Po přečtení článku Zdeňka Chmela na Běžecké škole http://www.bezeckaskola.cz/clanek-1119-privatni-vodic-na-pimu-852011.html a jeho pohledu na ″objem nebo kvalita″ jsem si vzpomněl na svůj nejrychlejší maraton v Zagrebu v roce 2002. Přestože běhám často a rád, moc maratonů jsem neběžel. Těch prvních pět na přelomu 80. a 90. let bylo vždy v rámci železného muže, kde se časy pohybovaly někde pod pět hodin. Pak ještě tři čistě městské a jeden horský. Koukl jsem do statistik a dospěl k následujícímu poznání.
Pražský maraton, květen 1997, čas 3:24:18, do maratonu naběháno v onom roce 637 km.
Madridský maraton, duben 1999, čas 3:39:07, naběháno 731 km.
Zagrebský maraton, říjen 2002, čas 3:20:10, naběháno 1908 km. Těch 3:20 jsem měl rozběhnuto ještě 4 km před cílem na 3:10, pak ale přišla náhle taková bolest v kolenu, že jsem to zabalil a šel do cíle pěšky. Po 15 minutách ale bolest stejně náhle ustoupila a já zbytek v pohodě doběhl.
Na první pohled jednoznačně vyplývá, že naběhané kilometry slaví úspěch. Jenže v roce 2002 jsem trávil půl roku na vojenské misi v bývalé Jugoslávii a jediná slušná možnost na běhání byl pás v tělocvičně. Zhruba pět měsíců před maratonem jsem na něm naběhal převážnou část kilometrů, průměrně 250 za měsíc. Když běhám v terénu či na silnici, běhávám svých pohodových 9-11 km/hod, ale na tom páse to byl poctivý intervalový a tempový trénink včetně kopců. Od té doby tvrdím, že na páse se dá trénovat hodně kvalitně. Takže fakt nevím, jestli ten osobák způsobil naběhaný objem nebo kvalita.
Asi nezbude, než to zase na nějakém maratonu otestovat. Letošní dosavadní objem (1251 km, snad se to v sobotu na Mamutu zúročí) byl pro mě rekordní. Ale ani Brdská stezka (50 km za 4:41) ani tréninkové maratony v tempu kolem 4 hod mi nedokážou odpovědět, zda bych byl schopen si teď díky naběhanému objemu udělat osobák v maratonu. Moc tomu nevěřím, přece jen je tělo o deset let starší. Ale třeba když začnu k tomu objemu trénovat i rychlost, dočkám se milého překvapení.
Žádné komentáře:
Okomentovat