Sardinské cyklování

Jako každý vnitrozemec, který osm měsíců v roce čeká, až sluníčko konečně prohřeje vzduch a bude se dát běhat jen v tílku a trenýrkách, preferuji spíš počasí teplejší než chladnější. Ne horko, ale teplo. Proto mě trochu namíchlo, že jsem na Sardínii za teplem vyrazil zrovna v době, kdy konec září předváděl to, co prázdninové měsíce nedokázaly. Prostě za teplem z tepla.

Majitel byl bohužel v nedohlednu. Rád bych viděl i jeho outfit.

Deset dnů relaxačního cyklování s poleháváním na ztracených i "průmyslých" plážích a koupáním v průzračné vodě splnilo přesně svůj účel - dát tělu voraz, aby zase začalo bláznit a polykat kilometry.

Sardinie je přece jen trochu jiný svět. Zlaté české vlhko. Tam jen sucho a sucho, vypálené lesy či jak se tam tomu vlastně říká a nekonečné množství zlotřilých keřů a květin, které tak rády zanechávají své ostny v kolách cizinců (protože místních tam moc na kole nejezdí, proč by to taky dělali?). Náš rekordman dokázal za jeden den dvakrát přezout novou duši a pak ještě dvakrát lepit, protože čtyři náhradní duše hned tak někdo nevozí. 

Sardinie je jiná i v mentalitě lidí. Nejvýrazněji se to pozná na příkopech kolem cest. Netvrdím, že Česko je země čistotná, ale ten neskutečný a všudypřítomný bordel kolem sardinských cest, to se hned tak nevidí. Velkých měst tam člověk moc nepotká, většinou jen městečka a vesničky se svým svérazným duchem, kde se před polednem všichni zavřou a tráví pár hodin siesty. Takové San Salvatore, to je úplně jiný svět.

San Salvatore

 

V září je tady poměrně sucho. Ale vedra už pominula a příjemných 27 v kombinaci s přímořským větříkem je pro cyklistu ideál. Navíc v téhle roční době jsou na stromech fíky, na polích se válejí po sklizni zapomenuté a naprosto vynikající melouny. Jen ty opuncie! Kdosi mi poradil, že se dají jíst a chutnají skvěle. No, skvěle ... špatné nejsou, ale příště si je raději nechám naservírovat odborníkem. Pak se vyhnu situaci, kdy ty mrňavoučké pichlavé potvory ve tvaru rybářského háčku cítiš na jazyku i na rtech ještě pár dní.

Zajímalo by mě, co asi žerou sardinské krávy a ovce. Všude jich je dost, ale zásadně se vyskytují buď na silnici lemované jen pichlavou makií nebo kamenitých svazích s něčím, co vzdáleně připomíná trávu a navíc v hustotě jeden trs na jeden ar. Pravda je, že tak vychrtlá zvířata se na šťavnatých evropských pastviskách nevyskytují.

Ale hlavně, že jsme ve zdraví doma. Jednou nás cesta jasně vyznačená na mapě dovedla přímo do věznice. Naštěstí pochopili, že nejedeme nikoho osvobodit, ale naneštěstí nepochopili, že tudy prostě projet musíme. Takže nás čekala dvacetikilometrová objížďka. Průjezd makií jsme prostě odmítli.

No nic, vzpomínky zasunout do hloubi paměti a hurá do osmi čekacích měsíců vyplněných hltáním kilometrů.