pátek 24. června 2011

Běh olympijského dne

"Poběžíš?" volám ve středu odpoledne Šolimovi, abych zjistil, jestli si u něj v autě mohu uložit věci. Diví se, že vůbec pochybuju. A dodává, že pršet určitě nebude. "Tak jo, já vyrážím na kole, uvidíme se tam."
Sotva zavřu domovní dveře, spustí se liják, který mě doprovází až ke Strahovu. Nic suchého nezůstává, ale naštěstí je dost teplo. Rychle se přihlásit, pozdravit kolegy Bonboňáky i spoluběžce-spolunocležníka z Mamuta, věci do auta k Šolimovi a startujeme. Myslel jsem, že poběžím se Šolimem, jeho tempo dobře znám ze společných nedělních výběhů a většinou mi vyhovuje, ale prý měl odpoledne teplůtku 38, tak se chystá běžet zvolna a doprovázet Alenu. Nezbývá, než to zkusit svým tempem.
Od Mamuta jsem toho moc nenaběhal. Spíš najezdil na kole a v pondělí se vyšťavil na fotbale a v úterý to dorazil běháním na basketu. Nohy jsou trochu mdlé. Sportester jsem nechal doma a běžel na pohodu. Byl tak čas koukat po pestrobarevném poli. Zaujali mě dva běžci svázaní provázkem. Po chvíli mi došlo, že jeden z nich je nevidomý a druhý trasér. Klobouk dolů před oběma. Nějakou dobu jsem spolupracoval s pardubickým Tyflocentrem - organizací pomáhající zrakově postiženým. Zkusil jsem si tenkrát popoběhnout pár metrů se zavřenýma očima na absolutní rovince, kde nikdo nebyl. Po pár krocích jsem zjistil, že jsem mimo cestu. Navíc každý krok byl doprovázen obavou, že do něčeho narazím. A to jsem věděl, že přede mnou nic není. A tady je nevidomý běžec schopný zvládnout s trasérem desítku pod padesát minut. Opravdu klobouk dolů. A pak jsem ještě musel zatleskat jinému dobrodruhovi, který celou desítku odskákal o jedné noze a dvou berlích. Druhou nohu měl v sádře. Není co dodat.
Dobíhám do cíle v čase něco málo pod 45 minut. Na mě to ujde. Dostávám triko, dám si nějakou sladkou vodu od mekdonaldek a než to stačím vypít, spustí se lijavec. Rychle pod střechu. Suché věci jsou v autě a dobrých 20 minut, než Šolim doběhne, se k nim nedostanu. Tak na sebe aspoň právě získané tričko.
Domů na kole jak jinak než opět v dešti. Na těch kluzkých pražských kostkách a přes tramvajové koleje to bylo občas o nervy.
Druhý den si dávám volnou třináctku a odpoledne na brigádu k otužilcům. A tam při natírání plotu zjišťuji, že onen trasér se mnou natírá plot. Párkrát jsme se určitě v zimě při cáchání se ve Vltavě zaregistrovali, ale že oba běháme, zjišťujeme až teď. Pak ještě do 16° vody na kontrolní sedmsetpadesátku. Nohy tu vodní masáž už potřebovaly.

úterý 21. června 2011

Podél Innu a Dunaje z Passova

Ve středu odpoledne připevňuji na kolo brašny a zamykám dveře s tradiční myšlenkou: co jsem zapomněl, bez toho se obejdu.
Vedro mě doprovází celou cestu z Prahy do Všetat, kde sedám na vlak do Malé Skály a pak znovu kolmo do Jablonce. Ve Frýdštejnu jedno malé pivo a nedůvěřivý pohled na oblohu, která náhle černá. Snad mě to nechytne.
Chytlo. Chybělo deset minut. Do kanceláře TRIPu dojíždím promočený na kost. Beru si materiály k zájezdu a přesouvám se ještě do Nové Vsi, kde využívám chaty Ireny a Aleše k přespání.
Čtvrtek, 16. červen 2011. Už několik dní se nemluví o ničem jiném než o stávce v dopravě a blokádě silnic. Pro jistotu jsme posunuli odjezd na zájezd již na 4:30 ráno z Jablonce, abychom si udělali rezervu na zablokovanou Prahu. Čtyři dny se mi zdály katastrofické sny, jak trávíme den v autobuse a nemůžeme se hnout. V některých snech to bylo se všemi klienty, v jiných zase v prázdném autobuse. Nakonec Prahu od Černého mostu přes Modřany a ven na Strakonice projíždíme v nevídaném klidu. Asi všichni zůstali doma. Jen v Modřanech čekáme chvíli na Paličku, která se nemohla na kole prodrat totálně ucpanou cyklostezkou kolem Vltavy. A to prý ještě srazila nějakého kameramana nejmenovaného televizního štábu, který i ten jediný volný kousíček dokázal obsadit se svým přístrojem.
Čtyřdenní cyklování začínáme v německém Wegscheidu, odkud pokračujeme po Donau-Wald-Radweg až do Obernzellu. Zpočátku kopečky nahoru dolů, pak po zrušené železnici. Relativně horko. Někdo se marně pokouší ostatním cyklopoutníkům udat třešně. V Obernzellu prohlídka zámecké zahrady a odpočinek v místní občerstvovně. Pak už jen nekonečná poměrně fádní rovina podél Dunaje do Pasova do hotelu. ″Až moc komfortní pro cyklisty,″ komentuje kdosi kvalitu ubytování
Druhý den nás čeká etapa po německé straně Innu do Schardingu a zpět po druhém, tentokrát rakouském břehu. S Petrem dáváme navíc ještě malý okruh kolem Innu a řeky Pram. Cestou stojí za zmínku hrad v Neuburgu s úchvatným výhledem na údolí Innu a japonská zahrada kousek před odbočkou k hradu. Mimochodem, ta odbočka je pěkně strmá a někteří vedou kolo raději i dolů.
Odpoledne zbývá dost času na prohlídku historického Pasova, na který se nádherně kouká z poutního kostela panny Marie pomocné nad Pasovem. Jenom je třeba předtím vyšlapat asi 360 schodů krytého schodiště. Ti, kteří si nechali vyhlídku na další den, prohloupili. Počínaje zítřkem se počasí pokazí a trvalý odpolední liják k prohlídce Pasova již neláká. Večer ještě Petr pomocí hasáku a hrubé síly opravuje páčku přesmykače, která sebou praštila (díky majitelce kola) o obrubník a stala se tak totálně nefunkční a neopravitelnou.
Třetí den vyjíždíme busem do vesnice Vichtenštein. Ochladilo se, ale ještě neprší. Projíždíme vedlejší silničky a rozhodujeme se trochu si plánovanou etapu nastavit. Na mapě je rozhledna, hezký to cíl k návštěvě. Okruh kolem Stadlu nás k ní zavede. Jenže rozhledna na mapě je budovou rakouské meteorologické služby a žádné výhledy do kraje neumožňuje. No nic, aspoň jsme se projeli. Zhruba dvacetičlenná skupina se na každé křižovatce trochu tenčí, jak se někdo ztratí. Dolů do Engelhartszellu nás dojíždí jen pár, ale v české hospodě u Dunaje se opět všichni setkávají. Někteří stačili navštívit i vyhlášený Forellenzirkus u Muhlbachu. Určitě nezapomenutelný zážitek.
Začíná pršet. A nepřestává. Posledních více než dvacet kilometrů absolutní většina promokne až na kost. Kola nakládáme v dešti, ale sucho hotelu je zárukou dobré nálady.
″Tak jsem se zpátky z Vichtenšteinu nechal vést navigací,″ říká při nakládání kol Tonda (řidič autobusu), ″a v jednu chvíli jsem myslel, že už budu muset hledat vyprošťovací službu. Původně široká silnice se zužovala a zužovala, až se z ní stala kroutivá silnička. Když jsem se dostal do místa, kde by proti mně už ani kolo neprojelo, objevila se přede mnou 180stupňová vracečka. S tím vlekem to byl horor, ještě že nic nejelo.″
″Tondo,″ říkám mu, ″příště žádná navigace a jen osvědčené cesty!″ Představa, že nám autobus i s vlekem někde uvízne, nebyla moc příjemná. Stačí, že jsem musel díky jednomu pádu do nemocnice. Ale téměř nepohyblivé koleno se naštěstí po rentgenu i sonu ukázalo jen jako totálně natlučené, žádná zlomenina, žádné zpřetrhané vazy. Ponaučení pro jiné poutníky po krajinách evropských – žádné připojištění je v nemocnici nezajímalo, jen naše česká mezinárodně platná karta pojištěnce. Raději vždy s sebou. Ono zmíněné připojištění na cesty je však dobré přece jen mít. Díky němu dostane majitelka onoho kolena zpět poplatek 10 Euro zaplacený v nemocnici a cca 20 Euro za taxíka.
Neděle ráno. Celou noc pršelo, teď se to trochu jasní a dle předpovědi prý pršet nebude. Kola jsou naložena ze včerejška, takže zbývá jen odevzdat klíče a rozloučit se se sympatickým hotelem.
Boženka je dnes opět od bot až po přilbu vytúněná do jiné barvy. Modrou prvního dne, oranžovou druhého dne a žlutou třetího dnes vystřídala růžová. Mimochodem, kéž by mi to v pětasedmdesáti takhle jezdilo na kole. Autobusem necelou hodinu a vyložení kol v Haibachu. Trochu dramatické, protože z ničeho nic přichází průtrž. Skoro polovinu kol nakládáme zpátky, prý se svezou dál busem. Jakmile je naloženo, slunko to opět rozpálí naplno a tak část z oné poloviny se rozhoduje přece jenom jet na kole. Co bychom pro zákazníka neudělali. S úsměvem na rtech kola opět ven z vleku a hurá na cestu, která směřuje přes vyhlídku na dunajskou Schlogenskou smyčku dolů k Dunaji. Potom dunajskou cyklostezkou až do Aschachu a dál do Ottenheimu. Slunečné horko se střídá s bouřkami a lijáky a téměř každý aspoň jednou totálně promokne.
Ve čtyři odpoledne kola opět naložena a všichni jsou ve zdraví v autobuse. ″Nebýt toho počasí,″ komentuje někdo dnešní den, ″mohla to být krásná etapa.″ I tak těch téměř šedesát kilometrů podél Dunaje stálo zato. Stejně jako celý zájezd.
Fotky ze zájezdu od Petra Pohanky na http://vysocak.rajce.idnes.cz/inn%2Cdunaj%2Cpassov/

úterý 7. června 2011

Čas bilancování

Mamut udolán a je čas bilancovat. Tenhle článek je míněn jako určitá zpětná vazba pro Miloše Škorpila, který k tomuto závodu přilákal nejen mě. Ale rovněž i jako představa pro ty, kteří by to chtěli zkusit a neví zda na to mají. Otvírám tedy své tréninkové záznamy a začínám bilancovat.
Je mi padesát a běhám vlastně pořád. Nikdy závodně. Běžecký styl veškerý žádný. Trochu systematičtěji od roku 1985, kdy jsem si řekl, že za dva roky zdolám železného muže. Statistika roku 1985 - 926, 2920, 63 (kolo, běh, plavání), 1986 - 622, 1342, 41. V roce 1987 jsem železňáka s těmito nic moc objemy opravdu zvládl a poté každý následující rok ještě čtyřikrát. Nejlepší čas byl 13 hod 20 min. Naběhané, nakolované i naplavané objemy byly víceméně stále stejné.
Klasický maraton jsem běžel třikrát s nejlepším časem 3:20 v roce 2002 v chorvatském Zagrebu. To byl i můj maraton poslední.
Pokud vezmu statistiku za posledních pět let, tak jsem v průměru naběhal 1346 km za rok a většinou běhával vzdálenosti tak 10-20 km. Žádný trénink, jen rekreační běhání a sem tam nějaký závod. K tomu ročně v průměru pět a půl tisíce km na kole a 470 km na koloběžce. Když Miloš zveřejnil svůj plán na Mamuta, jen jsem se pousmál a pustil to z hlavy. Ale za dva týdny již podle toho začal trénovat a dal si měsíc na rozmyšlenou. Objemy jsem zvládal, a tak jsem se přihlásil a tím se definitivně upsal.
Milošův tréninkový plán jsem ani zdaleka stoprocentně nesplnil. Z jeho celkového plánovaného objemu 1915 km (počítám-li dobře), jsem naběhal jen 1215. Bylo v tom téměř šest týdnů pauzy kvůli nataženému harmstingu a pak nějaký týden kašlíček a rýmička. Zvládl jsem ale dvě tréninkové čtyřicítky a absolvoval Brdskou stezku (50 km) za 4:41. To mě utvrdilo, že bych Mamuta v limitu mohl zvládnout taky. Pak ještě jedna tréninková šedesátka a víc ne. Respekt před startem byl velký jak vzhledem k velkému kilometrovému manku tak k očekávanému profilu. Ale v hlavě jsem měl jasno - pokud se nic nepředvídaného nestane, tak za dvanáct hodin to musím dát. Můj soukromý tip byl 10 hod plusmínus hodina. 9:32 tak bylo v normě.
Co závěrem? Pokud to chcete zkusit, Milošův plán funguje. Pravda, chce to mít již něco naběháno a nezačít z nuly. Pak musíte věřit, že vás něco nezradí při samotném běhu a připravit hlavu na krize, které dosud nezažila. Toť vše. Ale abych nebyl jen optimista: kdybych před startem věděl, co mě čeká, nevím, jestli bych do toho šel se stejně klidnou hlavou. Na druhé straně bych to za rok rád zkusil znovu. Budu k tomu mít asi větší respekt, ale současně budu vědět, že se to dá dát.

neděle 5. června 2011

Silva Nortica Run

K pátečnímu odpoledni patří dopravní špička. A u Třeboně i průtrž mračen a bouřka. Možná jsem měli štěstí, že jsme chvíli předtím tankovali a ke stromu rozseknutému bouřkou a rozvalujícímu se přes celou silnici, střechu přilehlého domu a kapotu zaparkovaného auta přijeli až pár okamžiků po jeho pádu. Objet nebylo kde, a tak jsme zavřeni v autě pozorovali hasiče, kterým po příjezdu nezbývalo než vyrazit do lijáku a strom odstranit. Sotva skončili, nebe se zavřelo a bylo po dešti.
Večer před v hospodě
″Jen aby podobné překážky nebyly i zítra na trati,″ říkám, když se konečně přesouváme do místa prezentace. Přijíždíme relativně pozdě, takže na večerní běžecké přednášky se už nedostaneme.
Ubytování trochu komplikované, ale večerní posezení v hospůdce, poznání několika zítřejších souběžníků, pozvání na ultramaraton přes deset Lužických sedmistovek … a spát. 
V pět ráno

″V kolik kdo vstáváte,″ ptám se spolunocležníků. Na základě jejich odpovědí budíka ani nenatahuji. I když nervozita není, spánek dlouho nepřichází, ale kupodivu se vstanutím prvního běžce jsem vzhůru taky a cítím se vyspaný. Trocha kaše do žaludku a víc nejím. Občerstvovačky mají být co pět kilometrů, takže budu jíst po trati. Do ledvinky jen dva Power Bary pro jistotu a Magneslife pro případné křeče.
Těsně před šestou stojíme s Vítkem i zhruba sedmdesátkou dalších na startu. Ještě že netušíme, jak těch 85 km, co je před námi, vypadá. Nevím, jestli bych do toho šel se stejným klidem. Už když jsme předešlý večer přijížděli a zahleděl jsem se do dálky na kopce, tak představa, že poběžíme až tam někam nahoru a ještě mnohem dál, a co hůř, pak ještě i zpátky, byla dost nepředstavitelná. Ale pořád klid v duši, vždyť za těch dvanáct a půl hodiny, co je limit, se to musí dát zvládnout.
Stavím se někde doprostřed startovního pole. Pokus o výstřel z pistole a nic. Nikomu to však nevadí. Sedmdesát rukou si sáhne na zápěstí, zmáčkne stopky a nohy načínají svou pouť.
Ranní krajina je ještě příjemná. Chládek, čerstvý vzduch po včerejším dešti, ale nebe dává tušit horký den.
Nové Hrady, Horní Stropnice … zatím relativně rovný terén. Pak to ale začne. Prudce do kopce, ještě prudčeji z kopce. Do kopce se krátí dech, z kopce se ho dostává, ale zase pro jeho prudkost a kořeny se nohy cítí nejistě a běh nemá plynulost. Ani názvy vesniček si už mozek nepamatuje, ale pokud to člověk je schopen vnímat, tak krajina nádherná.
Po krátkém čase se začínají vytvářet dvojice či drobné skupinky. Zjišťuji, že mi vyhovuje tempo Martina a 34Honzyběží. Občas mi utečou, občas je doběhnu, ale je to tak akorát. Tempo se drží včetně pauz na občerstvovačkách a nutných odskoků těsně pod deset na hodinu. Na ty kopce mám obavy, že je to trochu rychlé. ″Však nás to pak zpomalí samo,″ říká někdo. Později si na něj vzpomenu, když mám problém udělat sedm kilometrů za hodinu.
Občerstvovačky a informační tabule ukrajující vzdálenost po pěti kilometrech jsou záchytnými body. Osmdesát, sedmdesát pět, už jen sedmdesát … a tak dál. Začínám chápat, proč se Novohradským horám říká hory. Kopírujme českorakouskou hranici a míříme k jihu. Zhruba na pětatřicátém kilometru už tempu svých společníků nestačím a definitivně je ztrácím. K místu startu maratonu již běžím sám. Zatím běžím. Mezičas na poloviční metě byl něco kolem 4:20. Už nevím. I když v mysli stále dobré, nohy už tu vzdálenost cítily. Kopec do poslední české vesnice a k hranici už jdu. A pak začala nekonečná náhorní plošina, otevřený terén, pálící slunce, protivítr a cesta, která neměla konce. Před sebou vidím někoho jít. 34Honzaběží se vrátil ke svému 12Honzade. Předbíhám, zdravím. Na jeho blogu se pak dočítám, že ho zklamaly záda a v téhle chvíli už jen docházel na nejbližší sběrnou kontrolu.
Třicet pět ... třicet … dvacet pět, hlásá cedule. ″Tak to jsi právě absolvoval svou dosud nejdelší běženou vzdálenost,″ honí se mi hlavou. Jsem na nějakých šest a půl hodinách. ″To bys mohl za těch devět dát!″
Jenže chůze stále častěji střídá běh. Ještě na maratonu jsem si bláhově myslel, že bych to mohl dát za osm a půl hodiny. Profil druhé poloviny byl na mapě mnohem příznivější, víc z kopce. Teď už jsem slevil na devět, ale zjišťuji, že na ty dokopce už nemám sílu a ukrajuji je indiánským během. A skopce dávají často svou prudkostí zabrat ještě víc a ani z nich se rychlost nezvyšuje. S přibývající únavou se prodlužují i chvíle na občerstvovačkách. A rychlost klesá. Devět už to nebude.
Třináct kilometrů do cíle a nějaké rakouské městečko s občerstvovačkou. Navíc si zde jako doprovodný program uspořádali i své běhy a když tudy probíhám, zrovna startuje nějaký krátký dětský běh. Prťavci jsou rozprostřeni na startu po celé šířce trati a nemají se k tomu, aby se rozestoupili a nechali mě proběhnout. Jednoho z nich na samém kraji beru za ramena a přesouvám ho krok bokem. Tak obyčejný úkon, ale kolik sil to sebralo! V cíli toho jejich miniběhu na mě volá něco moderátor. Zachytávám jen ″wieviel Kilometern″, ale už nevím, jestli se ptá do cíle nebo od startu. Tak sípavě odpovím ″dreizehn″ a pak ještě zaslechnu, jak do mikrofonu říká něco o probíhajících ultramaratoncích.
A zase do kopce. Než se objeví cedule 10, vice jdu než běžím. ″Kruci, vždyť už to snad musí začít klesat.″ Neklesá, stoupá. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Stále dokola. Konečně občerstvovačka. Gel, voda, chleba, sýr. Po kolikáté už. Aspoň že ten žaludek neprotestuje a chová se normálně. Opláchnout hlavu vodou (po kolikáté už), vodu do čepice, čepici na hlavu a vodník může vyběhnout. Dokopec byl očistec, ale při následujícím pětikilometrovém skopci cítím v nohách každý dopad. Achilovky, stehna i třísla tenhle skopec vůbec nemají rády. Ještě že se sklon po asi dvou kilometrech trochu zmírní. Kilometry do cíle jsou již značeny přímo na silnici zeleně. Míjím osmý. ″Při sedmém si zařvu, jak v té reklamě na Kiu,″ připravuji se. Ale nikde ho nevím, nicméně podle času by tady už měl být. Tak ještě 30 vteřin počkám. Žádná sedmička. ″Vem to čert,″ říkám si, a hned na to řvu z plných plic ″Sedm!!!!″. Ještě že nikdo není kolem. Uběhne sotva minuta a já míjím šestku. ″Paráda, to byl nejrychlejší kilometr,″ směju se v duchu. Pak už jen pět a za chvíli další kontrola. Poslední sprcha, poslední voda. Čtyři kilometry do Phyrabrucku, poslední rakouské vesnice. Nekonečná rovina, naštěstí s větrem v zádech. Nevím, kde se to ve mně bere, ale najednou jsem opět schopen držet tempo něco málo přes deset. Poslední kilometr, kopec jak sviňa. Kolemstojící i jdoucí povzbuzují, už ani nemám sílu jim říct díky. A když to ze sebe dostanu, svírající se hrdlo a slzy radostí deroucí se ven způsobí, že se ze mě ozve jen nějaké zachroptění. Už vidím hraniční budovu, transparent Mamut, slyším své jméno a prý ″čtvrtý ve své kategorii″. Někdo mi věší na krk medaili a chce čip. ″To si ho musíš sundat sám, já se fakt neohnu.″
Přežil

Zmateně se motám kolem a chci vrátit číslo. Prý si ho mám nechat a vzít tílko. Beru bez rozvahy to první. ″Myslíte, že vám bude,″ ptá se slečna. ″Jakou máte velikost?″ Tak ho zase vracím a říkám, že emko. ″V tom případě si ho vezměte zase zpátky, to je M.″ Připadám si jako debil, nejen nohy, ale i mozek je mimo.
Obdržený lístek proměňuji na pivo. Ještě předtím ale rychle boty dolů. ″Pardon,″ omlouvám se okolí když ucítím, co se z nich line. Ale všichni se jen usmívají, jsou na tom podobně. Když se zvednu, že půjdu do sprchy, tak achilovky po těch pěti minutách najednou vypovídají službu a první kroky jsou jedno velké utrpení pro mě a jedno velké pobavení pro okolí. Ale rozejde se to.
9:32:07 je dosažený výkon. Čtvrtý v kategorii. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu na mistrovství republiky v ultramaratonu čtvrtý v kategorii, vysměju se mu. Teď je to fakt. Fakt ale je, že existují desítky ultramaratonců v mé věkové kategorii, kteří by mi lehce dali na frak, ale čísla jsou čísla. Teď se můžu chlubit.
Mamut konečně spadl do jámy. Budu se muset poohlédnout po jiné příšeře, která by se dala ulovit.

Radostní oznámení - Mamut skonal

S radostí v srdci i duši oznamuje se všem blízkým a známým, že po půlroční těžké nemoci (diagnóza 8888 – pronásledován běžcem) skonal dne 4.6.2011 na hraničním přechodu Nové Hrady-Pyhrabruck Mamut. Bojoval statečně až do konce, obzvláště v posledních hodinách svého života, kdy osmdesát pět kilometrů prchal před svým osudem. Místy se zdálo, že by snad mohl i přežít, ale zasvěcení tušili, že nemá šanci. Jeho statečný boj zanechal za sebou zbědované, ale šťastné přeživší, dušující se, že by nechtěli poslední muka svého blízkého znovu prožívat. Nicméně proslýchá se, že to nebyl poslední mamut spatřený v českorakouském pohraničí.
Poslední rozloučení se zesnulým konalo se v duchu lidové veselice téhož dne večer.
Pozůstalí (http://www.silvarun.eu/file/ultra_overall.pdf) děkují předem za projevy obdivu.

středa 1. června 2011

Objem nebo kvalita?

Po přečtení článku Zdeňka Chmela na Běžecké škole http://www.bezeckaskola.cz/clanek-1119-privatni-vodic-na-pimu-852011.html a jeho pohledu na ″objem nebo kvalita″ jsem si vzpomněl na svůj nejrychlejší maraton v Zagrebu v roce 2002. Přestože běhám často a rád, moc maratonů jsem neběžel. Těch prvních pět na přelomu 80. a 90. let bylo vždy v rámci železného muže, kde se časy pohybovaly někde pod pět hodin. Pak ještě tři čistě městské a jeden horský. Koukl jsem do statistik a dospěl k následujícímu poznání.
Pražský maraton, květen 1997, čas 3:24:18, do maratonu naběháno v onom roce 637 km.
Madridský maraton, duben 1999, čas 3:39:07, naběháno 731 km.
Zagrebský maraton, říjen 2002, čas 3:20:10, naběháno 1908 km. Těch 3:20 jsem měl rozběhnuto ještě 4 km před cílem na 3:10, pak ale přišla náhle taková bolest v kolenu, že jsem to zabalil a šel do cíle pěšky. Po 15 minutách ale bolest stejně náhle ustoupila a já zbytek v pohodě doběhl.
Na první pohled jednoznačně vyplývá, že naběhané kilometry slaví úspěch. Jenže v roce 2002 jsem trávil půl roku na vojenské misi v bývalé Jugoslávii a jediná slušná možnost na běhání byl pás v tělocvičně. Zhruba pět měsíců před maratonem jsem na něm naběhal převážnou část kilometrů, průměrně 250 za měsíc. Když běhám v terénu či na silnici, běhávám svých pohodových 9-11 km/hod, ale na tom páse to byl poctivý intervalový a tempový trénink včetně kopců. Od té doby tvrdím, že na páse se dá trénovat hodně kvalitně. Takže fakt nevím, jestli ten osobák způsobil naběhaný objem nebo kvalita.
Asi nezbude, než to zase na nějakém maratonu otestovat. Letošní dosavadní objem (1251 km, snad se to v sobotu na Mamutu zúročí) byl pro mě rekordní. Ale ani Brdská stezka (50 km za 4:41) ani tréninkové maratony v tempu kolem 4 hod mi nedokážou odpovědět, zda bych byl schopen si teď díky naběhanému objemu udělat osobák v maratonu. Moc tomu nevěřím, přece jen je tělo o deset let starší. Ale třeba když začnu k tomu objemu trénovat i rychlost, dočkám se milého překvapení.