Otužilci ovládli bednu

V sobotu ráno přemítám, co na sebe. Venku jsou dva stupně, mlha. Mě čeká něco přes deset kilometrů na kole na start dnešního 5. ročníku Běhu bez hodinek. Takového trochu jiného závodu, kdy nevítězí nejrychlejší, ale ten, kdo nejlépe odhadne svůj dosažený čas. Všichni odevzdají svá časoměrná zařízení do úschovy k pořadatelům a vyrazí na cca 8 km cross pražskou Šárkou.

Takže co na sebe a do čeho se pak převléct? Jestli slunce mlhu prorazí, bude teplo. Jestli ne, nebude. Nakonec to nějak vyřeším, do batohu pár věcí běhacích, termosku a "dopedel!" (zkrácenina cyklistického povelu "do pedálů a do sedel"). Na start dojíždím tak akorát, abych se stihl zaprezentovat, převléknout a prohodit pár slov se spoluběžci Bonbony i jinými. Ještě krátký proslov předsedy o pravidlech a START.

Loni jsem si předepsal, že trať zaběhnu za 43:14, jestli se nepletu. Přešvihl jsem to o 23 sekund a bral bank. Zde musím podotkout, že tento závod svými finančími odměnami překonává některé mnohem profesionálnější. Ze 30 Kč startovného jde do banku dvacka a vítěz bere vše.  Loni jsem se sice o první místo dělil s vránou Sárou, ale té Evžen odhadl její čas horší, než já ten svůj. Takže i když jsme se oba netrefili o 23 sekund, já byl rychlejší. A to dle pravidel rozhodlo. Letos se mi nějak běžet nechce, lépe řečeno chce se mi jen volně klusat, takže si nechávám zapsat 50 minut. Hned si ale říkám, jestli nebudu muset jít občas krokem, abych se do toho trefil. Jsem zvědav, jak to letos odhadnu a jak hluboko se propadnu startovním polem čítajícím 55 běžkyň a běžců.

Slunce nízkou oblačnost netrhá, ale na chlad není pří běhu pomyšlení. Někdo volně-povídavým, někdo rychle-dýchavičným tempem ukrajuje oněch 8200 m rozdělených do dvou stejných kol. Nahoru a dolů a pořád dokola. Po prvním kole mám pocit, že by to chtělo trochu zpomalit. Odskočím si vyprázdnit se a kopečky chodím krokem. Jsem někde v zadní části pole, i když zdaleka ne na konci. Každý si nasadil to svoje tempo na odhadnutý čas. Blíží se cíl a já nevím, jestli mám přidat nebo zvolnit. Raději to neřeším a dobíhám stejným tempem. Koukám časoměřičům přes rameno a s údivem zjišťuji, že dosažený čas je 55:12. Kdybych se držel pravidla, že do cíle se má finišovat, mohl jsem se umístit líp. 

Výrazné zlepšení oproti loňsku, ve které jsem vůbec nevěřil. Třeba to bude na bednu aspoň v rámci přeboru Bonbonu, který se při tomto závodu vyhlašuje nezávisle na celkových výsledcích. Rychle trochu čaje, ochutit jej pravou bonboňáckou šnekovicí (= hruškovice), dát si sladký sponzorovaný crossaint i hruškovici jen tak.

"Běžkyně i běžci, prosím o pozornost, vyhlásíme výsledky," dí předseda a již předčítá. Mých 12 vteřin stačilo na třetí místo v absolutním pořadí i třetí místo v poháru Bonbonu. První tři byli Bonboni, ovládli jsme zkrátka námi pořádaný závod. Když si to pak zpětně uvědomuji, tak závod ovládli otužilci. Všichni tři se totiž občas potkáváme v Brániku při noření se do zimní Vltavy.

Ještě každoročně se opakující debata stavěči trati versus závodníci. "Určitě to muselo být delší, znám své tempo a takhle pomalu jsem nikdy neběžel," tvrdí mnozí, kteří zůstali za svými odhadnutými časy. "Ale my to měřili nezávisle třemi GPSkami, čemu jinému bys měl při stavění trati věřit?" oponují traťostavěči. "No jo, ale přeci ..."

Ještě se dovídám, že kolega Bonbon, který se v těchto dnech snažil dobýt Everest, se již vrací domu bez dosažení cíle. Skončili prý kousek pod vrcholem. Ale vrací se ve zdraví.

"Tak zítra v deset u mekáče", loučím se se Šolimem. "Naběhnem zase na pravidelné nedělní výběhy!"

No neseřadili se hezky vedle sebe?

Otužilci ovládli bednu. Petr Novák se netrefil o 5 sekund, Václav Pátek o 10 a já o 12. Velikost hruškovice je nepřímo úměrná rozdílu.

Sardinské cyklování

Jako každý vnitrozemec, který osm měsíců v roce čeká, až sluníčko konečně prohřeje vzduch a bude se dát běhat jen v tílku a trenýrkách, preferuji spíš počasí teplejší než chladnější. Ne horko, ale teplo. Proto mě trochu namíchlo, že jsem na Sardínii za teplem vyrazil zrovna v době, kdy konec září předváděl to, co prázdninové měsíce nedokázaly. Prostě za teplem z tepla.

Majitel byl bohužel v nedohlednu. Rád bych viděl i jeho outfit.

Deset dnů relaxačního cyklování s poleháváním na ztracených i "průmyslých" plážích a koupáním v průzračné vodě splnilo přesně svůj účel - dát tělu voraz, aby zase začalo bláznit a polykat kilometry.

Sardinie je přece jen trochu jiný svět. Zlaté české vlhko. Tam jen sucho a sucho, vypálené lesy či jak se tam tomu vlastně říká a nekonečné množství zlotřilých keřů a květin, které tak rády zanechávají své ostny v kolách cizinců (protože místních tam moc na kole nejezdí, proč by to taky dělali?). Náš rekordman dokázal za jeden den dvakrát přezout novou duši a pak ještě dvakrát lepit, protože čtyři náhradní duše hned tak někdo nevozí. 

Sardinie je jiná i v mentalitě lidí. Nejvýrazněji se to pozná na příkopech kolem cest. Netvrdím, že Česko je země čistotná, ale ten neskutečný a všudypřítomný bordel kolem sardinských cest, to se hned tak nevidí. Velkých měst tam člověk moc nepotká, většinou jen městečka a vesničky se svým svérazným duchem, kde se před polednem všichni zavřou a tráví pár hodin siesty. Takové San Salvatore, to je úplně jiný svět.

San Salvatore

 

V září je tady poměrně sucho. Ale vedra už pominula a příjemných 27 v kombinaci s přímořským větříkem je pro cyklistu ideál. Navíc v téhle roční době jsou na stromech fíky, na polích se válejí po sklizni zapomenuté a naprosto vynikající melouny. Jen ty opuncie! Kdosi mi poradil, že se dají jíst a chutnají skvěle. No, skvěle ... špatné nejsou, ale příště si je raději nechám naservírovat odborníkem. Pak se vyhnu situaci, kdy ty mrňavoučké pichlavé potvory ve tvaru rybářského háčku cítiš na jazyku i na rtech ještě pár dní.

Zajímalo by mě, co asi žerou sardinské krávy a ovce. Všude jich je dost, ale zásadně se vyskytují buď na silnici lemované jen pichlavou makií nebo kamenitých svazích s něčím, co vzdáleně připomíná trávu a navíc v hustotě jeden trs na jeden ar. Pravda je, že tak vychrtlá zvířata se na šťavnatých evropských pastviskách nevyskytují.

Ale hlavně, že jsme ve zdraví doma. Jednou nás cesta jasně vyznačená na mapě dovedla přímo do věznice. Naštěstí pochopili, že nejedeme nikoho osvobodit, ale naneštěstí nepochopili, že tudy prostě projet musíme. Takže nás čekala dvacetikilometrová objížďka. Průjezd makií jsme prostě odmítli.

No nic, vzpomínky zasunout do hloubi paměti a hurá do osmi čekacích měsíců vyplněných hltáním kilometrů.