Svatojanská dvacítka aneb sliby se mají plnit

Nejen během živ je běžec. Proto BONBON pořádá každoročně přebor oddílu v bowlování, kde se probere vše od aktuální formy a bolístek až po nejbližší závody. Letos jsme kouleli koule na Ladronce. Mělo to trochu vadu na kráse, protože výsledky, které nám provozovatel na závěr vytisknul, byly zmatené a neúplné a bowlovací přeborník BONBONu tak nemohl být vyhlášen. Nicméně akce se vyvedla. 

Ještě než odcházím, domlouváme se na Svatojanské dvacítce - Šolim mě vyzvedne v sobotu u mecáče.
V sobotní ráno si chystám věci a koukám na web, jak mi jede autobus a vybírám ten, co k mecáči přijíždí minutu před dvanáctou. Sraz je ve dvanáct. V poklidu dodělávám poslední přípravy, když tu o čtvrt na dvanáct najednou záblesk poznání v hlavě - nedohodli jsme se na dvanáctou, ale na půl! Rychle chytnout dřívější bus a smska, ať na mě patnáct minut počkají. Počkali, kluci hodní.
V Berouně nacházím základní školu a jdeme se nahlásit.
"Hele, tohle číslo já nechci," říká Šolim, který se zapisuje přede mnou. "Vem si ho ty, já si vezmu to další." Tím pádem se 98 stává mým číslem a on si bere hezkou 99. Ale zřejmě je trochu nevyspalý, protože si ji na hruď připíná jako 66 a teprve po decentním upozornění z ní dělá to správné numero.
Nakonec se nás tady v našem oddílovém tričku s nápisem na zádech "Běžecký oddíl neambiciózních běžců" setkává šest. Když se o náš oddíl zajímá jeden perspektivní chodec (organizátoři umožnili start i chodcům), zaslechnu od organizátora poznámku: "To je taková parta, do které když se chceš přihlásit, musíš podepsat prohlášení o neambicióznosti a neperspektivnosti."
Start a tradičně volné tempo. Minule mě Šolim ve finiši porazil a tak jsme se před startem ještě popichovali, jak to bude teď.
"Dobře víš, že Bonboni nezávodí, ale běhají pro radost. Takže tě porazit nemůžu. Ale poběžím tak, abych ti v cíli mohl podat horký čaj a nemusel jsi ztrácet zbytečně čas jeho hledáním," slibuju mu.
Příjemná trať za trochu větrného a chladného počasí se táhne podél Berounky do Srbska, na 5,5km obrátka, kousek zpátky a pak lesem stoupání až do Svatého Jána. Zpět k Berounce a proti proudu zpět do Berouna. Sice se to jmenuje dvacítka, ale skutečná délka je 17,8 km.
Naše dvanáctikilometrové volné tempo nás zanechává někde v třetí třetině startovního pole čítajícího přes stovku běžkyň a běžců. Po pár kilometrech intenzivní pocit chladu ustává - tělo se konečně dostalo na provozní teplotu.
Po obrátce v Srbsku trochu přidáváme a posunujeme se dopředu startovním polem. Už dlouho před druhou obrátkou ve Svatém Janu potkáváme čelo závodu, před náma je spousta lepších, ale my si běžíme se svým úsměvem a znovu trochu zrychlujeme a předbíháme. Našemu aktuálnímu třináctikilometrovému tempu by se mnozí smáli, nicméně nám kondice vyšší rychlost neumožňuje.
Seběh zpátky k Berounce a poslední kilometry proti proudu. V jednom padesátimetrovém skopečku využívám gravitace a pouštím to. 

"Jak jsi mi tam o těch deset metrů utekl," říká pak v cíli Šolim, "tak jsem si říkal, že trochu přidám a doženu tě. Jenže běžím minutu, dvě ... a vzdálenost stejná. Pak začala narůstat a už to nešlo stáhnout, přestože jsi byl pořád nadohled."
"Vždyť jsem ti slíbil, že ti podám v cíli ten čaj, tak jsem musel trochu přidat," popichuju ho.
Poslední kilometry běžím sám a k rychlejšímu tempu se již nepřinutím. Výsledný čas 1:22:17. Dobrý? Špatný? Je jaký je.
A pointa na závěr - po vyhlášení výsledků přichází slosování startovních čísel a tombola. Ale zřejmě to pořadatelé podcenili a málo dali na vědomí, protože zůstává již jen pár jedinců. Na jednu výhru připadá zhruba pět čísel, jejichž majitelé tu již dávno nejsou.
"A teď si představ, že vylosujou to číslo, co jsem ti přenechal při prezentaci," povídá Šolim. "Určitě ti tu cenu nepřenechám," opáčím, "pamatuješ, že minule jsem ti přenechal pro kluka adidasky, co jsem vyhrál. Takže dnes si tu cenu nechám."
V tombole zůstávají poslední dvě ceny - dámské a pánské hodinky. Tahá se jedno číslo za druhým a nikdo se nehlásí. Až najednou je šťastným výhercem bonboňák Honza., který si bere pánské hodinky. Poslední cena osaměla. Snad deset čísel bylo taženo a dáno bokem. Všichni jsou již nervózní a chtějí to ukončit.
"Devadesát osm! Je tady?"
Kouknu na Šolima a "vidíš, je to tady. Kdyby sis ho nechal, šel jsi tam ty. Teď jdu já." Beru hodinky a tombola končí. Určitě mi budou slušet, jen ten řemínek nechce a nechce obejmout zápěstí.

Lhotecká Kaštanka

Otvírám web na behej.com a vyhledávám propozice ke Lhotecké Kaštance.

"Sakra, tam snad běhají čeští černoši, to musí mít úroveň!" říkám si při jejich pročítání. No posuďte sami, (řekl by Jára Cimrman, kdyby popisoval dobré počasí): Délka trati - 15 km. Traťový rekord mužů - 24:31. Traťový rekord žen - 28:27. Co tam proboha se svým tempem 12 km/hod budu dělat já?

Přesto v sobotu ráno sedám k Šolimovi do auta a mrazivým ránem jej naviguji do Lhoty. "Tam to je perfektní," říká mi cestou. "Těch koláčků a buchtiček, to uvidíš," a významě pozvedává oči. Při prezentaci mu dávám za pravdu. Stoly se opravdu těmito pochutinami prohýbají.

Po jejich okouknutí jdem okouknout i venkovní teplotu, která se poměrně rychle díky zářícímu slunci zvedá na přijatelnou hodnotu, a volíme lehkou oděvní variantu. Ještě na patnáct minut hodně lehké rozklusání, odčerpání přebytečných tekutin a start je připraven. Pouštíme pár aut, traktor .... a jsme vypuštěni.

Běží se dvě kola po 7,5 km. Zpočátku do kopce. Stačí sto metrů a jsem téměř na chvostě, vždycky mi trvá, než chytím dech. Tentokrát asi deset minut. Šolim běží kolegyálně se mnou a když mu řeknu, že už ten kyslík, co tady v okolí ukradli, konečně někdo vrátil, pomaličku přidáváme.

Močový měchýř se hlásí o slovo a já koukám po nějakém smrčku vědom si toho, že minimálně minutovou zdržení pak už určitě nedoženu. "Ale přeci nenechám Šolima tak snadno upláchnout!" a tak nutím svěrače nepustit to do kalhot.

Kopec, kopec, kopec. Abych nebyl příliš dramatický, spíš jen stoupání. Pak se to konečně zlomí a zbytek kola je už jen zvlněný, prudkým seběhem zakončený profil. Postupně předbíháme pár běžců před námi, ale držíme si své tempo. Svěrače drží.

"Tamtu bílou slečnu/paní před námi musíme dát", říkám mu někde ve 3/4 prvního kola. Předbíháme další, ale bílá paní před náma si drží své tempo, které je pro nás poměrně solidní. A z kopce ještě nějakou sekundu nabírá.

"Třicet šest třicet šest, chlapci," hlásí časoměřič při průběhu prvního kola. "Něco pod pět minut na kilák," vyměňujeme si poznatky. "To by šlo, ne? V tomhle terénu ..." Svěrače stále drží.

Ve stoupání předbíháme dalšího, ale mezi námi a bílou paní běží ještě jeden. A mezera zůstává. Už ji asi nedáme, ale nešť. Stoupání má výhodu, že tělo se pořádně prohřálo a pravděpodobně obsah močového měchýře odpotilo a ulevilo tak svěračům.

V seběhu to pouštím a nechávám Šolima za sebou. Na rovince ale opět zvolním a on mě dobíhá. Vzájemně nám tempo vyhovuje, přestože se občas vzdálenost mezi námi trochu zvětší. Ke konci zase trochu zrychlím a sbírám asi rozhodující náskok. Sice nezávodíme, ale vzájemná rivalita nám ke konci nedává na výběr a dere se na povrch. Bílá paní nám již zmizela.

"Nezapomeň, že je to předseda klubu a že nechtěl nic za benzín," ozve se najednou cosi uvnitř. "Nech ho doběhnout!" A aniž bych chtěl, nohy tak činí. Leč jeho závěrečné tempo z kopce, pár set metrů před cílem, se najednou prudce zvýší a já nestíhám. Dovlávám do cíle sekundu za ním. Hodina jedenáct padesát čtyři. Ubezpečujeme se, jací jsme borci a vzájemně se špičkujeme, kdo jak koho nechal a kdo kde komu nestačil a proč. Jízlivé kamarádské poznámky končí až nekompromisním povelem k odchodu na občerstvení.

Ta fotka hovoří sama za sebe. Sladké, to já můžu. Spíš bych řekl, že moje tělo nic jiného nevyžaduje. Tady však po pár soustech smutně konstatuji, že žaludek to po patnácti kilometrech nebere a přestože oči by ještě pokračovaly, nejde to. A co je nejsmutnější, v tombole jsme zase nevyhráli. Snad příště.

Pověsti nelhaly.

O pohár rektora ČZU

Je těsně po závodě. Osprchován sedím u PC a marně vzpomínám, kdy jsem naposled běžel nějaký závod. Po troše pátrání zjišťuji, že to bylo někdy v červnu, více jak před čtyřmi měsíci. Takže zase dnes. Vynechat tenhle závod prostě nešlo, na start to mám z domů asi 100 m.

Byl jsem zvědav, jak se mi poběží. Moc toho naběháno není a všechno hodně volným tempem. V pondělí a úterý jsem si to dával dvoufázově - dopoledne běh 8 respektivě 13 km a večer fotbal případně basket a dvacítka na kole. Plánoval jsem, že těhle šest celých šest kilometrů poběžím volně, nohy jsou ztuhlé a nechce se jim. Ale v duchu cítím, že to tak stejně nebude. A taky že jo. Po startu se tep rychle dostává nahoru a tam vydrží po celý závod. Běží se dobře, ale stejně cítím, že běhací manko je znát. To potvrzuje i výsledný čas s průměrem 4:40 na kilometr. Při našem vnitřním bonbonním závodě první odpadá Martin - musí si odskočit a to ho tak rozhodí, že si ihned po aktu podvrtne kotník a do cíle dokulhá. Přetahuji se Šolimem, který jde dva kiláky před cílem přede mne a já cítím, že dnes na něj nemám a ani to nezkouším. Zbývá asi pět set metrů, mírné krátké klesání a já to pouštím. Setrvačností ho opět předbíhám a dělám si malý náskok. Ale po pár vteřinách poznávám nepoznané - nikdy se mi nestalo, že bych při běhu zvracel. Tady to najednou přichází bez varování. Už si hledám tichý koutek, ale ještě poslední pokus to hlubokým dýcháním rozehnat. Heuréka, pomohlo. I tak raději zvolňuji. V dáli už je vidět cíl, držím své tempo a jsem připraven trochu zrychlit, kdyby mě Šolim předbíhal.

Dobíhá dvě vteřiny po mně. "Jsi někde padl na nos, že ti teče červená?" ptám se ho. "Ale ne, jen jsem si odfrkl a bylo to."

"Kdybych věděl, jak jsi handicapován, určitě bych tě nechal vyhrát, ale tebe by to stejně netěšilo, viď", popichuju ho. Ještě chvilku se špičkujem, kdo to kdy zase komu nandá a pak už se loučíme.

Doma to znovu vše v duchu prožívám a jsem rád, že jsem běžel. Tohle závodní hecování mi chybí, sám se k rychlejšímu běhu nedonutím a nohy pak zbytečně leniví. Závodní atmosféra je přinutí ke změně rytmu a aspoň to mají pestřejší.