úterý 26. července 2011

Horská vůdkyně z Langegsattel

Langegsattel je sedýlko v Rakouských kopcích nedaleko Dachsteinu, kam mě zavedly pneumatiky kola při cykloprůvodcování zíjezdu Rakouské Kolorádo. Sedlo ve výšce 1313 m.n.m. Ničím významné. (Snad jen Honza12 bude mít radost z té nadmořské výšky.) Vyšlapat tam stojí naprostou většinu cyklistů tolik sil, že z kola raději slezou. Nicméně sedlo je zvláštní - žije tam koza-průvodkyně. Alespoň mě tam přivítala, následována čtyřmi kravami. Kam šla koza, šly krávy. Hezky to vystihla Zdenka, jejíž fotky a komentáře přidávám.
Jirka v domění, že to babské štěbetání patří k tlačení kol do kopce, musel dlouho čekat, než se nám borůvky přejedly a my se vydaly vzhůru za ním.
Tady se nás dočkal, ale ...
Konkurenční horský vůdce se hodlal přidat k nám i se svými "ovečami".
Tady jsou.

Tady se vůdci domlouvají, kdo převezme velení.

Krávy šly za svým vůdcem.

A tady se nám je konečně podařilo předjet. Překážku na cestě dokázal překonat jen jejich horský vůdce, vyčítavě koukající na zbytek stáda, proč jej nenásleduje.
Po této bajce by mělo zřejmě následovat nějaké poučení, ale nic mě nenapadá. Jen že se krávy nechají vodit kozou. Že by menší orientační schopnosti nebo IQ? Mimochodem, když jsem na jednu krávu olizující mi brašnu na kole zařval "Krávo jedna pitomá, táhni!", vůbec jí to nevyvedlo z míry a pokračovala ve své činnosti. Ale nadávce "Ty hovado blbé!" už porozuměla a odkráčela. (K jinému kolu.) Takže poučení by mohlo být, že věci se mají nazývat pravým jménem. Ale rozeznej krávu od hovada.

Ať se vám v létě hezky cykluje. 








pondělí 18. července 2011

Letní únava

Je to divné, ale mé statistiky jsou neúprosné. V měsících, kdy je vítr, zima, mráz, deštivo atd. (tj. po většinu roku :-) ), vždy naběhám víc kilometrů než v létě. Že by letní únava? Je fakt, že v létě přichází ke slovu kolo, ale naběhané kilometry jdou rapidně dolů.
Od Silvy se trénink změnil v nepravidelné pobíhání doplňované kolem a turistikou. K tomu se přidal týden na vodě na Hronu a pocit, že bych mohl dát ulevit věčně zlobící achilovce. Teď ještě přijde nějaké cyklování po Rakousku a nastane srpen, na který zatím s pevným odhodláním plánuji opět přechod od pobíhání k trénování. Víc jak měsíční zvolnění až vynulování běhu snad bude achilovce stačit. Pokud ne, má smůlu a bude se léčit tím, co jí pozlobilo. Srpen by tak mohl vystoupit ze statistického průměru a dostat se svým objemem na úroveň zimy. Na ŠUTR koncem října bych tak zase mohl něco natrénovat.
Mimochodem, Hron, to je paráda. Posun někam do předrevolučních dob. Jednoduchá tábořiště s minimem lidí. Potkat loď na vodě kromě vlastních souvodáků je vzácnost. Pitnou vodu raději na celý den s sebou, protože občerstvení rovnou u vody taky moc není. Lišky tam dávají dobrou noc (doslova) a medvědi jim u toho asistují. A na rozdíl od českých řek - pořád to teče.

pátek 8. července 2011

Na koloběžce od Baltu do Čech (aneb opět něco z historie)

(srpen 2004)
Z gotického kostela na gryfínském náměstí (rozuměj ve městě Gryfino v Polsku) se courají účastníci ranní mše a házejí kradmé i úsměvné pohledy na podivína sedícího na lavičce s vedle stojící koloběžkou. Nic neobvyklého. Toto přibližovadlo vzbuzovalo pozornost všude, kde jsem se s ním objevil.
Za chvíli bude deset hodin ráno a sen končí. Trochu jinak, než jsem si představoval a plánoval. V nohách mám po jednom odpoledni, jednom celém dni a jednom ránu necelých 270 km trhání. Jak jinak popsat ten zvláštní koloběžkářský pohyb, který nejlépe vystihuje pozdrav „trhni si nohou". Chtěl jsem oněch kilometrů udělat mnohem více a v trhání pokračovat až do Čech, ale zde v Gryfino, cca 30 km na jih od polského Štětina, mi došla morálka a chuť pokračovat polskými rovinami dále na jih.
Což o to, zajímavé to tady je, asi jako všude, kde jste poprvé. Nicméně na překonávání nekonečných kilometrů přece jenom není koloběžka ten pravý pomocník.
Na kostelní věži odbíjí celá a z otevřených vstupních dveří se ozývá úvodní chorál další mše. Také ruch na parkovišti ustal poté, co se auta účastníků jedné mše vyměnila za auta účastníků mše následující.

Proč vůbec k Baltu
Na počátku bylo pár na sobě nezávislých informací a podnětů. Jedním z nich byl článek v cykloturistice věnované ženám, kde je popisována cesta z Čech k Baltu a zpět. Jiná informace se objevila na jaře v novinách: z Liberce začal jezdit přímý vlak k Baltu. Dalším impulsem byla určitá nasycenost výletů do Rakous a chuť vyrazit tam, kam běžně kola a kroky českých vandrovníků nesměřují.
Volba padla na sever a zbývalo už jen zvolit způsob. Když netradiční destinace, pak i netradiční doprava. Zvítězila koloběžka i když nutno podotknout, že nebylo vlastně téměř žádné „pro" pro koloběžku. Samé proti. Jediné pro byla originalita a snad i trocha exhibicionismu. Také chuť dokázat si, že to fyzicky zvládnu a vyzkoušet si, co se mnou několik dní na koloběžce udělá.
Plánování cesty bylo jednoduché, dá se říct, že žádné. Vyplynulo ze situace, kdy jsem se jedno odpoledne definitivně rozhodl vyrazit a druhý den ráno vyjel. Nastalo pár hodin alespoň základního plánování. Cesta z Čech k Baltu a zpět pouze na koloběžce za necelý týden, který jsem měl k dispozici, nepřicházela v úvahu. Na internetu jsem si vyhledal novinový článek, který jsem si matně vybavoval v mysli, a který hovořil o vlakovém spojení na sever. Povedlo se. Jezdí se pátek až pondělí, 4:14 z Liberce až do německého Binzu. Markéta souhlasí, že mne do Liberce ráno doveze.

Už mne vlak odváží...
Pátek 2:00. Koloběžka je v autě, motor naskočil, cesta začíná.
„Otvírá se až v pět," zní odpověď nádražáka na můj dotaz, kde je nějaká otevřená pokladna.
„A kde se kupují lístky na vlak ve 4:14 do Binzu?"
„No přece ve vlaku," odpovídá tónem, který mě nenechává na pochybách, jaký jsem to buran, že tyto základní informace neznám. Přece si nebudu kazit ráno.
Ve 4:10 přijíždí šikanzen. Vlak, který vidět na českých kolejích je něco zatím nevídaného. I vnitřek soupravy je pro cestujícího zvyklého na standard ČD nový zážitek a zkušenost.
4:14 a vlak vyjíždí. Lístek na německé pobřeží do Stralsundu, cíle mé cesty, stojí přesně 900 Kč. Plus 150 za kolo ať jedete kamkoli. Kolonka pro koloběžku není a pro tentokrát je považována za kolo. Občas se mi stane, že za ní ve vlaku platit nechtějí, občas se podrbou za ušima a pak řeknou, že to je kolo - tak plať.
Za hranicemi se s námi česká osádka loučí a mění se za německou. Pro každý vagón jeden průvodčí, který je současně něco jako vrchní v restauraci. Po kontrole lístků roznáší na přání cestujících po vagóně občerstvení tuhé i tekuté.
Přestože rychlost se i po německé straně podobá rychlosti českých regionálních vlaků, tj. nic moc, ubíhala cesta vzhledem k prostředí připomínajícímu palubu letadla poměrně příjemně. Na displeji se neustále kromě času zobrazují informace o cíli cesty a následující stanici. V letáčku s jízdním řádem kontroluji náš postup a musím konstatovat, že ze stanic se odjíždí téměř na vteřinu přesně. Dvouminutové zpoždění, které jsme jednou nabrali, bylo při následující zastávce ihned zlikvidováno.
V 11:50, jak jinak než na čas, po sedmi a půl hodinách jízdy, vystupuji ve Stralsundu. Baltu jsem dosáhl, jak snadné, vzhůru na cestu.
 
Teď již po vlastní ose
V informačním středisku na náměstí se zásobuji propagačními materiály, ze kterých vybírám nejvhodnější variantu pro cestu. Ještě prohlídka města a přístavu. Přiznávám se, že kultuře věnuji na cestách velice málo času. Courání byť neznámými městy mne za 20 minut omrzí a návštěvy muzejí mi taky nic moc neříkají. Raději začínám trhat nohama.
První příjemné zjištění: I zde na severu, bývalém východu, jsou speciální stezky pro cyklisty v rozsahu známém z Rakouska. Pohyb absolutně bez problémů. Problém nastává, když značené trasy vedou po vedlejších komunikacích. Provoz aut v normě, řidiči ohleduplní, ale povrch cest často tvoří kočičí hlavy. Pro cyklistu zvyklého na české a rakouské povrchy je to absolutně nová, nutno říct že trochu nepříjemná, zkušenost.
Ze Stralsundu mé trhy směřují podél Baltu do Greifswaldu a Wolgastu. Panorama pobřeží doplňují bezpočetné větrné elektrárny a cesta příjemně ubíhá. Jen to teplo mne překvapuje, vždyť na severu má být chladno a ne téměř 30 ve stínu!
Dochází mi voda a Lidl v Greifswaldu přichází jako na zavolanou. „Jídla mám dost, koupím jen vodu."
Parkuji svůj stroj, vstupuji dovnitř a po krátkém hledání beru ten nejlevnější 1,5 litrový plast za 0,19 euro. U pokladny překvapivě platím 0,44. Nějak mi to vrtá hlavou, ale již při čekání ve frontě jsem si všiml, že u pokladen mají obrovské kontejnery plné plastových lahví. Vyvozuji z toho pro sebe vysvětlení, že asi plasty zálohují. Toho by se dalo využít! Nebo mne paní pokladní obrala (to asi ne) a nebo se uváděná cena vztahovala na něco jiného. To už se nedovím. V každém případě můj první závěr později podporuje poznání, že nikde nevidím poházené prázdné plastové láhve. Jsou ti Němci tak čistotní nebo to fakticky vracejí?
Mým plánem na nejbližší dny je pokračovat podél německého pobřeží a ve Svinoústí překročit hranici do Polska. Poté stočit řidítka na jih a pokračovat směr Čechy.
Zde je nutno učinit jednu technickou poznámku. Vzhledem k nepřítomnosti nosiče na mé koloběžce se veškeré vybavení potřebné na cestu musí vejít do brašny na řidítka. Takže jen nezbytné oblečení, nezbytné jídlo a vařič. Ani stan, ani spacák. Rozpočet na cestu tak stoupne o výlohy spojené s noclehem. Nějaký ten cimrfraj snad vždy za rozumnou cenu (počítám 10-20 euro za noc) najdu. V Německu hodlám strávit jen jednu noc a zbytek v Polsku, tam snad budou i ceny příjemnější.
Brzy poznávám výhody a nevýhody zdejší krajiny. Výhoda-nevýhoda č.l je absolutní rovina. Člověk se alespoň nenadře do kopců. Bohužel ani nesveze s kopců. Výhoda-nevýhoda č.2 je neustálý vítr. Vane přesně v duchu cyklistického pravidla: vždy proti.
Nocleh trochu jinak
Hledání noclehu na dnešní noc plánuji začít kolem 18 hodiny. Vždyť světlo je až skoro do devíti, něco určitě najdu. Přestože celé pobřeží je turisticky velice vyhledávané, v inkriminovanou dobu se dostávám do skutečného turistického ruchu, do okolí Zinnowitz. Nyní, když jsou   koncem července teploty moře i vzduchu více než přijatelné, jsou zde snad všichni Němci. Vesnice a rekreační oblasti nabízejí bezpočet cimrírajů a vonunghauzů, všechny však doplněné slůvkem belegt.
V 19:00 začínám být nervózní a ve 20:00 zkouším už i hotely smířen s vyšší cenou. Všude mají obsazeno. Ve 21:00 mě to přestává bavit.
„Dobře vám tak, Němčouři. Ode mne dnes žádné euro nedostanete! Jdu spát na pláž."
Za rychlého stmívání vyhledávám vhodné místo na pláži. Sotva si udělám pohodlí, téměř prázdná pláž se začíná zaplňovat mládeži i celými rodinkami. Všichni si nesou s sebou dřevo, gril, něco na něj a něco nezbytného k pití. Za chvíli již kolem mne planou ohně. Nutno podotknout, že to vypadá celkem romanticky. Já se však raději stahuji nad pláž, asi o 20 výškových metrů výše, odkud mám z lesíka pohled na moře a ohně jako na dlani. Vítr šumí v korunách stromů a na své pouti po mořské hladině vytváří poměrně vysoké vlny, které hlasitě končí svou cestu na pobřeží.
Nevýhodou koloběžky je nemožnost převozu větší zátěže. Teď na to doplácím. Žádný stan, žádný spacák, pouze šortky, trička a nepromokavá bunda. Vše navlékám na sebe a uléhám dva metry od srázu do trávy pod strom. Uplynulý slunečný teplý den a hvězdy na obloze snad budou zárukou, že dnes v noci nezmoknu. Spát se ale stejně nedá. Země tlačí a chlad časem překoná všechny vrstvy oblečení. Ještě že na moře a hvězdy se dá koukat do nekonečna. Pohled na tachometr mi říká, že jsem měl ještě kroužit necelých pět set metrů dokolečka. Pak by zasvítila magická stovka.
V jednu ráno, kdy ohně až na jeden již dohasly a pláž utichla, se v moři začíná koupat Jitřenka. Její poloha těsně nad obzorem a přímo naproti mne vytváří na hladině dlouhý odlesk. S přibývajícím časem a výškou se světelný pruh zkracuje. Ve dvě, kdy obloha na severu (nevím, proč ne na východě) začíná nesměle blednout, si vařím polévku a kafe. Ve čtyři po slunci stále není ani památky, ale je již celkem světlo. Dole stále nesměle plane poslední oheň - jak zjišťuji později, jedna skupinka na pláži nocuje. A jak zjistím ještě později během dopoledne, přespávání na pláži není nic neobvyklého.
Za pár minut k moři přichází první pár. Časem jich ještě několik přibude - jdou se podívat na východ slunce. Definitivně se loučím s nadějí na spánek, scházím dolů a lezu do překvapivě teplé vody.
„To byla paráda, teď ještě rychle osušit a nezbytné foto, že jsem tu byl."
Po další chvíli začíná úchvatné představení. Východ slunce nad mořem jsem ještě nezažil, pro suchozemce je to podívaná nezvyklá a krásná. Ta probdělá noc za to stála.

Směr Polsko
Jedu dál. Rekreační střediska na pobřeží ještě spí, snad jen kromě prvních běhavců a bruslařů a koupele chtivých rekreantů. Cesta ranními městečky je víc než hezká, ale během trafik jamu bych tady jet asi nechtěl.
V Basinu dělám jeden objev, který chci zmínit i jako turistickou atrakci obšírněji. V Dobrušce mají na náměstí tunovou žulovou kouli volně plovoucí a otáčející se na vodní hladině. Je tak perfektně opracovaná a usazena na milimetrovou vodní hladinu, že pouhým postrčením ruky můžete měnit směr jejího otáčení. Místní starosta o ní vždy vypráví, že je to jediné takové dílo v naší zemi. Na zakázku ho vytvořil nějaký německý kameník a ještě jedno takové dílo údajně existuje někde v Německu. Teď stojím v Basinu na promenádě a udiveně koukám na to, co znám - otáčející se koule na vodní hladině jakoby z oka vypadla té dobrušské. Že by to byla ta druhá? Jak je ten svět malý.
V osm ráno vstupuji na půdu Polska. Kantor má ještě zavřeno, snad někde vyměním peníze později. Je sobota a mám z toho trochu obavy.
Nejsem si nyní jist, zda jsem pro cestu domů neměl raději volit postup na jih Německem. Krajina i cesty byly cyklisticky příjemné. Plán však zněl Polsko a i mapy mám dále jen z Polska. Sice pouze výřezy z autoatlasu l :750 000, ale jet se podle toho dá.

Polské cyklostezky
Hned za hranicemi u stanoviště koňských taxíků nabízejících turistům odvoz do centra Svinoústí jsem příjemně překvapen značenou cyklotrasou vedoucí do Wolinu. Tam chci, není co řešit. Trasa mne provádí městem, aniž musím sdílet prostor s auty. Teprve za posledním domem končí a pokračuje po silnici. Provoz trochu zhoustl, ale ujde.
Po pár kilometrech nevěřím vlastním očím, když před sebou v dálce vidím dvě postavy vykonávající stejně potrhlé trhavé pohyby, jako já. I oni zírají. Dva -náctiletí si vyjeli na koloběžkách na ryby. Když slyší, odkud a kam jedu, nevěří. Chvíli jedeme spolu, pak ale jejich hliníkové skládačky nestačí na poctivý rožnovskopodradhošťský výrobek a loučíme se. Netušíme, že o pár kilometrů dále se zase potkáme.
Značená cyklistická stezka najednou uhýbá ze silnice doprava. Nakouknu na ni a zjišťuji, že povrch se záhy mění na písečnou cestu. Navíc směrník informuje, že je to tudy o deset kilometrů dále, než po asfaltce. Asfalt tentokrát vyhrává.
Už delší dobu pozoruji, že cedule podél silnice zakazují vjezd těžkotonážním autům s odkazem na jakési poromy. Hned na začátku jsem se rozhodl, že se za těžkotonážníka považovat nebudu a že pro mne zákaz neplatí.
A zase oči nevěřícně zírají, když cesta končí v mořské zátoce, kam právě přijíždí trajekt naložený auty, autobusy a pěšáky.
„No jasně, poromy budou určitě prámy, neboli převozy. A já nemám zlotůvky, snad vezmou za vděk i eurem."
„Je to na Wolin?" ptám se obsluhy.
Po souhlasném kývnutí následuje další otázka: „A je možno platit eurem?"
Když slyším odpověď, nechce se mi v první chvíli věřit, ale pak nedůvěru vystřídá radost. „To je gratis."
Gratis převoz si dám líbit. Pozoruji ruch při vyloďování a pak již následuje pokyn obsluhy pro naší frontu čekatelů, že se můžeme naloďovat. Se svou koloběžkou zajíždím až dopředu, abych při vyloďování nemusel ztrácet čas čekáním na výsadek ostatních. Už ani nevnímám, jak si mě ostatní prohlížejí a fotí. Ostatně fotím i já, na tomto zařízení jsem se ještě neplavil.
Celá zátoka má snad 300 metrů na šířku, takže plavba je poměrně krátká. I tak ale s naloděním/vyloděním zde trávím možná 40 minut.
Na lodi se opět setkávám s oněma mladíky, kteří jedou rybařit na druhou stranu zátoky, kde se již definitivně loučíme. Přejí mi šťastnou cestu domů. Asi jsem je špatně poslechl.
Prvních pár minut mne míjí jedno auto za druhým. Pak však ruch ustane a téměř hodinu potkávám jen auta v protisměru, než se zase přežene vlna z dalšího převozu.
Zprava se přidává značená cyklotrasa a nějakou dobu jedeme spolu. Odbočku vzhledem k povrchu opět ignoruji. Na mojí E65 sice ruch sílí, ale vzhledem k více než metrové krajnici mám pro sebe slušný prostor. Do tohoto království za mnou auta nelezou. Kupodivu ani nesmrdí. I místní dálniční hlídka nic nenamítá a obdarovává mne úsměvnými pohledy.
U Miedzyzdroje se opět střetávám se starou známou značenou cestou, která po pár stech metrech odbočuje doprava. Tentokrát na vedlejší silnici, a tak se nechávám zlákat. Zpočátku je vše perfektní. Opět projíždím kolem mořské zátoky s lodí-hotelem ukotvenou u břehu, míjím několik domků s nabídkami na ubytování (kdyby bylo více hodin, asi bych neváhal), zkrátka idylka. V malé vesničce ale značka uhýbá do polí. Po pár metrech se mění v polňačku, jejíž písčitý povrch mne právě nenadchl. Co naplat, teď už musím dál. Za chvíli již nejedu, ale tlačím koloběžku hlubokým pískem.
„Tady by snad projely jen horaly s podhuštěnými pneumatikami."
Já bohužel ne. Takhle to pokračuje snad 2 kilometry, než se dostávám do lesa, kde písku přece jen trochu ubývá. Jakž takž se dá jet. Dalších pár kilometrů moje cestovní rychlost silně připomíná rychlejší chůzi. A pak se najednou ocitám konečně na asfaltce.
„No to snad ne!? Vždyť jsem o sto metrů dál tam, kde jsem z hlavní silnice sjel. Teď už mne na značené stezky nikdo nedostane!"
Potom již E65 neopustím až do Wolinu. Začíná to být fádní. K odbočkám již nemám po nabyté zkušenosti s jejich povrchem a značením moc důvěru.

Kde přespím dnes?
Ve Wolinu konečně otevřený kantor. Snažím se udat slovenskou tisícikorunu. Bezúspěšně. Se stejným výsledkem dopadnu při zmínce o české variantě. Nezbývá, než obětovat eura. Zatím obětuji čtyřicet. Dostávám za ně 170 zlotůvek a zatím netuším, na co mi budou stačit.
Koukám do své sedmisetpadesátitisícové speciálky a stanovuji další postupový cíl. Vedlejšími silničkami přes Štěpnici do Goleniowa a poté na Lubczynu. Tam někde bych mohl najít nocleh. To bude kolem páté hodiny, v nohách budu mít kolem 120, to by v tom byl čert, abych něco nenašel. Netuším, že čert tam je.
Na vedlejších cestách provoz opět utichá. Posilněn polední pauzou ve Wolinu a praženými vločkami se sušeným ananasem a hrozinkami ukrajuji kilometry kjihu. Nevím, zda je to přibývajícím teplem, kilometry nebo mou rychlostí pohybující se v průměru 10 km / hodinu včetně zastávek, ale fádnost stoupá. Není se čím kochat. Aspoň že mají otevřené sklepy a hospůdky podél cest. V jedné takové si dávám pivo Okocim.
„Fuj, to bylo ale dobré. Už i Poláci umí převařit chmel." Nebo jsem jen měl hroznou žízeň. Mimochodem, stálo 3 zloté, tj. cca 22 Kč.
Sto osmnáct na tachometru, něco málo po páté hodině, vesnice Lubczyna. Zjevně rekreační oblast. První nabízený cimrfraj míjím. Nezdá se mi, že vedle poutačů na volná lůžka je hned vedle velký poutač na noční klub. Další hospoda nabízející volná lůžka je zavřená. Vchod kryjí již dlouho neotvírané mříže. Obsluha kiosku mne odkazuje na kemp. Sláva. Je to u krásné zátoky, vypadá příjemně, chatek plno. Jen nějak podezřele moc lidí. Nevadí, mně vadit nebudou.
„Na jednu noc pro jednoho? Bohužel, nemáme nic volného." To je snad zlý sen, vždyť už nejsem v Německu.
„A kde se tu dá ještě sehnat nocleh?"
„Zkus to naproti u Bacoka," a ukazuje na polorozpadlý statek.
Statek je nejen polorozpadlý, ale i nepřístupný a nikde nikdo. Ještě zkouším dvě tři chalupy, ale všichni se tváří, že u nich ne, snad v kempu. Tak teda zpět do nočního klubu, nějak to přežiji. Jenže i ten je nedobytný a neštěkne tu ani pes.
Dále již nehodlám ztrácet čas. Štětin je vzdálen asi 30 km, není bohovi, abych bud' po cestě nebo přímo ve Štětině na něco nenarazil. Další noc se mi již probdít nechce.
Včerejší situace se začíná opakovat. Mít stan a spacák, již jsem to dávno někde v lese u vody zapíchl. Takhle musím trhat dál, přestože nohy by již rády byly v poloze vodorovné.
Po cimrfřajích se slehla zem a domkaři říkají jen Štětin. Pak mi někdo dává tip na střelnici kousek za následující vesnicí.
„Cedule na nocleh tam nikde není, ale ubytovávají. Je to soukromá střelnice s hotelem. Zkus to tam. Pozor, jsou drazí!"
Zvažuji, co to může znamenat drazí. U nás mám za 400 Kč v soukromém penzionu královský nocleh. To by mohlo být tak něco přes padesát zlotých.
„Chci se dnes vyspat, dám 20 euro." V duchu přepočítávám a v kurzu, v jakém jsem měnil, to je 85 zlotých.
V recepci na střelnici koukají na mne a koloběžku překvapeně. „Nocleh? Samozřejmě že máme."
Začínám pojímat podezření. „Za kolik?"
„Sto padesát." No to snad ne. To je přes 35 euro, víc jak tisícovka.
„To nemám, mám jen stovku," vyhrknu ani nevím jak a chystám se k odchodu odhodlán pokračovat do Štětina.
„Tak za sto. Janusu, ubytuj ho."
Ujímá se mne mladík a po krátké česko-polské konverzaci navrhuje angličtinu. Jeho je perfektní, já se za svou taky nestydím, takže dáme řeč. Prý odkud a kam a že to není možné na tomhle.
„Já jsem jednou ujel na kole 150 a týden jsem se z toho léčil," říká. „No vidíš, já dnes přes 130 a zítra musím pokračovat."
Střelnice je opravdu soukromá, jezdí sem dost Němci a po ubytování musím konstatovat, že kvalita ubytování odpovídá prvotně vyřčené ceně. Jen mne překvapilo, s jakým klidem souhlasil majitel se stovkou.
„Že já neřekl dvacet. Třeba bychom skončili na padesáti. Ale co, včera to bylo zadarmo, rozpočet tak vlastně dodržuji."
Dávám sprchu, jdu dolů zaplatit a domlouvám se na ranním odjezdu. Nikdo prý v recepci nebude. A taky je fajn, že již teď nikam nechci, pouštějí totiž v celém objektu na večer psy. Bát se však nemusím, strážný o mne bude ráno vědět a psy včas zavře. Domlouváme se, že odjedu mezi šestou a sedmou.
Vracím se na pokoj a venku začíná bouřka. Ještě že jsem v suchu. Polévka, kafe, polská televize ... Usínám, ani nevím jak. Tělo to již potřebovalo. Kdybych tušil, že to je zase na dlouhou dobu poslední spánek, tak si ho užiji více.
O půl šesté ráno není po dešti ani památky. Tradiční menu (polévka, kafe, vločky), sbalím rychle své tři švestky a sbohem. Dole je recepce zamčená na mříž a nikde nikdo.
„Kde je sakra ten strážný, co má o mně vědět a co má uklidit psy?"
Dveře jsou otevřené. Beru pro každý případ do ruky slzák a opatrně lezu ven. Přidělávám brašnu a stále se rozhlížím, odkud se na mne vyřítí vlčák. Od té doby, co mne dva potulní napadli při běhání, si dávám více pozor a jistím se zmíněným slzákem. Naštěstí jsem ho ještě nepotřeboval.
Je zajímavé, jak takováto bombička vlije člověku sebevědomí. A přitom může být úplně nefunkční. Viz dále.
Vlčák ani strážný se neobjevuje. Opatrně se přesouvám areálem k asi 150 metrů vzdálené bráně a již z dálky vidím, že je zavřená. „Jen ať není i zamčená," přemítám v duchu.
Samozřejmě, že je. Co mne uklidňuje je fakt, že vlčák po celou dobu mne tiše pozorující je schován za plotem kotce. Uvažuji, jak přelezu plot a pak si všimnu, že vedle zamčené branky pro pěší jsou i posuvná vrata pro vjezd aut. Zámek tam sice visí, ale jen aby se neřeklo. Bránu lze po kolejích odsunout. Sice dost ztěžka, ale protáhnu se.
„Přece jenom o mne ten strážný zřejmě věděl. Odkud mne asi pozoroval? Sbohem, střelnice. Spalo se tu krásně."

Línější já
Znovu na cestě pohodovým a klidným ránem. Včera mne však po potížích s noclehem začaly přepadat myšlenky na ústup. Takovýto výdaj za přespání si nemůžu dovolit denně. Navíc, jestli mne každý večer bude provázet stejný horor se sháněním postele, tak pěkně děkuji. „To si můžu jezdit po Česku, kde je stejně hezčejc." Fádní Polsko se mi zajídá.
První kilometry však rozhánějí chmury a já přemýšlím, kde dnes vyměním peníze. Nejsem si jist, zda za to, co mi zbylo, se při těchto cenách dnes někde vyspím.
Projíždím předměstím Štětina a do centra ani nezajíždím. Je trochu mimo mou trasu a nestojím o hustý provoz, i když toto nedělní ráno je zatím klid. S hrůzou zjišťuji, že celých dalších 20 km nenarazím na jediný cimrfraj či penzión. Nedopadnout to včera na střelnici, trávil jsem další noc klepáním kosy pod smrčkem.
I tento fakt mne začíná nahlodávat. Teplota opět roste, fádnost a nezáživnost rovin nekončí. Mozek pracuje naplno a jak už to bývá, hledá důvody, proč to zabalit.
„Ale pomysli, ještě nikdo nejel na koloběžce od Baltu do Čech. To je na Guinesse."
„Jenže kdo se tě na to bude ptát. Vždyť určitě nikdo nejel na koloběžce ani ze Stralsundu do Štětina, a já to mám již za sebou! To je taky na Guinesse."
Špatně se to přiznává, ale před Gryfinem horší a línější já vítězí. Mozek si situaci pro sebe a celé tělo vyhodnotil tak, že úctyhodný výkon má již za sebou a zaslouží si odpočinek u některého z nesčetných písáku v okolí domova. Zvláštní, pro živou bytost nepochopitelnou cestou, komunikuje mozek přímo s řidítky koloběžky a ta si bez mého viditelného přičinění hledá a nachází cestu rovnou na nádraží.

Jak domů?
„Můžete jet expresem ve 13:20 ze Štětina do Wroclawi a potom přesednout na osobák. Budete tam ve 22:40," zní odpověď na můj dotaz, jak se dostanu nejlépe do Jelení Gory. Vůbec netuším, kde se zhruba Wroclaw nachází a kudy to vlastně pojedu, ale vím, že do Jelení Gory jsem chtěl dojet a tam překročit hranici na Pomezních boudách. To by šlo, na koloběžce pak pojedu přes noc a ráno dojedu někam do Trutnova. Sednu na vlak a domů. Blikačky i reflexní pásky jsem naštěstí přibalil, takže jízda v noci nebude problém.
„Vezme mi vlak toho malého roverka?" ptám se pokladní a ukazuji na koloběžku. „A kolik to bude stát?"
Nastává dohadování v pokladně, jestli kulajnoga, jak Poláci říkají koloběžce, je gratis nebo ne. Závěr mne nepřekvapuje: není. Potom složité hledání v jízdním řádu a počítání a nakonec mi paní sděluje cifru 116 zlotých včetně kolejnogy. Teprve později zjistím, že to není cena konečná. Tolik u sebe nemám.
„Můžu zaplatit v eurech?"
„Ne."
„Můžu někde vyměnit?"
„Nevím, v neděli těžko."
Co teď? Ještě že za mnou čekající paní ve frontě si uvědomila, že ve městě je supermarket, který otvírá v deset a má i kantor. Teď je teprve půl deváté, tak nejdříve se podívat po městě.
Z gotického kostela na gryfinském náměstí (rozuměj ve městě Gryfino v Polsku) se courají účastníci ranní mše a házejí kradmé i úsměvné pohledy na podivína sedícího na lavičce s vedle stojící koloběžkou. Za chvíli bude deset hodin ráno a sen končí. Trochu jinak, než jsem si představoval a plánoval. V nohách mám po jednom odpoledni, jednom celém dni a jednom ránu necelých 270 km trhání.
Směr Odra, kantor a vlak.

Polské dráhy
Zápisky sepsané na lavičce před kostelem střídají vzpomínky lovené z paměti již v pohodlí domova u počítače. Než jsem k němu zasedl, musel jsem absolvovat zkušenost s polskými dráhami a nohami utrhat dalších 60 km mezi Walbrzychem a Červeným Kostelcem.
Před dvanáctou se přesouvám z gryfínského náměstí k východnímu rameni Odry, která zde volně a mohutně spěje ke svému cíli v oceánu. Po chvíli rozjímání na břehu konstatuji, že je čas na kantor. Měním 15 euro a směřuji na nádraží koupit lístek.
Jiná pokladní a vše začíná znovu. Pak se naštěstí objevuje má stará známá a situace se trochu jasní. Brzy však můj předpoklad, že expres ze Štětina staví zde v Gryfinu, bere za své. Nějak jsem předtím nepochopil, že do Štětina musím dojet osobákem a teprve tam sednout na expres. I cena za cestu se tak navyšuje o pár zlotých a šplhá se málo přes 120. Ještě že jsem si vyměnil o něco víc!
Pokud na začátku při popisu šikanzenu do Binzu nevyšly české dráhy ze srovnáni vítězně, nyní musím konstatovat: „Zlaté české dráhy."
Již při prvním dotazu na spojení mi bylo podivné, že paní párkrát neťukla do klávesnice svého počítače a nevyjela mi několik variant, ale místo toho s povzdechem začala listovat jízdním řádem a po nějaké době mi vybrala variantu jedinou. Nyní, při placení, opět jen tiše koukám. Pojedu třemi vlaky, tak dostávám tři jízdenky formátu cca 10x20 cm. Na každý vlak jednu. K tomu další tři stejné velikosti na kulajnogu. Na každý vlak jednu. A ještě jednu místenku na expres stejného rozměru. Suma sumárum 7 lístků! Asi to má své výhody, ale ať si lámu hlavu jak chci, nepřicházím na ně. Tak tedy pečlivě lístky uschovat a střežit a nepoplést.
Ve 12:40 (při prvním optání na spojení mi zapomněli sdělit, že do Štětina musím jet osobákem - ještě že jsem nepřišel až v 13:20) nasedám do místní lokálky. Zlaté české dráhy. Již na první pohled vypadá vlak víc než ošuntěle. Vnitřek překonává představy. Kdo kdy cestoval letadlem do Ameriky, kde většina cestujících na palubě byla Američani, určitě dobře vzpomíná na válející se noviny a zbytky jídla a odpadků na palubě letadla při vystupování. K tomu si přimyslete zbytky cigaret a popel a jste ve vlaku Gryfino - Štětin.
Na štětínském nádraží další nepochopitelnost. Na přestup mám asi pět minut, takže není čas jít zjišťovat do haly, odkud mi to vlastně jede. Jenže přímo na nástupištích žádné informační cedule, který vlak a kam právě odsud odjíždí. Jen davy lidí, kteří nevím jak to ví. Nezbývá než se ptát a po chvíli se vracím na stejné nástupiště, kam jsem přijel. Údajně pojede odsud a má deset minut zpoždění. Budu věřit.
Povinně místenkové Intercity opravdu přijíždí v určenou dobu na mé nástupiště. Hledám vagón, kam bych dal koloběžku.
„Ten je až ve předu," radí mi nějaký cestující. Jenže tam je jen jednička a průvodčí tvrdí, že žádný takový vagón nemají. „Dejte si to před vaše kupé."
Znovu se rychle přesouvám podél celého vlaku a do svého vagónu naskakuji již skoro za jízdy na poslední chvíli. Ještě že v místenkovém Intercity jsou chodbičky prázdné. I tak mám problém koloběžku rozumně uskladnit, aby nepřekážela. Nakonec překáží jen věčně s vozíkem projíždějícímu občerstvovateli.
V duchu přemítám, jak by to bylo s kolem. Určitě by mi v pokladně klidně lístek prodali s tím, že kolo si můžu do vlaku vzít. Kam bych jej však tady uskladnil, to nemám nejmenší tušení.
Kvalita Intercity je nesrovnatelná s předešlým zážitkem a vlastně kromě polštiny a němčiny kolem mne nic nepřipomíná, že bych necestoval podobným vlakem doma. Po čtyřech hodinách vystupuji ve Wroclawi.
Na informační tabuli marně hledám spoj do Jelení Gory v 18:20, jak mne informovali v Gryfinu. Jede až 18:58. Zjišťuji, že vlastně nemusím až do Jelení Gory, ale mohu vystoupit již ve Walbrzychu, odkud je to na hranice a přechod ve Starostíně taky jen nějakých 20 kilometrů. Ještě si v informacích ověřuji, zda vlak jede opravdu kam chci a kdy budu ve Walbrzychu. Pak utratit poslední zlotůvky za čokolády a pišingry.
Opět žádný zavazadlový vagón, jen samá kupé. Dokonce čalouněná a čistá i ve dvojce. Příjemné překvapení. Ten první vlak, kterým jsem cestoval, byla asi výjimka. Sen to však nebyl. Teď musím konstatovat, že první dojem z polských drah se vylepšil.
Suverénně umisťuji koloběžku do chodbičky a nevadí mi, že ji musí cestující obcházet. Jim to evidentně nevadí taky. Pak jen pozoruji tmavnoucí podvečerní krajinu, která zaměnila nekonečné roviny za kopečky, a po deváté večer vystupuji po poradě s cestujícími a průvodčím v Boguszowě.

Měsíčku sviť
„Kluci, jak se dostanu do Mieroszowa?"
„Nejlépe tady přes trať loukou a až narazíš na silnici, po ní doprava. A to chceš jet na tomhle? Je to dvacet kilometrů!"
„Já mám čas."
Ještě dostávám půl láhve vody na cestu. Už ji prý nebudou potřebovat, jsou doma. A jestli prý za to nemám papirosu. Papirosu nemám, ale i tak mi přejí šťastnou cestu.
„Díky za vodu a za radu, ahoj."
Nasazuji blikačky, trochu se přiobléknu a po krátké chvíli pěšinkou skrz louku narážím na slíbenou asfaltku.
V první vesnici se trochu ztrácím. Ze začátku mne směrovky na Mieroszow vedly, teď však nejsou a cesty se větví. V potemnělé vesnici či městečku však nacházím překvapivé množství mládeže trávící v hloučcích večer na ulicích. Ptát se jich na cestu, jak záhy poznávám, je holý nesmysl. Jen se smějí a posílají mne každý jiným směrem. Málem se kvůli tomu pohádají. Nakonec mne intuice vede dobře.
Cesta stoupá. Podle mapy tak snad pět kilometrů, pak by měla až k hranicím klesat. Co jsem oblékl, to zase svlékám. Měsíc je v úplňku a bezmračná obloha mu umožňuje zářit a osvětlovat krajinu jako ve dne. Idylka a teplo.
Opravdu ke hranici klesám. Jede se parádně, sem tam nějaké auto, kterých s přibývajícím časem i blízkosti hranice ubývá.
V Mieroszowě na mě doráží nějaká čuba. Hrozím ji slzákem a pak o kus dál jen tak pro jistotu zkouším funkčnost. Jaké je mé překvapení, když slzák jen pšoukne a nic. Prázdný. Tak nevím, jestli mu již vypršela záruční doba a tlak klesl pod normál, nebo si s ním doma hrál kluk. Vzpomínám, že jednou se zmiňoval, jak to s kamarádem na balkóně zkoušeli a jak to bylo hrozné. Asi vyzkoušeli všechen plyn a já doteď běhal a jezdil s nefunkčním zastrašovadlem! Ještě že se mi psi vyhýbali.
Skoro přesně o půlnoci překračuji hranice. Ještě beru po dotazu u polského celníka na polských toaletách vodu a pak asi o 50 metrů dál již v Česku sedám ke stolu před obchůdkem. Polívka, kafe, vločky ... za necelou hodinu dál. Spát nebudu, pojedu zhruba do pěti a pak sednu někde na první vlak domů.
V autobusové zastávce ve Vernéřovicích přece jen neodolám a na chvilku uléhám na lavičku. O spánku se mluvit nedá, ale půlhodina rozjímání v leže, než mne chlad definitivně vyzývá opět k cestě, byla celkem příjemná.
Vesnice střídá vesnici. Zpočátku s kopečka, ale před Stárkovem začínají kopce. Já však nikam nespěchám a vlním se nahoru a dolů krásnou úplňkovou krajinou kolem Adršpachu. Po čtvrté ráno mne vítá Červený Kostelec. Pohled na jízdní řád na nádraží dává mé cestě definitivní konečnou. Za třicet minut mi jede vlak do Jaroměře a pak hned do Pardubic. Dál netrhám.
O půl sedmé ráno vysedám na domovském nádraží. Tachometr ukazuje dalších 60 kilometrů noční krajinou.
Na polských cestách jsem si z dlouhé chvíle počítal, že na kilometru trhnu nohou v průměru asi 190 krát. Vynásobeno tři sta třiceti to dělá šedesátdvatisícsedmset trhů nohou.