Po roce do Novohradek

Přiznávám, nechtěl jsem psát dříve, než to budu mít za sebou. Ať už s Mamutem uloveným či prchlým v dáli.

Až do konce března letošní příprava probíhala dobře, pak se zvrtla a již se nedovrtla zpět na ideální úroveň. Loni bylo dobře, že jsem netušil, do čeho jdu a nepřipouštěl si, že mamuta neulovím. Letos vím, do čeho jdu, jak na to jsem .... a mamutovy šance přežít letošní rok jsou vyrovnané. Moje výhoda? Mozek mám asi menší, než on, ale vůle a sebezapření v něm je snad více.

Dopoledne jsem zasedl k PC a mapám a jal se studovat trať, abych přípravil podklady pro doprovodný tým, kde bychom se mohli případně setkat. A jak koukám do různých zdrojů a procházím trať sem a tam, tak vlastně o nic nejde. Necelých 20 km kolečko ze Stropnice do Stropnice na začátek a zbývá už jen loňská trasa. Nějaký ten kopeček kolem Dobré Vody a občerstovačka na 30 km. Pak ještě kousek a mám za sebou maraton. Vida, jak snadno jsem to proběhl (a krize nikde). Cestu do Pohoří si pamatuju z loňska, ta byla nekonečná. No co, nějak ji protrpím. Půlka! To už dám. Oproti loňsku se nestáčím doleva zpět rakouskou stranou, ale doprava a po dalších deseti přichází těžká chvíle. Snad donutím nohy zamířit na 13km okruh na jihozápad a ne se vydat na sever. Až se tady objevím znova, bude to ejchuchu a do cíle necelých 30. Jen ty nohy, ty budou naříkat. Pohorská Ves - 85, Benešov - 91 ..... Stropnice nadohled. A do limitu ještě nějaká minuta chybí! Kéž se dočkám těch endorfinů, které se tady rozletí po celém těle.

Porušil jsem své vnitřní předsevzetí, že napíšu až po. Ale ta jednoduchost, s jakou jsem tu trasu dnes proběhl a nic nebolí, mi vlila zase trochu více víry do duše. A to jsem sdělit musel. Možná ani ne jiným, ale sobě.