Zmařené běhání

Ještě před odjezdem na Ženevský autosalon a následně na dva dny do Chamonix jsem už nosil v hlavě, o čem bude můj příští článek. No přece o tom, jak jsem strávil víkend v Chamonix a hlavně, jak se tam běhá. Tak jsem hezky zabalil běhací výbavu (pro jistou letní i zimní) a vyrazil.

Ženeva, to bylo pravé jaro s letními teplotami a autosalon plný lidí. Stačily dvě hodiny courání mezi auty a musel jsem konstatovat, že nohy jsou uondanější než po dlouhém běhu. Ke konci jsem nebyl schopen ani nastoupit do terénních aut, kam bylo třeba zvednout nohu trochu výš. Asi k tomu přispělo i 80 km naběhaných za předešlé tři dny a noc strávená v autobuse, ale určitě to všichni znáte - courat po městě či výstavách je vždy únavnější než běhat.

Sobota v Chamonix byla ve znamení výletu na Aiquile du Midi a vytvoření osobního výškového rekordu, bohužel v mastňáckém stylu - ne po vlastních, ale lanovkou. Myslel jsem si, že jsem celkem trénovaný, ale po vyjití 10 schodů ve 3800 metrech nad mořem jsem se cítil jak spráskaný pes, který nemůže popadnout dech. Prostě to rychlé překonání skoro třech tisíc výškových metrů bylo poznat.
Nohy stále odmítají dostat se do kondice, tak se rozhoduju dát jim ještě volno. Ale zítra určitě poběžím!

Jenže zítra musím absolvovat 3 km pěšky s batohem plným bot a najednou se ozval kotník. Už při úterní čtyřicítce trochu pobolíval a následující dny se občas ozval, ale teď zlobí moc. Poslouchej své tělo, říkám si. Místo běhu tedy sauna a pohyb jen kolem hotelu. Mrzí mě to, příležitost proběhnout se pro mne atraktivními místy je pryč. Tak se aspoň utěšuju, že si tělo užilo třídenního relaxu a že mu to určitě prospěje. I když z plánovaných 113 km zbylo tento týden jen 80.

Zvláštní čumák ...

Výškový osobák

Z hotelu jsme koukali rovnou na Mont Blanc.

Něco neběhacího

Včerra jsem koukl na facebook a našel tam zprávičku od Trailpointu, že v sobotu bude mimořádný ŠUTR. Tentokrát MasoŠutr. Asi od masopust, protože v cíli prý na každého bude čekat sekaná. No, proč to nezkusit, když to mám skoro za rohem. Stejně bych šel běhat, takhle na to aspoň nebudu sám.

To jen na úvod, aby ten příspěvek aspoň trochu odpovídal názvu mého blogu. Nyní to neběhací, o co jsem se chtěl podělit. Kamarád Josef publikoval na fcb hezkou hlášku. Cituji:

"Ve zprávách říkali, že by každý, kdo vyrazí na cesty v tomhle počasí, měl mít s sebou řetězy, lopatu, deku, rozmrazovač, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo .... No, vypadal jsem ráno v tramvaji jako blbec ..."

Přiznám se, že už dlouho jsem se tak nezasmál. Začal jsem navíc uvažovat, jestli se to týká i situace, že vyrazím na cesty běhat. Ani nedomýšlet! Co míváte v takové situaci s sebou vy?

A ještě jedna zpráva dnešního dne, tentokrát se týká hromadných mailů. Dostal jsem následující:

Ahoj všichni, kdo máte mobily!!!!
Byl jsem dnes celý den pryč a po návratu domů jsem měl na mobilu 8 nepřijatých hovorů z čísla *420 477 100 111*. Protože to začalo být hodně podezřelé, začal jsem pátrat po telefonním čísle na internetu a narazil jsem na diskusi, kde si lidé stěžují,že jim číslo volá taky pravidelně. Když telefon zvednou, hovor se automaticky přeruší, nicméně ve vyúčtování na konci měsíce mají tzv.dárcovské volání 1 min za 100 Kč. Prosím, toto číslo si někam všichni napište a když se objeví na mobilu,tak *nezvedat*!!!!! Sprostě a drze vás okrade o 100 Kč. Během doby, než jsem napsal tento mail, zvonil ještě dvakrát. PROSÍM POŠLETE TO DALŠIM KAMARÁDŮM A ZNÁMÝM. 

Nedalo mi to a obrátil jsem se na lidi v oboru sběhlé, zda je to vůbec možné. Zde je jejich odpověď:

Na tom čísle jsou čtyři firmy, všechny s pochybným názvem. Nevím, jestli je možné, aby se něco takového dělo, každopádně, kdyby se něco takového stalo, operátor by měl uznat oprávněnou reklamaci, protože to pro tebe není odchozí volání. Když chceš mít jistotu, tak to neber.

A poučení? Žádné mě nenapadá. Snad jen "Když chceš mít jistotu, běhej!"

Mrzne. Vyběhnu?

Běhat či neběhat v těchto mrazivých dnech, toť otázka, na kterou odpovídají renomovaní doktoři i populátoři běhu a vždy přitom trochu vztyčí prst. Přátelé, co si budeme my běžci povídat. Důvod, proč nejít běhat, jsem schopen si vycucat z prstu za jakéhokoli počasí. Ať už je mínus dvacet, plus třicet, déšť, vichřice či fujavice. A kdo je zkušený běžec, najde si důvod k neběhání i za ideálního běžeckého počasí. Co se tím snažím říct? "Vše je v náší hlavě. Přečti si rady moudrých, ale ignoruj je a řiď se svými pocity!"

U mě to funguje tak, že kouknu na teploměr a oblohu a zjistím, že dnes mě tam nikdo nedostane ani za pytel sušených Jánošíků, jak říkává bratranec. Jenže za chvíli už to se mnou šije, někde zpoza rohu vykoukne trenýrkový plán, jak pro změnu říkává 12HD, a už mám na sobě proti své vůli část běžeckého. Teď už není cesty zpátky a za chvíli se nohy boří ve sněhu a do plic se žene mrazivý vzduch. V těchto chvílích se ukazuje, jak příjemné a zdravé je běhat jako lama. To člověk běží tak pomalu, že to udýchá nosem, který jak známo vzduch ohřívá a do plic tak nepřichází mrazák, ale jen chlaďák. Prý. Je třeba tomu věřit a bacily tě nenapadnou. Takže žádná fitka a hurá do mrazu. A za ušetřené stovky se příhlaste třeba na Silvu.

Nicméně nějaké stinné stránky ten mráz taky má, vím to z vlastní zkušenosti. V mrazu jsou totiž i kameny na běžeckých stezkách tvrdší než v létě, kdy jsou rozehřáté teplem. A když se střetne minus dvacetistupňový tvrdý kámen s plus třicetišestistupňovým měkkým palcem, výsledek je jasný. Palec prohraje a zmodrá tak, že mu vadí i pouhý dotek ponožky. A teď Shakespeare raď. BE (hat) OR NOT TO BE (hat)? "A" je správně.

PS: Pokud si někdy nalomíte žebro, vězte, že za deset dní se s tím již opatrně běhat dá. A za tři týdny naplno.

Na pověry přece nevěřím ...

... nebo si je spíš nepřipouštím a padesát let jsem na ně netrpěl. Jenže dneska si osud při vybírání obětí vzpomněl i na mě.

Ráno si tradičně měřím tepovku a ta je o deset nad normálem. "Kruci, že bych to včera tak přehnal?" 

Ani si toho nejsem vědom. No, dnes mám stejně volno, pátek třináctého a já jedu na pohřeb kamarádovi. Na běhání dnes čas nezbude. Nebo že by mi tělo chtělo říct, zůstaň celý den v posteli, nikam nelez, nic dobrého tě nečeká?

Vstávat a vzhůru na nádraží. Kopeček před domem trochu klouže, tak raději opatrně. Nejdřív autobus, pak tramvaj a pak .... den skončil. Na mokrých schodech tramvaje ztrácím balanc a prásk, rána do lokte následována ránou do sedacího svalu a ihned na to úder do zad, který vyrazil dech a zatměl před očima. S nadávkami se podvědomě rychle zvedám, aby mě řidič nepřehlídl, nezavřel a neodvezl na další zastávku. Chvilku trvá, než jsem schopný se úplně postavit a dalších pět minut vypadám jak opilý bezdomovec bezvládně se klátící na ulici. Záda neuvěřitelně bolí, šok vyvolává pocity závratí a bolest břicha. Vše kolem je rozmazané a malý mozeček se ne a ne zkoordinovat se zemskou gravitací.

Po prvotním šoku, kdy už jsem schopen se potácet rovně, byť s bolestivou grimasou v obličeji, se derou na mysl praktické záležitosti. "No s tímhle nemůžu cestovat hodinu vlakem a pak trávit čas na pietním aktu." Je mi líto, ale nohy automaticky směřují zpět na zastávku a po půlhodině jsem zase doma. Hezky to přišlo k sobě a žebra o sobě dávají vědět.. Jestli to bude probíhat jako tenkrát, když mi pod kolo vběhl pes, tak mě čeká týden spaní v křesle a minimálně tři týdny bez sportu. Jako na potvoru zrovna dva dny poté, co jsem se přihlásil na Silvu a zkonstatoval, že to chce trochu v tréninku přidat, abych těch 103 dal.

Děj se vůle boží, červen je snad ještě daleko. Snad se vám dnes pátek moc nečernil.

TŘI DNY POTÉ
...  jsem přece jen skončil u doktora.

"Tak na tu bolest máte nárok. Ale je to dobrý, to nalomené žebro vám žádné vnitřní orgány neohrožuje. Spát v polosedě, mazat, klid a za šest týdnů jste zase v pořádku."
"Pane doktore, jsem vášnivý, i když jen rekreační, běžec. Nešlo by to nějak urychlit?"
Jeho úsměv ve tváři mluvil sám za sebe: Ti blázniví sportovci, co si jen myslí? Že se kvůli nim postaví příroda na hlavu a že do dvou dnů se ze všeho vyléčí?
"Však uvidíte sám, ona vás bolest nenechá," odpoví diplomaticky. Asi má pravdu. A kilometráž půjde pěkně do háje.

Předvánoční ŠUTR

″A vzorky cukroví s sebou,″ objevilo se v komentářích k Michalově pozvánce na předvánoční ŠUTR. Že nakonec budu jediný, kdo ho přinese, mě tedy nenapadlo. No nic, ty tři kilometry z domů na start s krabičkou cukroví v jedné ruce a petkou s ionťákem v druhé se daly přežít.

Jinak proběhnutí to bylo víc než příjemné. Matně vzpomínám, jestli jsme někdy běželi kousek po rovince. Asi ano, ale pro všechna ta nahoru a dolů těch pár rovinatých metrů zůstalo zapomenuto.

Jak Michal sliboval, protáhl nás zákoutími Šárky, kam člověka běžně nohy nezanesou. Nějakých 16 km i se zastávkami trvalo 2 hod 10 min. I počasí ukázalo svou vlídnou předvánoční tvář – při startu pár vloček, trochu vítr, později jasno. Sice chladno, ale takové teplé chladno. Oproti předešlému dni prostě pohoda.

Ten předešlý den, to zase byla jednou zkouška vůle. Obléknu se, že vyrazím oběhnout oblíbenou trasu, kouknu z okna a ono ejhle prší. A teď to začalo. Hledání výmluv. Ještě musím udělat tohle, ještě tamhleto …. půl hodiny odkládám vyběhnutí. Podotýkám, že plně oblečen. A když umývám hrnek a talíř od snídaně, připadám si v čepici jako idiot. Asi to znáte všichni.

Pak přijde ta chvíle, kdy je třeba se rozhodnout.

″Přece nebudeš hodinu a půl moknout, svlíkni se a počkej, až to přestane.″

″Dneska to nepřestane, nehledej výmluvy a běž!″

Béčko vítězí. Přesně v duchu pravidla při odpovídání na otázky typu a, b, c. Kdysi jsem absolvoval půlroční stáž v Americe a první hodina patřila vyplňování testů. Co dělat, když neznám odpověď a jak najít tu pravděpodobně správnou. A poslední pravidlo znělo: Nevíš, dej B. Od těch dob jsem se mnohokrát přesvědčil, že to kupodivu funguje.

Tak tedy B. Jdu běhat. První poryv větru a sprcha hned za domovními dveřmi mě málem zažene zpět, ale stačí přežít 500 větrných a deštivých metrů loukou a schovat se do lesa …. a najednou klid. Vítr jen v korunách stromů, déšť, to jsou jen mírné kapky propadnuvší korunami, dech se ustálil a vše je paráda. Po kolikáté se znovu a znovu přesvědčuji, že nejhorší je vyrazit, pak už je to paráda. A stejně vím, že brzo zase budu bojovat sám se sebou, zda jít či ne.

Tak ať i ty vaše boje dopadají dobře.

Křest pod Mumlavským vodopádem

Pardubičtí otužilci mají hezkou tradici - každý rok vyrážejí do Krkonoš k Mumlavskému vodopádu, kde křtí nové členy a překřtívají ty zasloužilé, tak zvané starožitnosti. Letos jsme křtili již potřicáté a takhle to viděl fotoaparát.

V Pardubicích ráno po sněhu ani památky, ale v Krkonoších již zimní idylka.

Někteří vstávali špatnou nohou. Pak museli vzít zavděk dvěma pravými botami případně jednou vlastní a jednou manželčinou. Na prožitku z ledové vody se to prý ale nijak neprojevilo.

Křest je třeba důstojně  oslavit, takže v duchu známé písně "vstup jedna lampa". Jen když teď koukám zpětně na tento obrázek tak nevím, jestli jsme místo šampusu nepili pivo (viz text v horní části).

Dozor nad důstojnou konzumací byl svěřen sklepmistrovi.

Vzhůru do plavek a pak do vody. Eskymo patřilo k předchlazení organizmu.

Mimochodem ten nejmenší uprostřed brečel, že nemůže jít taky. Rodiče mu slíbili, že za rok mu už plavky vezmou.

Proslov předsedy před přesunem z tepla srubu U Lišáka, který nám jako každý rok poskytl zázemí, do chladných vod Mumlavy.

Cestou k vodopádu se na nás nabalili náhodně procházející turisti, kteří nevěřili svým očím.

Tady již přicházíme na místo činu.

Nejdříve je třeba vydenzifikovat křtitelnici, která rok zahálela. Šampaňské je velice vhodný dezinfekční prostředek.

První křtěnec. Nejdříve si musel přinést v kýblu vodu z řeky, kterou byl následně pokřtěn z křtitelnice. Držen dvěma pochopy, zatímco třetí mu vhazuje za plavky hroudy sněhu.

Pak mohl konečně vstoupit do chladivých vod a projevit nefalšovanou radost.

A další si odbývá svůj křest ....

... i radost.

Pak už můžeme do vody všichni. Tam to šlo, protože po namrzlých kamenech jsme tam byli rychleji, než jsme chtěli. Mimochodem, voda měla -1 stupeň.

Bez lana se dostli ven jen jedinci, kteří mají na botách přísavky. Ostatní museli vzít za vděk lanem.

Rychle zpátky do srubu a něco na zahřátí.

Např. grog hřeje ruce, vnitřnosti i duši.

Guláš mají U Lišáka vynikající. Jenom naštve, když organismus malého dítěte neudrží obsah útrob na svém místě a ten skončí ve zmíněném guláši.

Následná kulturně-společenská zábava celou povedenou akci zakončila a po krátkém úplňkovém večerním přesunu k autobusu byl 30. křest pod Mumlavským vodopádem prohlášen za ukončený a řidiči byl vydán pokyn k přesunu do Pardubic.

Náhodná procházka

K napsání tohoto zamyšlení s nic neříkajícím názvem mě inspiroval příspěvek Běžícího Stínu (http://kamazmenohydonesou.blogspot.com/2011/12/tluste-zadky-v-pousti-se-mnou-beze-mne.html). Popisuje závod, který se běží, cituji: ... "ve smeru automaticky pracky, (washing machine cycle) tedy jednou po smeru hodinek, pak proti, pak zase po smeru, pak zase proti, diky cemuz neustale potkavate vsechny ostatni ucastniky a muzete se seznamovat, ci kontrolovat konkurenci." Geniální myšlenka. A mě hned napadá, jak by asi vypadal tzv. Brownův závod. Jen si to představte:

Brownův pohyb je náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu. Tato podmínka by se při závodě dala splnit například tak, že závod bude uskutečněn jen v případě deštivého počasí nebo zimní inverze, kdy je ovzduší plné plynů.

Brownův pohyb je limitou náhodné procházky. Náhodná procházka je v matematice a fyzice užívaná formalizace intuitivní myšlenky provádění náhodných kroků. Každý další krok, obvykle stejné délky, je učiněn náhodným směrem. Někdy je také nazývána chůzí opilce. Jak by se to dalo aplikovat na náš závod? Co takhle třeba běžet na omezeném prostoru - na louce, v lese .... Prostor by nesměl být moc velký, řekl bych přiměřeně počtu účastníků, a byl by vyznačen mlíkařskou páskou. Vhodná by byla třeba pastvina pro krávy, kde by se dalo ušetřit za mlíko - elektrický ohradník by jeho funkci bohatě zastal.

Při Brownově pohybu se molekuly neustále srážejí, přičemž směr a síla těchto srážek jsou náhodné, díky čemuž je i okamžitá poloha částice náhodná. Rychlost Brownova pohybu je úměrná teplotě prostředí. Znovu zpět k našemu závodu: Pokud by chtěl pořadatel dosáhnout rekordních výsledků, musel by v našich podmínkách pořádat závod v tropických slunečných dnech. Pro hobíky bych volil spíš vlídné jaro a pro semtamběžce a semtampobíhače zimní období, kdy by rychlost všech bez ohledu na výkonnost byla poměrně nízká a slabší jedinci by tak nebyli handicapováni vůči natrénovaným borcům.

Principem Brownova pohybu je srážení se částic. To znamená, že jednotliví běžci do sebe neustále narážejí a v duchu Běžícího Stínu mají tak příležitost k seznamování se a vedení společenské konverzace. (Některé městské maratony již pomalu princip Brownova závodu začínají aplikovat, hlavně po startu.) Vskutku závod vhodný pro běžeckou komunitu, která je zaměřena spíše samotářsky. A tím srážením se se dostávám k poslednímu důležitému bodu - jak by se měřil čas a stanovovalo pořadí. Aby bylo možno prohlásit závod za Brownův závod, bylo by to trochu technicky náročnější. Účastníkům by se neměřil čas, ale počet srážek. Každý účastník by musel být vybaven čítačem srážek. Při běžném závodu se při konstantní délce trati počítá čas, který je veličinou proměnou podle kondice zúčastněných jedinců. Zde by se při konstatní ploše a konstatním čase pro všechny účastníky počítal počet srážek, který by se tak stal veličinou proměnou podle kondice jedinců.

Napadá vás ještě další vylepšení? A nechtěl by se organizace někdo ujmout? Rád se zúčastním.