Brdská stezka 2011

... aneb třetí maraton v třetím týdnu.

Předminulý pátek tréninkových a zvlněných 43 km za 4:44, minulý pátek tréninkových, ale rovinatých 40 km za 4:10, včera soutěžních a kopcovitých 50 km za 4:41 - osobní rekord. Aby taky nebyl, když je to má první běžecká padesátka.

Studený pátek, ale předpověď slibuje slunečnou a teplejší sobotu. "Mohlo by být tak akorát," říkám si. Celý den jsem poctivě dodržoval cukrovou antidietu. Znám se a vím, že můj organismus funguje na sladké. Když se den předem před nějakým vytrvalostním podnikem dostatečně zacukruju, nedostávám pak hlaďák a tělo se mi za mou lásku odmění.

Prezentace v pátek večer v základní škole v Mníšku, vyzvednutí čísla ... teď ještě najít ten penzion Obora a dosyta se na zítřek vyspat. No, penzion, trochu hrdý název pro socialistickou ubytovnu nesoucí všechny rysy zařízení, kam člověk raději přijde za tmy, zalehne a ráno co nejrychleji vypadne, aby tam nemusel trávit ani minutu navíc. Ale to bude naštěstí jediná vada na kráse celé Brdské stezky, jejíž 50km běh je součástí dálkových běhů Eropacup.

V sobotu ráno se na startu schází necelých 105 mužů a něco kolem 13 žen. Věren svému startovnímu číslu 80 se řadím na konec startovního pole. Stejně vyběhnu pomalu, tak ať nejsem hned na začátku deprimován tím, že se přede mne valí celé startovní pole.

Všude zní němčina. Mám dojem, že cizinců je tady více než Čechů.

"Tak za kolik to poběžíš?"

"Cíl je doběhnout nezničen. Vzhledem k profilu bych to chtěl zvládnout za pět a půl hodiny."

Neumím běhat rychle a vůbec netuším, co se mnou tenhle profil udělá. Něco do kopečků naběháno mám, ale současně mám obavy z toho, že se nechám strhnout davem a budu závodit. To by mohlo skončit kolapsem někde v druhé půlce trati. Musím se krotit, říkám si. "Prostě jakmile ukáže tep přes 150, zvolni!"

Snadno se řekne, hůře dodržuje. Ale je fakt, že jsem se tím snažil řídit.

Symbolické kolečko po oválu sportovního hřiště, a pak už ven z areálu základní školy na silnici směrem do Řitky. Mírné stoupání se za Řitkou mění v prudší a pak se to již střídá celých 50 km. Chvíli nahoru, chvíli dolů, prudce i pozvolně oběma směry.

Držím se nějaké malé skupinky Němců. Aniž to teď vím, s dvěma s nápisem Lauftreff na tričku a jednou anonymní Němkou budu sdílet celých 50 km. Povětšinou spolu, někdy oni 100 m přede mnou, jindy já před nimi.

První kontrola 9,5 km, čas 52 minut. "Kroť se," říkám si. "Na to, že to bylo převážně do kopce, jsi to přepálil. Chcípneš!!!"

Nucená pauza kvůli plnému močáku a po pěti kilometrech znova. Pokaždé mi všichni utečou. "Kruci, jestli to tak půjde až do cíle, budu se jen propadat startovním polem." Ale po druhé pauze jako když utne. Tělo pochopilo, že nemá cenu ze sebe něco vypouštět, když toho stejně plno vypotí.

Běží se dobře, nic nebolí, dech je klidný. Držím tempo a ani nevnímám, kudy běžíme. Do kopečků nechávám v předklonu pracovat gravitaci, z prudších kopců jakbysmet. Jen je třeba si vybrat okraj cesty, kde je to  měkké, a pak to jen po měkoučkém povrchu pustit a nebrzdit. Kupodivu v takovýchto sebězích jsem  rychlejší než okolní souběžci, kteří více brzdí.

"Jen jestli oni nemají větší zkušenosti a ví, že z toho pouštění pak bolí víc nohy," přemítám v duchu. Ale stejně si nedám říct.

Kilometry i čas ubíhají. "Kommt Zeit, kommt Ziel," říká Němec svým kolegům a má pravdu. Však on ten cíl jednou přijde.

Trochu zlobí pravá pata, ale není to hrozné. Jen ten čas je pořád nějak rychlý na mé předpoklady. Vypadá to pod pět hodin a já se hrozím okamžiku, až narazím do zdi.

30 km a pořád vše OK. Čas 2:52. "To je paráda, to bych pod těch pět mohl udržet."

Pak najednou při došlapu cítím, že se malíček levé nohy dostal do nějaké divné polohy a jak se to jeho nehtu nelíbí. Asi kilometr nepříjemného hledání si svého místa v botě. Zkouším různě našlapovat ... a jak rychle to přišlo, tak rychlo to přešlo. Zítra ale bude nehet modrý a bude to jediný prst, který to odnese.

40 km a hodinky ukazují 3:45. "Udrž to a bude z toho 4:45," přesvědčuju se. Pořád žádná krize. Krok už není lehký, kopce stojí více sil, ale pořád běžím. Dosud jsem nemusel ani jednou přejít do chůze.

Odhaduji, kde je tak asi maratonská meta a tipuju, že klasický maraton mám v tuto chvíli za něco málo pod čtyři hodiny. Mozek je připraven na padesátku, takže touto maratonskou metou probíhám bez jakýchkoli emocí a stále se blížím cíli.

"A sakra," bleskne mi hlavou, když najednou cítím velký tlako-tah v pravém nártu. Pocit, jako by bota byla příliš utažená a nárt najednou odumřel. Bolí to čím dál víc, už uvažuju, že zastavím a povolím tkaničky. Ještě zkouším různě kroutit chodidlem, došlapovat jinak ... a stejně jako u malíčku: rychle přišlo, rychle přešlo. Uleví se mi, další krize zažehnána.

Kontrola ani nevím kde. "To je dobrý", říkám jednomu pořadateli, "ty nás tady cpeš čokoládou, banánama, hrozinkama a jinýma sladkostma, a sám si dáváš uzené." "Chceš taky?" nabízí mi. "Raději snad ani ne. Sladké mám vyzkoušené, ale co by se mnou udělalo teď to uzené, to fakt netuším. Díky."

Z Kytína nepříjemné stoupání. Šplháme ho ve třech s Němkou a Němcem. Pak po předešlém avizování oni přecházejí do chůze a já silou vůle stále běžím a trochu se jim vzdaluji. Poslední kontrola, ani se nezdržuju, vodu ještě mám u sebe, tak rychle zhltnu jeden ionťák, dvě tři sušenky a prudký seběh dolů do Mníšku. Zase to pouším krajem cesty, co to dá. Prudký seběh se mění v mírný a zatraceně dlouhý. Pata zlobí víc. "Raději aby byl kopeček, to bych nemusel po té patě tolik běžet," přeju si. A kopeček přichází. Závěrečný a po horkém asfaltu, asi kilometr stoupání do cíle. Běžím, co to dá, ale ono to moc nedá, i když je tep na maximu. Ještě se mi podaří někoho předběhnout. Pak podchodem ke školnímu hřišti. Tady sedí pořadatelé a posílají mě prudce doprava. Vlevo je již cílový stadion. Jenže asi 30 metrů přede mnou někdo běží rovně, tak zblbe pádím za ním. Pak mi to ale nějak nedá, obracím se na pořadatele a ti mi naznačují, že se mám vrátit a uhnout na stadion.

"Celou trasu perfektní značení, jen tady chybí šipka do cíle," říkám si v duchu naštvaně. Asi pořadatele ani nenapadlo, že by se chtěl cíli někdo vyhnout. Jenže když někdo běží před váma rovně a vaše mysl je otupena po mnoha hodinách běhu, jste schopni udělat jakoukoli blbost. Tak se rychle vrátím, ale předtím ještě stačím zařvat na běžce přede mnou, ať udělá totéž, a běžím do cíle. Záběžka způsobila, že jednoho jsem předběhl, ale druhý běžící za mnou předběhl mě.

Cílové foto chybí. Tak aspoň pocílové.

Cíl! Čas se pro mě zastavuje na 4:41:15. Potřes rukou od pořadatelů, k tomu dva koláčky, upomínka na krk, ionťák. Za cvíli po mně dobíhají souběžící Němci. Pak se jen svalím na zem a najednou zjišťuji nepříjemný fakt. Mozek naprogramovaný na 50 km totálně vypnul a teď cítím utahané achilovky a třísla. Ostatní je v pohodě. Ale když si vzpomenu na Mamuta, kde budu muset běžet ještě o 35 km více, polévá mě děs a hrůza. Teď už bych nedal ani krok navíc!

Ve stoje se nejsem schopen zout
a musím si kleknout.

Boty ve stoje nejsem schopen vyzout, musím si k tomu kleknout. Chodidlům se náramně ulevuje. Chvíle oddechování, i když dech je v klidu hned. Spíš náznaky protahování, ale vše je ztuhlé. Pak přesun na oběd, zasloužené piviště, stařeckým rozvážným krokem kilometr na penzion, sprcha a adié.

Zasloužený oběd.

Celkový dojem z trati i výkonu perfektní. Naběhané kilometry se zúročily, ale respekt k plánovanému Mamutu stoupl. Trochu se ho bojím, protože fakt bych teď nedal ani o kilometr víc.

Je neděle, následující den po závodu. Ráno sedám na kolo a jedu 10 km na sraz našeho pravidelného běžeckého proběhnutí. Miloš včera běžel v Pardubicích maraton a je zklamán se svým časem. Vítek si oproti tomu zaběhl včera na své tréninkové pětadvacítce osobák. Všichni za sebou máme relativně perný včerejšek, tak se domlouváme jen na nějakém výklusu. Ale Vítek z toho udělá dvanáctikilometrový okruh a že si přidáme i kopce. "Bude to tak osmnáct, to dáme," říká. "Tak jo, ale fakt pomalu," žadoním. Miloš říká, že uvidí.

Když se blížíme ke kopcovité nástavbě, domlouváme se s Milošem, že už to vezmeme rovnou do cíle. Takže jen dvanáct. Vítek to zkracuje taky, ale přesto si ještě další tři kilometry přidá.

I přes včerejších 50 se neběželo špatně. Ale nohy jsou těžké a třísla táhnou. Tak ještě deset domů na kole. Trochu se to vyklepe.

"Tak ahoj a nezapomeň na nedělní Krušovický soudek," loučí se Miloš. "Ale nebudeme závodit, že ne? Dáme to jen jako příjemný dvacetikilometrový cross," ujišťuji se.

A co říct na závěr? Čtvrtý maraton ve čtvrtém týdnu už nebude. Jen další trénování, abych dal i toho Mamuta.
P.S. Výsledková statistika (http://www.credo-elektro.com/2011.html): Ve své kategorii "muži 50-59" jsem skončil přesně v polovině - desátý z dvaceti.  Celkově 47. ze 105, takže zase zhruba polovina. A rovněž mi to natřely dvě ženy.