorností i pravou bonboňáckou šnekovici.

Musím zmínit i doprovodný program, který na podobných akcích není běžným zvykem. Ať to byl běh vodníka Kebuleho pro děti, vystoupení mažoretek, házení šipek o ceny či divadélko pro děti. Mnohé určitě potěšila i prezentace firmy Nike, která nabízela bezplatně k vyzkoušení různé typy běžeckých bot - ať již během závodu nebo jen tak k proklusání. Osobně by mě zajímalo, kolik lidí toho využilo. Můj pokus běžet závod ve vypůjčených najkách ztroskotal velice brzo. "Velikost 13 UK? Je mi líto, to fakt nemáme."

Určitě povedená akce jak pro pravověrné běžce, kteří si odběhli svou desítku na čas a Holbu či Šerák ochutnali až po doběhu, tak i pro ty, kteří si dopřávali na trati maximální povolenou pivní dávku a tu pak ještě pilně doplňovali i po doběhu. Ohlasy zúčastněných vesměs kladné a za rok prý určitě zase přijdou.

Bonbon vám děkuje za účast a zve na příští ročník

Výsledky na behej.com v sekci Závody/Výsledky/Pražská relativní desítka

případně na http://www.bonbon.hustej.net/index.php?par=9

Fotky z akce od Martina Šandery viz https://picasaweb.google.com/109737356496867998205/2011_05_14_PRD#

S koloběžkou do Beskyd

2011-05-09T13:11:00.000+02:00

... aneb něco z historie - píše se čevenec roku 2004.

Předpověď hlásí konečně slunce a teplo. Něco v letošním létě zatím neznámého. Beru si proto den volna a zamýšlím jej strávit na koloběžce někde v Beskydech a spojit to s návštěvou rodné Opavy. Kam pojedu, to nevím. Jen vím, že mne vlak zaveze do Vsetína a tam se uvidí.

Je 9:38, po necelých čtyřech hodinách ve vlaku hledám po okolí vsetínského nádraží mapu a plánuji trasu. Nakonec vítězí varianta "směr slovenksé hranice mimo silnice lesem a terénem". Tam někde přespím a zítra do Opavy. Stoupám zapomenutou asfaltkou kolem zbrojovky do lesů, kde se cesta postupně mění v štěrkovou a poté již jen klasickou lesní rozbahněnou stezku. Nic moc pro koloběžku. Prudkým kopcem tlačmo nahoru - horolezci by řekli diretisimou - a tam narážím na nově se tvářící zpevněnou cestu, po které se tak příjemně jede. Ani nestačím zpozorovat, jak se postupně kroutí doleva a doprava a zase někam ... až začne klesat na druhou stranu údolí.

"To je zvláštní, že tady mají úplně stejné cedule u cesty jako nad Vsetínem," říkám si v duchu. Za chvíli však začne vrtat v hlavě červík a po pár minutách se zlá předtucha vyplňuje. "Bodejť by nebyly stejné, když jsi tam, odkud jsi vyjel, topografe jeden!"

Na tachometru téměř dvacet kilometrů, slunce téměř v nadhlavníku a opět Vsetín. Varianta Slovensko padá a na pořad dne přichází varianta náhradní. "Jedu do Opavy, žádné spaní venku." Navíc v rozporu s předpovědí počasí je slibovaný sluneční svit pohlcován mraky.

Opět vzhůru do kopce a po modré turistické značce na Dušnou. Žaludek se začíná ozývat a autobusová zastávka přichází jako na zavolanou. Vařím nudlovou polévku, k tomu cheba a jako zákusek pražené vločky. S plným žaludkem se jede hned líp, asi i proto, že cesta nyní klesá.

Vozovka k přehradě Bystřička je omezena na jednu polovinu. Tu druhou okupují doprovodná auta a stany - vše se chystá na zítřejší závody do vrchu. Přehrada mě vítá pár kapkami deště a pohledem na kroutící se čúřek na dně opuštěné nádrže. Letos si tady rekreantů asi moc neužijí. Tak aspoň jeden Radegast a doplnit vodu. Pivo nějak mimořádně chutná. Je to kvalitou nebo žízní?

Vedlejší cesty končí a dostávám se na hlavní tah Vsetín - ValMez. Nějak těch pár kilometrů do Valmezu a potom směrem na Nový Jičín překonávám, provoz není zas až tak hrozný, i když hustý je na můj vkus až až. Před Hodslavicemi, kde plakáty lákají na zítřejší soutěž o Valašskéh vtáka (pokus o vzlétnutí na všem možném z rozjezdové rampy nad vodou) konečně opět uhýbám na vedlejší silnice. Aut znatelně ubylo, kilometrů na tachometru a tepla zase znatelně přibylo. Počasí je nyní přesně dle předpovědi. Teplo, slunečno. Pro mě až moc horko.

Silničky se vinou nahoru dolů a na jednom nahoru narážím na "fotbalové hřiště". Zajímavé je faktem, že široko daleko není žádné obydlí a svažitost terénu zdaleka nevyhovuje normám ani pro desátou okresní třídu. Nechtěl bych zde běhat pro zakopnutý balon.

Při příjezdu do Starého Jičín se otvírá pohled na kulisu hradu na kopci. Mé koloběžkové trhy však směřují dál a dál. Dalším cílem je Fulnek. V autobusové budce vařím kafe a polévku. Už jsem tu energii potřebovatl, trhy ztrácely na razanci. Jenže teď to půjde z Fulneku pěkně dlouho do kopce, a tak ani po posilnění se razantnější trhy nedostávají. Přece jen již tachometr ukazuje přes 80 km. K tomu ty hrozné kopcovité lesní a polní beskydské cesty na počátku ...

Fulnek - Vrchy. Konec dokopce. Uff. Pár zhupů a pak už dlouhým skopcem do Hradce nad Moravicí. Koukám, jestli nejede nějaký vlak na Opavu, už se mi fakt nechce. Nejede. Večer o půl deváté je na tachometru 116 km. Slušný výkon, vlastně dosavadní denní rekord.

Druhý den po poledni zpět do Hranic na Moravě na vlak. Dalších 65 km. Před Hranicemi objevuji ve vesnici Olšovec krásný lom jako stvořený ke koupání. Jenže já se v tom vedru vykoupal kilometr před tím v potůčku. Přesně dle hesla "Tak dlouho hledáš, kde zastavíš, až zastavíš. A když se rozjedeš tak zjištíš, že o sto metrů dál bylo stokrát lepší místo." Snad jindy.

Pětiprsty nemám, ale ....

2011-05-05T16:01:00.000+02:00

Trochu je provětrat, než vyběhnou.

... i já se rozhodl vyzkoušet něco, o čem se dnes hodně píše - odpružené boty versus návrat k přírodě. Já bych to spíš nazval návrat do dob před dvaceti a více léty. Matně si vzpomínám, jak jsem tenkrát běhal v adidaskách či pumách, v nichž byla vzdálenost pata-zem podstatně menší, než je tomu dnes u bot prodávaných jako běžecké. Žádné tlumící systémy, ať už je různí výrobci nazývají jakkoli. Kupovával jsem tenkrát maratonky, ty byly fajn, i když těžko k sehnání. Asi jako vše. Nepamatuji si, že bych míval nějaké výraznější problémy s koleny či patami. Spíš ne než ano. Ale abych byl objektivní, možná to bylo i věkem. Dnes je tělo přece jen o pár křížků opotřebovanější a k problémům náchylnější.

Netroufám si tvrdit, jestli éra tlumících bot přišla do našich krajů s revolucí nebo prostě jen v té době vtrhla na trh celosvětově. V každém případě devadesátá léta znamenala přechod od adidasek (které stejně z trhu zmizely) k čím dále více propracovaným botám. Vyzkoušel jsem pár značek, asi nejvíce jsem kupoval a dodnes kupuji Adidasky. Prostě mi sedí. Adipren vzadu i vpředu a na víc jsem nekoukal. S velikostí 47 si člověk často moc nevybere a nemůže si vyskakovat.

Zda vzrůstající vzdálenost pata-zem a dle výrobců tlumící materiály zabránily nějakým zraněním, to nevím. Kolena mě občas pobolívala, patu jsem si občas taky obrazil a i ty kyčle se někdy hlásily ke slovu. Ale nikdy nic vážného. Kdoví, jaké by to bylo zůstat u botasek. Možná bych neběhal tolik po patách, jako jsem celou dobu běhal, ale byl bych nucen více využívat špičkový systém. Nicméně léta plynula a člověk vlastně ani jiné boty než tlumené koupit nemohl. Každý rok lepší a lepší, až se někdy vkrádala podivná myšlenka, proč jsem si ty minulé dva roky ničil svá chodidla a nohy v něčem, co přece nemohlo fungovat, když teď výrobce zase vrhá na trh něco nového a úžasného. A za rok zase ... a zase. Přitom se mi dobře běhalo v pět let starém modelu, který vlastně byl stejně out jako ony botasky. Business a zdravý rozum. Proto mě celkem potěšilo, když se rozvinula debata o návratu k přirodě. Sice nesouhlasím úplně s tím, že vše bylo špatně, že díky sofistikovaným botám mi krní klenba a různé svalové partie a že se vlastně boty pružičky podepsaly na mé chabé nožní klenbě. Vlastně ani nevím, jestli ji chabou mám či ne, jsem s ní spokojen. Netrápí mě. Mám obavy, že pokud bych si jí dal odborně vyšetřit, byla by shledána problematickou a byla by na ni vržena nějaká odborná léčba. Děkuji, ne. Já se cítím zdráv a pak by tomu tak určitě nebylo. Neb jak praví doktoři: není zdravého člověka - je jen nesprávně vyšetřený pacient.

Zpátky k tématu. Čtouce všechny ty články o běhání naboso a v pětiprstech a o fantastických pocitech, řekl jsem si, že to taky zkusím. Vždyť občas jsem někde po louce či v lese bosky pár metrů překonal a pravda, nepříjemné to nebylo. Spíš příjemné.

Boty pětiprstky nemám a zatím o jejich pořízení ani neuvažuji. Svých deset či dvacet kilometrů naboso taky nepoběžím, ale vyhrabal jsem ve sklepě boty dobře uložené, pořízené před takovými sedmi léty. Výrobce netuším a i ten jejich název nic neříká - Mustang. Tenkrát koupené na běžnou turistiku, ale nikdy jsem v nich moc nechodil. Zmasírován přesvědčováním výrobců, že musím mít boty řádně odtlumené, abych neměl problémy, jsem Mustangy povětšinou ignoroval. Sofistikované nejsou vůbec. Žádná tlumící vrstva, jen semiš a podrážka. Tak proč si v nich nezaběhat? Jsouce trochu obavář a po přečtení rad jiných, že v pětiprstkách či naboso je třeba běhat zpočátku jen drobné dávky, vyrazil jsem v nich napoprvé jen na cca 20 minut absolvovat pár kopečků v lese. Žádné enormní nadšení, ale je fakt, že nohy samy běhaly víc špičkově. Na druhou stranu, do kopců se ani jinak nedá. Ale napodruhé nebudu troškařit a když test, tak pořádný. V plánu mám dneska dvacítku, tak šup do Mustangů.

Takhle běhají Mustanzi do kopce ...

... a takhle po rovině.

Abych se nestresoval tempem, nechávám doma sportester i hodinky. Poběžím na pohodu. Terén převážně lesní a polní cesty, někdy měkké, jindy udusané, sem tam kousek asfaltu. Pocitově je dopad na patu trochu tvrdší, než jsem zvyklý, ale není to tak hrozné a při běhu to pak ani nevnímám. Snažím se běžet víc stylově, dopadat někde v půlce chodidla a kolíbkou se posouvat dopředu. Chce to jen trošičku na to myslet a ono to jde poměrně dobře. Ale dvacet kiláků to neuhlídám a pak se vracím ke svému patnímu stylu. Žádný rozdíl v únavě nohou či bolesti některých partií necítím.

Bohužel si už tělo nepamatuje, jak běhalo před dvěmi či třemi křížky, abych to mohl srovnat. Jediné srovnání mohu dělat Mustangy versus Adidasky aneb tlumit či netlumit. Osobně bych to vyhodnotil na remízu. Aspoň v tuto chvíli. Kdo ví, co by to se svaly udělalo, kdybych tlumení zavrhl a běhal teď jen v obyčejných keckách. Ale teď je to fakt remíza. Na zítřejší dvacítku se vrátím k Adidaskám. Nicméně Mustanzi, zdá se, se přihlásili o slovo a určitě je budu občas větrat. Zdají se být favority pro příští závody do nějakého kopce. Jednak se to běhává v lese, jednak to jsou krátké vzdálenosti, a navíc oproti tlumeným botům jsou lehčí a nemusím tím pádem toho do kopce tolik táhnout. Ale ty tlumené boty opravdu zatím nezavrhnu. Přece nebudu měsíc před Mamutem měnit zvyky a nepoběžím ho v něčem jiném, než jsem zvyklý. Jedno však vím jistě. Až budu zase někde koukat po běhacích botech, určitě bude můj zrak hledat i obyčejné běžecké kecky a budu se snažit mít ve skříni zástupce obou druhů.

První šedesátka

2011-05-02T11:51:00.000+02:00

Po čtvrtečním závodu Komořany-Čihadlo si měřím druhý den ráno tepovku. Čtyřicetosm. Hmm, normálně to je 38-40, něco asi nebude ideální. Je fakt, že i po vstanutí tělo ví, že si včera dalo samo do sebe. "Poslouchej své tělo," zní známá pravda. "A řiď se ranní tepovkou," zní pravda podobná. Tak raději vypouštím dnešní šestnáctku a dám si pauzu. V sobotu taky pauza, ta je podle plánu. "Aspoň mi ty dva neběhací dny přivodí chuť na nedělní šedesátku," uklidňuji se. Sice tak kilometráž Milošova plánu nedodržím, ale nakonec není to poprvé ani naposled, poslouchám zkrátka své tělo a rady chytrých týkající se ranního tepu.

Šedesát jsem nikdy neběžel ani nešel. Ale nějak si to nepřipouštím, že by šlo o něco spešl. Padesát jsem si zkusil před dvěma týdny a i když jsem měl tehdy pocit, že bych nedal ani o metr víc, přece jen jsem tu padesátku pojal jako závod a dnes to bude jen trénink, žádné honění. Žádné časové rekordy, vždyť jakýkoli čas bude vlastně osobák. A není třeba si laťku nastavit hned napoprvé vysoko :-)

Pro jistotu se rozhoduji pro strategii "dva běhy". Vždy v neděli v deset běháme s kolegy z Bonbonu v Šárce, takže ten pravidelný běh bude první část a pak si dám ještě jeden svůj.

V devět ráno vybíhám směr Šárka. Do ledvinky dvě prázdné půllitrové petky - v jedné koncentrát Unisportu, v druhé prášek Isodrinxu. Na prvních deset km žádnou vodu neberu, v mekáči na srazu obě petky naplním a budu tak mít pití na dalších osmnáct. Přidávám jeden Powerbar. To musí na prvních 28 km stačit. Před vyběhnutím ještě lehká snídaně - do kefíru zamíchat dávku T-mealu od Nutrendu a k tomu kousek bábovky. Kefír mi problémy při běhu nikdy nedělal, věřím, že nebude ani dnes. Ráno je celkem chladné, tak ještě rychle do ledvinky šusťákovku.

Sotva vyběhnu, spustí se déšť a šustka putuje na tělo. Po pár minutách ji ale znovu sundávám. Běží se dobře, nebe se trhá a po 55 minutách mám první desítku za sebou. Dočerpávám dle plánu vodu v mekáči a čekám na kolegy. Přichází jen Vítek. Miloš jede dnes na závody do Železnice. Nikdo další se neobjevuje, ale doprovází nás Mirka na kole.

Dáváme oblíbený okruh, takže běžíme spolu 11 km. Vítek drží své tempo lehce pod pět minut na kilometr. Tuším, že to pro mě není vzhledem k celkovému dnes plánovanému objemu ideální, ale co, těch 11 to s ním vydržím a pak si půjdu svým tempem. Když se loučíme, dám si Powerbar a dobíhám zbývajících sedm kilometrů domů. První dvacetosmička za 2:41 plus dvanáct minut čekání u mekáče na výběh, takže lehce pod tři hodiny.

Doma znovu do jedné petky Unisport, do druhé Isodrinx. Mezitím jeden Birel do žaludku a opět kefír s T-mealem a kousek buchty. Do mošny Power Bar, Voltage Energy Cake, trochu mixu vloček s buráky a hrozinkami a padesátku na občerstvení po cestě. Šestnáct minut zdržení a opět vybíhám. Propocený nátělník jsem vyměnil za suchý a větrovku nechal doma, protože nebe se vybralo a je teplo. Jen ten opalovací krém jsem zapomněl. A samozřejmě i Magnes Life, který jsem chtěl pro jistotu proti křečím. První se podepsalo na spáleném čele, druhé unavenýma tříslama.

Druhá fáze mého běhu je rovinatá, podél Vltavy. Ta první byla zvlněná. Nohy zatím nebolí, Country rádio vyhrává do sluchátek, běží se fajn. Probíhám Stromovkou a přebíhám na pravý břeh Vltavy. Teď nekonečná rovina do Řeže. Je to únavné, ten zvlněný terén byl přece jenom lepší. Probíhám čtyřicátý kilometr a ani mi nepřijde, že budu mít za chvíli za sebou maraton. Hlava je připravena na šedesát, takže maratonskou vzdálenost ani neregistruje. Ale cítím, že voda nevystačí. Přece jen dva litry plus jeden Birel bude asi málo. A fouká.

"Vltava se kroutí, tak to nebude foukat pořád proti," utěšuju se. Bude. Vítr je evidentně mrcha a žene se údolím věrně kopírujíce jeho zákruty. "Zpátky to bude lepší, nezoufej."

Obrátka v Řeži, to jest nějakých 48 km na kontě. Voda došla, jídlo taky a nohy to "oceňují" únavou. Třísla se ozývají. "Při ultra vždycky něco bolí," říkávají ti zkušení. Moc mi to sice nepomůže, ale je to asi fakt. Naštěstí stále se dá běžet. Od třicátého kilometru jsem naběhl na pravidelný desetiminutový rytmus - když stopky ukazují celých deset minut, přecházím na cca třicet vteřin do schůze, při kterých se napiju a najím.

S otočkou v Řeži opravdu přišel i konec protivětru. Sice mám občas dojem, že stejně fouká zase proti, ale převážně mě popohání do zad. Po asi patnácti minutách mě zaujme cedule lákající k občerstvení U Hastrmana. Je rozhodnuto. Zhruba pětiminutový oddech, kdy do sebe kopnu další Birel a zajím ho tatrankou, vlil tělu nových sil. Ještě požádám o natankování vody do petky a s povznesenou myslí se vrhám do dalších kilometrů. Třísla přestala bolet. Paráda. Ale asi jen na dvacet minut, pak se ozvou znovu. Běh je však o poznání svižnější. "Co do toho Birelu jenom dávají?"

Za Klecánkama potkávám dva běžce v protisměru. Potkal jsem jich dnes mnohem víc, ale tihle dva mě zaujali. Jeden běží na boso, druhý s batůžkem. Nebo že by ten, co běžel bos měl i batůžek? Už ani nevím. "Jestli taky neběží svou šedesátku podle Miloše," bleskne mi hlavou. Pak mi ale dojde, že naboso asi přece jenom ne. Pokud ano, smekám před nim. Tenhle okamžik mi, ani nevím proč, vlije další sílu do běhu. Navíc tento úsek cesty je vydlážděn velkými balvany, kdo zná, ví že se tu neběží zrovna dobře. Jenže kupodivu mě to nějak samo přinutí po těchto balvanech běžet po špičkách a ejhle, ono to jde a je to fajn. Pak opět asfalt a za chvíli již přivoz v Sedleci. Paráda! Po cca deseti minutách čekání, které využívám k protažení, se převážím na druhou stranu a zbývá mi poslední kilometr a půl. Do kopce. Rozběhnutí je hodně krušné, ale po pár metrech to opět jde a obávaný kopec lesem a loukou nahoru na Suchdol ke svému vlastnímu údivu skoro vyletím. Vzpomenu si na Štefanův blog, kde v posledním článku zmiňuje, jak miluje tyto ultramaratonské závěrečné sprinty. Teď mu rozumím.

Mačkám stopky a čas se zastavuje na 5:59:50. Nutno podotknout, že jsem stopky zastavoval, když jsem čekal u mekáče na výběh s kolegy, pauzoval doma, dával si Birel U Hastrmana a čekal na přívoz. Takže musím připočíst dalších 46 minut. I tak jsem s výsledným časem 6:46 spokojen. Představuje to zhruba 6:45 min/km či 8,9 km/hod. Ustanoven osobák. A kupodivu po sprše a troše občerstvení se tělo cítí výborně, jen po chvilce sezení se hůře rozhýbávají achilovky a třísla, ale jde to.

Další meta zdolána. Jsem zvědav na další týdny Milošova plánu, jestli ještě přijde něco delšího nebo teď už jenom těch 85 km při Mamutu.

(Ne)Krušovický soudek a Komořany-Čihadlo

2011-04-29T19:33:00.000+02:00

Po Brdské stezce následoval celkem oddychový týden. Ne, že by tělo potřebovalo velkou regeneraci, ale nějak se to sešlo, že v pondělí následoval jen hodinový fotbálek (celou dobu jazyk na vestě a stejně jsme prohráli - to je pak houby regenerace) a přes týden zbyl čas jen na kolo (rovinatá dvoustovka) a koloběžku

(zvlněná čtyřicítka).

"Nu což," říkám si, "aspoň budou síly na Krušovický soudek." Byli jsme domluveni s Milošem, že v neděli na něj vyrazíme.

Poctivě jsem si připravil batůžek s věcmi a vyhledal spoj. Trochu mě dostalo, že musím vstávat v neděli už v šest ráno, ale když jsem to slíbil, tak to přece nevzdám.

"Ahoj, člověče, já jsem chytl nějakou virozu a není mi dobře, tak nejedu," ozve se Milošův hlas v telefonu v neděli krátce poté, co jsem vstal, posnídal a chystal se na autobus. Ještě napůl rozespalý, najednou v hlavě vyhýbka a bleskové rozhodnutí. "Samému se mi nechce. Než cestovat za dvacítkou, byť určitě hezkou, a

trávit čas v busu, tak si ještě schrupnu a dám si ji v okolí domova."

Od myšlenky nebylo daleko k činu. Zřejmě jsem přišel o hezký závod, ale uklinňuji se výmluvou: "Jak se znám, zase bych běžel naplno a to teď nepotřebuji." Trénink netrénink, jakmile přijde závod, neudržím nohy ani dech na uzdě a přes všechna předsevzetí, že jsem si to přišel užít a trénovat a ne závodit, běžím co to dá i nedá. Takže místo soudku jen dvacet známým terénem.

Pondělky jsou v plánu vždy volné, ale já je vyplňuji fotbálkem. Tentokrát jsme nehráli, tak aspoň na půlhodinku kopce. V úterý dvacítka, ve středu znovu. Ta středeční nějak nesedla, "ještě že čtvrtek bude jen šestnáctka."

Ve čtvrtek ale můj zrak padl na termínovku a koukám, že se večer běží v rámci pražských kopců závod Komořany-Čihadlo. Že by???

"Jenže v neděli máš v plánu šedesátku a ten závod určitě nepojmeš tréninkově," varuje mé obezřetné já. "Budu se šetřit," odpovídá to druhé. "Vyjde to nastejno - trochu svižnější pětka do kopce nebo pohodová šestnáctka."

Večer už sedlám kolo a na rozklusání si dávám něco málo přes dvacet cyklokm do Komořan. Prezentace, rozklus .... abych měl před samotným startem tep aspoň trochu zvýšený, jinak se po startu zahltím.

Ještě že jsem se z toho rozklusu vrátil dřív. Chtěl jsem tak 3-5 minut před startem, ale byl jsem zpět, když hodinky ukazovaly 17:50. A místo prezentace téměř vylidněné. Já bláhový netušil, že start je necelý kilometr dále. Tak rychle tam. Nakonec zjistím, že jsem stejně nemusel zas tak spěchat, že má kategorie startuje až 18:10. Nezkušený zajíc zkrátka zůstane zajícem.

Pokorně si stoupám na konec startovního pole. Nechci vpředu překážet těm rychlejším, stejně vyrazím pomalu. Trať neznám a odhaduji, že těch 5 km bych mohl dát tak kolem 26 minut. V prvních řadách před sebou vidím běžce, který byl na Jardově kopci cca 15 sekund přede mnou. "Zkusím se ho držet, dokud to půjde, a až to nepůjde, tak půjdu já."

Start. "Příště se drze tlač dopředu," říkám si pár vteřin po výběhu, když přední řady mizí v dáli a já na relativně úzké lesní cestě nemohu davem moc dopředu. Přece jen bych trochu rychleji běžet chtěl, ale předbíhá se těžko. Kdo ví, třeba to zase je lepší k tomu, abych se nezahltil.

Vzdálenost na mého vyhlédnutého "vodiče" se ale během pár vteřin změnila z pěti metrů na startu na nějakých 50-70. Snažím se k němu dostat, ale prostě to nejde. Vidím, že jeho tempo by mi vyhovovalo, ale tu vzdálenost ne a ne stáhnout. Ani ve stoupání, ani na rovince.

Koukám na hodinky. Po pár minutách se tep ustálil na nějakých 163-165. "A už zase blázníš, to je pěkný trénink a užívání si," pochlebuje se mému sportovnímu já to já tréninkové. Má pravdu, protože vzhledem k mému tepovému maximu nějakých 170 je aktuální tep dost vysoko. Ale kupodivu to jde. Nohy nebolí, dech je rychlý, ale OK. Kontroluju čas. "Ještě 20 minut, no těpic." Pak už jen sedmnáct, patnáct ... pořád zbývá hodně. Zrychlit moc neumím, ale běží to celkem fajn. "Cca deset minut, vydrž ještě deset minut. Už jsi za půlkou" A pak se to už jen krátí. Předbíhám a deru se trochu dopředu, ale poslední dvě minuty už toho má tělo dost a jsem i předbíhán.

Cíl. Zastavuji stopky pár vteřin po 25. minutě. Mám obavy, že zrovna takhle bych se na svou první šedesátku, byť tréninkovou, kterou chci za tři dny běžet, připravovat neměl. Že bych se musel takhle vyšťavit ... uvidíme zítra.

Seběh dolů po zelené značce. Teprve teď si vychutnávám krásu sytě zeleného lesa a okolní přívětivé krajiny. Trasa opravdu hezká. Po cestě dolů dáváme řeč s jednou spoluběžkyní. Slovo přijde na Bonbon, že byla na Běhu bez hodinek, i na Krušovický soudek. Líčí atmosféru závodu i "pivko nakonec zadarmo, i když jen Krušovice, které nemusím," říká. Až lituji, že jsem nakonec nejel. Tak aspoň jeden malý Gambrinus dole v hospodě u prezentace, převléknout, tatranku a rozinko-arašído-brusinko-kokoso-vločkový mix. Na vyhlášení výsledků nečekám, na bednu to stejně není, ale kolem toho sedmého místa by to být mohlo. Později se kouknu na internet.

Cyklodvacítka zpátky domů. "Jestli ještě nějaký kopec poběžím, tak se nasunu na startu víc dopředu. Určitě tím získám aspoň deset vteřin." Hahaha, závodník se klube na povrch.

Výsledy viz http://behycz.s3.amazonaws.com/media/files/vysledky/V%C3%BDsledky%20Komo%C5%99any-%C4%8Cihadlo.xls?1304076955

Maraton Alpino Madrileňo ...

2011-04-26T18:38:00.000+02:00

.. aneb pravděpodobně nejtvrdší maraton v Evropě ... aneb něco z historie.

První polovinu roku 1999 jsem strávil v Madridu. Chvíle volna jsem trávil jak jinak než během, většinou na malém místním stadionu s 300m okruhem. Počátkem dubna jsem zjistil, že se v Madridu běží maraton.

″Když už jsem tady, musím na něj.″

Jak jsem si usmyslel, tak se stalo. Poměrně hezký a mírně zvlněný městský okruh jsem zvládl za 3:40. Jenže co čert nechtěl, v cíli jsem zaregistroval pozvánku na Alpský madridský maraton. A u toho poznámka ″Pravděpodobně nejtvrdší maraton v Evropě″, která mě asi zaujala nejvíc. Už si přesně nevzpomínám přesně, ale běžel se asi za měsíc po tomto právě absolvovaném.

V první chvíli jsem si jen řekl, že by to mohl být hezký zážitek, ale že to není pro mě. Jenže chroust v mozku začal našeptávat: ″V životě se ti již lepší příležitost nenaskytne.″

Pak jsem se ale zahleděl do podrobnějších informací a trochu mě polilo horko. Pro představu: délka přibližně 44 km, maximální nadmořská výška 2,430 m, minimální 1,688 m, celkové převýšení 4,700 m, 40 % trati se nachází v nadmořské výšce nad 2,000 m a 70 % trati představuje ″technický″ terén. A na trati vás nechají maximálně devět hodin.

Druhý den mě chuť přešla, to když jsem po absolvovaných 42 kilometrech nebyl schopen sejít ze schodů a rukama si pomáhal přidržovat nohy. Ale znáte to, brouk v hlavě si nedá říct a za dva dny jsem již posílal přihlášku. Naordinoval jsem si dva týdny bez běhu. Samozřejmě jsem to nevydržel a lehce se proklusával. Vědom si skutečnosti, že teď již nic nenatrénují, ale potřebuji si odpočinout.

Maraton se konal v místě vzdáleném cca hodinu vlakem od Madridu a pak kousek autobusem do horského střediska Puerto de Navacerada. Víkend před maratonem jsem tam vyrazil na turistiku, abych se trochu seznámil s terénem, přestože jsem neměl nejmenší tušení, kudy trať povede.

Abych to zkrátil. Den před dnem D jsem se přesunul z Madridu do hor na místo startu, zaprezentoval se a večer vyslechl přednášku pořadatelů o tom, na co máme být připraveni. Byl to teprve třetí ročník (dodnes se běhá) a organizátoři na této přednášce podávali ″povzbuzující″ informace z minulých ročníků, kdy napadl sníh a počasí bylo na hranici regulérnosti. Naštěstí tento rok slibuje opak a květnové počasí je i v této nadmořské výšce více než příjemné. Přesto máme být připraveni na bleskovou změnu počasí a možnost ″utrpení″ na trati. Pořadatelé si vyhradili právo závod kdykoli přerušit, ale případný ústup z hor si musel prožít každý sám. Nu což, jdeme do toho. Noc na velice spartánsky vybavené ubytovně na bidle s dalšími třemi v miniaturní komůrce moc klidný spánek nepřinesla, takže jsem byl rád, že je konečně ráno a já stanul na startu i s teleskopickými hůlkami. Přestože jsem absolvoval nespočetně horských túr, přece jen běh je něco jiného a já netušil, co to se mnou udělá. Věděl jsem, že z kopce mě vždy zlobí kolena, tak by hůlky třeba mohly pomoc. A určitě se budou hodit i do kopce. Potěšilo mě, že jsem nebyl s hůlkami sám a nevypadal tak jako exot. Nicméně musím podotknout, že absolutní většina běžela bez nich.

Start. Prvních deset kilometrů mírné stoupání terénem. Běží se příjemně, tělo je plné sil. Po první občerstvovačce ale začíná pořádné stoupání. Dlouhé, nekonečné. Pak prudce dolů a zase nahoru. A pořád dokola. Už si na detaily moc nevzpomínám, ale vím, že do jednoho kopce jsem šplhal po obrovských balvanech po čtyřech a dva kilometry mi trvaly snad hodinu. Občas jsem hůlky použil, občas mi spíš překážely. Posledních deset kilometrů bylo již ″skoro″ po rovině. Ale byly nekonečné. Okolní krajinu mozek moc nevnímal, škoda. Startovalo se v nějakých 1 800 m.n.m. a šlo to opravdu nahoru dolů. Když jsem se konečně dostal do cíle a čas se pro mě zastavil na 7:02, cítil jsem se jak Franta Venclovský po zdolání kanálu.

Vítěz to tehdy dal za 4:28. Z 208 účastníků, kteří doběhli, jsem se klasifikoval na 140 místě. Závod nedokončilo 71 startujících (informace čerpány z archivu na webových stránkách pořadatelů). Pro představu doplňuji, že jsem do té doby měl svůj nejrychlejší maraton za 3:25, v Praze v roce 1995. Tenhle závod se mi podařilo absolvovat hlavně díky psychice. V podstatě jsem si nepřipouštěl, že bych mohl vzdát (pokud si zrovna na nějakém krkolomném úseku nezlomím nohu). Byl jsem na to psychicky tak natěšen, že i přes tradiční ″týden problémů s chůzí ze schodů″ jsem to zvládl poměrně dobře.

Pro případné zájemce přidávám webovou adresu: http://www.maratonalpino.com/MAM/Index.htm

Brdská stezka 2011

2011-04-17T16:31:00.000+02:00

... aneb třetí maraton v třetím týdnu.

Předminulý pátek tréninkových a zvlněných 43 km za 4:44, minulý pátek tréninkových, ale rovinatých 40 km za 4:10, včera soutěžních a kopcovitých 50 km za 4:41 - osobní rekord. Aby taky nebyl, když je to má první běžecká padesátka.

Studený pátek, ale předpověď slibuje slunečnou a teplejší sobotu. "Mohlo by být tak akorát," říkám si. Celý den jsem poctivě dodržoval cukrovou antidietu. Znám se a vím, že můj organismus funguje na sladké. Když se den předem před nějakým vytrvalostním podnikem dostatečně zacukruju, nedostávám pak hlaďák a tělo se mi za mou lásku odmění.

Prezentace v pátek večer v základní škole v Mníšku, vyzvednutí čísla ... teď ještě najít ten penzion Obora a dosyta se na zítřek vyspat. No, penzion, trochu hrdý název pro socialistickou ubytovnu nesoucí všechny rysy zařízení, kam člověk raději přijde za tmy, zalehne a ráno co nejrychleji vypadne, aby tam nemusel trávit ani minutu navíc. Ale to bude naštěstí jediná vada na kráse celé Brdské stezky, jejíž 50km běh je součástí dálkových běhů Eropacup.

V sobotu ráno se na startu schází necelých 105 mužů a něco kolem 13 žen. Věren svému startovnímu číslu 80 se řadím na konec startovního pole. Stejně vyběhnu pomalu, tak ať nejsem hned na začátku deprimován tím, že se přede mne valí celé startovní pole.

Všude zní němčina. Mám dojem, že cizinců je tady více než Čechů.

"Tak za kolik to poběžíš?"

"Cíl je doběhnout nezničen. Vzhledem k profilu bych to chtěl zvládnout za pět a půl hodiny."

Neumím běhat rychle a vůbec netuším, co se mnou tenhle profil udělá. Něco do kopečků naběháno mám, ale současně mám obavy z toho, že se nechám strhnout davem a budu závodit. To by mohlo skončit kolapsem někde v druhé půlce trati. Musím se krotit, říkám si. "Prostě jakmile ukáže tep přes 150, zvolni!"

Snadno se řekne, hůře dodržuje. Ale je fakt, že jsem se tím snažil řídit.

Symbolické kolečko po oválu sportovního hřiště, a pak už ven z areálu základní školy na silnici směrem do Řitky. Mírné stoupání se za Řitkou mění v prudší a pak se to již střídá celých 50 km. Chvíli nahoru, chvíli dolů, prudce i pozvolně oběma směry.

Držím se nějaké malé skupinky Němců. Aniž to teď vím, s dvěma s nápisem Lauftreff na tričku a jednou anonymní Němkou budu sdílet celých 50 km. Povětšinou spolu, někdy oni 100 m přede mnou, jindy já před nimi.

První kontrola 9,5 km, čas 52 minut. "Kroť se," říkám si. "Na to, že to bylo převážně do kopce, jsi to přepálil. Chcípneš!!!"

Nucená pauza kvůli plnému močáku a po pěti kilometrech znova. Pokaždé mi všichni utečou. "Kruci, jestli to tak půjde až do cíle, budu se jen propadat startovním polem." Ale po druhé pauze jako když utne. Tělo pochopilo, že nemá cenu ze sebe něco vypouštět, když toho stejně plno vypotí.

Běží se dobře, nic nebolí, dech je klidný. Držím tempo a ani nevnímám, kudy běžíme. Do kopečků nechávám v předklonu pracovat gravitaci, z prudších kopců jakbysmet. Jen je třeba si vybrat okraj cesty, kde je to měkké, a pak to jen po měkoučkém povrchu pustit a nebrzdit. Kupodivu v takovýchto sebězích jsem rychlejší než okolní souběžci, kteří více brzdí.

"Jen jestli oni nemají větší zkušenosti a ví, že z toho pouštění pak bolí víc nohy," přemítám v duchu. Ale stejně si nedám říct.

Kilometry i čas ubíhají. "Kommt Zeit, kommt Ziel," říká Němec svým kolegům a má pravdu. Však on ten cíl jednou přijde.

Trochu zlobí pravá pata, ale není to hrozné. Jen ten čas je pořád nějak rychlý na mé předpoklady. Vypadá to pod pět hodin a já se hrozím okamžiku, až narazím do zdi.

30 km a pořád vše OK. Čas 2:52. "To je paráda, to bych pod těch pět mohl udržet."

Pak najednou při došlapu cítím, že se malíček levé nohy dostal do nějaké divné polohy a jak se to jeho nehtu nelíbí. Asi kilometr nepříjemného hledání si svého místa v botě. Zkouším různě našlapovat ... a jak rychle to přišlo, tak rychlo to přešlo. Zítra ale bude nehet modrý a bude to jediný prst, který to odnese.

40 km a hodinky ukazují 3:45. "Udrž to a bude z toho 4:45," přesvědčuju se. Pořád žádná krize. Krok už není lehký, kopce stojí více sil, ale pořád běžím. Dosud jsem nemusel ani jednou přejít do chůze.

Odhaduji, kde je tak asi maratonská meta a tipuju, že klasický maraton mám v tuto chvíli za něco málo pod čtyři hodiny. Mozek je připraven na padesátku, takže touto maratonskou metou probíhám bez jakýchkoli emocí a stále se blížím cíli.

"A sakra," bleskne mi hlavou, když najednou cítím velký tlako-tah v pravém nártu. Pocit, jako by bota byla příliš utažená a nárt najednou odumřel. Bolí to čím dál víc, už uvažuju, že zastavím a povolím tkaničky. Ještě zkouším různě kroutit chodidlem, došlapovat jinak ... a stejně jako u malíčku: rychle přišlo, rychle přešlo. Uleví se mi, další krize zažehnána.

Kontrola ani nevím kde. "To je dobrý", říkám jednomu pořadateli, "ty nás tady cpeš čokoládou, banánama, hrozinkama a jinýma sladkostma, a sám si dáváš uzené." "Chceš taky?" nabízí mi. "Raději snad ani ne. Sladké mám vyzkoušené, ale co by se mnou udělalo teď to uzené, to fakt netuším. Díky."

Z Kytína nepříjemné stoupání. Šplháme ho ve třech s Němkou a Němcem. Pak po předešlém avizování oni přecházejí do chůze a já silou vůle stále běžím a trochu se jim vzdaluji. Poslední kontrola, ani se nezdržuju, vodu ještě mám u sebe, tak rychle zhltnu jeden ionťák, dvě tři sušenky a prudký seběh dolů do Mníšku. Zase to pouším krajem cesty, co to dá. Prudký seběh se mění v mírný a zatraceně dlouhý. Pata zlobí víc. "Raději aby byl kopeček, to bych nemusel po té patě tolik běžet," přeju si. A kopeček přichází. Závěrečný a po horkém asfaltu, asi kilometr stoupání do cíle. Běžím, co to dá, ale ono to moc nedá, i když je tep na maximu. Ještě se mi podaří někoho předběhnout. Pak podchodem ke školnímu hřišti. Tady sedí pořadatelé a posílají mě prudce doprava. Vlevo je již cílový stadion. Jenže asi 30 metrů přede mnou někdo běží rovně, tak zblbe pádím za ním. Pak mi to ale nějak nedá, obracím se na pořadatele a ti mi naznačují, že se mám vrátit a uhnout na stadion.

"Celou trasu perfektní značení, jen tady chybí šipka do cíle," říkám si v duchu naštvaně. Asi pořadatele ani nenapadlo, že by se chtěl cíli někdo vyhnout. Jenže když někdo běží před váma rovně a vaše mysl je otupena po mnoha hodinách běhu, jste schopni udělat jakoukoli blbost. Tak se rychle vrátím, ale předtím ještě stačím zařvat na běžce přede mnou, ať udělá totéž, a běžím do cíle. Záběžka způsobila, že jednoho jsem předběhl, ale druhý běžící za mnou předběhl mě.

Cílové foto chybí. Tak aspoň pocílové.

Cíl! Čas se pro mě zastavuje na 4:41:15. Potřes rukou od pořadatelů, k tomu dva koláčky, upomínka na krk, ionťák. Za cvíli po mně dobíhají souběžící Němci. Pak se jen svalím na zem a najednou zjišťuji nepříjemný fakt. Mozek naprogramovaný na 50 km totálně vypnul a teď cítím utahané achilovky a třísla. Ostatní je v pohodě. Ale když si vzpomenu na Mamuta, kde budu muset běžet ještě o 35 km více, polévá mě děs a hrůza. Teď už bych nedal ani krok navíc!

Ve stoje se nejsem schopen zout
a musím si kleknout.

Boty ve stoje nejsem schopen vyzout, musím si k tomu kleknout. Chodidlům se náramně ulevuje. Chvíle oddechování, i když dech je v klidu hned. Spíš náznaky protahování, ale vše je ztuhlé. Pak přesun na oběd, zasloužené piviště, stařeckým rozvážným krokem kilometr na penzion, sprcha a adié.

Zasloužený oběd.

Celkový dojem z trati i výkonu perfektní. Naběhané kilometry se zúročily, ale respekt k plánovanému Mamutu stoupl. Trochu se ho bojím, protože fakt bych teď nedal ani o kilometr víc.

Je neděle, následující den po závodu. Ráno sedám na kolo a jedu 10 km na sraz našeho pravidelného běžeckého proběhnutí. Miloš včera běžel v Pardubicích maraton a je zklamán se svým časem. Vítek si oproti tomu zaběhl včera na své tréninkové pětadvacítce osobák. Všichni za sebou máme relativně perný včerejšek, tak se domlouváme jen na nějakém výklusu. Ale Vítek z toho udělá dvanáctikilometrový okruh a že si přidáme i kopce. "Bude to tak osmnáct, to dáme," říká. "Tak jo, ale fakt pomalu," žadoním. Miloš říká, že uvidí.

Když se blížíme ke kopcovité nástavbě, domlouváme se s Milošem, že už to vezmeme rovnou do cíle. Takže jen dvanáct. Vítek to zkracuje taky, ale přesto si ještě další tři kilometry přidá.

I přes včerejších 50 se neběželo špatně. Ale nohy jsou těžké a třísla táhnou. Tak ještě deset domů na kole. Trochu se to vyklepe.

"Tak ahoj a nezapomeň na nedělní Krušovický soudek," loučí se Miloš. "Ale nebudeme závodit, že ne? Dáme to jen jako příjemný dvacetikilometrový cross," ujišťuji se.

A co říct na závěr? Čtvrtý maraton ve čtvrtém týdnu už nebude. Jen další trénování, abych dal i toho Mamuta.
P.S. Výsledková statistika (http://www.credo-elektro.com/2011.html): Ve své kategorii "muži 50-59" jsem skončil přesně v polovině - desátý z dvaceti. Celkově 47. ze 105, takže zase zhruba polovina. A rovněž mi to natřely dvě ženy.

Jardův kopec ...

2011-04-15T13:36:00.000+02:00

... aneb když se lama rozhodne závodit ve sprintu.
Jaro zůstalo kdesi na jihu a pošmourná a deštivá obloha opět přebírá vládu. Nu což, když máš za sebou letošní zimu a běhání na ledu, v mrazu, sněžení i vichru, tak tě nějakých 6 °C a sem tam kapka nerozhází. Takže hurá na první letošní závod.
Jardův kopec je zařazen do seriálu "Běhy do kopců v Praze a okolí". Navíc konkrétně tento závod je i přeborem mého domovského běžeckého Bonbonu v běhu do kopce, takže nelze se nezúčastnit.
Naběháno mám dost, ale tempem volným až pomalým a rychlost není mým šálkem kafe. Kopce nevadí, ale závodit do nich? No, uvidíme.
Tříkilometrový příklus na místo startu, prezentace ... a protože je ještě čas, tak hurá na trať. Pomaloučku polehoučku, aby se tep zbytečně neblížil do červených cifer, ale současně ať je tělo v teple. Asi ve třech čtvrtinách kopce to otáčím a stejně pomalu zpět k cíli.

Dole se zdravím s Šolimem a dalšími z Bonbonu. Moc se nás nesešlo, jen osm.
"Tak třeba budu na bedně v rámci našeho přeboru," směju se v duchu netušíce, jak to běhá ostatním. Kromě Šolima je vlastně moc neznám.
Startuje první vlna juniorů a žen, tak poslední rozklus, tričko a bundu dolů a nechat jen triko na běh. Nahoru bude teplo a dolů to snad v tom chladu vydržím. Pak si na sebe navléknu aspoň suché nepropocené věci.
Start! Koukám, kde je Šolim a vidím ho před sebou.
"Tebe se budu držet a pak uvidím."
Věren heslu Miloše "když chceš být rychlý, běž pomalu" vybíhám opravdu volně a nijak mě nedeprimují všichni přede mnou. Po chvíli, kdy se trať zvedá, přejdu coby vzděláním technik k využívání gravitace. Je to jednoduché: trochu se předklonit, vysunout pánev dopředu, a nohám pak nezbývá než drobnými krůčky rychle kmitat, aby čelo nebylo poznamenáno nějakým silničním lišejem. Tuto metodu praktikuju vždy, když se vyskytne nějaký kopec a já z nepochopitelného důvodu jej nechci vyjít.
A hle, míjím jednoho, druhého, xtého. Tep je daleko v červeném poli, ale těch deset minut to musí vydržet. Pak se chytám asi šestičlenné skupinky, jejíž tempo mi vyhovuje.
"Tak nevím, polevujou oni nebo mi to prostě jen běží?" Hurá před ně.
"Předbíhám zleva ... díky." A ještě jednou, dvakrát .... přede mnou jen někde vpředu pár běžců co nevidím, ale kolik, to nemám tušení. Pak se kopec ke konci narovnává a přede mne jdou dva, tak se držím zuby nehty.
"Tahle rychlost fakt není pro mě!"
Pětset metrů do cíle, běží se lehce, ale zrychlit nejde. "Vždyť lamy takhle nefofrujou, kruci!"
Třista, sto ... závěrečný finiš-souboj prohrávám, ale stejně koukám, že v cíli se pohybuje jen nějakých pět, šest běžců.
"Tý brďo, tak to asi nebylo tak hrozné," říkám si v duchu. Pak mě někdo podává ruku a "Vyprovokoval jsi mě k dobrému výkonu, kolego." Jeden z těch, co mi to ve finiši natřeli.
Takže vlastně potěšen. Doteď ani nevím pořadí v kategorii, protože pořadatelé vyhlásili jen první tři v každé a časy jim nějak unikli. Ale se svými zhruba 10:35 na 2,2 kilometrech Jardova kopce jsem spokojen. Asi to bude tak kolem šestého místa. Vida, i to pomalé vytrvalostní běhání nakonec stačí jako dobrý trénink i na závody do kopce.
Dole na startu mě pak ještě kolega zeshora vyzývá k účasti i na dalších kopcích. Nevím. Ale nakonec, proč ne jako trénink na Mamuta, pokud bude příznivá konstelace.
Vyhlášení vítězů proběhlo a všichni jsou zvání k ohni na zahradu jednoho z pořadatelů, kde čekají buřty a pivo. Příjemné! Takové zakončení je spíš rarita než pravidlo.

Pravá bonboňácká šnekovice pro přeborníka

Ještě před tím ale vyhlášení přeboru Bonbonu - pravá bonboňácká hruškovice pro přeborníka se stěhuje do mého vlastnictví.

"Přátelé z Bonbonu, věren našim stanovám, tímto se vám všem omlouvám, že jsem zvítězil," pronáším nezbytnou formulku při přebírání ceny. Oheň, buřt raději na syrovo (nechce se mi jíst ten černý čmoud valící se z ohně, který by se bezpochyby přesunul na mého buřta), jedno pivko a pak ještě doběhnout tři kilometry domů.
Hezký trénink na sobotní Brdskou stezku. Jen ať je trochu tepleji.

P.S. Výsledková listina viz http://behycz.s3.amazonaws.com/media/files/vysledky/2011_JK_iq5W.pdf?1302984690

Ples či maratón?

2011-04-12T20:31:00.000+02:00

"Skloubím to nebo něco obětuji? Ples je plánován delší dobu, nicméně i ta tréninková čtyřicítka by se mi hodila odběhnout zrovna dnes. No nic, ráno dám trénink a večerní ples v nejhorším odsedím u báru."
Minulý pátek jsem si dal zvlněných 43 terénem, dnes je zase pátek. Dám jen 40 a abych se tolik nedřel, zvolím rovinu a asfalt. Nebylo to šťastné řešení :-)
Ze Suchdolu přes Lysolaje do Stromovky, po pravém břehu Vltavy kousek za Řež a zpět stejnou trasu. Jeden PowerBar, hrst vloček s oříškama a litr ionťáku musí stačit. Víc se mi táhnout nechce. V nejhorším dám chmelový ionťák s tatrankou někde po trase. A co tempo? Desítka by mohla být optimální ...
Dvaatřicet kilometrů strojovým tempem desítkou, ale pak ten zatracený asfalt (i když celkově jen na zhruba polovině trati) najednou namohl pravou patu a běh se občas změnil v chůzi. Ještě že tady bylo závěrečné tříkilometrové stoupání, které mě přirozeně přinutilo běžet více po špičkách a patu šetřit. Deset minut nad plán, kupodivu i ten jeden litr tekutin stačil. Pravda, není to dle zásad pitného režimu, ale šlo to.
"Doufám, že večer ten ples platí," zněla odpolední otázka na mou adresu. "Jistě, já jsem OK."
Nic nebolí a ta ztuhlá pata aspoň přidá na půvabu mému tanečnímu kroku. Navíc do osmi večer je času dost, to se spraví.
Moc nespravilo, ale polka po špičkách vše rozvcičila a vlastně až do půlnoci byl klid. Pak se pata trochu ozvala, ale nezabránila zdárnému dokončení dvoufázového tréninku onoho dne.
Každá bajka má ponaučení: plesání je dobrá rehabilitace a vše se dá zvládnout.
P.S. Jen na ten fotbal jsem v pondělí neměl chodit. Jednak jsme prohráli, a jednak jsem si tu patu znovu obrazil. Snad to do Brdské stezky do soboty přejde. V nejhorším to odběhnu stylem ladně postřelené laně, to jest levá noha kolíbkou, pravá noha po špičce.

Fenomén Phiten

2011-04-06T22:43:00.000+02:00

Když o něm uslyší někdo poprvé, hned ho napadne, "Ten musím mít taky."
Pak se začne pídit, kde ho sehnat a zjistí, že nejbližší oficiální prodejce je na Slovensku. Jenže po pohledu na ceny pohybující se kolem 50 Euro euforie trochu poleví. Reference od používajících jsou ale tak úžasné, že čert vem eura.
"Vždyť existují i americké eshopy", řekne si. A ejhle, najednou jsou ty částky tak směšné, že i kdyby to nemělo fungovat, prostě "To musím mít!"
Rakuwa X50 je vyhlédnuta, přes známého koupena, do ČR dopravena .... Paráda, hned s tím na krk.
A teď se dějou věci. Pět týdnů jsem laboroval s nataženým harmstringem (zadní sval stehení). Na kole nezlobil, na koloběžce nezlobil, ale při chůzi či běhu se hlásil o slovo. Běhat se s tím dalo, ale permanentní pocit křeče ve svalu a neustálá bolest cca po 20 minutách velela: "Nech toho!"
Měsíc a půl pečlivě dodržovaný plán na Mamut ultramaraton se tak v půli února smrsknul v nic. Dal jsem tomu týden klid, pak lehce vyrazil ... a vše je zpět. Stále dokola.
"Tak dost, svale. Měl jsi dost času na rehabilitaci a víc si nezasloužíš. Buď zlomím já tebe nebo ty dostaneš mě." A vyrazil jsem na fotbal s nadějí, že jiný než monotoní pohyb nohy dopředu-dozadu to nějak vyřeší. Hodina bláznivého lítání za mičudou, kdy euforie ze zápasu zatlačovala bolest do pozadí. Stejně to ale bolelo jako čert a domů jsem se belhal těžko.
Druhý den ráno jsem ze schránky vytáhl obálku poslanou z USA a hned obsah pověsil na krk. Nadšen, jak teď vše přestane jsem ještě dopoledne vyrazil aspoň na směšných osm kilometrů.
"Co to?" Sval sice pobolívá, ale vydržel jsem celou dobu! Po pěti týdnech jsem konečně mohl absolvovat celý běh! A druhý den 13 km a bolest ustoupila úplně!
Tak a teď, vnímavý čtenáři, udělej si úsudek. Nastal po pěti týdnech čas, kdy se sval samovolně uzdravil? Rozhýbal ho bláznivý fotbal tak, že se problémové místo dalo do pořádku? A nebo Phiten? Nevím. Rozum mi říká a) a b) je správně. Jenže i placebo efekt má nezměrnou sílu.
To ale není konec pointy. Ta teprve přijde. Onen zmíněný Phiten jsem koupil na amazonu za směšných 7 dolarů. Jenže! Jenže po třech týdnech nošení se rozpadla spona. Nevydržela ohromnou zátěž jednou až dvakrát za den být otevřena a zase spojena, když jsem náhrdelník sundával při koupání. Nevím, jestli jsem koupil šunt, to jest nějakou noname náhražku, nebo jsem jen měl smůlu. V každém případě český člověk je člověk šikovný, tak jsem se rozhodl sponu nahradit jinou. Nic doma nebylo, jen nějaká malá karabinka. "Ta by se mohla hodit," říkám si.
Abych starou sponu odstranil, musel jsem trochu zasáhnout do struktury náhrdelníku a najednou vyjeveně zírám, že pod textilním pouzdrem se skrývá jen jakási pevná guma a nikde žádný kov, jak jsem očekával.
"Kde je ten kouzelný titan, který napravuje vše nemocné a zle odhání?"
Mé rozčarování dostupuje maxima a docházím k závěru, že to je asi opravdu nahrážkový šunt. Nebo že by ty proklamované mikročástice titanu byly neviditelné a skrývaly se v té gumě?
Dáte mi někdo rozhřešení? Máte s tím zkušenosti?
V každém případě Phiten teď leží v šuplíku. Nenosím ho asi dva týdny a běhá se mi stále dobře. Noha nebolí.
Ale stejně, asi nějakou sponu koupím a opravím ho. Připadal jsem si s ním, že se mi všechny neduhy vyhýbají a že mé výkony letí nahoru. A navíc se budu moci zařadit do skupiny těch, co ho mají.

Příprava na Mamuta - první maratónský výběh

2011-04-04T12:18:00.000+02:00

Přestože tréninkový plán mi ordinoval 40km výběhy již před pár týdny, díky nataženému svalu jsem se vrátil v připravě trochu zpět. Tak se stalo, že první delší výběh přišel až nyní. Zkombinoval jsem dvě oblíbené trasy, spočetl to na 43 km, a vyrazil. Do láhve půl litru ionťáku, do brašničky ještě jednu prázdnou jen s koncentrovaným ionťákem, mix vloček s rozinkama a oříškama a jednu tyčinku Power Bar.
Zvlněný terén kolem Nebušic a Šárkou má tu výhodu, že není monotóní. K tomu navíc do sluchátek rozhlasový Silvestr, takže mysl se příjemně rozptylovala. Tempo kolem 10 km/hod a odhad celkového času i s pauzama 4:40 hod.
Po deseti kilometrech pauza v mekáči v Šárce. Doplnit láhve, aby voda vydržela dalších 20 km, kdy se zastavím doma na občerstvení a doplnění zásob. Zpět na trať, která nyní bude kopírovat oblíbené nedělní výběhy s kolegy z Bonbónu - šnš okruh. Kopeček ke křížku, pak přes Nebušice na Jenerálku a Šáreckým údolím proti proudu potoka. U Štrougalíka jsem trochu zvolnil, pojedl, popil, protože pak přichází 900m stoupání zpátky ke křížku, které je celkem výživné. Mimochodem, kopeček Štrougalík je pojmenován podle příhody bonboňáka Šolima, který vždy vzpomíná, jak tady kdysi proti nim při jednom tréninku běžel Štrougal. Tak po něm ten kopeček pojmenovali.
Do kopečka ke křížku praktikuji svůj drobný krok v předklonu. Mám vyzkoušeno, že to běží poměrně slušně a s malým výdejem energie. Pokud se dá o malém výdeji při běhu do kopce vůbec mluvit. Stále svým volným tempem znovu přes Nebušice, tentokrát na druhou stranu ke hřbitovu a pak do kopce směr Lysolaje, Suchdol. Třicet kilometrů za 3:15. Dvacet minut pauza doma. Rychlé občerstvení, doplnění zásob, protažení a hurá na třináctikilometrový okruh Tichým údolím.

Při dobíhání první třicetikilometrové části byly nohy už uondané a unavené a nějak se jim nechtělo rychleji běžet. Vyloženě chyběl parťák, se kterým by se běželo určitě líp. A teď najednou po 20min pauze nohy letí samy a běží se nádherně. Navíc je i nádherné počasí, kolem 20 °C a přijemný terén lesem podél vody.
Vzpomínám, jak při každém železňáku či maratonu s blížícím se koncem se ze závodu stával očistec. Všechno bolelo a doběh byl silou vůle. Dnes je vše jinak, žádné problémy. Žádný hlaďák, křeče v nohou, vše OK. Milošův plán se zúročuje. Závěrečné stoupání z Tichého údolí do Suchdolu se nohám už zase moc nechce, ale stále je to víc než dobré. V cíli hodinky ukazují 4:44.
Vyzkoušel jsem si, že maraton ještě bez problémů dám, i když čas nebyl nic moc. Ale o ten tentokrát nešlo, navíc poměrně zvlněný terén se nedá srovnávat s rovinatými maratony po asfaltu někde ve městě. Potřeboval jsem si vyzkoušet, jak to bude s jídlem a pitím, když vše musím tahat s sebou. Nakonec jsem vystačil s 3 litry Unisportu od Nutrendu, jedním Power Barem, několika hrstmi mixu rozinek, vloček a buráků a při krátké pauze doma jedna dávka Regeneru. A tak ještě večer jsem vyplnil přihlášku na Brdskou stezku (50 km), která je 16. dubna. Bude to další test v přípravě na Mamuta.

Ultramaratón

2011-03-31T16:03:00.000+02:00

Jako student jsem dělal atletiku. Těžkou. Koule, kladivo .... Ale vždy mě to táhlo spíš k vytrvalostním sportům a polykání kilometrů. Začal jsem běhat, jezdit na kole, žádné rychlostní rekordy, ale hodiny se nepočítaly. Pak se objevil počátkem osmdesátých let v novinách článek o železných mužích a mé já se rozhodlo, že se k nim přidám. "Za tři roky to udělám taky!"
Tři roky připravy-nepřípravy uběhly, moc jsem najeto/naběháno/naplaváno neměl, ale stejně je to většinou o hlavě a v té jsem měl jasno. Jednoho pátečního večera jsem vyrazil do Prostějova a v sobotu večer jsem se již pyšnil titulem "Železný muž". Psal se myslím rok osmdesátšest. Následující roky vždy jednou obnovení titulu, nejlepší čas byl v Rakvicích (13 hod 20 min). Po změně režimu jsem železňáka vyměnil za jinou vytrvalostní výzvu - Krušnohorského Samsona na kole. Dva roky po sobě. Pak přišla výzva na maratón.
"Když jsem to mohl uběhnout po 180 km na kole a téměř čtyřech km plavání, proč bych to neuběhl jen tak?!" Zkusil jsem pražský maratón, někdy v roce 95. 3hod 25 min nebyl špatný čas.
Běhání i cyklistika, vše rekreačně, pokračovalo. Následoval ještě maraton v Madridu v 99, pak horský o šest týdnů později taky ve Španělsku (Španělé jej hrdě nazývali titulem "pravděpodobně nejtvrdší maratón na světě") a v roce 2002 jeden maraton v Zagrebu (osobák 3:20). Do toho nákup koloběžky a zpestření svých sportovních aktivit jízdou na tomto svérázném jízdním prostředku.
A pak loni, po vstupu do pražského běžeckého klubu "Bonbon" (http://www.bonbon.hustej.net/index.php?par=1) výzva kolegy: "Dáme v létě nějaký maratón."
"Tak jo, povídám, trochu změním své rekreační pobíhání v trénování a něco v létě 2011 dáme."
A zrovna ve stejné době Miloš Škorpil na své Běžecké škole (http://www.bezeckaskola.cz/) uvěřejnil tréninkový plán na Mamut ultramaratón (http://www.silvarun.eu/?lg=cz&str=1&id=100&n=mammut-ultramaraton).
"Že by? Jo!" Trénink začal. Sice na přelomu února a března víc jak měsíční výpadek kvůli nataženému svalu, ale trénink pokračuje podle plánu, který se každý čtvrtek objevuje na stránkách běžecké školy. I přes výpadek dodnes naběháno 683 km.
"Pokud se dožiju, snad to i přežiju."