Silva Nortica Run

K pátečnímu odpoledni patří dopravní špička. A u Třeboně i průtrž mračen a bouřka. Možná jsem měli štěstí, že jsme chvíli předtím tankovali a ke stromu rozseknutému bouřkou a rozvalujícímu se přes celou silnici, střechu přilehlého domu a kapotu zaparkovaného auta přijeli až pár okamžiků po jeho pádu. Objet nebylo kde, a tak jsme zavřeni v autě pozorovali hasiče, kterým po příjezdu nezbývalo než vyrazit do lijáku a strom odstranit. Sotva skončili, nebe se zavřelo a bylo po dešti.

Večer před v hospodě

″Jen aby podobné překážky nebyly i zítra na trati,″ říkám, když se konečně přesouváme do místa prezentace. Přijíždíme relativně pozdě, takže na večerní běžecké přednášky se už nedostaneme.

Ubytování trochu komplikované, ale večerní posezení v hospůdce, poznání několika zítřejších souběžníků, pozvání na ultramaraton přes deset Lužických sedmistovek … a spát. 

V pět ráno

″V kolik kdo vstáváte,″ ptám se spolunocležníků. Na základě jejich odpovědí budíka ani nenatahuji. I když nervozita není, spánek dlouho nepřichází, ale kupodivu se vstanutím prvního běžce jsem vzhůru taky a cítím se vyspaný. Trocha kaše do žaludku a víc nejím. Občerstvovačky mají být co pět kilometrů, takže budu jíst po trati. Do ledvinky jen dva Power Bary pro jistotu a Magneslife pro případné křeče.

Těsně před šestou stojíme s Vítkem i zhruba sedmdesátkou dalších na startu. Ještě že netušíme, jak těch 85 km, co je před námi, vypadá. Nevím, jestli bych do toho šel se stejným klidem. Už když jsme předešlý večer přijížděli a zahleděl jsem se do dálky na kopce, tak představa, že poběžíme až tam někam nahoru a ještě mnohem dál, a co hůř, pak ještě i zpátky, byla dost nepředstavitelná. Ale pořád klid v duši, vždyť za těch dvanáct a půl hodiny, co je limit, se to musí dát zvládnout.

Stavím se někde doprostřed startovního pole. Pokus o výstřel z pistole a nic. Nikomu to však nevadí. Sedmdesát rukou si sáhne na zápěstí, zmáčkne stopky a nohy načínají svou pouť.

Ranní krajina je ještě příjemná. Chládek, čerstvý vzduch po včerejším dešti, ale nebe dává tušit horký den.

Nové Hrady, Horní Stropnice … zatím relativně rovný terén. Pak to ale začne. Prudce do kopce, ještě prudčeji z kopce. Do kopce se krátí dech, z kopce se ho dostává, ale zase pro jeho prudkost a kořeny se nohy cítí nejistě a běh nemá plynulost. Ani názvy vesniček si už mozek nepamatuje, ale pokud to člověk je schopen vnímat, tak krajina nádherná.

Po krátkém čase se začínají vytvářet dvojice či drobné skupinky. Zjišťuji, že mi vyhovuje tempo Martina a 34Honzyběží. Občas mi utečou, občas je doběhnu, ale je to tak akorát. Tempo se drží včetně pauz na občerstvovačkách a nutných odskoků těsně pod deset na hodinu. Na ty kopce mám obavy, že je to trochu rychlé. ″Však nás to pak zpomalí samo,″ říká někdo. Později si na něj vzpomenu, když mám problém udělat sedm kilometrů za hodinu.

Občerstvovačky a informační tabule ukrajující vzdálenost po pěti kilometrech jsou záchytnými body. Osmdesát, sedmdesát pět, už jen sedmdesát … a tak dál. Začínám chápat, proč se Novohradským horám říká hory. Kopírujme českorakouskou hranici a míříme k jihu. Zhruba na pětatřicátém kilometru už tempu svých společníků nestačím a definitivně je ztrácím. K místu startu maratonu již běžím sám. Zatím běžím. Mezičas na poloviční metě byl něco kolem 4:20. Už nevím. I když v mysli stále dobré, nohy už tu vzdálenost cítily. Kopec do poslední české vesnice a k hranici už jdu. A pak začala nekonečná náhorní plošina, otevřený terén, pálící slunce, protivítr a cesta, která neměla konce. Před sebou vidím někoho jít. 34Honzaběží se vrátil ke svému 12Honzade. Předbíhám, zdravím. Na jeho blogu se pak dočítám, že ho zklamaly záda a v téhle chvíli už jen docházel na nejbližší sběrnou kontrolu.

Třicet pět ... třicet … dvacet pět, hlásá cedule. ″Tak to jsi právě absolvoval svou dosud nejdelší běženou vzdálenost,″ honí se mi hlavou. Jsem na nějakých šest a půl hodinách. ″To bys mohl za těch devět dát!″

Jenže chůze stále častěji střídá běh. Ještě na maratonu jsem si bláhově myslel, že bych to mohl dát za osm a půl hodiny. Profil druhé poloviny byl na mapě mnohem příznivější, víc z kopce. Teď už jsem slevil na devět, ale zjišťuji, že na ty dokopce už nemám sílu a ukrajuji je indiánským během. A skopce dávají často svou prudkostí zabrat ještě víc a ani z nich se rychlost nezvyšuje. S přibývající únavou se prodlužují i chvíle na občerstvovačkách. A rychlost klesá. Devět už to nebude.

Třináct kilometrů do cíle a nějaké rakouské městečko s občerstvovačkou. Navíc si zde jako doprovodný program uspořádali i své běhy a když tudy probíhám, zrovna startuje nějaký krátký dětský běh. Prťavci jsou rozprostřeni na startu po celé šířce trati a nemají se k tomu, aby se rozestoupili a nechali mě proběhnout. Jednoho z nich na samém kraji beru za ramena a přesouvám ho krok bokem. Tak obyčejný úkon, ale kolik sil to sebralo! V cíli toho jejich miniběhu na mě volá něco moderátor. Zachytávám jen ″wieviel Kilometern″, ale už nevím, jestli se ptá do cíle nebo od startu. Tak sípavě odpovím ″dreizehn″ a pak ještě zaslechnu, jak do mikrofonu říká něco o probíhajících ultramaratoncích.

A zase do kopce. Než se objeví cedule 10, vice jdu než běžím. ″Kruci, vždyť už to snad musí začít klesat.″ Neklesá, stoupá. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Stále dokola. Konečně občerstvovačka. Gel, voda, chleba, sýr. Po kolikáté už. Aspoň že ten žaludek neprotestuje a chová se normálně. Opláchnout hlavu vodou (po kolikáté už), vodu do čepice, čepici na hlavu a vodník může vyběhnout. Dokopec byl očistec, ale při následujícím pětikilometrovém skopci cítím v nohách každý dopad. Achilovky, stehna i třísla tenhle skopec vůbec nemají rády. Ještě že se sklon po asi dvou kilometrech trochu zmírní. Kilometry do cíle jsou již značeny přímo na silnici zeleně. Míjím osmý. ″Při sedmém si zařvu, jak v té reklamě na Kiu,″ připravuji se. Ale nikde ho nevím, nicméně podle času by tady už měl být. Tak ještě 30 vteřin počkám. Žádná sedmička. ″Vem to čert,″ říkám si, a hned na to řvu z plných plic ″Sedm!!!!″. Ještě že nikdo není kolem. Uběhne sotva minuta a já míjím šestku. ″Paráda, to byl nejrychlejší kilometr,″ směju se v duchu. Pak už jen pět a za chvíli další kontrola. Poslední sprcha, poslední voda. Čtyři kilometry do Phyrabrucku, poslední rakouské vesnice. Nekonečná rovina, naštěstí s větrem v zádech. Nevím, kde se to ve mně bere, ale najednou jsem opět schopen držet tempo něco málo přes deset. Poslední kilometr, kopec jak sviňa. Kolemstojící i jdoucí povzbuzují, už ani nemám sílu jim říct díky. A když to ze sebe dostanu, svírající se hrdlo a slzy radostí deroucí se ven způsobí, že se ze mě ozve jen nějaké zachroptění. Už vidím hraniční budovu, transparent Mamut, slyším své jméno a prý ″čtvrtý ve své kategorii″. Někdo mi věší na krk medaili a chce čip. ″To si ho musíš sundat sám, já se fakt neohnu.″

Přežil

Zmateně se motám kolem a chci vrátit číslo. Prý si ho mám nechat a vzít tílko. Beru bez rozvahy to první. ″Myslíte, že vám bude,″ ptá se slečna. ″Jakou máte velikost?″ Tak ho zase vracím a říkám, že emko. ″V tom případě si ho vezměte zase zpátky, to je M.″ Připadám si jako debil, nejen nohy, ale i mozek je mimo.

Obdržený lístek proměňuji na pivo. Ještě předtím ale rychle boty dolů. ″Pardon,″ omlouvám se okolí když ucítím, co se z nich line. Ale všichni se jen usmívají, jsou na tom podobně. Když se zvednu, že půjdu do sprchy, tak achilovky po těch pěti minutách najednou vypovídají službu a první kroky jsou jedno velké utrpení pro mě a jedno velké pobavení pro okolí. Ale rozejde se to.

9:32:07 je dosažený výkon. Čtvrtý v kategorii. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu na mistrovství republiky v ultramaratonu čtvrtý v kategorii, vysměju se mu. Teď je to fakt. Fakt ale je, že existují desítky ultramaratonců v mé věkové kategorii, kteří by mi lehce dali na frak, ale čísla jsou čísla. Teď se můžu chlubit.

Mamut konečně spadl do jámy. Budu se muset poohlédnout po jiné příšeře, která by se dala ulovit.