Po čtyřech dnech s rýmičkou a kašlíčkem a teplůtkou (což jsou u mužů téměř smrtelné nemoci) sedám ráno k počítači, abych odvolal svou účast na večerním fotbale. Hned se ale na mě hrne záplava smaltů (čti mailů), jak je kdo nemocen a že účast je tentokrát povinná i pro marody, jinak se nesejdem.
Když už, tak už, říkám si. Začneš pěkně zostra. K tomu hodinovému lítání za mičudou (o fotbale se v mém případě nedá mluvit, já si tam chodím zaběhat) si přidáš kolo. Do Záběhlic ze Suchdola je to přes celou Prahu, nějakých dvacet tam a dvacet zpátky.
Už jakmile sednu na kolo, vidím, že to nebudo ono. Přece jen ty zmiňované smrtelné nemoci tělo poznamenají a já cítím, že nohy jsou malátné a hlavně dech nestačí. Kolo beru jako rozklusání a od Vyšehradu i jako hru "najdi si svou správnou cestu nebo bluď". Bé je správně.
Cestou se jednou zasměju, jednou mi zatrne. Poprvé když u Stromovky projíždím tunel k bubenečskému nádraží. Místo jen pro jedno auto a tak je prozov řízen značkami dej přednost a máš přednost v jízdě. Už zdálky vidím dlouhou řadu aut. Naštěstí kolo je objede. Asi havárka, říkám si, ale skutečnost je prozaická a k pláči i smíchu zároveň. Uprostřed podjezdu stojí čumáky proti sobě dvě auta, řidiči na sebe vyzývavě a přitom s klidem koukají, kdo teda couvne a vycouvá. Evidentně koukají už dlouho, jinak by ta šňůra aut neexistovala. Možná tam koukají ještě teď.
Pak o kus dál po sjezdu z Letné k Vltavě stojím s kolem u přechodu a čekám, kdo mi zastaví. Naproti stojí dva policajti a sledují to. Auta jezdí, až si jedno všimne oněch policajtů a dupne na brzdy, aby mi teda dalo přednost a nepřišlo o body. Už už vstupuji do vozovky, když tu pištění brzd a smykem se pohybující auto mě přinutí couvnout. Má vidina, jak to nestíhá ubrzdit, naráží do auta před sebou a to se posouvá dopředu a neomylně smetává mě i kolo ... nic moc. Naštěstí pro obě auta i pro mě zůstává mezi nimi snad centimetr místa a já můžu v klidu přejít.
Na fotbal přijíždím řádně rozklusán a zahřat na provozní teplotu vyšší, než by bylo třeba. A pak to začne. První hvízdnutí rozhodčího a zapomínám na předsevzetí "hlavně s klidem". Tep na maximu a kyslík v širokém okolí snad někdo rozkradl. Takhle jsem nesípal už dlouho. Ještě že nás bylo na střídání. Ale bylo to podstatně výživnější než intervalový trénink.
Ani nevychladnu a znovu na kolo a zpět. Hra "hledej a bluď" vyznívá jednoznačně ve prospěch bluďu. Nedostatek kyslíku v mozku je příčinou, že ty správné odbočky mi zůstávají ukryté a cesta se tak řádně protáhne. Zbývá závěrečný kopec na Suchdol, kdy melu z posledního, a honem do sprchy. Doplnění cukrů i tekutin a zapřísahám se, že víckrát po smrtelné nemoci takhle blbnout už nebudu. Hezky postupně. Ještě že zítra odjíždím na kola na Sardinii, tam snad bude čas na relaxaci i postupné dostání se do formy.
