Běh olympijského dne

"Poběžíš?" volám ve středu odpoledne Šolimovi, abych zjistil, jestli si u něj v autě mohu uložit věci. Diví se, že vůbec pochybuju. A dodává, že pršet určitě nebude. "Tak jo, já vyrážím na kole, uvidíme se tam."

Sotva zavřu domovní dveře, spustí se liják, který mě doprovází až ke Strahovu. Nic suchého nezůstává, ale naštěstí je dost teplo. Rychle se přihlásit, pozdravit kolegy Bonboňáky i spoluběžce-spolunocležníka z Mamuta, věci do auta k Šolimovi a startujeme. Myslel jsem, že poběžím se Šolimem, jeho tempo dobře znám ze společných nedělních výběhů a většinou mi vyhovuje, ale prý měl odpoledne teplůtku 38, tak se chystá běžet zvolna a doprovázet Alenu. Nezbývá, než to zkusit svým tempem.

Od Mamuta jsem toho moc nenaběhal. Spíš najezdil na kole a v pondělí se vyšťavil na fotbale a v úterý to dorazil běháním na basketu. Nohy jsou trochu mdlé. Sportester jsem nechal doma a běžel na pohodu. Byl tak čas koukat po pestrobarevném poli. Zaujali mě dva běžci svázaní provázkem. Po chvíli mi došlo, že jeden z nich je nevidomý a druhý trasér. Klobouk dolů před oběma. Nějakou dobu jsem spolupracoval s pardubickým Tyflocentrem - organizací pomáhající zrakově postiženým. Zkusil jsem si tenkrát popoběhnout pár metrů se zavřenýma očima na absolutní rovince, kde nikdo nebyl. Po pár krocích jsem zjistil, že jsem mimo cestu. Navíc každý krok byl doprovázen obavou, že do něčeho narazím. A to jsem věděl, že přede mnou nic není. A tady je nevidomý běžec schopný zvládnout s trasérem desítku pod padesát minut. Opravdu klobouk dolů. A pak jsem ještě musel zatleskat jinému dobrodruhovi, který celou desítku odskákal o jedné noze a dvou berlích. Druhou nohu měl v sádře. Není co dodat.

Dobíhám do cíle v čase něco málo pod 45 minut. Na mě to ujde. Dostávám triko, dám si nějakou sladkou vodu od mekdonaldek a než to stačím vypít, spustí se lijavec. Rychle pod střechu. Suché věci jsou v autě a dobrých 20 minut, než Šolim doběhne, se k nim nedostanu. Tak na sebe aspoň právě získané tričko.

Domů na kole jak jinak než opět v dešti. Na těch kluzkých pražských kostkách a přes tramvajové koleje to bylo občas o nervy.

Druhý den si dávám volnou třináctku a odpoledne na brigádu k otužilcům. A tam při natírání plotu zjišťuji, že onen trasér se mnou natírá plot. Párkrát jsme se určitě v zimě při cáchání se ve Vltavě zaregistrovali, ale že oba běháme, zjišťujeme až teď. Pak ještě do 16° vody na kontrolní sedmsetpadesátku. Nohy tu vodní masáž už potřebovaly.