Lov Mamuta - poslední přípravy

Koukám na předpověď na sobotu. Žádné mraky, 25 ve stínu (to jest dost přes třicet na slunci). Tak nevím, mám jít koupit nějaký superultra ochranný faktor v opalovacím krému? Nebo si pořídit muslimský hábit? To první je vyzkoušené, ale to druhé by mohlo přinést nečekané výhody. Nepletu-li se, je jeho součástí pokrývka hlavy, takže úpal nehrozí. Volný splývavý šat zase zaručí, že se neoprudí citlivá místa a nikde se nic nezařeže. Možná i ty nutné zastávky u smrčku by se daly vypustit a ušetřit tak drahocenou minutu v honbě za Mamutem. Když to umí cyklisté za jízdy, proč by to nezvládl běžec za běhu, navíc kryt neproniknutelným ochranným oděvem, díky němuž to ani souběžci či náhodní kolemstojící nezaregistrují. Napadají mě tisíce novátorských řešení, ale raději toto téma nebudu rozebírat.

Kde jsou ty zlaté chladné plískavé kašovité dny letošní zimy, ve kterých se tak krásně honily kilometry. Žádné slunce, jen mrznoucí pot na čele, žádné prašné cesty, jen zledovatělý sníh, po kterém to jelo samo. Místo upocených dlaní jen krásně křečovitě mrazem pokroucené prsty. Úpal, úžeh ani spáleniny nehrozily (snad jen od kamen, když promrzlý tvor nebyl schopen vnímat jejich žár). To se to běhaly čtyřicítky! Ale nastávající sobotu? Nevidím jediný pozitivní rys. A přesto tam budu a Novohradské i rakouské hory se budou posmívat mému plouživému kroku snažícímu se v rytmu monotónního blues zhruba osmdesátpěttisíckrát předsunout jednu nohu před druhou. Bude žízeň, budou křeče, budou puchýře i odřeniny, žaludek bude protestovat, nohy odmítat jít natož běžet ... na co všechno jsem zapomněl. A přesto tam budu a budu věřit, že Milošův plán (byť nesplněn na 100 %), mi dá to přežít. Chápe to někdo?

Dobývání Dívčích hradů

Jak dobýt Dívčí hrady? Jednoduchý recept:

Vyraz do Hlubočep, nejlépe poslední květnovou neděli ráno, a vyhledej Besední restauraci.

Za 40 Kč kup startovní číslo, pozdrav se se známými a po případném rozklusání se přesuň 200 metrů níže před mateřskou školku.

Vyber místo na startu a před samotným vypuštěním na start několikrát uvolni silnici projíždějícímu autu, kolu, autobusu apod.

Po úspěšném navázání telefonního hovoru startéra s cílerem a na povel startéra vyraz.

Postupně vytoč svou tepovou frekvenci na maximum. Záleží na tobě, jak rychle toho docílíš. Čím rychleji, tím rychleji začneš Dívčí hrady proklínat. O to rychleji je ale dobi(y)ješ.

Zavěs se za nohy jiného. Osobně doporučuji jiné – běží se lépe.

Po pár metrech asfaltu následuje terén – je čas přidat bez ohledu na nulovou rezervu tvého dechu.

Po rozdýchání se přepni kvedlání nohama na rychlejší stupeň.

Když poleví sklon kopce, nepolevuj a přidej.

Jakmile cítíš, že běžec před tebou umdlévá, jdi přes něj (raději kolem něj).

Jakmile cítíš, že běžec před tebou zrychluje, je opět čas přidat.

Jakmile tě někdo předbíhá, neváhej a přidej.

Pot kapající z čela ignoruj mantrou: ″Oči mě vůbec nepálí. Óóóóómmmmm.″

Ukazuje-li tvůj sportester podivná čísla, asi bude vadný. Takový tep určitě není tvůj.

Předbíhající tě ženy s klidem pouštěj před sebe, jsi přece gentleman.

Máš-li pocit, že se ti konečně dech ustálil a je ti lépe, je čas udělat pár fotek zničených dobyvatelů.

Jakmile uvidíš mouku rozsypanou do číslice 500, vzpomeň si na Zátopka: ″Když nemůžeš, přidej!″

V cílové rovince nepředbíhej kolegu, který tě celou cestu táhl.

Až dobyješ, kochej se.
Své úsilí si ověř na http://www.behy.cz/zavod/6106-dobyvani-divcich-hradu/6

Pražský běh Šárkou

V neděli ráno po Pražské relativní desítce se scházíme se Šolimem u mekáče k pravidelnému proběhu. Mám už za sebou deset kilometrů, počasí pochmurné, nohy těžké. Jsem vybaven jídlem i pitím na čtyřicítku, ale začínám tušit, že to dnes nebude ono a že plánovanou trasu podstatně zkrátím v duchu hesla ″naslouchej svému tělu″.

″Vítek esemeskoval, že dnes s ním nemáme počítat. Asi to včera po PRDu ještě někde natáh a přetáh. Kdybych ti neslíbil, že přijdu, tak dnes taky neběžím,″ říká Šolim na uvítanou.

″Já jsem na tom úplně stejně. Neslíbit, že přijdu, taky tady nejsem,″ opětuji jeho slova.

″Když tady ten dlouhonožec není,″ pokračuje Šolim, ″tak nepoběžíme tu jeho oblíbenou trasu, ale dáme si to hezky lesem a loukami.″

Zúčastnivší se Bonbóni

″Ale volně,″ nabádám ho. ″Fakt mi to nějak dnes neběží.″

Ani nevím, kudy mě to táhl. Nechal jsem se vést a po několika nalevo doprava dolů nahoru zpět jsem ztratil orientaci. Což je u mě nakonec běžný jev, přestože původem kartograf. Hodnotíme včerejší relativní desítku a kujeme plány na příští rok, jak to ještě vylepšit.

″Mám přislíbeno, že soudků může být, kolik budeme chtít. I píp a kelímků. Jen sehnat více organizátorů, to bude největší problém,″ glosuje Šolim trhaným hlasem včerejší předčasné vypití zásob. Stejně přerývavým hlasem v rytmu tuberáka, který nemůže popadnout dech, mu v nejprudším stoupání odpovídám: ″Někoho (uf) seženeme (uf na druhou).″ A k tomu se z nebe spustil liják. Pak ještě vášnivě diskutujeme termín na příští rok a zvažujeme, zda se to bude krýt s Pražským maratonem či ne.

″Vlastně se to nedá posunout ani dopředu, ani dozadu. Vždy se to bude s něčím tlouct,″ komentuje již plynule Miloš (bodejť by ne, když běžíme z kopce). ″Týden po nás má Feňo svůj Velikonoční běh,″ dodává.

″Velikonoční? Na konci května? Blbě slyším nebo to je nějaký fór?

″Ne, ne. On to byl kdysi velikonoční běh, ale pak to posunul na konec května a název tomu nechal. Mimochodem, je to za týden v sobotu, nechceš si přijít zaběhnout?″

A tak jsem v sobotu v deset ráno na stadionu Aritmy připraven ke startu na dvacet kilometrů. Předcházel tomu trochu sportovně nepovedený týden. Zmiňovaný nedělní společný běh jsme ukončili asi po jedenácti kilometrech a já to pak ještě při běhu zpět domů zaokrouhlil na 28 km a tím skončil. Víc to nešlo. Tu relativní desítku den předem jsem běžel skoro na maximum, zkoušejíce, co vydržím. Předtím v pátek jsem si taky dal rychlejší úseky a předešlý týden ″promarodil″ s rýmou a nachlazením a neběhal. Po PRDu a nedělním běhu v pondělí fotbálek, kdy si nedokážu odpočinout a lítám sem tam (kde není technika, musí být aspoň pohyb). Úterní šestnáctka byla celkem utrpení a ve středu ráno tepovka zvednutá o sedm tepů nad normál. U mě jasný indikátor, že tělo chce vypnout. Tak s těžkým srdcem vynechávám středeční i čtvrteční běh a jdu až v pátek. Jedenáct kilometrů, při kterých nohy sice nebolí, ale vůbec to neběží. ″Za dva týdny máš běžet Mamuta a ty jsi v takovém srabu,″ říkám si. Nu což, dva týdny budu už jen udržovat tělo v nějakém běhacím režimu, ale co jsem do teď nenatrénoval, to už nedoženu. Lehké výklusy, žádné trhání rekordů.



Start dvacítky (jen pět běžců)



A přesně v tom duchu chci běžet tuto dvacítku. Nemám obavy z toho, že bych to nezaběhl, ale bojím se, abych zase nepropadl svým soutěžním záchvatům a neběžel to na plný plyn. Na startu jsem jen čtyři, z toho tři Bonbóni. Bez Šolima, ten prý už vyběhl na trať asi před čtvrt hodinou. Myslel, že se nikdo jiný nepřihlásí a tak vyrazil se souhlasem pořadatelů sólo.

Trio Bonbonu (Honza Míšek, Milan Vokáč a já) spolu s ještě jedním běžcem (po prvním kole to zabalil) vyráží na dva desetikilometrové okruhy. Desítka startuje až půl hodiny po nás, tam je účast podstatně větší.

Rozbíháme to volně, tempem 10-11 km/hod. Nikdo z nás nevypadá, že by chtěl dnes závodit. Asi po dvou kilometrech se trochu odpoutávám. Za chvíli mě dobíhá Milan a spolu absolvujeme v podstatě celý závod. Kolo za 55 minut, tempo mi vyhovuje, dneska chci pálit tuky a ne trénovat. Milan prozrazuje, že za týden běží maraton v kanadské Otavě, tak to bere jako poslední proběhnutí se, protože za pár dní odlétá.

″Já to druhé kolo zvolním, půjdu tak 6 minut na kilometr,″ říká Milan po tom prvním, ″tak si klidně utíkej svým tempem. I tak jsem rád, že jsi mě až sem táhl.″

″Mně to tak vyhovuje, ve dvou to lépe ubíhá.″ Asi 3 km před cílem se ale přece jen na chvíli loučíme a já trochu zrychlím. Poslední kopec do Vokovic a poslední metry k Aritmě.

″Tady jsem snad v prvním kole neběžel,″ honí se mi hlavou. Mysl se nějak zamyslela a zjišťuji, že jsem někde mimo trať. Tak první odbočkou doleva pak doprava … a zpátky na trať se dostávám v okamžiku, kdy přibíhá i Milan. Posledních sto metrů finišuje a předbíhá mě.

″Promiň, ale já vždycky finišuju,″ omlouvá se mi v cíli, že mě předběhl.

Máme to kolem hodiny a dvaapadesáti minut.

″Ty nevíš, kdy se startuje,″ s hraným naštvaným tónem se zdravím v cíli s Šolimem, který si již pochutnává na pivu. ″Když já myslel, že poběžím sám, tak jsem vyběhl dřív. Ty jsi běžel taky dvacítku? Sakra, tak to zase nevyhraju!″

″Neboj,″ konejším ho. ″Běžel jsem spolu s Milanem, takže pokud tě někdo porazil, tak první bude on. Ale my to vyklusávali skoro dvě hodiny. A na trati je ještě Honza.″

″Tak to jsem vás porazil, mně se běželo výborně a mám to za hodinu jednačtyřicet.″

Zatím již probíhá vyhlašování výsledků a pak tombola, kde vyhrává skoro každý. Já boty adidas, prý od Vietnamců, velikost osm. To mi je k ničemu. Nabízím je běžecké obci, ale nikdo je nechce. Asi se stydí a je jim to blbé. Nakonec se domlouvám se Šolimem, že když je neudám, vezme si je pro syna. Pak ještě vyhlášení dvacítky. Na bedně tři Bonboni, každý vyhráváme štangli nějakého salámu.

Od přítomného fotografa si necháváme udělat bonboňáckou fotku, domlouváme s jiným kolegou možnost nechat udělat spolková trička … a pak už na kolo a domů. Předtím ale ještě dohoda, že za týden se sejdeme na Dobývání Dívčích hradů. Dva kiláky do kopce v rámci běhů Kopce.

Pražská relativní desítka

Pražskou relativní desítku nejlépe vystihují slova Miloše, jinak též předsedy našeho Bonbonu:

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k mladému úspěšnému běžci patří pivo jako k velbloudovi hrby. Po přečtení parafráze na povídku Šimka a Grosmana "Jak jsem se učil kouřit" jistě mnohý čtenář pojme podezření, že se v této pozvánce na 13. ročník Pražské Relativní Desítky budu snažit přimět běžce k pití alkoholu. Motto P.R.D. „Nechceme přilákat sportovce k alkoholu, ale alkoholiky ke sportu“ však uvádí toto podezření na pravou míru. Zkušený PRDoběžec již ví, že v každém ročníku má možnost během závodu ochutnat kvalitní pivo z různých regionálních pivovarů a navíc je za každou degustaci ještě zvýhodněn časovým bonusem 3 min.

Tolik Miloš, zvaný též Šolim. PRD je závod opravdu trochu netradiční, stejně jako ostatní pořádané Bonbonem. PRD se běhá v pražské Hvězdě a po prvním krátkém kolečku před letohrádkem následují čtyři okruhy. Po proběhnutí každého si lze dát v občerstvovací stanici pivo, avšak maximálně čtyři za celý závod. Jak již bylo řečeno úvodem, za každé pivo se pak od výsledného času odečítají tři minuty. Proto to slovo relativní v názvu. Nejrychlejší běžec většinou nebývá první v relativním pořadí. Navíc je každý běžec (i běžkyně) po doběhu ihned převážen a rovněž jeho váha se promítne ve výsledném čase (čas děleno váhou x 70). Vyhlašuje se samozřejmě pořadí absolutní, ale kromě toho i ono relativní. Zde většinou vyhrává nejrychlejší a nejtěžší opilec (Martin promine).

Díky Šolimovi a jeho organizačním schopnostem nám Sdružení přátel piva poskytlo k ochutnávce Holbu a Šerák. Obsah šesti sudů bohužel zmizel dříve než chuť zúčastněných. Dvě výčepní místa nestačila zvládat nápor žízněchtivých. Ale žádný strach, za rok údajně nebude problém dodat více sudů i píp, takže spokojenost s akcí bude určitě ještě větší. Bohužel ke konci došlo i tuhé občerstvení (chléb se slaninou a šunkou). Chleba bylo dost, ale té šunkoslaniny se nedostávalo. I to se za rok určitě zlepší. Loni byla účast cca 140 běžkyň a běžců, letos jsme počítali se zhruba 150. Jenže nakonec chybělo jen osm nohou, abychom dosáhli hezkého čísla 200. Trochu se čekalo na konečné výsledky, ale příjemné prostředí i počasí to čekání usnadnily. Kdo stanul na stupni vítězů ať již za relativní či absolutní pořadí nebo za soutěž družstev, odnesl si kromě drobných pozorností i pravou bonboňáckou šnekovici.

Musím zmínit i doprovodný program, který na podobných akcích není běžným zvykem. Ať to byl běh vodníka Kebuleho pro děti, vystoupení mažoretek, házení šipek o ceny či divadélko pro děti. Mnohé určitě potěšila i prezentace firmy Nike, která nabízela bezplatně k vyzkoušení různé typy běžeckých bot - ať již během závodu nebo jen tak k proklusání. Osobně by mě zajímalo, kolik lidí toho využilo. Můj pokus běžet závod ve vypůjčených najkách ztroskotal velice brzo. "Velikost 13 UK? Je mi líto, to fakt nemáme."

Určitě povedená akce jak pro pravověrné běžce, kteří si odběhli svou desítku na čas a Holbu či Šerák ochutnali až po doběhu, tak i pro ty, kteří si dopřávali na trati maximální povolenou pivní dávku a tu pak ještě pilně doplňovali i po doběhu. Ohlasy zúčastněných vesměs kladné a za rok prý určitě zase přijdou.





Bonbon vám děkuje za účast a zve na příští ročník

Výsledky na behej.com v sekci Závody/Výsledky/Pražská relativní desítka

případně na http://www.bonbon.hustej.net/index.php?par=9

Fotky z akce od Martina Šandery viz https://picasaweb.google.com/109737356496867998205/2011_05_14_PRD#





S koloběžkou do Beskyd

... aneb něco z historie - píše se čevenec roku 2004.

Předpověď hlásí konečně slunce a teplo. Něco v letošním létě zatím neznámého. Beru si proto den volna a zamýšlím jej strávit na koloběžce někde v Beskydech a spojit to s návštěvou rodné Opavy. Kam pojedu, to  nevím. Jen vím, že mne vlak zaveze do Vsetína a tam se uvidí.

Je 9:38, po necelých čtyřech hodinách ve vlaku hledám po okolí vsetínského nádraží mapu a plánuji trasu. Nakonec vítězí varianta "směr slovenksé hranice mimo silnice lesem a terénem". Tam někde přespím a zítra do Opavy. Stoupám zapomenutou asfaltkou kolem zbrojovky do lesů, kde se cesta postupně mění v štěrkovou a poté již jen klasickou lesní rozbahněnou stezku. Nic moc pro koloběžku. Prudkým kopcem tlačmo nahoru - horolezci by řekli diretisimou - a tam narážím na nově se tvářící zpevněnou cestu, po které se tak příjemně jede. Ani nestačím zpozorovat, jak se postupně kroutí doleva a doprava a zase někam ... až začne klesat na druhou stranu údolí.

"To je zvláštní, že tady mají úplně stejné cedule u cesty jako nad Vsetínem," říkám si v duchu. Za chvíli však začne vrtat v hlavě červík a po pár minutách se zlá předtucha vyplňuje. "Bodejť by nebyly stejné, když jsi tam, odkud jsi vyjel, topografe jeden!"

Na tachometru téměř dvacet kilometrů, slunce téměř v nadhlavníku a opět Vsetín. Varianta Slovensko padá a na pořad dne přichází varianta náhradní. "Jedu do Opavy, žádné spaní venku." Navíc v rozporu s předpovědí počasí je slibovaný sluneční svit pohlcován mraky.

Opět vzhůru do kopce a po modré turistické značce na Dušnou. Žaludek se začíná ozývat a autobusová zastávka přichází jako na zavolanou. Vařím nudlovou polévku, k tomu cheba a jako zákusek pražené vločky. S plným žaludkem se jede hned líp, asi i proto, že cesta nyní klesá.

Vozovka k přehradě Bystřička je omezena na jednu polovinu. Tu druhou okupují doprovodná auta a stany - vše se chystá na zítřejší závody do vrchu. Přehrada mě vítá pár kapkami deště a pohledem na kroutící se čúřek na dně opuštěné nádrže. Letos si tady rekreantů asi moc neužijí. Tak aspoň jeden Radegast a doplnit vodu. Pivo nějak mimořádně chutná. Je to kvalitou nebo žízní?

Vedlejší cesty končí a dostávám se na hlavní tah Vsetín - ValMez. Nějak těch pár kilometrů do Valmezu a potom směrem na Nový Jičín překonávám, provoz není zas až tak hrozný, i když hustý je na můj vkus až až. Před Hodslavicemi, kde plakáty lákají na zítřejší soutěž o Valašskéh vtáka (pokus o vzlétnutí na všem možném z rozjezdové rampy nad vodou) konečně opět uhýbám na vedlejší silnice. Aut znatelně ubylo, kilometrů na tachometru a tepla zase znatelně přibylo. Počasí je nyní přesně dle předpovědi. Teplo, slunečno. Pro mě až moc horko.

Silničky se vinou nahoru dolů a na jednom nahoru narážím na "fotbalové hřiště". Zajímavé je faktem, že široko daleko není žádné obydlí a svažitost terénu zdaleka nevyhovuje normám ani pro desátou okresní třídu. Nechtěl bych zde běhat pro zakopnutý balon.

Při příjezdu do Starého Jičín se otvírá pohled na kulisu hradu na kopci. Mé koloběžkové trhy však směřují dál a dál. Dalším cílem je Fulnek. V autobusové budce vařím kafe a polévku. Už jsem tu energii potřebovatl, trhy ztrácely na razanci. Jenže teď to půjde z Fulneku pěkně dlouho do kopce, a tak ani po posilnění se razantnější trhy nedostávají. Přece jen již tachometr ukazuje přes 80 km. K tomu ty hrozné kopcovité lesní a polní beskydské cesty na počátku ...

Fulnek - Vrchy. Konec dokopce. Uff. Pár zhupů a pak už dlouhým skopcem do Hradce nad Moravicí. Koukám, jestli nejede nějaký vlak na Opavu, už se mi fakt nechce. Nejede. Večer o půl deváté je na tachometru 116 km. Slušný výkon, vlastně dosavadní denní rekord.

Druhý den po poledni zpět do Hranic na Moravě na vlak. Dalších 65 km. Před Hranicemi objevuji ve vesnici Olšovec krásný lom jako stvořený ke koupání. Jenže já se v tom vedru vykoupal kilometr před tím v potůčku. Přesně dle hesla "Tak dlouho hledáš, kde zastavíš, až zastavíš. A když se rozjedeš tak zjištíš, že o sto metrů dál bylo stokrát lepší místo." Snad jindy.

Pětiprsty nemám, ale ....

Trochu je provětrat, než vyběhnou.

... i já se rozhodl vyzkoušet něco, o čem se dnes hodně píše - odpružené boty versus návrat k přírodě. Já bych to spíš nazval návrat do dob před dvaceti a více léty. Matně si vzpomínám, jak jsem tenkrát běhal v adidaskách či pumách, v nichž byla vzdálenost pata-zem podstatně menší, než je tomu dnes u bot prodávaných jako běžecké. Žádné tlumící systémy, ať už je různí výrobci nazývají jakkoli. Kupovával jsem tenkrát maratonky, ty byly fajn, i když těžko k sehnání. Asi jako vše. Nepamatuji si, že bych míval nějaké výraznější problémy s koleny či patami. Spíš ne než ano. Ale abych byl objektivní, možná to bylo i věkem. Dnes je tělo přece jen o pár křížků opotřebovanější a k problémům náchylnější.

Netroufám si tvrdit, jestli éra tlumících bot přišla do našich krajů s revolucí nebo prostě jen v té době vtrhla na trh celosvětově. V každém případě devadesátá léta znamenala přechod od adidasek (které stejně z trhu zmizely) k čím dále více propracovaným botám. Vyzkoušel jsem pár značek, asi nejvíce jsem kupoval a dodnes kupuji Adidasky. Prostě mi sedí. Adipren vzadu i vpředu a na víc jsem nekoukal. S velikostí 47 si člověk často moc nevybere a nemůže si vyskakovat.

Zda vzrůstající vzdálenost pata-zem a dle výrobců tlumící materiály zabránily nějakým zraněním, to nevím. Kolena mě občas pobolívala, patu jsem si občas taky obrazil a i ty kyčle se někdy hlásily ke slovu. Ale nikdy nic vážného. Kdoví, jaké by to bylo zůstat u botasek. Možná bych neběhal tolik po patách, jako jsem celou dobu běhal, ale byl bych nucen více využívat špičkový systém. Nicméně léta plynula a člověk vlastně ani jiné boty než tlumené koupit nemohl. Každý rok lepší a lepší, až se někdy vkrádala podivná myšlenka, proč jsem si ty minulé dva roky ničil svá chodidla a nohy v něčem, co přece nemohlo fungovat, když teď výrobce zase vrhá na trh něco nového a úžasného. A za rok zase ... a zase. Přitom se mi dobře běhalo v pět let starém modelu, který vlastně byl stejně out jako ony botasky. Business a zdravý rozum. Proto mě celkem potěšilo, když se rozvinula debata o návratu k přirodě. Sice nesouhlasím úplně s tím, že vše bylo špatně, že díky sofistikovaným botám mi krní klenba a různé svalové partie a že se vlastně boty pružičky podepsaly na mé chabé nožní klenbě. Vlastně ani nevím, jestli ji chabou mám či ne, jsem s ní spokojen. Netrápí mě. Mám obavy, že pokud bych si jí dal odborně vyšetřit, byla by shledána problematickou a byla by na ni vržena nějaká odborná léčba. Děkuji, ne. Já se cítím zdráv a pak by tomu tak určitě nebylo. Neb jak praví doktoři: není zdravého člověka - je jen nesprávně vyšetřený pacient.

Zpátky k tématu. Čtouce všechny ty články o běhání naboso a v pětiprstech a o fantastických pocitech, řekl jsem si, že to taky zkusím. Vždyť občas jsem někde po louce či v lese bosky pár metrů překonal a pravda, nepříjemné to nebylo. Spíš příjemné.

Boty pětiprstky nemám a zatím o jejich pořízení ani neuvažuji. Svých deset či dvacet kilometrů naboso taky nepoběžím, ale vyhrabal jsem ve sklepě boty dobře uložené, pořízené před takovými sedmi léty. Výrobce netuším a i ten jejich název nic neříká - Mustang. Tenkrát koupené na běžnou turistiku, ale nikdy jsem v nich moc nechodil. Zmasírován přesvědčováním výrobců, že musím mít boty řádně odtlumené, abych neměl problémy, jsem Mustangy povětšinou ignoroval. Sofistikované nejsou vůbec. Žádná tlumící vrstva, jen semiš a podrážka. Tak proč si v nich nezaběhat? Jsouce trochu obavář a po přečtení rad jiných, že v pětiprstkách či naboso je třeba běhat zpočátku jen drobné dávky, vyrazil jsem v nich napoprvé jen na cca 20 minut absolvovat pár kopečků v lese. Žádné enormní nadšení, ale je fakt, že nohy samy běhaly víc špičkově. Na druhou stranu, do kopců se ani jinak nedá. Ale napodruhé nebudu troškařit a když test, tak pořádný. V plánu mám dneska dvacítku, tak šup do Mustangů.

 

Takhle běhají Mustanzi do kopce ...



 

... a takhle po rovině.

Abych se nestresoval tempem, nechávám doma sportester i hodinky. Poběžím na pohodu. Terén převážně lesní a polní cesty, někdy měkké, jindy udusané, sem tam kousek asfaltu. Pocitově je dopad na patu trochu tvrdší, než jsem zvyklý, ale není to tak hrozné a při běhu to pak ani nevnímám. Snažím se běžet víc stylově, dopadat někde v půlce chodidla a kolíbkou se posouvat dopředu. Chce to jen trošičku na to myslet a ono to jde poměrně dobře. Ale dvacet kiláků to neuhlídám a pak se vracím ke svému patnímu stylu. Žádný rozdíl v únavě nohou či bolesti některých partií necítím.

Bohužel si už tělo nepamatuje, jak běhalo před dvěmi či třemi křížky, abych to mohl srovnat. Jediné srovnání mohu dělat Mustangy versus Adidasky aneb tlumit či netlumit. Osobně bych to vyhodnotil na remízu. Aspoň v tuto chvíli. Kdo ví, co by to se svaly udělalo, kdybych tlumení zavrhl a běhal teď jen v obyčejných keckách. Ale teď je to fakt remíza. Na zítřejší dvacítku se vrátím k Adidaskám. Nicméně Mustanzi, zdá se, se přihlásili o slovo a určitě je budu občas větrat. Zdají se být favority pro příští závody do nějakého kopce. Jednak se to běhává v lese, jednak to jsou krátké vzdálenosti, a navíc oproti tlumeným botům jsou lehčí a nemusím tím pádem toho do kopce tolik táhnout. Ale ty tlumené boty opravdu zatím nezavrhnu. Přece nebudu měsíc před Mamutem měnit zvyky a nepoběžím ho v něčem jiném, než jsem zvyklý. Jedno však vím jistě. Až budu zase někde koukat po běhacích botech, určitě bude můj zrak hledat i obyčejné běžecké kecky a budu se snažit mít ve skříni zástupce obou druhů.

První šedesátka

Po čtvrtečním závodu Komořany-Čihadlo si měřím druhý den ráno tepovku. Čtyřicetosm. Hmm, normálně to je 38-40, něco asi nebude ideální. Je fakt, že i po vstanutí tělo ví, že si včera dalo samo do sebe. "Poslouchej své tělo," zní známá pravda. "A řiď se ranní tepovkou," zní pravda podobná. Tak raději vypouštím dnešní šestnáctku a dám si pauzu. V sobotu taky pauza, ta je podle plánu. "Aspoň mi ty dva neběhací dny přivodí chuť na nedělní šedesátku," uklidňuji se. Sice tak kilometráž Milošova plánu nedodržím, ale nakonec není to poprvé ani naposled, poslouchám zkrátka své tělo a rady chytrých týkající se ranního tepu.

Šedesát jsem nikdy neběžel ani nešel. Ale nějak si to nepřipouštím, že by šlo o něco spešl. Padesát jsem si zkusil před dvěma týdny a i když jsem měl tehdy pocit, že bych nedal ani o metr víc, přece jen jsem tu padesátku pojal jako závod a dnes to bude jen trénink, žádné honění. Žádné časové rekordy, vždyť jakýkoli čas bude vlastně osobák. A není třeba si laťku nastavit hned napoprvé vysoko  :-)

Pro jistotu se rozhoduji pro strategii "dva běhy". Vždy v neděli v deset běháme s kolegy z Bonbonu v Šárce, takže ten pravidelný běh bude první část a pak si dám ještě jeden svůj.

V devět ráno vybíhám směr Šárka. Do ledvinky dvě prázdné půllitrové petky - v jedné koncentrát Unisportu, v druhé prášek Isodrinxu. Na prvních deset km žádnou vodu neberu, v mekáči na srazu obě petky naplním a budu tak mít pití na dalších osmnáct. Přidávám jeden Powerbar. To musí na prvních 28 km stačit. Před vyběhnutím ještě lehká snídaně - do kefíru zamíchat dávku T-mealu od Nutrendu a k tomu kousek bábovky. Kefír mi problémy při běhu nikdy nedělal, věřím, že nebude ani dnes. Ráno je celkem chladné, tak ještě rychle do ledvinky šusťákovku.

Sotva vyběhnu, spustí se déšť a šustka putuje na tělo. Po pár minutách ji ale znovu sundávám. Běží se dobře, nebe se trhá a po 55 minutách mám první desítku za sebou. Dočerpávám dle plánu vodu v mekáči a čekám na kolegy. Přichází jen Vítek. Miloš jede dnes na závody do Železnice. Nikdo další se neobjevuje, ale doprovází nás Mirka na kole.

Dáváme oblíbený okruh, takže běžíme spolu 11 km. Vítek drží své tempo lehce pod pět minut na kilometr. Tuším, že to pro mě není vzhledem k celkovému dnes plánovanému objemu ideální, ale co, těch 11 to s ním vydržím a pak si půjdu svým tempem. Když se loučíme, dám si Powerbar a dobíhám zbývajících sedm kilometrů domů. První dvacetosmička za 2:41 plus dvanáct minut čekání u mekáče na výběh, takže lehce pod tři hodiny.

Doma znovu do jedné petky Unisport, do druhé Isodrinx. Mezitím jeden Birel do žaludku a opět kefír s T-mealem a kousek buchty. Do mošny Power Bar, Voltage Energy Cake, trochu mixu vloček s buráky a hrozinkami a padesátku na občerstvení po cestě. Šestnáct minut zdržení a opět vybíhám. Propocený nátělník jsem vyměnil za suchý a větrovku nechal doma, protože nebe se vybralo a je teplo. Jen ten opalovací krém jsem zapomněl. A samozřejmě i Magnes Life, který jsem chtěl pro jistotu proti křečím. První se podepsalo na spáleném čele, druhé unavenýma tříslama.

Druhá fáze mého běhu je rovinatá, podél Vltavy. Ta první byla zvlněná. Nohy zatím nebolí, Country rádio vyhrává do sluchátek, běží se fajn. Probíhám Stromovkou a přebíhám na pravý břeh Vltavy. Teď nekonečná rovina do Řeže. Je to únavné, ten zvlněný terén byl přece jenom lepší. Probíhám čtyřicátý kilometr a ani mi nepřijde, že budu mít za chvíli za sebou maraton. Hlava je připravena na šedesát, takže maratonskou vzdálenost ani neregistruje. Ale cítím, že voda nevystačí. Přece jen dva litry plus jeden Birel bude asi málo. A fouká.

"Vltava se kroutí, tak to nebude foukat pořád proti," utěšuju se. Bude. Vítr je evidentně mrcha a žene se údolím věrně kopírujíce jeho zákruty. "Zpátky to bude lepší, nezoufej."

Obrátka v Řeži, to jest nějakých 48 km na kontě. Voda došla, jídlo taky a nohy to "oceňují" únavou. Třísla se ozývají. "Při ultra vždycky něco bolí," říkávají ti zkušení. Moc mi to sice nepomůže, ale je to asi fakt. Naštěstí stále se dá běžet.  Od třicátého kilometru jsem naběhl na pravidelný desetiminutový rytmus - když stopky ukazují celých deset minut, přecházím na cca třicet vteřin do schůze, při kterých se napiju a najím.

S otočkou v Řeži opravdu přišel i konec protivětru. Sice mám občas dojem, že stejně fouká zase proti, ale převážně mě popohání do zad. Po asi patnácti minutách mě zaujme cedule lákající k občerstvení U Hastrmana. Je rozhodnuto. Zhruba pětiminutový oddech, kdy do sebe kopnu další Birel a zajím ho tatrankou, vlil tělu nových sil. Ještě požádám o natankování vody do petky a s povznesenou myslí se vrhám do dalších kilometrů. Třísla přestala bolet. Paráda. Ale asi jen na dvacet minut, pak se ozvou znovu. Běh je však o poznání svižnější. "Co do toho Birelu jenom dávají?"

Za Klecánkama potkávám dva běžce v protisměru. Potkal jsem jich dnes mnohem víc, ale tihle dva mě zaujali. Jeden běží na boso, druhý s batůžkem. Nebo že by ten, co běžel bos měl i batůžek? Už ani nevím. "Jestli taky neběží svou šedesátku podle Miloše," bleskne mi hlavou. Pak mi ale dojde, že naboso asi přece jenom ne. Pokud ano, smekám před nim. Tenhle okamžik mi, ani nevím proč, vlije další sílu do běhu. Navíc tento úsek cesty je vydlážděn velkými balvany, kdo zná, ví že se tu neběží zrovna dobře. Jenže kupodivu mě to nějak samo přinutí po těchto balvanech běžet po špičkách a ejhle, ono to jde a je to fajn. Pak opět asfalt a za chvíli již přivoz v Sedleci. Paráda! Po cca deseti minutách čekání, které využívám k protažení, se převážím na druhou stranu a zbývá mi poslední kilometr a půl. Do kopce. Rozběhnutí je hodně krušné, ale po pár metrech to opět jde a obávaný kopec lesem a loukou nahoru na Suchdol ke svému vlastnímu údivu skoro vyletím. Vzpomenu si na Štefanův blog, kde v posledním článku zmiňuje, jak miluje tyto ultramaratonské závěrečné sprinty. Teď mu rozumím.

Mačkám stopky a čas se zastavuje na 5:59:50. Nutno podotknout, že jsem stopky zastavoval, když jsem čekal u mekáče na výběh s kolegy, pauzoval doma, dával si Birel U Hastrmana a čekal na přívoz. Takže musím připočíst dalších 46 minut. I tak jsem s výsledným časem 6:46 spokojen. Představuje to zhruba 6:45 min/km či 8,9 km/hod. Ustanoven osobák. A kupodivu po sprše a troše občerstvení se tělo cítí výborně, jen po chvilce sezení se hůře rozhýbávají achilovky a třísla, ale jde to.

Další meta zdolána. Jsem zvědav na další týdny Milošova plánu, jestli ještě přijde něco delšího nebo teď už jenom těch 85 km při Mamutu.