neděle 3. června 2012

Třešnička na dortu nebyla

Osmdesátý třetí km. Sedám do auta a odjíždím do Stropnice už jen odevzdat čip. Moje nohy ztratily sílu mě unést.

Na Silvu odjíždím v pátek odpoledne v náladě těšící se. Statistika říká, že letošní příprava byla podstatně slabší než loni. I výsledek na Brdské napovídal, že to letos moc nejde. Ale v duchu jsem věřil, že se do limitu vejdu a že by to mohlo vyjít, že hlava mě tam dožene.

Po večerním semináři ještě 20 km do bohem zapomenutého lesa kousek od Pohoří ke známým na chalupu a před půlnocí konečně na kutě. Ráno o půl páté budíčke a zpět do Stropnice. Potkávám Janu, zdravím se s Honzou, vidím pár známých tváří a běžíme. 

"Něco z tebe stále vypadává," volám na Honzu běžícího přede mnou. "To budou čokolády od Slunéčka," odvětí, ale v tom davu už nemá šanci se zastavit a zvednout je.

Plán je jednoduchý. První dvacku za dvě hodiny a zbývajících 83 musím za dvanáct a půl dát, když jsem je dal loni za devět a půl. Na dvacítce mám šest minut k dobru. "Je to dobrý, plán vychází, nic netáhne, nic nebolí, běží se v pohodě ....," přemítám v duchu. Pak přijde Dobrá Voda, první horský test. Než se dostanu k metě 25 km, trvá to 45 minut. Ale pocitově stále dobré.

"Tak, a teď si dáš pátnáct pětek a zbývající tři kiláky dojdeš," ordinuju si další postup. Na třicátém prvním kilometru se ke mně přidává Jana, která spolu s Petrou, Halkou a Martinem tvoří můj skvělý doprovodný tým. Fandí po trati nejen mě, ale i celému startovnímu poli. Dokonce se prý od některých běžců dočkali výtky "Kde jste celou dobu byli?", když se deset kilometrů neobjevili a nefandili. S Janou běžíme až k Baronovu mostu, odkud se celý tým přesouvá na nedalekou chalupu na oběd, a já pokračuji dál na Pohoří. Chvíli běžím s jinou Janou, kamarádkou z Opavy. Nejen že ji to dobře běhá, ale kromě toho svým během ještě podporuje sportovní klub vozíčkárů (http://www.skvpraha.org/skv/partneri/jana-pro-nas-beha/).

Tohle je přesně ten úsek, co si pamatuju z loňska. Nekonečné stoupání až do Pohoří, ale nádherná náhorní planina a celý kraj k tomu. Nohy už neslouží jako na začátku, běh se stává toporným a v kopcích se střídá s chůzí, ale stále to jde. "Pokud nedojde k totálnímu výpadky nějaké části těla, bude to fajn," říkám si.

Kritické místo - větvení 90/103. Koukám na hodinky." Když uhnu doprava, bude to v pohodě, když doleva, tak musím udělat každou pětku za 45 minut. To půjde!" Později lituji, ale teď doleva.

Jak píše Honza na svém blogu, tak i pro mne byl tohle nejhorší úsek, který sebral svalům rozhodující sílu. Kamenitá cesta ke kontrole sice odsýpala hezky, ale cítím, že ubírá nohám stabilitu. Náběh ke křížové cestě posekanou trávou procházím a opírám se o stehna. Nahoru podél křížů ... už mám skoro strach, že jsem zabloudil, protože značení nikde. Když se opět objeví, je přede mnou prudký seběh dolů, který s obtížemi scházím na klepajících se nohou. Zpět ke kontrole, vodu do láhve a rychle dál k větvení tras. Jo, rychle .... jedna krize za druhou a závěrečný kopec si bere ze svalů víc, než jsem chtěl a v mysli se začíná honit myšlenka, že jsem letos opravdu nenatrénoval a že i prohra může být pro těla výhra do budoucna. Ale hlava velí Pokračuj!

Kontrola, to je vysvobození. Sedám na lavičku (chyba!), dám si pivo a něco málo k jídlu a "jde se dál". Ale cítím, že to nebude snadné, Běh nejde a každý krok je utrpením. Do kopce jdu pomalým krokem a v duchu propočítávám, že musím udržet 6 km/hod, abych se vešel do limitu. Jenže poslední kilometry byly ještě pomalejší. Pak s hrůzou zjišťuji, že nemohu ani z kopce. Pro stehenní svaly je každý dopad utrpením a třísla nohu jen pošupují po zemi, místo aby jim dodávaly svižnost. Když opouštím silnici a ponořuji se do lesa na Pohorskou Ves, mozek najednou bez mého vědomí velí Konec! Na metě 80 km zjišťuji, že poslední pětku jsem "běžel" hodinu a čtvrt. A teď nastává ten okamžik, kdy mozek začne generovat rozumové důvody, proč to zabalit. Nemá cenu je popisovat, všichni je znáte.

Do Pohorské Vsi už jen docházím a pokus o běh končí křečemi. Je tady můj doprovod a já na kontrole odevzdávám číslo a čip a sedám do auta, směr chalupa. Ještě předtím mě ale napadá se zeptat, zda bych nedostal tričko, i když jsem nedokončil. Osazenstvo kontroly mě po konzultaci ujišťuje, že ano. Tak si beru číslo i čip zpět a jedem do cíle. Tričko dostávám, dokonce zrovna v této chvíli v probíhající tombole losují i mé číslo a já dostávám běžeckou čepici. Trochu se v duchu stydím, že vyhrávám, i když jsem vzdal. 

Co na závěr? Už jak jsem potupně nasedl do auta, začal jsem litovat, zda by to přece jen nešlo. Že bych třeba došel hluboko po limitu, ale došel. Raději se ujišťuji, že možná ano, ale že by to taky nemuselo pro tělo dobře dopadnout. Víc se mi ale honí hlavou myšlenka, že jsem to měl na větvaní tras vzít doprava na devadesátku, Že by mě ten nepříjemný pytel tolik nevyčerpal a že když jsem dal nějakých 83, tak těch devadesát by tam určitě bylo. Přeci jen je hezčí se ve výsledcích objevit na chvostu "Ultra 90" než v kolonce DNF "Ultra 103". Ale zklamán vlastně nejsem. Zopakoval jsem si loňskou trasu, i když s horší pohodou a výsledkem. Bez naběhaných km to zkrátka fakt nejde. Vzhůru do dalších!

středa 30. května 2012

Po roce do Novohradek

Přiznávám, nechtěl jsem psát dříve, než to budu mít za sebou. Ať už s Mamutem uloveným či prchlým v dáli.

Až do konce března letošní příprava probíhala dobře, pak se zvrtla a již se nedovrtla zpět na ideální úroveň. Loni bylo dobře, že jsem netušil, do čeho jdu a nepřipouštěl si, že mamuta neulovím. Letos vím, do čeho jdu, jak na to jsem .... a mamutovy šance přežít letošní rok jsou vyrovnané. Moje výhoda? Mozek mám asi menší, než on, ale vůle a sebezapření v něm je snad více.

Dopoledne jsem zasedl k PC a mapám a jal se studovat trať, abych přípravil podklady pro doprovodný tým, kde bychom se mohli případně setkat. A jak koukám do různých zdrojů a procházím trať sem a tam, tak vlastně o nic nejde. Necelých 20 km kolečko ze Stropnice do Stropnice na začátek a zbývá už jen loňská trasa. Nějaký ten kopeček kolem Dobré Vody a občerstovačka na 30 km. Pak ještě kousek a mám za sebou maraton. Vida, jak snadno jsem to proběhl (a krize nikde). Cestu do Pohoří si pamatuju z loňska, ta byla nekonečná. No co, nějak ji protrpím. Půlka! To už dám. Oproti loňsku se nestáčím doleva zpět rakouskou stranou, ale doprava a po dalších deseti přichází těžká chvíle. Snad donutím nohy zamířit na 13km okruh na jihozápad a ne se vydat na sever. Až se tady objevím znova, bude to ejchuchu a do cíle necelých 30. Jen ty nohy, ty budou naříkat. Pohorská Ves - 85, Benešov - 91 ..... Stropnice nadohled. A do limitu ještě nějaká minuta chybí! Kéž se dočkám těch endorfinů, které se tady rozletí po celém těle.

Porušil jsem své vnitřní předsevzetí, že napíšu až po. Ale ta jednoduchost, s jakou jsem tu trasu dnes proběhl a nic nebolí, mi vlila zase trochu více víry do duše. A to jsem sdělit musel. Možná ani ne jiným, ale sobě.

úterý 24. dubna 2012

Jeden kopec a chuť se vrací

Jardův kopec, to je něco málo přes dva kilometry a 120 m převýšení. K tomu první jarní bouřka před startem, trochu pošmourno při běhu a déšť poté během opékání buřtů a doplňování tekutin. Co však z mého hlediska bylo nejlepší, že po pesimistické pobrdské náladě se mi vrátil optimismus a chuť běhat.

Skutečností je, že jakmile jednou člověk absolvuje nějakou dlouhou trať, jakákoli kratší je z psychického hlediska brnkačka. Po loňském Mamutu byl najednou maraton nic. Takže není divu, že po padesáti kilometrech pomalu ani nestálo za to si kvůli dvou kilometrům obouvat boty. Ale ta pohoda! Kopec nekopec, běželo to samo, nic nebolelo, dechu bylo pořád dost .... no, čas oproti loňsku horší, ale pocit výtečný. Navíc když úsilí bylo v rámci přeboru BONBONu v běhu do vrchu korunováno lahvinkou vynikající hruškové šnekovice.

Konec výmluv a skepse, vzhůru do dalších kilometrů. Ale ještě předtím se musím podělit o příhodu, kdy jsem byl skoro zralý pro psychiatra. To když jsem vstoupil do vlaku a chystal se otevřít dveře z chodby do toho velkého oddílu. Postavím se před ně, a protože to byly dveře knoflíkem ovládané, můj ukazováček pravé ruky automaticky směřuje doleva, kde onen knoflík bývá. Nic. Hlavou mi proletí bleskově stovky myšlenek od "kde sakra je" až po "že by jiný systém ovládání", když si konečně všimnu, že knoflík je napravo. S úlevou přesunu ukazováček doprava a stisknu. Ejhle, dveře se zavřely a mně došlo, že jsem celou dobu stál před dveřmi otevřenými. Trochu mi bylo divné, proč se na mě ti lidé zpoza dveří tak divně koukali a posléze i usmívali. Znovu tedy dveře otevřu, oplatím úsměv již zjevně se smějícím pasážérům a vyhledám místo k sezení. "A to sis myslel, že ta padesátka na tobě zanechala jen stopy fyzické," říkám si v duchu.

úterý 17. dubna 2012

Já a ti u Chlumce

Nevím, jestli sedláci u Chlumce tušili, jak to s nima dopadne, ale já, i když jsem si to nechtěl do poslední chvíle připustit, ano. Chlumec jako Mníšek.

Tři týdny zdravotní nepohody před samotnou padesátkou, naběhána tak pětina běžného objemu, tupé a podlamující se nohy, do toho krční páteř a zuby .... to by už mohlo jako výmluva stačit, ne? 

Prvních 20-25 km jakž takž, pořád to ještě vypadalo na čas jen o něco málo horší než loni (to bylo 4:41), i když pohoda nikde. Ale pak odešlo vše včetně morálky a zbyla jen myšlenka "vzdát či doběhnout?". Protrápil jsem si to a po šesti hodinách byl v cíli. Poslední dvacítka byla spíš rychlejší chůze či hodně malátný běh.

Člověk si prožije kde co a totální výpadek formy k tomu patří. Jen teď po té zkušenosti uvažuji, zda jsem měl vůbec jít na start. Jak poznat tu hranici, kdy dát na pocit a říct "Nestartuji". Na těle se těch 50 km takhle podepsalo víc, než by bylo zdrávo. Do cíle doběhlo zchátralé a prý vypadalo jako po mrtvici. Navíc jsou to už tři dny a stále se ne a ne dát do kupy. A Silva se blíží ....

úterý 20. března 2012

Zmařené běhání

Ještě před odjezdem na Ženevský autosalon a následně na dva dny do Chamonix jsem už nosil v hlavě, o čem bude můj příští článek. No přece o tom, jak jsem strávil víkend v Chamonix a hlavně, jak se tam běhá. Tak jsem hezky zabalil běhací výbavu (pro jistou letní i zimní) a vyrazil.

Ženeva, to bylo pravé jaro s letními teplotami a autosalon plný lidí. Stačily dvě hodiny courání mezi auty a musel jsem konstatovat, že nohy jsou uondanější než po dlouhém běhu. Ke konci jsem nebyl schopen ani nastoupit do terénních aut, kam bylo třeba zvednout nohu trochu výš. Asi k tomu přispělo i 80 km naběhaných za předešlé tři dny a noc strávená v autobuse, ale určitě to všichni znáte - courat po městě či výstavách je vždy únavnější než běhat.

Sobota v Chamonix byla ve znamení výletu na Aiquile du Midi a vytvoření osobního výškového rekordu, bohužel v mastňáckém stylu - ne po vlastních, ale lanovkou. Myslel jsem si, že jsem celkem trénovaný, ale po vyjití 10 schodů ve 3800 metrech nad mořem jsem se cítil jak spráskaný pes, který nemůže popadnout dech. Prostě to rychlé překonání skoro třech tisíc výškových metrů bylo poznat.
Nohy stále odmítají dostat se do kondice, tak se rozhoduju dát jim ještě volno. Ale zítra určitě poběžím!

Jenže zítra musím absolvovat 3 km pěšky s batohem plným bot a najednou se ozval kotník. Už při úterní čtyřicítce trochu pobolíval a následující dny se občas ozval, ale teď zlobí moc. Poslouchej své tělo, říkám si. Místo běhu tedy sauna a pohyb jen kolem hotelu. Mrzí mě to, příležitost proběhnout se pro mne atraktivními místy je pryč. Tak se aspoň utěšuju, že si tělo užilo třídenního relaxu a že mu to určitě prospěje. I když z plánovaných 113 km zbylo tento týden jen 80.


Zvláštní čumák ...


Výškový osobák

Z hotelu jsme koukali rovnou na Mont Blanc.


pátek 17. února 2012

Něco neběhacího

Včerra jsem koukl na facebook a našel tam zprávičku od Trailpointu, že v sobotu bude mimořádný ŠUTR. Tentokrát MasoŠutr. Asi od masopust, protože v cíli prý na každého bude čekat sekaná. No, proč to nezkusit, když to mám skoro za rohem. Stejně bych šel běhat, takhle na to aspoň nebudu sám.

To jen na úvod, aby ten příspěvek aspoň trochu odpovídal názvu mého blogu. Nyní to neběhací, o co jsem se chtěl podělit. Kamarád Josef publikoval na fcb hezkou hlášku. Cituji:

"Ve zprávách říkali, že by každý, kdo vyrazí na cesty v tomhle počasí, měl mít s sebou řetězy, lopatu, deku, rozmrazovač, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo .... No, vypadal jsem ráno v tramvaji jako blbec ..."

Přiznám se, že už dlouho jsem se tak nezasmál. Začal jsem navíc uvažovat, jestli se to týká i situace, že vyrazím na cesty běhat. Ani nedomýšlet! Co míváte v takové situaci s sebou vy?

A ještě jedna zpráva dnešního dne, tentokrát se týká hromadných mailů. Dostal jsem následující:

Ahoj všichni, kdo máte mobily!!!!
Byl jsem dnes celý den pryč a po návratu domů jsem měl na mobilu 8 nepřijatých hovorů z čísla *420 477 100 111*. Protože to začalo být hodně podezřelé, začal jsem pátrat po telefonním čísle na internetu a narazil jsem na diskusi, kde si lidé stěžují,že jim číslo volá taky pravidelně. Když telefon zvednou, hovor se automaticky přeruší, nicméně ve vyúčtování na konci měsíce mají tzv.dárcovské volání 1 min za 100 Kč. Prosím, toto číslo si někam všichni napište a když se objeví na mobilu,tak *nezvedat*!!!!! Sprostě a drze vás okrade o 100 Kč. Během doby, než jsem napsal tento mail, zvonil ještě dvakrát. PROSÍM POŠLETE TO DALŠIM KAMARÁDŮM A ZNÁMÝM. 

Nedalo mi to a obrátil jsem se na lidi v oboru sběhlé, zda je to vůbec možné. Zde je jejich odpověď:

Na tom čísle jsou čtyři firmy, všechny s pochybným názvem. Nevím, jestli je možné, aby se něco takového dělo, každopádně, kdyby se něco takového stalo, operátor by měl uznat oprávněnou reklamaci, protože to pro tebe není odchozí volání. Když chceš mít jistotu, tak to neber.

A poučení? Žádné mě nenapadá. Snad jen "Když chceš mít jistotu, běhej!"

sobota 11. února 2012

Mrzne. Vyběhnu?

Běhat či neběhat v těchto mrazivých dnech, toť otázka, na kterou odpovídají renomovaní doktoři i populátoři běhu a vždy přitom trochu vztyčí prst. Přátelé, co si budeme my běžci povídat. Důvod, proč nejít běhat, jsem schopen si vycucat z prstu za jakéhokoli počasí. Ať už je mínus dvacet, plus třicet, déšť, vichřice či fujavice. A kdo je zkušený běžec, najde si důvod k neběhání i za ideálního běžeckého počasí. Co se tím snažím říct? "Vše je v náší hlavě. Přečti si rady moudrých, ale ignoruj je a řiď se svými pocity!"

U mě to funguje tak, že kouknu na teploměr a oblohu a zjistím, že dnes mě tam nikdo nedostane ani za pytel sušených Jánošíků, jak říkává bratranec. Jenže za chvíli už to se mnou šije, někde zpoza rohu vykoukne trenýrkový plán, jak pro změnu říkává 12HD, a už mám na sobě proti své vůli část běžeckého. Teď už není cesty zpátky a za chvíli se nohy boří ve sněhu a do plic se žene mrazivý vzduch. V těchto chvílích se ukazuje, jak příjemné a zdravé je běhat jako lama. To člověk běží tak pomalu, že to udýchá nosem, který jak známo vzduch ohřívá a do plic tak nepřichází mrazák, ale jen chlaďák. Prý. Je třeba tomu věřit a bacily tě nenapadnou. Takže žádná fitka a hurá do mrazu. A za ušetřené stovky se příhlaste třeba na Silvu.

Nicméně nějaké stinné stránky ten mráz taky má, vím to z vlastní zkušenosti. V mrazu jsou totiž i kameny na běžeckých stezkách tvrdší než v létě, kdy jsou rozehřáté teplem. A když se střetne minus dvacetistupňový tvrdý kámen s plus třicetišestistupňovým měkkým palcem, výsledek je jasný. Palec prohraje a zmodrá tak, že mu vadí i pouhý dotek ponožky. A teď Shakespeare raď. BE (hat) OR NOT TO BE (hat)? "A" je správně.

PS: Pokud si někdy nalomíte žebro, vězte, že za deset dní se s tím již opatrně běhat dá. A za tři týdny naplno.

pátek 13. ledna 2012

Na pověry přece nevěřím ...

... nebo si je spíš nepřipouštím a padesát let jsem na ně netrpěl. Jenže dneska si osud při vybírání obětí vzpomněl i na mě.

Ráno si tradičně měřím tepovku a ta je o deset nad normálem. "Kruci, že bych to včera tak přehnal?" 
Ani si toho nejsem vědom. No, dnes mám stejně volno, pátek třináctého a já jedu na pohřeb kamarádovi. Na běhání dnes čas nezbude. Nebo že by mi tělo chtělo říct, zůstaň celý den v posteli, nikam nelez, nic dobrého tě nečeká?

Vstávat a vzhůru na nádraží. Kopeček před domem trochu klouže, tak raději opatrně. Nejdřív autobus, pak tramvaj a pak .... den skončil. Na mokrých schodech tramvaje ztrácím balanc a prásk, rána do lokte následována ránou do sedacího svalu a ihned na to úder do zad, který vyrazil dech a zatměl před očima. S nadávkami se podvědomě rychle zvedám, aby mě řidič nepřehlídl, nezavřel a neodvezl na další zastávku. Chvilku trvá, než jsem schopný se úplně postavit a dalších pět minut vypadám jak opilý bezdomovec bezvládně se klátící na ulici. Záda neuvěřitelně bolí, šok vyvolává pocity závratí a bolest břicha. Vše kolem je rozmazané a malý mozeček se ne a ne zkoordinovat se zemskou gravitací.

Po prvotním šoku, kdy už jsem schopen se potácet rovně, byť s bolestivou grimasou v obličeji, se derou na mysl praktické záležitosti. "No s tímhle nemůžu cestovat hodinu vlakem a pak trávit čas na pietním aktu." Je mi líto, ale nohy automaticky směřují zpět na zastávku a po půlhodině jsem zase doma. Hezky to přišlo k sobě a žebra o sobě dávají vědět.. Jestli to bude probíhat jako tenkrát, když mi pod kolo vběhl pes, tak mě čeká týden spaní v křesle a minimálně tři týdny bez sportu. Jako na potvoru zrovna dva dny poté, co jsem se přihlásil na Silvu a zkonstatoval, že to chce trochu v tréninku přidat, abych těch 103 dal.

Děj se vůle boží, červen je snad ještě daleko. Snad se vám dnes pátek moc nečernil.

TŘI DNY POTÉ
...  jsem přece jen skončil u doktora.

"Tak na tu bolest máte nárok. Ale je to dobrý, to nalomené žebro vám žádné vnitřní orgány neohrožuje. Spát v polosedě, mazat, klid a za šest týdnů jste zase v pořádku."
"Pane doktore, jsem vášnivý, i když jen rekreační, běžec. Nešlo by to nějak urychlit?"
Jeho úsměv ve tváři mluvil sám za sebe: Ti blázniví sportovci, co si jen myslí? Že se kvůli nim postaví příroda na hlavu a že do dvou dnů se ze všeho vyléčí?
"Však uvidíte sám, ona vás bolest nenechá," odpoví diplomaticky. Asi má pravdu. A kilometráž půjde pěkně do háje.