(Ne)Krušovický soudek a Komořany-Čihadlo

Po Brdské stezce následoval celkem oddychový týden. Ne, že by tělo potřebovalo velkou regeneraci, ale nějak se to sešlo, že v pondělí následoval jen hodinový fotbálek (celou dobu jazyk na vestě a stejně jsme prohráli - to je pak houby regenerace) a přes týden zbyl čas jen na kolo (rovinatá dvoustovka) a koloběžku

(zvlněná čtyřicítka).

"Nu což," říkám si, "aspoň budou síly na Krušovický soudek." Byli jsme domluveni s Milošem, že v neděli na něj vyrazíme.

Poctivě jsem si připravil batůžek s věcmi a vyhledal spoj. Trochu mě dostalo, že musím vstávat v neděli už v šest ráno, ale když jsem to slíbil, tak to přece nevzdám.

"Ahoj, člověče, já jsem chytl nějakou virozu a není mi dobře, tak nejedu," ozve se Milošův hlas v telefonu v neděli krátce poté, co jsem vstal, posnídal a chystal se na autobus. Ještě napůl rozespalý, najednou v hlavě vyhýbka a bleskové rozhodnutí. "Samému se mi nechce. Než cestovat za dvacítkou, byť určitě hezkou, a

trávit čas v busu, tak si ještě schrupnu a dám si ji v okolí domova."

Od myšlenky nebylo daleko k činu. Zřejmě jsem přišel o hezký závod, ale uklinňuji se výmluvou: "Jak se znám, zase bych běžel naplno a to teď nepotřebuji." Trénink netrénink, jakmile přijde závod, neudržím nohy ani dech na uzdě a přes všechna předsevzetí, že jsem si to přišel užít a trénovat a ne závodit, běžím co to dá i nedá. Takže místo soudku jen dvacet známým terénem.

Pondělky jsou v plánu vždy volné, ale já je vyplňuji fotbálkem. Tentokrát jsme nehráli, tak aspoň na půlhodinku kopce. V úterý dvacítka, ve středu znovu. Ta středeční nějak nesedla, "ještě že čtvrtek bude jen šestnáctka."

Ve čtvrtek ale můj zrak padl na termínovku a koukám, že se večer běží v rámci pražských kopců závod Komořany-Čihadlo. Že by???

"Jenže v neděli máš v plánu šedesátku a ten závod určitě nepojmeš tréninkově," varuje mé obezřetné já. "Budu se šetřit," odpovídá to druhé. "Vyjde to nastejno - trochu svižnější pětka do kopce nebo pohodová šestnáctka."

Večer už sedlám kolo a na rozklusání si dávám něco málo přes dvacet cyklokm do Komořan. Prezentace, rozklus .... abych měl před samotným startem tep aspoň trochu zvýšený, jinak se po startu zahltím.

Ještě že jsem se z toho rozklusu vrátil dřív. Chtěl jsem tak 3-5 minut před startem, ale byl jsem zpět, když hodinky ukazovaly 17:50. A místo prezentace téměř vylidněné. Já bláhový netušil, že start je necelý kilometr dále. Tak rychle tam. Nakonec zjistím, že jsem stejně nemusel zas tak spěchat, že má kategorie startuje až 18:10. Nezkušený zajíc zkrátka zůstane zajícem.

Pokorně si stoupám na konec startovního pole. Nechci vpředu překážet těm rychlejším, stejně vyrazím pomalu. Trať neznám a odhaduji, že těch 5 km bych mohl dát tak kolem 26 minut. V prvních řadách před sebou vidím běžce, který byl na Jardově kopci cca 15 sekund přede mnou. "Zkusím se ho držet, dokud to půjde, a až to nepůjde, tak půjdu já."

Start. "Příště se drze tlač dopředu," říkám si pár vteřin po výběhu, když přední řady mizí v dáli a já na relativně úzké lesní cestě nemohu davem moc dopředu. Přece jen bych trochu rychleji běžet chtěl, ale předbíhá se těžko. Kdo ví, třeba to zase je lepší k tomu, abych se nezahltil.

Vzdálenost na mého vyhlédnutého "vodiče" se ale během pár vteřin změnila z pěti metrů na startu na nějakých 50-70. Snažím se k němu dostat, ale prostě to nejde. Vidím, že jeho tempo by mi vyhovovalo, ale tu vzdálenost ne a ne stáhnout. Ani ve stoupání, ani na rovince.

Koukám na hodinky. Po pár minutách se tep ustálil na nějakých 163-165. "A už zase blázníš, to je pěkný trénink a užívání si," pochlebuje se mému sportovnímu já to já tréninkové. Má pravdu, protože vzhledem k mému tepovému maximu nějakých 170 je aktuální tep dost vysoko. Ale kupodivu to jde. Nohy nebolí, dech je rychlý, ale OK. Kontroluju čas. "Ještě 20 minut, no těpic." Pak už jen sedmnáct, patnáct ... pořád zbývá hodně. Zrychlit moc neumím, ale běží to celkem fajn. "Cca deset minut, vydrž ještě deset minut. Už jsi za půlkou" A pak se to už jen krátí. Předbíhám a deru se trochu dopředu, ale poslední dvě minuty už toho má tělo dost a jsem i předbíhán.

Cíl. Zastavuji stopky pár vteřin po 25. minutě. Mám obavy, že zrovna takhle bych se na svou první šedesátku, byť tréninkovou, kterou chci za tři dny běžet, připravovat neměl. Že bych se musel takhle vyšťavit ... uvidíme zítra.

Seběh dolů po zelené značce. Teprve teď si vychutnávám krásu sytě zeleného lesa a okolní přívětivé krajiny. Trasa opravdu hezká. Po cestě dolů dáváme řeč s jednou spoluběžkyní. Slovo přijde na Bonbon, že byla na Běhu bez hodinek, i na Krušovický soudek. Líčí atmosféru závodu i "pivko nakonec zadarmo, i když jen Krušovice, které nemusím," říká. Až lituji, že jsem nakonec nejel. Tak aspoň jeden malý Gambrinus dole v hospodě u prezentace, převléknout, tatranku a rozinko-arašído-brusinko-kokoso-vločkový mix. Na vyhlášení výsledků nečekám, na bednu to stejně není, ale kolem toho sedmého místa by to být mohlo. Později se kouknu na internet.

Cyklodvacítka zpátky domů. "Jestli ještě nějaký kopec poběžím, tak se nasunu na startu víc dopředu. Určitě tím získám aspoň deset vteřin." Hahaha, závodník se klube na povrch.

Výsledy viz http://behycz.s3.amazonaws.com/media/files/vysledky/V%C3%BDsledky%20Komo%C5%99any-%C4%8Cihadlo.xls?1304076955

Maraton Alpino Madrileňo ...

.. aneb pravděpodobně nejtvrdší maraton v Evropě ... aneb něco z historie.

První polovinu roku 1999 jsem strávil v Madridu. Chvíle volna jsem trávil jak jinak než během, většinou na malém místním stadionu s 300m okruhem. Počátkem dubna jsem zjistil, že se v Madridu běží maraton.

″Když už jsem tady, musím na něj.″

Jak jsem si usmyslel, tak se stalo. Poměrně hezký a mírně zvlněný městský okruh jsem zvládl za 3:40. Jenže co čert nechtěl, v cíli jsem zaregistroval pozvánku na Alpský madridský maraton. A u toho poznámka ″Pravděpodobně nejtvrdší maraton v Evropě″, která mě asi zaujala nejvíc. Už si přesně nevzpomínám přesně, ale běžel se asi za měsíc po tomto právě absolvovaném.

V první chvíli jsem si jen řekl, že by to mohl být hezký zážitek, ale že to není pro mě. Jenže chroust v mozku začal našeptávat: ″V životě se ti již lepší příležitost nenaskytne.″

Pak jsem se ale zahleděl do podrobnějších informací a trochu mě polilo horko. Pro představu: délka přibližně 44 km, maximální nadmořská výška 2,430 m, minimální 1,688 m, celkové převýšení 4,700 m, 40 % trati se nachází v nadmořské výšce nad 2,000 m a 70 % trati představuje ″technický″ terén. A na trati vás nechají maximálně devět hodin.

Druhý den mě chuť přešla, to když jsem po absolvovaných 42 kilometrech nebyl schopen sejít ze schodů a rukama si pomáhal přidržovat nohy. Ale znáte to, brouk v hlavě si nedá říct a za dva dny jsem již posílal přihlášku. Naordinoval jsem si dva týdny bez běhu. Samozřejmě jsem to nevydržel a lehce se proklusával. Vědom si skutečnosti, že teď již nic nenatrénují, ale potřebuji si odpočinout.

Maraton se konal v místě vzdáleném cca hodinu vlakem od Madridu a pak kousek autobusem do horského střediska Puerto de Navacerada. Víkend před maratonem jsem tam vyrazil na turistiku, abych se trochu seznámil s terénem, přestože jsem neměl nejmenší tušení, kudy trať povede.

Abych to zkrátil. Den před dnem D jsem se přesunul z Madridu do hor na místo startu, zaprezentoval se a večer vyslechl přednášku pořadatelů o tom, na co máme být připraveni. Byl to teprve třetí ročník (dodnes se běhá) a organizátoři na této přednášce podávali ″povzbuzující″ informace z minulých ročníků, kdy napadl sníh a počasí bylo na hranici regulérnosti. Naštěstí tento rok slibuje opak a květnové počasí je i v této nadmořské výšce více než příjemné. Přesto máme být připraveni na bleskovou změnu počasí a možnost ″utrpení″ na trati. Pořadatelé si vyhradili právo závod kdykoli přerušit, ale případný ústup z hor si musel prožít každý sám. Nu což, jdeme do toho. Noc na velice spartánsky vybavené ubytovně na bidle s dalšími třemi v miniaturní komůrce moc klidný spánek nepřinesla, takže jsem byl rád, že je konečně ráno a já stanul na startu i s teleskopickými hůlkami. Přestože jsem absolvoval nespočetně horských túr, přece jen běh je něco jiného a já netušil, co to se mnou udělá. Věděl jsem, že z kopce mě vždy zlobí kolena, tak by hůlky třeba mohly pomoc. A určitě se budou hodit i do kopce. Potěšilo mě, že jsem nebyl s hůlkami sám a nevypadal tak jako exot. Nicméně musím podotknout, že absolutní většina běžela bez nich.

Start. Prvních deset kilometrů mírné stoupání terénem. Běží se příjemně, tělo je plné sil. Po první občerstvovačce ale začíná pořádné stoupání. Dlouhé, nekonečné. Pak prudce dolů a zase nahoru. A pořád dokola. Už si na detaily moc nevzpomínám, ale vím, že do jednoho kopce jsem šplhal po obrovských balvanech po čtyřech a dva kilometry mi trvaly snad hodinu. Občas jsem hůlky použil, občas mi spíš překážely. Posledních deset kilometrů bylo již ″skoro″ po rovině. Ale byly nekonečné. Okolní krajinu mozek moc nevnímal, škoda. Startovalo se v nějakých 1 800 m.n.m. a šlo to opravdu nahoru dolů. Když jsem se konečně dostal do cíle a čas se pro mě zastavil na 7:02, cítil jsem se jak Franta Venclovský po zdolání kanálu.

Vítěz to tehdy dal za 4:28. Z 208 účastníků, kteří doběhli, jsem se klasifikoval na 140 místě. Závod nedokončilo 71 startujících (informace čerpány z archivu na webových stránkách pořadatelů). Pro představu doplňuji, že jsem do té doby měl svůj nejrychlejší maraton za 3:25, v Praze v roce 1995. Tenhle závod se mi podařilo absolvovat hlavně díky psychice. V podstatě jsem si nepřipouštěl, že bych mohl vzdát (pokud si zrovna na nějakém krkolomném úseku nezlomím nohu). Byl jsem na to psychicky tak natěšen, že i přes tradiční ″týden problémů s chůzí ze schodů″ jsem to zvládl poměrně dobře.

Pro případné zájemce přidávám webovou adresu: http://www.maratonalpino.com/MAM/Index.htm

Brdská stezka 2011

... aneb třetí maraton v třetím týdnu.

Předminulý pátek tréninkových a zvlněných 43 km za 4:44, minulý pátek tréninkových, ale rovinatých 40 km za 4:10, včera soutěžních a kopcovitých 50 km za 4:41 - osobní rekord. Aby taky nebyl, když je to má první běžecká padesátka.

Studený pátek, ale předpověď slibuje slunečnou a teplejší sobotu. "Mohlo by být tak akorát," říkám si. Celý den jsem poctivě dodržoval cukrovou antidietu. Znám se a vím, že můj organismus funguje na sladké. Když se den předem před nějakým vytrvalostním podnikem dostatečně zacukruju, nedostávám pak hlaďák a tělo se mi za mou lásku odmění.

Prezentace v pátek večer v základní škole v Mníšku, vyzvednutí čísla ... teď ještě najít ten penzion Obora a dosyta se na zítřek vyspat. No, penzion, trochu hrdý název pro socialistickou ubytovnu nesoucí všechny rysy zařízení, kam člověk raději přijde za tmy, zalehne a ráno co nejrychleji vypadne, aby tam nemusel trávit ani minutu navíc. Ale to bude naštěstí jediná vada na kráse celé Brdské stezky, jejíž 50km běh je součástí dálkových běhů Eropacup.

V sobotu ráno se na startu schází necelých 105 mužů a něco kolem 13 žen. Věren svému startovnímu číslu 80 se řadím na konec startovního pole. Stejně vyběhnu pomalu, tak ať nejsem hned na začátku deprimován tím, že se přede mne valí celé startovní pole.

Všude zní němčina. Mám dojem, že cizinců je tady více než Čechů.

"Tak za kolik to poběžíš?"

"Cíl je doběhnout nezničen. Vzhledem k profilu bych to chtěl zvládnout za pět a půl hodiny."

Neumím běhat rychle a vůbec netuším, co se mnou tenhle profil udělá. Něco do kopečků naběháno mám, ale současně mám obavy z toho, že se nechám strhnout davem a budu závodit. To by mohlo skončit kolapsem někde v druhé půlce trati. Musím se krotit, říkám si. "Prostě jakmile ukáže tep přes 150, zvolni!"

Snadno se řekne, hůře dodržuje. Ale je fakt, že jsem se tím snažil řídit.

Symbolické kolečko po oválu sportovního hřiště, a pak už ven z areálu základní školy na silnici směrem do Řitky. Mírné stoupání se za Řitkou mění v prudší a pak se to již střídá celých 50 km. Chvíli nahoru, chvíli dolů, prudce i pozvolně oběma směry.

Držím se nějaké malé skupinky Němců. Aniž to teď vím, s dvěma s nápisem Lauftreff na tričku a jednou anonymní Němkou budu sdílet celých 50 km. Povětšinou spolu, někdy oni 100 m přede mnou, jindy já před nimi.

První kontrola 9,5 km, čas 52 minut. "Kroť se," říkám si. "Na to, že to bylo převážně do kopce, jsi to přepálil. Chcípneš!!!"

Nucená pauza kvůli plnému močáku a po pěti kilometrech znova. Pokaždé mi všichni utečou. "Kruci, jestli to tak půjde až do cíle, budu se jen propadat startovním polem." Ale po druhé pauze jako když utne. Tělo pochopilo, že nemá cenu ze sebe něco vypouštět, když toho stejně plno vypotí.

Běží se dobře, nic nebolí, dech je klidný. Držím tempo a ani nevnímám, kudy běžíme. Do kopečků nechávám v předklonu pracovat gravitaci, z prudších kopců jakbysmet. Jen je třeba si vybrat okraj cesty, kde je to  měkké, a pak to jen po měkoučkém povrchu pustit a nebrzdit. Kupodivu v takovýchto sebězích jsem  rychlejší než okolní souběžci, kteří více brzdí.

"Jen jestli oni nemají větší zkušenosti a ví, že z toho pouštění pak bolí víc nohy," přemítám v duchu. Ale stejně si nedám říct.

Kilometry i čas ubíhají. "Kommt Zeit, kommt Ziel," říká Němec svým kolegům a má pravdu. Však on ten cíl jednou přijde.

Trochu zlobí pravá pata, ale není to hrozné. Jen ten čas je pořád nějak rychlý na mé předpoklady. Vypadá to pod pět hodin a já se hrozím okamžiku, až narazím do zdi.

30 km a pořád vše OK. Čas 2:52. "To je paráda, to bych pod těch pět mohl udržet."

Pak najednou při došlapu cítím, že se malíček levé nohy dostal do nějaké divné polohy a jak se to jeho nehtu nelíbí. Asi kilometr nepříjemného hledání si svého místa v botě. Zkouším různě našlapovat ... a jak rychle to přišlo, tak rychlo to přešlo. Zítra ale bude nehet modrý a bude to jediný prst, který to odnese.

40 km a hodinky ukazují 3:45. "Udrž to a bude z toho 4:45," přesvědčuju se. Pořád žádná krize. Krok už není lehký, kopce stojí více sil, ale pořád běžím. Dosud jsem nemusel ani jednou přejít do chůze.

Odhaduji, kde je tak asi maratonská meta a tipuju, že klasický maraton mám v tuto chvíli za něco málo pod čtyři hodiny. Mozek je připraven na padesátku, takže touto maratonskou metou probíhám bez jakýchkoli emocí a stále se blížím cíli.

"A sakra," bleskne mi hlavou, když najednou cítím velký tlako-tah v pravém nártu. Pocit, jako by bota byla příliš utažená a nárt najednou odumřel. Bolí to čím dál víc, už uvažuju, že zastavím a povolím tkaničky. Ještě zkouším různě kroutit chodidlem, došlapovat jinak ... a stejně jako u malíčku: rychle přišlo, rychle přešlo. Uleví se mi, další krize zažehnána.

Kontrola ani nevím kde. "To je dobrý", říkám jednomu pořadateli, "ty nás tady cpeš čokoládou, banánama, hrozinkama a jinýma sladkostma, a sám si dáváš uzené." "Chceš taky?" nabízí mi. "Raději snad ani ne. Sladké mám vyzkoušené, ale co by se mnou udělalo teď to uzené, to fakt netuším. Díky."

Z Kytína nepříjemné stoupání. Šplháme ho ve třech s Němkou a Němcem. Pak po předešlém avizování oni přecházejí do chůze a já silou vůle stále běžím a trochu se jim vzdaluji. Poslední kontrola, ani se nezdržuju, vodu ještě mám u sebe, tak rychle zhltnu jeden ionťák, dvě tři sušenky a prudký seběh dolů do Mníšku. Zase to pouším krajem cesty, co to dá. Prudký seběh se mění v mírný a zatraceně dlouhý. Pata zlobí víc. "Raději aby byl kopeček, to bych nemusel po té patě tolik běžet," přeju si. A kopeček přichází. Závěrečný a po horkém asfaltu, asi kilometr stoupání do cíle. Běžím, co to dá, ale ono to moc nedá, i když je tep na maximu. Ještě se mi podaří někoho předběhnout. Pak podchodem ke školnímu hřišti. Tady sedí pořadatelé a posílají mě prudce doprava. Vlevo je již cílový stadion. Jenže asi 30 metrů přede mnou někdo běží rovně, tak zblbe pádím za ním. Pak mi to ale nějak nedá, obracím se na pořadatele a ti mi naznačují, že se mám vrátit a uhnout na stadion.

"Celou trasu perfektní značení, jen tady chybí šipka do cíle," říkám si v duchu naštvaně. Asi pořadatele ani nenapadlo, že by se chtěl cíli někdo vyhnout. Jenže když někdo běží před váma rovně a vaše mysl je otupena po mnoha hodinách běhu, jste schopni udělat jakoukoli blbost. Tak se rychle vrátím, ale předtím ještě stačím zařvat na běžce přede mnou, ať udělá totéž, a běžím do cíle. Záběžka způsobila, že jednoho jsem předběhl, ale druhý běžící za mnou předběhl mě.

Cílové foto chybí. Tak aspoň pocílové.

Cíl! Čas se pro mě zastavuje na 4:41:15. Potřes rukou od pořadatelů, k tomu dva koláčky, upomínka na krk, ionťák. Za cvíli po mně dobíhají souběžící Němci. Pak se jen svalím na zem a najednou zjišťuji nepříjemný fakt. Mozek naprogramovaný na 50 km totálně vypnul a teď cítím utahané achilovky a třísla. Ostatní je v pohodě. Ale když si vzpomenu na Mamuta, kde budu muset běžet ještě o 35 km více, polévá mě děs a hrůza. Teď už bych nedal ani krok navíc!

Ve stoje se nejsem schopen zout
a musím si kleknout.

Boty ve stoje nejsem schopen vyzout, musím si k tomu kleknout. Chodidlům se náramně ulevuje. Chvíle oddechování, i když dech je v klidu hned. Spíš náznaky protahování, ale vše je ztuhlé. Pak přesun na oběd, zasloužené piviště, stařeckým rozvážným krokem kilometr na penzion, sprcha a adié.

Zasloužený oběd.

Celkový dojem z trati i výkonu perfektní. Naběhané kilometry se zúročily, ale respekt k plánovanému Mamutu stoupl. Trochu se ho bojím, protože fakt bych teď nedal ani o kilometr víc.

Je neděle, následující den po závodu. Ráno sedám na kolo a jedu 10 km na sraz našeho pravidelného běžeckého proběhnutí. Miloš včera běžel v Pardubicích maraton a je zklamán se svým časem. Vítek si oproti tomu zaběhl včera na své tréninkové pětadvacítce osobák. Všichni za sebou máme relativně perný včerejšek, tak se domlouváme jen na nějakém výklusu. Ale Vítek z toho udělá dvanáctikilometrový okruh a že si přidáme i kopce. "Bude to tak osmnáct, to dáme," říká. "Tak jo, ale fakt pomalu," žadoním. Miloš říká, že uvidí.

Když se blížíme ke kopcovité nástavbě, domlouváme se s Milošem, že už to vezmeme rovnou do cíle. Takže jen dvanáct. Vítek to zkracuje taky, ale přesto si ještě další tři kilometry přidá.

I přes včerejších 50 se neběželo špatně. Ale nohy jsou těžké a třísla táhnou. Tak ještě deset domů na kole. Trochu se to vyklepe.

"Tak ahoj a nezapomeň na nedělní Krušovický soudek," loučí se Miloš. "Ale nebudeme závodit, že ne? Dáme to jen jako příjemný dvacetikilometrový cross," ujišťuji se.

A co říct na závěr? Čtvrtý maraton ve čtvrtém týdnu už nebude. Jen další trénování, abych dal i toho Mamuta.
P.S. Výsledková statistika (http://www.credo-elektro.com/2011.html): Ve své kategorii "muži 50-59" jsem skončil přesně v polovině - desátý z dvaceti.  Celkově 47. ze 105, takže zase zhruba polovina. A rovněž mi to natřely dvě ženy.

Jardův kopec ...

... aneb když se lama rozhodne závodit ve sprintu.
Jaro zůstalo kdesi na jihu a pošmourná a deštivá obloha opět přebírá vládu. Nu což, když máš za sebou letošní zimu a běhání na ledu, v mrazu, sněžení i vichru, tak tě nějakých 6 °C a sem tam kapka nerozhází. Takže hurá na první letošní závod.
Jardův kopec je zařazen do seriálu "Běhy do kopců v Praze a okolí". Navíc konkrétně tento závod je i přeborem mého domovského běžeckého Bonbonu v běhu do kopce, takže nelze se nezúčastnit.
Naběháno mám dost, ale tempem volným až pomalým a rychlost není mým šálkem kafe. Kopce nevadí, ale závodit do nich? No, uvidíme.
Tříkilometrový příklus na místo startu, prezentace ... a protože je ještě čas, tak hurá na trať. Pomaloučku polehoučku, aby se tep zbytečně neblížil do červených cifer, ale současně ať je tělo v teple. Asi ve třech čtvrtinách kopce to otáčím a stejně pomalu zpět k cíli.

Dole se zdravím s Šolimem a dalšími z Bonbonu. Moc se nás nesešlo, jen osm.
"Tak třeba budu na bedně v rámci našeho přeboru," směju se v duchu netušíce, jak to běhá ostatním. Kromě Šolima je vlastně moc neznám.
Startuje první vlna juniorů a žen, tak poslední rozklus, tričko a bundu dolů a nechat jen triko na běh. Nahoru bude teplo a dolů to snad v tom chladu vydržím. Pak si na sebe navléknu aspoň suché nepropocené věci.
Start! Koukám, kde je Šolim a vidím ho před sebou.
"Tebe se budu držet a pak uvidím."
Věren heslu Miloše "když chceš být rychlý, běž pomalu" vybíhám opravdu volně a nijak mě nedeprimují všichni přede mnou. Po chvíli, kdy se trať zvedá, přejdu coby vzděláním technik k využívání gravitace. Je to jednoduché: trochu se předklonit, vysunout pánev dopředu, a nohám pak nezbývá než drobnými krůčky rychle kmitat, aby čelo nebylo poznamenáno nějakým silničním lišejem. Tuto metodu praktikuju vždy, když se vyskytne nějaký kopec a já z nepochopitelného důvodu jej nechci vyjít.
A hle, míjím jednoho, druhého, xtého. Tep je daleko v červeném poli, ale těch deset minut to musí vydržet. Pak se chytám asi šestičlenné skupinky, jejíž tempo mi vyhovuje.
"Tak nevím, polevujou oni nebo mi to prostě jen běží?" Hurá před ně.
"Předbíhám zleva ... díky." A ještě jednou, dvakrát .... přede mnou jen někde vpředu pár běžců co nevidím, ale kolik, to nemám tušení. Pak se kopec ke konci narovnává a přede mne jdou dva, tak se držím zuby nehty.
"Tahle rychlost  fakt není pro mě!"
Pětset metrů do cíle, běží se lehce, ale zrychlit nejde. "Vždyť lamy takhle nefofrujou, kruci!"
Třista, sto ... závěrečný finiš-souboj prohrávám, ale stejně koukám, že v cíli se pohybuje jen nějakých pět, šest běžců.
"Tý brďo, tak to asi nebylo tak hrozné," říkám si v duchu. Pak mě někdo podává ruku a "Vyprovokoval jsi mě k dobrému výkonu, kolego." Jeden z těch, co mi to ve finiši natřeli.
Takže vlastně potěšen. Doteď ani nevím pořadí v kategorii, protože pořadatelé vyhlásili jen první tři v každé a časy jim nějak unikli. Ale se svými zhruba 10:35 na 2,2 kilometrech Jardova kopce jsem spokojen. Asi to bude tak kolem šestého místa. Vida, i to pomalé vytrvalostní běhání nakonec stačí jako dobrý trénink i na závody do kopce.
Dole na startu mě pak ještě kolega zeshora vyzývá k účasti i na dalších kopcích. Nevím. Ale nakonec, proč ne jako trénink na Mamuta, pokud bude příznivá konstelace.
Vyhlášení vítězů proběhlo a všichni jsou zvání k ohni na zahradu jednoho z pořadatelů, kde čekají buřty a pivo. Příjemné! Takové zakončení je spíš rarita než pravidlo.


Pravá bonboňácká šnekovice pro přeborníka



Ještě před tím ale vyhlášení přeboru Bonbonu - pravá bonboňácká hruškovice pro přeborníka se stěhuje do mého vlastnictví.

"Přátelé z Bonbonu, věren našim stanovám, tímto se vám všem omlouvám, že jsem zvítězil," pronáším nezbytnou formulku při přebírání ceny. Oheň, buřt raději na syrovo (nechce se mi jíst ten černý čmoud valící se z ohně, který by se bezpochyby přesunul na mého buřta), jedno pivko a pak ještě doběhnout tři kilometry domů.
Hezký trénink na sobotní Brdskou stezku. Jen ať je trochu tepleji.

P.S. Výsledková listina viz http://behycz.s3.amazonaws.com/media/files/vysledky/2011_JK_iq5W.pdf?1302984690

Ples či maratón?

"Skloubím to nebo něco obětuji? Ples je plánován delší dobu, nicméně i ta tréninková čtyřicítka by se mi hodila odběhnout zrovna dnes. No nic, ráno dám trénink a večerní ples v nejhorším odsedím u báru."
Minulý pátek jsem si dal zvlněných 43 terénem, dnes je zase pátek. Dám jen 40 a abych se tolik nedřel, zvolím rovinu a asfalt. Nebylo to šťastné řešení :-)
Ze Suchdolu přes Lysolaje do Stromovky, po pravém břehu Vltavy kousek za Řež a zpět stejnou trasu. Jeden PowerBar, hrst vloček s oříškama a litr ionťáku musí stačit. Víc se mi táhnout nechce. V nejhorším dám chmelový ionťák s tatrankou někde po trase. A co tempo? Desítka by mohla být optimální ...
Dvaatřicet kilometrů strojovým tempem desítkou, ale pak ten zatracený asfalt (i když celkově jen na zhruba polovině trati) najednou namohl pravou patu a běh se občas změnil v chůzi. Ještě že tady bylo závěrečné tříkilometrové stoupání, které mě přirozeně přinutilo běžet více po špičkách a patu šetřit. Deset minut nad plán, kupodivu i ten jeden litr tekutin stačil. Pravda, není to dle zásad pitného režimu, ale šlo to.
"Doufám, že večer ten ples platí," zněla odpolední otázka na mou adresu. "Jistě, já jsem OK."
Nic nebolí a ta ztuhlá pata aspoň přidá na půvabu mému tanečnímu kroku. Navíc do osmi večer je času dost, to se spraví.
Moc nespravilo, ale polka po špičkách vše rozvcičila a vlastně až do půlnoci byl klid. Pak se pata trochu ozvala, ale nezabránila zdárnému dokončení dvoufázového tréninku onoho dne.
Každá bajka má ponaučení: plesání je dobrá rehabilitace a vše se dá zvládnout.
P.S. Jen na ten fotbal jsem v pondělí neměl chodit. Jednak jsme prohráli, a jednak jsem si tu patu znovu obrazil. Snad to do Brdské stezky do soboty přejde. V nejhorším to odběhnu stylem ladně postřelené laně, to jest levá noha kolíbkou, pravá noha po špičce.

Fenomén Phiten

Když o něm uslyší někdo poprvé, hned ho napadne, "Ten musím mít taky."
Pak se začne pídit, kde ho sehnat a zjistí, že nejbližší oficiální prodejce je na Slovensku. Jenže po pohledu na ceny pohybující se kolem 50 Euro euforie trochu poleví. Reference od používajících jsou ale tak úžasné, že čert vem eura.
"Vždyť existují i americké eshopy", řekne si. A ejhle, najednou jsou ty částky tak směšné, že i kdyby to nemělo fungovat, prostě "To musím mít!"
Rakuwa X50 je vyhlédnuta, přes známého koupena, do ČR dopravena .... Paráda, hned s tím na krk.
A teď se dějou věci. Pět týdnů jsem laboroval s nataženým harmstringem (zadní sval stehení). Na kole nezlobil, na koloběžce nezlobil, ale při chůzi či běhu se hlásil o slovo. Běhat se s tím dalo, ale permanentní pocit křeče ve svalu a  neustálá bolest cca po 20 minutách velela: "Nech toho!"
Měsíc a půl pečlivě dodržovaný plán na Mamut ultramaraton se tak v půli února smrsknul v nic. Dal jsem tomu týden klid, pak lehce vyrazil ... a vše je zpět. Stále dokola.
"Tak dost, svale. Měl jsi dost času na rehabilitaci a víc si nezasloužíš. Buď zlomím já tebe nebo ty dostaneš mě." A vyrazil jsem na fotbal s nadějí, že jiný než monotoní pohyb nohy dopředu-dozadu to nějak vyřeší. Hodina bláznivého lítání za mičudou, kdy euforie ze zápasu zatlačovala bolest do pozadí. Stejně to ale bolelo jako čert a domů jsem se belhal těžko.
Druhý den ráno jsem ze schránky vytáhl obálku poslanou z USA a hned obsah pověsil na krk. Nadšen, jak teď vše přestane jsem ještě dopoledne vyrazil aspoň na směšných osm kilometrů.
"Co to?" Sval sice pobolívá, ale vydržel jsem celou dobu! Po pěti týdnech jsem konečně mohl absolvovat celý běh! A druhý den 13 km a bolest ustoupila úplně!
Tak a teď, vnímavý čtenáři, udělej si úsudek. Nastal po pěti týdnech čas, kdy se sval samovolně uzdravil? Rozhýbal ho bláznivý fotbal tak, že se problémové místo dalo do pořádku? A nebo Phiten? Nevím. Rozum mi říká a) a b) je správně. Jenže i placebo efekt má nezměrnou sílu.
To ale není konec pointy. Ta teprve přijde. Onen zmíněný Phiten jsem koupil na amazonu za směšných 7 dolarů. Jenže! Jenže po třech týdnech nošení se rozpadla spona. Nevydržela ohromnou zátěž jednou až dvakrát za den být otevřena a zase spojena, když jsem náhrdelník sundával při koupání. Nevím, jestli jsem koupil šunt, to jest nějakou noname náhražku, nebo jsem jen měl smůlu. V každém případě český člověk je člověk šikovný, tak jsem se rozhodl sponu nahradit jinou. Nic doma nebylo, jen nějaká malá karabinka. "Ta by se mohla hodit," říkám si.
Abych starou sponu odstranil, musel jsem trochu zasáhnout do struktury náhrdelníku a najednou vyjeveně zírám, že pod textilním pouzdrem se skrývá jen jakási pevná guma a nikde žádný kov, jak jsem očekával.
"Kde je ten kouzelný titan, který napravuje vše nemocné a zle odhání?"
Mé rozčarování dostupuje maxima a docházím k závěru, že to je asi opravdu nahrážkový šunt. Nebo že by ty proklamované mikročástice titanu byly neviditelné a skrývaly se v té gumě?
Dáte mi někdo rozhřešení? Máte s tím zkušenosti?
V každém případě Phiten teď leží v šuplíku. Nenosím ho asi dva týdny a běhá se mi stále dobře. Noha nebolí.
Ale stejně, asi nějakou sponu koupím a opravím ho. Připadal jsem si s ním, že se mi všechny neduhy vyhýbají a že mé výkony letí nahoru. A navíc se budu moci zařadit do skupiny těch, co ho mají.

Příprava na Mamuta - první maratónský výběh

Přestože tréninkový plán mi ordinoval 40km výběhy již před pár týdny, díky nataženému svalu jsem se vrátil v připravě trochu zpět. Tak se stalo, že první delší výběh přišel až nyní. Zkombinoval jsem dvě oblíbené trasy, spočetl to na 43 km, a vyrazil. Do láhve půl litru ionťáku, do brašničky ještě jednu prázdnou jen s koncentrovaným ionťákem, mix vloček s rozinkama a oříškama a jednu tyčinku Power Bar.
Zvlněný terén kolem Nebušic a Šárkou má tu výhodu, že není monotóní. K tomu navíc do sluchátek rozhlasový Silvestr, takže mysl se příjemně rozptylovala. Tempo kolem 10 km/hod a odhad celkového času i s pauzama 4:40 hod.
Po deseti kilometrech pauza v mekáči v Šárce. Doplnit láhve, aby voda vydržela dalších 20 km, kdy se zastavím doma na občerstvení a doplnění zásob. Zpět na trať, která nyní bude kopírovat oblíbené nedělní výběhy s kolegy z Bonbónu - šnš okruh. Kopeček ke křížku, pak přes Nebušice na Jenerálku a Šáreckým údolím proti proudu potoka. U Štrougalíka jsem trochu zvolnil, pojedl, popil, protože pak přichází 900m stoupání zpátky ke křížku, které je celkem výživné. Mimochodem, kopeček Štrougalík je pojmenován podle příhody bonboňáka Šolima, který vždy vzpomíná, jak tady kdysi proti nim při jednom tréninku běžel Štrougal. Tak po něm ten kopeček pojmenovali.
Do kopečka ke křížku praktikuji svůj drobný krok v předklonu. Mám vyzkoušeno, že to běží poměrně slušně a s malým výdejem energie. Pokud se dá o malém výdeji při běhu do kopce vůbec mluvit. Stále svým volným tempem znovu přes Nebušice, tentokrát na druhou stranu ke hřbitovu a pak do kopce směr Lysolaje, Suchdol. Třicet kilometrů za 3:15. Dvacet minut pauza doma. Rychlé občerstvení, doplnění zásob, protažení a hurá na třináctikilometrový okruh Tichým údolím.

Při dobíhání první třicetikilometrové části byly nohy už uondané a unavené a nějak se jim nechtělo rychleji běžet. Vyloženě chyběl parťák, se kterým by se běželo určitě líp. A teď najednou po 20min pauze nohy letí samy a běží se nádherně. Navíc je i nádherné počasí, kolem 20 °C a přijemný terén lesem podél vody.
Vzpomínám, jak při každém železňáku či maratonu s blížícím se koncem se ze závodu stával očistec. Všechno bolelo a doběh byl silou vůle. Dnes je vše jinak, žádné problémy. Žádný hlaďák, křeče v nohou, vše OK. Milošův plán se zúročuje. Závěrečné stoupání z Tichého údolí do Suchdolu se nohám už zase moc nechce, ale stále je to víc než dobré. V cíli hodinky ukazují 4:44.
Vyzkoušel jsem si, že maraton ještě bez problémů dám, i když čas nebyl nic moc. Ale o ten tentokrát nešlo, navíc poměrně zvlněný terén se nedá srovnávat s rovinatými maratony po asfaltu někde ve městě. Potřeboval jsem si vyzkoušet, jak to bude s jídlem a pitím, když vše musím tahat s sebou. Nakonec jsem vystačil s 3 litry Unisportu od Nutrendu, jedním Power Barem, několika hrstmi mixu rozinek, vloček a buráků a při krátké pauze doma jedna dávka Regeneru. A tak ještě večer jsem vyplnil přihlášku na Brdskou stezku (50 km), která je 16. dubna. Bude to další test v přípravě na Mamuta.