Podél Innu a Dunaje z Passova

Ve středu odpoledne připevňuji na kolo brašny a zamykám dveře s tradiční myšlenkou: co jsem zapomněl, bez toho se obejdu.

Vedro mě doprovází celou cestu z Prahy do Všetat, kde sedám na vlak do Malé Skály a pak znovu kolmo do Jablonce. Ve Frýdštejnu jedno malé pivo a nedůvěřivý pohled na oblohu, která náhle černá. Snad mě to nechytne.

Chytlo. Chybělo deset minut. Do kanceláře TRIPu dojíždím promočený na kost. Beru si materiály k zájezdu a přesouvám se ještě do Nové Vsi, kde využívám chaty Ireny a Aleše k přespání.

Čtvrtek, 16. červen 2011. Už několik dní se nemluví o ničem jiném než o stávce v dopravě a blokádě silnic. Pro jistotu jsme posunuli odjezd na zájezd již na 4:30 ráno z Jablonce, abychom si udělali rezervu na zablokovanou Prahu. Čtyři dny se mi zdály katastrofické sny, jak trávíme den v autobuse a nemůžeme se hnout. V některých snech to bylo se všemi klienty, v jiných zase v prázdném autobuse. Nakonec Prahu od Černého mostu přes Modřany a ven na Strakonice projíždíme v nevídaném klidu. Asi všichni zůstali doma. Jen v Modřanech čekáme chvíli na Paličku, která se nemohla na kole prodrat totálně ucpanou cyklostezkou kolem Vltavy. A to prý ještě srazila nějakého kameramana nejmenovaného televizního štábu, který i ten jediný volný kousíček dokázal obsadit se svým přístrojem.

Čtyřdenní cyklování začínáme v německém Wegscheidu, odkud pokračujeme po Donau-Wald-Radweg až do Obernzellu. Zpočátku kopečky nahoru dolů, pak po zrušené železnici. Relativně horko. Někdo se marně pokouší ostatním cyklopoutníkům udat třešně. V Obernzellu prohlídka zámecké zahrady a odpočinek v místní občerstvovně. Pak už jen nekonečná poměrně fádní rovina podél Dunaje do Pasova do hotelu. ″Až moc komfortní pro cyklisty,″ komentuje kdosi kvalitu ubytování

Druhý den nás čeká etapa po německé straně Innu do Schardingu a zpět po druhém, tentokrát rakouském břehu. S Petrem dáváme navíc ještě malý okruh kolem Innu a řeky Pram. Cestou stojí za zmínku hrad v Neuburgu s úchvatným výhledem na údolí Innu a japonská zahrada kousek před odbočkou k hradu. Mimochodem, ta odbočka je pěkně strmá a někteří vedou kolo raději i dolů.

Odpoledne zbývá dost času na prohlídku historického Pasova, na který se nádherně kouká z poutního kostela panny Marie pomocné nad Pasovem. Jenom je třeba předtím vyšlapat asi 360 schodů krytého schodiště. Ti, kteří si nechali vyhlídku na další den, prohloupili. Počínaje zítřkem se počasí pokazí a trvalý odpolední liják k prohlídce Pasova již neláká. Večer ještě Petr pomocí hasáku a hrubé síly opravuje páčku přesmykače, která sebou praštila (díky majitelce kola) o obrubník a stala se tak totálně nefunkční a neopravitelnou.

Třetí den vyjíždíme busem do vesnice Vichtenštein. Ochladilo se, ale ještě neprší. Projíždíme vedlejší silničky a rozhodujeme se trochu si plánovanou etapu nastavit. Na mapě je rozhledna, hezký to cíl k návštěvě. Okruh kolem Stadlu nás k ní zavede. Jenže rozhledna na mapě je budovou rakouské meteorologické služby a žádné výhledy do kraje neumožňuje. No nic, aspoň jsme se projeli. Zhruba dvacetičlenná skupina se na každé křižovatce trochu tenčí, jak se někdo ztratí. Dolů do Engelhartszellu nás dojíždí jen pár, ale v české hospodě u Dunaje se opět všichni setkávají. Někteří stačili navštívit i vyhlášený Forellenzirkus u Muhlbachu. Určitě nezapomenutelný zážitek.

Začíná pršet. A nepřestává. Posledních více než dvacet kilometrů absolutní většina promokne až na kost. Kola nakládáme v dešti, ale sucho hotelu je zárukou dobré nálady.

″Tak jsem se zpátky z Vichtenšteinu nechal vést navigací,″ říká při nakládání kol Tonda (řidič autobusu), ″a v jednu chvíli jsem myslel, že už budu muset hledat vyprošťovací službu. Původně široká silnice se zužovala a zužovala, až se z ní stala kroutivá silnička. Když jsem se dostal do místa, kde by proti mně už ani kolo neprojelo, objevila se přede mnou 180stupňová vracečka. S tím vlekem to byl horor, ještě že nic nejelo.″

″Tondo,″ říkám mu, ″příště žádná navigace a jen osvědčené cesty!″ Představa, že nám autobus i s vlekem někde uvízne, nebyla moc příjemná. Stačí, že jsem musel díky jednomu pádu do nemocnice. Ale téměř nepohyblivé koleno se naštěstí po rentgenu i sonu ukázalo jen jako totálně natlučené, žádná zlomenina, žádné zpřetrhané vazy. Ponaučení pro jiné poutníky po krajinách evropských – žádné připojištění je v nemocnici nezajímalo, jen naše česká mezinárodně platná karta pojištěnce. Raději vždy s sebou. Ono zmíněné připojištění na cesty je však dobré přece jen mít. Díky němu dostane majitelka onoho kolena zpět poplatek 10 Euro zaplacený v nemocnici a cca 20 Euro za taxíka.

Neděle ráno. Celou noc pršelo, teď se to trochu jasní a dle předpovědi prý pršet nebude. Kola jsou naložena ze včerejška, takže zbývá jen odevzdat klíče a rozloučit se se sympatickým hotelem.

Boženka je dnes opět od bot až po přilbu vytúněná do jiné barvy. Modrou prvního dne, oranžovou druhého dne a žlutou třetího dnes vystřídala růžová. Mimochodem, kéž by mi to v pětasedmdesáti takhle jezdilo na kole. Autobusem necelou hodinu a vyložení kol v Haibachu. Trochu dramatické, protože z ničeho nic přichází průtrž. Skoro polovinu kol nakládáme zpátky, prý se svezou dál busem. Jakmile je naloženo, slunko to opět rozpálí naplno a tak část z oné poloviny se rozhoduje přece jenom jet na kole. Co bychom pro zákazníka neudělali. S úsměvem na rtech kola opět ven z vleku a hurá na cestu, která směřuje přes vyhlídku na dunajskou Schlogenskou smyčku dolů k Dunaji. Potom dunajskou cyklostezkou až do Aschachu a dál do Ottenheimu. Slunečné horko se střídá s bouřkami a lijáky a téměř každý aspoň jednou totálně promokne.

Ve čtyři odpoledne kola opět naložena a všichni jsou ve zdraví v autobuse. ″Nebýt toho počasí,″ komentuje někdo dnešní den, ″mohla to být krásná etapa.″ I tak těch téměř šedesát kilometrů podél Dunaje stálo zato. Stejně jako celý zájezd.
Fotky ze zájezdu od Petra Pohanky na http://vysocak.rajce.idnes.cz/inn%2Cdunaj%2Cpassov/