Na pověry přece nevěřím ...

... nebo si je spíš nepřipouštím a padesát let jsem na ně netrpěl. Jenže dneska si osud při vybírání obětí vzpomněl i na mě.

Ráno si tradičně měřím tepovku a ta je o deset nad normálem. "Kruci, že bych to včera tak přehnal?" 

Ani si toho nejsem vědom. No, dnes mám stejně volno, pátek třináctého a já jedu na pohřeb kamarádovi. Na běhání dnes čas nezbude. Nebo že by mi tělo chtělo říct, zůstaň celý den v posteli, nikam nelez, nic dobrého tě nečeká?

Vstávat a vzhůru na nádraží. Kopeček před domem trochu klouže, tak raději opatrně. Nejdřív autobus, pak tramvaj a pak .... den skončil. Na mokrých schodech tramvaje ztrácím balanc a prásk, rána do lokte následována ránou do sedacího svalu a ihned na to úder do zad, který vyrazil dech a zatměl před očima. S nadávkami se podvědomě rychle zvedám, aby mě řidič nepřehlídl, nezavřel a neodvezl na další zastávku. Chvilku trvá, než jsem schopný se úplně postavit a dalších pět minut vypadám jak opilý bezdomovec bezvládně se klátící na ulici. Záda neuvěřitelně bolí, šok vyvolává pocity závratí a bolest břicha. Vše kolem je rozmazané a malý mozeček se ne a ne zkoordinovat se zemskou gravitací.

Po prvotním šoku, kdy už jsem schopen se potácet rovně, byť s bolestivou grimasou v obličeji, se derou na mysl praktické záležitosti. "No s tímhle nemůžu cestovat hodinu vlakem a pak trávit čas na pietním aktu." Je mi líto, ale nohy automaticky směřují zpět na zastávku a po půlhodině jsem zase doma. Hezky to přišlo k sobě a žebra o sobě dávají vědět.. Jestli to bude probíhat jako tenkrát, když mi pod kolo vběhl pes, tak mě čeká týden spaní v křesle a minimálně tři týdny bez sportu. Jako na potvoru zrovna dva dny poté, co jsem se přihlásil na Silvu a zkonstatoval, že to chce trochu v tréninku přidat, abych těch 103 dal.

Děj se vůle boží, červen je snad ještě daleko. Snad se vám dnes pátek moc nečernil.

TŘI DNY POTÉ
...  jsem přece jen skončil u doktora.

"Tak na tu bolest máte nárok. Ale je to dobrý, to nalomené žebro vám žádné vnitřní orgány neohrožuje. Spát v polosedě, mazat, klid a za šest týdnů jste zase v pořádku."
"Pane doktore, jsem vášnivý, i když jen rekreační, běžec. Nešlo by to nějak urychlit?"
Jeho úsměv ve tváři mluvil sám za sebe: Ti blázniví sportovci, co si jen myslí? Že se kvůli nim postaví příroda na hlavu a že do dvou dnů se ze všeho vyléčí?
"Však uvidíte sám, ona vás bolest nenechá," odpoví diplomaticky. Asi má pravdu. A kilometráž půjde pěkně do háje.