Křest pod Mumlavským vodopádem

Pardubičtí otužilci mají hezkou tradici - každý rok vyrážejí do Krkonoš k Mumlavskému vodopádu, kde křtí nové členy a překřtívají ty zasloužilé, tak zvané starožitnosti. Letos jsme křtili již potřicáté a takhle to viděl fotoaparát.

V Pardubicích ráno po sněhu ani památky, ale v Krkonoších již zimní idylka.

Někteří vstávali špatnou nohou. Pak museli vzít zavděk dvěma pravými botami případně jednou vlastní a jednou manželčinou. Na prožitku z ledové vody se to prý ale nijak neprojevilo.

Křest je třeba důstojně  oslavit, takže v duchu známé písně "vstup jedna lampa". Jen když teď koukám zpětně na tento obrázek tak nevím, jestli jsme místo šampusu nepili pivo (viz text v horní části).

Dozor nad důstojnou konzumací byl svěřen sklepmistrovi.

Vzhůru do plavek a pak do vody. Eskymo patřilo k předchlazení organizmu.

Mimochodem ten nejmenší uprostřed brečel, že nemůže jít taky. Rodiče mu slíbili, že za rok mu už plavky vezmou.

Proslov předsedy před přesunem z tepla srubu U Lišáka, který nám jako každý rok poskytl zázemí, do chladných vod Mumlavy.

Cestou k vodopádu se na nás nabalili náhodně procházející turisti, kteří nevěřili svým očím.

Tady již přicházíme na místo činu.

Nejdříve je třeba vydenzifikovat křtitelnici, která rok zahálela. Šampaňské je velice vhodný dezinfekční prostředek.

První křtěnec. Nejdříve si musel přinést v kýblu vodu z řeky, kterou byl následně pokřtěn z křtitelnice. Držen dvěma pochopy, zatímco třetí mu vhazuje za plavky hroudy sněhu.

Pak mohl konečně vstoupit do chladivých vod a projevit nefalšovanou radost.

A další si odbývá svůj křest ....

... i radost.

Pak už můžeme do vody všichni. Tam to šlo, protože po namrzlých kamenech jsme tam byli rychleji, než jsme chtěli. Mimochodem, voda měla -1 stupeň.

Bez lana se dostli ven jen jedinci, kteří mají na botách přísavky. Ostatní museli vzít za vděk lanem.

Rychle zpátky do srubu a něco na zahřátí.

Např. grog hřeje ruce, vnitřnosti i duši.

Guláš mají U Lišáka vynikající. Jenom naštve, když organismus malého dítěte neudrží obsah útrob na svém místě a ten skončí ve zmíněném guláši.

Následná kulturně-společenská zábava celou povedenou akci zakončila a po krátkém úplňkovém večerním přesunu k autobusu byl 30. křest pod Mumlavským vodopádem prohlášen za ukončený a řidiči byl vydán pokyn k přesunu do Pardubic.

Náhodná procházka

K napsání tohoto zamyšlení s nic neříkajícím názvem mě inspiroval příspěvek Běžícího Stínu (http://kamazmenohydonesou.blogspot.com/2011/12/tluste-zadky-v-pousti-se-mnou-beze-mne.html). Popisuje závod, který se běží, cituji: ... "ve smeru automaticky pracky, (washing machine cycle) tedy jednou po smeru hodinek, pak proti, pak zase po smeru, pak zase proti, diky cemuz neustale potkavate vsechny ostatni ucastniky a muzete se seznamovat, ci kontrolovat konkurenci." Geniální myšlenka. A mě hned napadá, jak by asi vypadal tzv. Brownův závod. Jen si to představte:

Brownův pohyb je náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu. Tato podmínka by se při závodě dala splnit například tak, že závod bude uskutečněn jen v případě deštivého počasí nebo zimní inverze, kdy je ovzduší plné plynů.

Brownův pohyb je limitou náhodné procházky. Náhodná procházka je v matematice a fyzice užívaná formalizace intuitivní myšlenky provádění náhodných kroků. Každý další krok, obvykle stejné délky, je učiněn náhodným směrem. Někdy je také nazývána chůzí opilce. Jak by se to dalo aplikovat na náš závod? Co takhle třeba běžet na omezeném prostoru - na louce, v lese .... Prostor by nesměl být moc velký, řekl bych přiměřeně počtu účastníků, a byl by vyznačen mlíkařskou páskou. Vhodná by byla třeba pastvina pro krávy, kde by se dalo ušetřit za mlíko - elektrický ohradník by jeho funkci bohatě zastal.

Při Brownově pohybu se molekuly neustále srážejí, přičemž směr a síla těchto srážek jsou náhodné, díky čemuž je i okamžitá poloha částice náhodná. Rychlost Brownova pohybu je úměrná teplotě prostředí. Znovu zpět k našemu závodu: Pokud by chtěl pořadatel dosáhnout rekordních výsledků, musel by v našich podmínkách pořádat závod v tropických slunečných dnech. Pro hobíky bych volil spíš vlídné jaro a pro semtamběžce a semtampobíhače zimní období, kdy by rychlost všech bez ohledu na výkonnost byla poměrně nízká a slabší jedinci by tak nebyli handicapováni vůči natrénovaným borcům.

Principem Brownova pohybu je srážení se částic. To znamená, že jednotliví běžci do sebe neustále narážejí a v duchu Běžícího Stínu mají tak příležitost k seznamování se a vedení společenské konverzace. (Některé městské maratony již pomalu princip Brownova závodu začínají aplikovat, hlavně po startu.) Vskutku závod vhodný pro běžeckou komunitu, která je zaměřena spíše samotářsky. A tím srážením se se dostávám k poslednímu důležitému bodu - jak by se měřil čas a stanovovalo pořadí. Aby bylo možno prohlásit závod za Brownův závod, bylo by to trochu technicky náročnější. Účastníkům by se neměřil čas, ale počet srážek. Každý účastník by musel být vybaven čítačem srážek. Při běžném závodu se při konstantní délce trati počítá čas, který je veličinou proměnou podle kondice zúčastněných jedinců. Zde by se při konstatní ploše a konstatním čase pro všechny účastníky počítal počet srážek, který by se tak stal veličinou proměnou podle kondice jedinců.

Napadá vás ještě další vylepšení? A nechtěl by se organizace někdo ujmout? Rád se zúčastním.

Svatojanská dvacítka aneb sliby se mají plnit

Nejen během živ je běžec. Proto BONBON pořádá každoročně přebor oddílu v bowlování, kde se probere vše od aktuální formy a bolístek až po nejbližší závody. Letos jsme kouleli koule na Ladronce. Mělo to trochu vadu na kráse, protože výsledky, které nám provozovatel na závěr vytisknul, byly zmatené a neúplné a bowlovací přeborník BONBONu tak nemohl být vyhlášen. Nicméně akce se vyvedla. 

Ještě než odcházím, domlouváme se na Svatojanské dvacítce - Šolim mě vyzvedne v sobotu u mecáče.
V sobotní ráno si chystám věci a koukám na web, jak mi jede autobus a vybírám ten, co k mecáči přijíždí minutu před dvanáctou. Sraz je ve dvanáct. V poklidu dodělávám poslední přípravy, když tu o čtvrt na dvanáct najednou záblesk poznání v hlavě - nedohodli jsme se na dvanáctou, ale na půl! Rychle chytnout dřívější bus a smska, ať na mě patnáct minut počkají. Počkali, kluci hodní.
V Berouně nacházím základní školu a jdeme se nahlásit.
"Hele, tohle číslo já nechci," říká Šolim, který se zapisuje přede mnou. "Vem si ho ty, já si vezmu to další." Tím pádem se 98 stává mým číslem a on si bere hezkou 99. Ale zřejmě je trochu nevyspalý, protože si ji na hruď připíná jako 66 a teprve po decentním upozornění z ní dělá to správné numero.
Nakonec se nás tady v našem oddílovém tričku s nápisem na zádech "Běžecký oddíl neambiciózních běžců" setkává šest. Když se o náš oddíl zajímá jeden perspektivní chodec (organizátoři umožnili start i chodcům), zaslechnu od organizátora poznámku: "To je taková parta, do které když se chceš přihlásit, musíš podepsat prohlášení o neambicióznosti a neperspektivnosti."
Start a tradičně volné tempo. Minule mě Šolim ve finiši porazil a tak jsme se před startem ještě popichovali, jak to bude teď.
"Dobře víš, že Bonboni nezávodí, ale běhají pro radost. Takže tě porazit nemůžu. Ale poběžím tak, abych ti v cíli mohl podat horký čaj a nemusel jsi ztrácet zbytečně čas jeho hledáním," slibuju mu.
Příjemná trať za trochu větrného a chladného počasí se táhne podél Berounky do Srbska, na 5,5km obrátka, kousek zpátky a pak lesem stoupání až do Svatého Jána. Zpět k Berounce a proti proudu zpět do Berouna. Sice se to jmenuje dvacítka, ale skutečná délka je 17,8 km.
Naše dvanáctikilometrové volné tempo nás zanechává někde v třetí třetině startovního pole čítajícího přes stovku běžkyň a běžců. Po pár kilometrech intenzivní pocit chladu ustává - tělo se konečně dostalo na provozní teplotu.
Po obrátce v Srbsku trochu přidáváme a posunujeme se dopředu startovním polem. Už dlouho před druhou obrátkou ve Svatém Janu potkáváme čelo závodu, před náma je spousta lepších, ale my si běžíme se svým úsměvem a znovu trochu zrychlujeme a předbíháme. Našemu aktuálnímu třináctikilometrovému tempu by se mnozí smáli, nicméně nám kondice vyšší rychlost neumožňuje.
Seběh zpátky k Berounce a poslední kilometry proti proudu. V jednom padesátimetrovém skopečku využívám gravitace a pouštím to. 

"Jak jsi mi tam o těch deset metrů utekl," říká pak v cíli Šolim, "tak jsem si říkal, že trochu přidám a doženu tě. Jenže běžím minutu, dvě ... a vzdálenost stejná. Pak začala narůstat a už to nešlo stáhnout, přestože jsi byl pořád nadohled."
"Vždyť jsem ti slíbil, že ti podám v cíli ten čaj, tak jsem musel trochu přidat," popichuju ho.
Poslední kilometry běžím sám a k rychlejšímu tempu se již nepřinutím. Výsledný čas 1:22:17. Dobrý? Špatný? Je jaký je.
A pointa na závěr - po vyhlášení výsledků přichází slosování startovních čísel a tombola. Ale zřejmě to pořadatelé podcenili a málo dali na vědomí, protože zůstává již jen pár jedinců. Na jednu výhru připadá zhruba pět čísel, jejichž majitelé tu již dávno nejsou.
"A teď si představ, že vylosujou to číslo, co jsem ti přenechal při prezentaci," povídá Šolim. "Určitě ti tu cenu nepřenechám," opáčím, "pamatuješ, že minule jsem ti přenechal pro kluka adidasky, co jsem vyhrál. Takže dnes si tu cenu nechám."
V tombole zůstávají poslední dvě ceny - dámské a pánské hodinky. Tahá se jedno číslo za druhým a nikdo se nehlásí. Až najednou je šťastným výhercem bonboňák Honza., který si bere pánské hodinky. Poslední cena osaměla. Snad deset čísel bylo taženo a dáno bokem. Všichni jsou již nervózní a chtějí to ukončit.
"Devadesát osm! Je tady?"
Kouknu na Šolima a "vidíš, je to tady. Kdyby sis ho nechal, šel jsi tam ty. Teď jdu já." Beru hodinky a tombola končí. Určitě mi budou slušet, jen ten řemínek nechce a nechce obejmout zápěstí.

Lhotecká Kaštanka

Otvírám web na behej.com a vyhledávám propozice ke Lhotecké Kaštance.

"Sakra, tam snad běhají čeští černoši, to musí mít úroveň!" říkám si při jejich pročítání. No posuďte sami, (řekl by Jára Cimrman, kdyby popisoval dobré počasí): Délka trati - 15 km. Traťový rekord mužů - 24:31. Traťový rekord žen - 28:27. Co tam proboha se svým tempem 12 km/hod budu dělat já?

Přesto v sobotu ráno sedám k Šolimovi do auta a mrazivým ránem jej naviguji do Lhoty. "Tam to je perfektní," říká mi cestou. "Těch koláčků a buchtiček, to uvidíš," a významě pozvedává oči. Při prezentaci mu dávám za pravdu. Stoly se opravdu těmito pochutinami prohýbají.

Po jejich okouknutí jdem okouknout i venkovní teplotu, která se poměrně rychle díky zářícímu slunci zvedá na přijatelnou hodnotu, a volíme lehkou oděvní variantu. Ještě na patnáct minut hodně lehké rozklusání, odčerpání přebytečných tekutin a start je připraven. Pouštíme pár aut, traktor .... a jsme vypuštěni.

Běží se dvě kola po 7,5 km. Zpočátku do kopce. Stačí sto metrů a jsem téměř na chvostě, vždycky mi trvá, než chytím dech. Tentokrát asi deset minut. Šolim běží kolegyálně se mnou a když mu řeknu, že už ten kyslík, co tady v okolí ukradli, konečně někdo vrátil, pomaličku přidáváme.

Močový měchýř se hlásí o slovo a já koukám po nějakém smrčku vědom si toho, že minimálně minutovou zdržení pak už určitě nedoženu. "Ale přeci nenechám Šolima tak snadno upláchnout!" a tak nutím svěrače nepustit to do kalhot.

Kopec, kopec, kopec. Abych nebyl příliš dramatický, spíš jen stoupání. Pak se to konečně zlomí a zbytek kola je už jen zvlněný, prudkým seběhem zakončený profil. Postupně předbíháme pár běžců před námi, ale držíme si své tempo. Svěrače drží.

"Tamtu bílou slečnu/paní před námi musíme dát", říkám mu někde ve 3/4 prvního kola. Předbíháme další, ale bílá paní před náma si drží své tempo, které je pro nás poměrně solidní. A z kopce ještě nějakou sekundu nabírá.

"Třicet šest třicet šest, chlapci," hlásí časoměřič při průběhu prvního kola. "Něco pod pět minut na kilák," vyměňujeme si poznatky. "To by šlo, ne? V tomhle terénu ..." Svěrače stále drží.

Ve stoupání předbíháme dalšího, ale mezi námi a bílou paní běží ještě jeden. A mezera zůstává. Už ji asi nedáme, ale nešť. Stoupání má výhodu, že tělo se pořádně prohřálo a pravděpodobně obsah močového měchýře odpotilo a ulevilo tak svěračům.

V seběhu to pouštím a nechávám Šolima za sebou. Na rovince ale opět zvolním a on mě dobíhá. Vzájemně nám tempo vyhovuje, přestože se občas vzdálenost mezi námi trochu zvětší. Ke konci zase trochu zrychlím a sbírám asi rozhodující náskok. Sice nezávodíme, ale vzájemná rivalita nám ke konci nedává na výběr a dere se na povrch. Bílá paní nám již zmizela.

"Nezapomeň, že je to předseda klubu a že nechtěl nic za benzín," ozve se najednou cosi uvnitř. "Nech ho doběhnout!" A aniž bych chtěl, nohy tak činí. Leč jeho závěrečné tempo z kopce, pár set metrů před cílem, se najednou prudce zvýší a já nestíhám. Dovlávám do cíle sekundu za ním. Hodina jedenáct padesát čtyři. Ubezpečujeme se, jací jsme borci a vzájemně se špičkujeme, kdo jak koho nechal a kdo kde komu nestačil a proč. Jízlivé kamarádské poznámky končí až nekompromisním povelem k odchodu na občerstvení.

Ta fotka hovoří sama za sebe. Sladké, to já můžu. Spíš bych řekl, že moje tělo nic jiného nevyžaduje. Tady však po pár soustech smutně konstatuji, že žaludek to po patnácti kilometrech nebere a přestože oči by ještě pokračovaly, nejde to. A co je nejsmutnější, v tombole jsme zase nevyhráli. Snad příště.

Pověsti nelhaly.

O pohár rektora ČZU

Je těsně po závodě. Osprchován sedím u PC a marně vzpomínám, kdy jsem naposled běžel nějaký závod. Po troše pátrání zjišťuji, že to bylo někdy v červnu, více jak před čtyřmi měsíci. Takže zase dnes. Vynechat tenhle závod prostě nešlo, na start to mám z domů asi 100 m.

Byl jsem zvědav, jak se mi poběží. Moc toho naběháno není a všechno hodně volným tempem. V pondělí a úterý jsem si to dával dvoufázově - dopoledne běh 8 respektivě 13 km a večer fotbal případně basket a dvacítka na kole. Plánoval jsem, že těhle šest celých šest kilometrů poběžím volně, nohy jsou ztuhlé a nechce se jim. Ale v duchu cítím, že to tak stejně nebude. A taky že jo. Po startu se tep rychle dostává nahoru a tam vydrží po celý závod. Běží se dobře, ale stejně cítím, že běhací manko je znát. To potvrzuje i výsledný čas s průměrem 4:40 na kilometr. Při našem vnitřním bonbonním závodě první odpadá Martin - musí si odskočit a to ho tak rozhodí, že si ihned po aktu podvrtne kotník a do cíle dokulhá. Přetahuji se Šolimem, který jde dva kiláky před cílem přede mne a já cítím, že dnes na něj nemám a ani to nezkouším. Zbývá asi pět set metrů, mírné krátké klesání a já to pouštím. Setrvačností ho opět předbíhám a dělám si malý náskok. Ale po pár vteřinách poznávám nepoznané - nikdy se mi nestalo, že bych při běhu zvracel. Tady to najednou přichází bez varování. Už si hledám tichý koutek, ale ještě poslední pokus to hlubokým dýcháním rozehnat. Heuréka, pomohlo. I tak raději zvolňuji. V dáli už je vidět cíl, držím své tempo a jsem připraven trochu zrychlit, kdyby mě Šolim předbíhal.

Dobíhá dvě vteřiny po mně. "Jsi někde padl na nos, že ti teče červená?" ptám se ho. "Ale ne, jen jsem si odfrkl a bylo to."

"Kdybych věděl, jak jsi handicapován, určitě bych tě nechal vyhrát, ale tebe by to stejně netěšilo, viď", popichuju ho. Ještě chvilku se špičkujem, kdo to kdy zase komu nandá a pak už se loučíme.

Doma to znovu vše v duchu prožívám a jsem rád, že jsem běžel. Tohle závodní hecování mi chybí, sám se k rychlejšímu běhu nedonutím a nohy pak zbytečně leniví. Závodní atmosféra je přinutí ke změně rytmu a aspoň to mají pestřejší.

Otužilci ovládli bednu

V sobotu ráno přemítám, co na sebe. Venku jsou dva stupně, mlha. Mě čeká něco přes deset kilometrů na kole na start dnešního 5. ročníku Běhu bez hodinek. Takového trochu jiného závodu, kdy nevítězí nejrychlejší, ale ten, kdo nejlépe odhadne svůj dosažený čas. Všichni odevzdají svá časoměrná zařízení do úschovy k pořadatelům a vyrazí na cca 8 km cross pražskou Šárkou.

Takže co na sebe a do čeho se pak převléct? Jestli slunce mlhu prorazí, bude teplo. Jestli ne, nebude. Nakonec to nějak vyřeším, do batohu pár věcí běhacích, termosku a "dopedel!" (zkrácenina cyklistického povelu "do pedálů a do sedel"). Na start dojíždím tak akorát, abych se stihl zaprezentovat, převléknout a prohodit pár slov se spoluběžci Bonbony i jinými. Ještě krátký proslov předsedy o pravidlech a START.

Loni jsem si předepsal, že trať zaběhnu za 43:14, jestli se nepletu. Přešvihl jsem to o 23 sekund a bral bank. Zde musím podotkout, že tento závod svými finančími odměnami překonává některé mnohem profesionálnější. Ze 30 Kč startovného jde do banku dvacka a vítěz bere vše.  Loni jsem se sice o první místo dělil s vránou Sárou, ale té Evžen odhadl její čas horší, než já ten svůj. Takže i když jsme se oba netrefili o 23 sekund, já byl rychlejší. A to dle pravidel rozhodlo. Letos se mi nějak běžet nechce, lépe řečeno chce se mi jen volně klusat, takže si nechávám zapsat 50 minut. Hned si ale říkám, jestli nebudu muset jít občas krokem, abych se do toho trefil. Jsem zvědav, jak to letos odhadnu a jak hluboko se propadnu startovním polem čítajícím 55 běžkyň a běžců.

Slunce nízkou oblačnost netrhá, ale na chlad není pří běhu pomyšlení. Někdo volně-povídavým, někdo rychle-dýchavičným tempem ukrajuje oněch 8200 m rozdělených do dvou stejných kol. Nahoru a dolů a pořád dokola. Po prvním kole mám pocit, že by to chtělo trochu zpomalit. Odskočím si vyprázdnit se a kopečky chodím krokem. Jsem někde v zadní části pole, i když zdaleka ne na konci. Každý si nasadil to svoje tempo na odhadnutý čas. Blíží se cíl a já nevím, jestli mám přidat nebo zvolnit. Raději to neřeším a dobíhám stejným tempem. Koukám časoměřičům přes rameno a s údivem zjišťuji, že dosažený čas je 55:12. Kdybych se držel pravidla, že do cíle se má finišovat, mohl jsem se umístit líp. 

Výrazné zlepšení oproti loňsku, ve které jsem vůbec nevěřil. Třeba to bude na bednu aspoň v rámci přeboru Bonbonu, který se při tomto závodu vyhlašuje nezávisle na celkových výsledcích. Rychle trochu čaje, ochutit jej pravou bonboňáckou šnekovicí (= hruškovice), dát si sladký sponzorovaný crossaint i hruškovici jen tak.

"Běžkyně i běžci, prosím o pozornost, vyhlásíme výsledky," dí předseda a již předčítá. Mých 12 vteřin stačilo na třetí místo v absolutním pořadí i třetí místo v poháru Bonbonu. První tři byli Bonboni, ovládli jsme zkrátka námi pořádaný závod. Když si to pak zpětně uvědomuji, tak závod ovládli otužilci. Všichni tři se totiž občas potkáváme v Brániku při noření se do zimní Vltavy.

Ještě každoročně se opakující debata stavěči trati versus závodníci. "Určitě to muselo být delší, znám své tempo a takhle pomalu jsem nikdy neběžel," tvrdí mnozí, kteří zůstali za svými odhadnutými časy. "Ale my to měřili nezávisle třemi GPSkami, čemu jinému bys měl při stavění trati věřit?" oponují traťostavěči. "No jo, ale přeci ..."

Ještě se dovídám, že kolega Bonbon, který se v těchto dnech snažil dobýt Everest, se již vrací domu bez dosažení cíle. Skončili prý kousek pod vrcholem. Ale vrací se ve zdraví.

"Tak zítra v deset u mekáče", loučím se se Šolimem. "Naběhnem zase na pravidelné nedělní výběhy!"

No neseřadili se hezky vedle sebe?

Otužilci ovládli bednu. Petr Novák se netrefil o 5 sekund, Václav Pátek o 10 a já o 12. Velikost hruškovice je nepřímo úměrná rozdílu.

Sardinské cyklování

Jako každý vnitrozemec, který osm měsíců v roce čeká, až sluníčko konečně prohřeje vzduch a bude se dát běhat jen v tílku a trenýrkách, preferuji spíš počasí teplejší než chladnější. Ne horko, ale teplo. Proto mě trochu namíchlo, že jsem na Sardínii za teplem vyrazil zrovna v době, kdy konec září předváděl to, co prázdninové měsíce nedokázaly. Prostě za teplem z tepla.

Majitel byl bohužel v nedohlednu. Rád bych viděl i jeho outfit.

Deset dnů relaxačního cyklování s poleháváním na ztracených i "průmyslých" plážích a koupáním v průzračné vodě splnilo přesně svůj účel - dát tělu voraz, aby zase začalo bláznit a polykat kilometry.

Sardinie je přece jen trochu jiný svět. Zlaté české vlhko. Tam jen sucho a sucho, vypálené lesy či jak se tam tomu vlastně říká a nekonečné množství zlotřilých keřů a květin, které tak rády zanechávají své ostny v kolách cizinců (protože místních tam moc na kole nejezdí, proč by to taky dělali?). Náš rekordman dokázal za jeden den dvakrát přezout novou duši a pak ještě dvakrát lepit, protože čtyři náhradní duše hned tak někdo nevozí. 

Sardinie je jiná i v mentalitě lidí. Nejvýrazněji se to pozná na příkopech kolem cest. Netvrdím, že Česko je země čistotná, ale ten neskutečný a všudypřítomný bordel kolem sardinských cest, to se hned tak nevidí. Velkých měst tam člověk moc nepotká, většinou jen městečka a vesničky se svým svérazným duchem, kde se před polednem všichni zavřou a tráví pár hodin siesty. Takové San Salvatore, to je úplně jiný svět.

San Salvatore

 

V září je tady poměrně sucho. Ale vedra už pominula a příjemných 27 v kombinaci s přímořským větříkem je pro cyklistu ideál. Navíc v téhle roční době jsou na stromech fíky, na polích se válejí po sklizni zapomenuté a naprosto vynikající melouny. Jen ty opuncie! Kdosi mi poradil, že se dají jíst a chutnají skvěle. No, skvěle ... špatné nejsou, ale příště si je raději nechám naservírovat odborníkem. Pak se vyhnu situaci, kdy ty mrňavoučké pichlavé potvory ve tvaru rybářského háčku cítiš na jazyku i na rtech ještě pár dní.

Zajímalo by mě, co asi žerou sardinské krávy a ovce. Všude jich je dost, ale zásadně se vyskytují buď na silnici lemované jen pichlavou makií nebo kamenitých svazích s něčím, co vzdáleně připomíná trávu a navíc v hustotě jeden trs na jeden ar. Pravda je, že tak vychrtlá zvířata se na šťavnatých evropských pastviskách nevyskytují.

Ale hlavně, že jsme ve zdraví doma. Jednou nás cesta jasně vyznačená na mapě dovedla přímo do věznice. Naštěstí pochopili, že nejedeme nikoho osvobodit, ale naneštěstí nepochopili, že tudy prostě projet musíme. Takže nás čekala dvacetikilometrová objížďka. Průjezd makií jsme prostě odmítli.

No nic, vzpomínky zasunout do hloubi paměti a hurá do osmi čekacích měsíců vyplněných hltáním kilometrů.