Předvánoční ŠUTR

″A vzorky cukroví s sebou,″ objevilo se v komentářích k Michalově pozvánce na předvánoční ŠUTR. Že nakonec budu jediný, kdo ho přinese, mě tedy nenapadlo. No nic, ty tři kilometry z domů na start s krabičkou cukroví v jedné ruce a petkou s ionťákem v druhé se daly přežít.

Jinak proběhnutí to bylo víc než příjemné. Matně vzpomínám, jestli jsme někdy běželi kousek po rovince. Asi ano, ale pro všechna ta nahoru a dolů těch pár rovinatých metrů zůstalo zapomenuto.

Jak Michal sliboval, protáhl nás zákoutími Šárky, kam člověka běžně nohy nezanesou. Nějakých 16 km i se zastávkami trvalo 2 hod 10 min. I počasí ukázalo svou vlídnou předvánoční tvář – při startu pár vloček, trochu vítr, později jasno. Sice chladno, ale takové teplé chladno. Oproti předešlému dni prostě pohoda.

Ten předešlý den, to zase byla jednou zkouška vůle. Obléknu se, že vyrazím oběhnout oblíbenou trasu, kouknu z okna a ono ejhle prší. A teď to začalo. Hledání výmluv. Ještě musím udělat tohle, ještě tamhleto …. půl hodiny odkládám vyběhnutí. Podotýkám, že plně oblečen. A když umývám hrnek a talíř od snídaně, připadám si v čepici jako idiot. Asi to znáte všichni.

Pak přijde ta chvíle, kdy je třeba se rozhodnout.

″Přece nebudeš hodinu a půl moknout, svlíkni se a počkej, až to přestane.″

″Dneska to nepřestane, nehledej výmluvy a běž!″

Béčko vítězí. Přesně v duchu pravidla při odpovídání na otázky typu a, b, c. Kdysi jsem absolvoval půlroční stáž v Americe a první hodina patřila vyplňování testů. Co dělat, když neznám odpověď a jak najít tu pravděpodobně správnou. A poslední pravidlo znělo: Nevíš, dej B. Od těch dob jsem se mnohokrát přesvědčil, že to kupodivu funguje.

Tak tedy B. Jdu běhat. První poryv větru a sprcha hned za domovními dveřmi mě málem zažene zpět, ale stačí přežít 500 větrných a deštivých metrů loukou a schovat se do lesa …. a najednou klid. Vítr jen v korunách stromů, déšť, to jsou jen mírné kapky propadnuvší korunami, dech se ustálil a vše je paráda. Po kolikáté se znovu a znovu přesvědčuji, že nejhorší je vyrazit, pak už je to paráda. A stejně vím, že brzo zase budu bojovat sám se sebou, zda jít či ne.

Tak ať i ty vaše boje dopadají dobře.

Křest pod Mumlavským vodopádem

Pardubičtí otužilci mají hezkou tradici - každý rok vyrážejí do Krkonoš k Mumlavskému vodopádu, kde křtí nové členy a překřtívají ty zasloužilé, tak zvané starožitnosti. Letos jsme křtili již potřicáté a takhle to viděl fotoaparát.

V Pardubicích ráno po sněhu ani památky, ale v Krkonoších již zimní idylka.

Někteří vstávali špatnou nohou. Pak museli vzít zavděk dvěma pravými botami případně jednou vlastní a jednou manželčinou. Na prožitku z ledové vody se to prý ale nijak neprojevilo.

Křest je třeba důstojně  oslavit, takže v duchu známé písně "vstup jedna lampa". Jen když teď koukám zpětně na tento obrázek tak nevím, jestli jsme místo šampusu nepili pivo (viz text v horní části).

Dozor nad důstojnou konzumací byl svěřen sklepmistrovi.

Vzhůru do plavek a pak do vody. Eskymo patřilo k předchlazení organizmu.

Mimochodem ten nejmenší uprostřed brečel, že nemůže jít taky. Rodiče mu slíbili, že za rok mu už plavky vezmou.

Proslov předsedy před přesunem z tepla srubu U Lišáka, který nám jako každý rok poskytl zázemí, do chladných vod Mumlavy.

Cestou k vodopádu se na nás nabalili náhodně procházející turisti, kteří nevěřili svým očím.

Tady již přicházíme na místo činu.

Nejdříve je třeba vydenzifikovat křtitelnici, která rok zahálela. Šampaňské je velice vhodný dezinfekční prostředek.

První křtěnec. Nejdříve si musel přinést v kýblu vodu z řeky, kterou byl následně pokřtěn z křtitelnice. Držen dvěma pochopy, zatímco třetí mu vhazuje za plavky hroudy sněhu.

Pak mohl konečně vstoupit do chladivých vod a projevit nefalšovanou radost.

A další si odbývá svůj křest ....

... i radost.

Pak už můžeme do vody všichni. Tam to šlo, protože po namrzlých kamenech jsme tam byli rychleji, než jsme chtěli. Mimochodem, voda měla -1 stupeň.

Bez lana se dostli ven jen jedinci, kteří mají na botách přísavky. Ostatní museli vzít za vděk lanem.

Rychle zpátky do srubu a něco na zahřátí.

Např. grog hřeje ruce, vnitřnosti i duši.

Guláš mají U Lišáka vynikající. Jenom naštve, když organismus malého dítěte neudrží obsah útrob na svém místě a ten skončí ve zmíněném guláši.

Následná kulturně-společenská zábava celou povedenou akci zakončila a po krátkém úplňkovém večerním přesunu k autobusu byl 30. křest pod Mumlavským vodopádem prohlášen za ukončený a řidiči byl vydán pokyn k přesunu do Pardubic.

Náhodná procházka

K napsání tohoto zamyšlení s nic neříkajícím názvem mě inspiroval příspěvek Běžícího Stínu (http://kamazmenohydonesou.blogspot.com/2011/12/tluste-zadky-v-pousti-se-mnou-beze-mne.html). Popisuje závod, který se běží, cituji: ... "ve smeru automaticky pracky, (washing machine cycle) tedy jednou po smeru hodinek, pak proti, pak zase po smeru, pak zase proti, diky cemuz neustale potkavate vsechny ostatni ucastniky a muzete se seznamovat, ci kontrolovat konkurenci." Geniální myšlenka. A mě hned napadá, jak by asi vypadal tzv. Brownův závod. Jen si to představte:

Brownův pohyb je náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu. Tato podmínka by se při závodě dala splnit například tak, že závod bude uskutečněn jen v případě deštivého počasí nebo zimní inverze, kdy je ovzduší plné plynů.

Brownův pohyb je limitou náhodné procházky. Náhodná procházka je v matematice a fyzice užívaná formalizace intuitivní myšlenky provádění náhodných kroků. Každý další krok, obvykle stejné délky, je učiněn náhodným směrem. Někdy je také nazývána chůzí opilce. Jak by se to dalo aplikovat na náš závod? Co takhle třeba běžet na omezeném prostoru - na louce, v lese .... Prostor by nesměl být moc velký, řekl bych přiměřeně počtu účastníků, a byl by vyznačen mlíkařskou páskou. Vhodná by byla třeba pastvina pro krávy, kde by se dalo ušetřit za mlíko - elektrický ohradník by jeho funkci bohatě zastal.

Při Brownově pohybu se molekuly neustále srážejí, přičemž směr a síla těchto srážek jsou náhodné, díky čemuž je i okamžitá poloha částice náhodná. Rychlost Brownova pohybu je úměrná teplotě prostředí. Znovu zpět k našemu závodu: Pokud by chtěl pořadatel dosáhnout rekordních výsledků, musel by v našich podmínkách pořádat závod v tropických slunečných dnech. Pro hobíky bych volil spíš vlídné jaro a pro semtamběžce a semtampobíhače zimní období, kdy by rychlost všech bez ohledu na výkonnost byla poměrně nízká a slabší jedinci by tak nebyli handicapováni vůči natrénovaným borcům.

Principem Brownova pohybu je srážení se částic. To znamená, že jednotliví běžci do sebe neustále narážejí a v duchu Běžícího Stínu mají tak příležitost k seznamování se a vedení společenské konverzace. (Některé městské maratony již pomalu princip Brownova závodu začínají aplikovat, hlavně po startu.) Vskutku závod vhodný pro běžeckou komunitu, která je zaměřena spíše samotářsky. A tím srážením se se dostávám k poslednímu důležitému bodu - jak by se měřil čas a stanovovalo pořadí. Aby bylo možno prohlásit závod za Brownův závod, bylo by to trochu technicky náročnější. Účastníkům by se neměřil čas, ale počet srážek. Každý účastník by musel být vybaven čítačem srážek. Při běžném závodu se při konstantní délce trati počítá čas, který je veličinou proměnou podle kondice zúčastněných jedinců. Zde by se při konstatní ploše a konstatním čase pro všechny účastníky počítal počet srážek, který by se tak stal veličinou proměnou podle kondice jedinců.

Napadá vás ještě další vylepšení? A nechtěl by se organizace někdo ujmout? Rád se zúčastním.