Jardův kopec, to je něco málo přes dva kilometry a 120 m převýšení. K tomu první jarní bouřka před startem, trochu pošmourno při běhu a déšť poté během opékání buřtů a doplňování tekutin. Co však z mého hlediska bylo nejlepší, že po pesimistické pobrdské náladě se mi vrátil optimismus a chuť běhat.
Skutečností je, že jakmile jednou člověk absolvuje nějakou dlouhou trať, jakákoli kratší je z psychického hlediska brnkačka. Po loňském Mamutu byl najednou maraton nic. Takže není divu, že po padesáti kilometrech pomalu ani nestálo za to si kvůli dvou kilometrům obouvat boty. Ale ta pohoda! Kopec nekopec, běželo to samo, nic nebolelo, dechu bylo pořád dost .... no, čas oproti loňsku horší, ale pocit výtečný. Navíc když úsilí bylo v rámci přeboru BONBONu v běhu do vrchu korunováno lahvinkou vynikající hruškové šnekovice.
Konec výmluv a skepse, vzhůru do dalších kilometrů. Ale ještě předtím se musím podělit o příhodu, kdy jsem byl skoro zralý pro psychiatra. To když jsem vstoupil do vlaku a chystal se otevřít dveře z chodby do toho velkého oddílu. Postavím se před ně, a protože to byly dveře knoflíkem ovládané, můj ukazováček pravé ruky automaticky směřuje doleva, kde onen knoflík bývá. Nic. Hlavou mi proletí bleskově stovky myšlenek od "kde sakra je" až po "že by jiný systém ovládání", když si konečně všimnu, že knoflík je napravo. S úlevou přesunu ukazováček doprava a stisknu. Ejhle, dveře se zavřely a mně došlo, že jsem celou dobu stál před dveřmi otevřenými. Trochu mi bylo divné, proč se na mě ti lidé zpoza dveří tak divně koukali a posléze i usmívali. Znovu tedy dveře otevřu, oplatím úsměv již zjevně se smějícím pasážérům a vyhledám místo k sezení. "A to sis myslel, že ta padesátka na tobě zanechala jen stopy fyzické," říkám si v duchu.
