neděle 3. června 2012

Třešnička na dortu nebyla

Osmdesátý třetí km. Sedám do auta a odjíždím do Stropnice už jen odevzdat čip. Moje nohy ztratily sílu mě unést.

Na Silvu odjíždím v pátek odpoledne v náladě těšící se. Statistika říká, že letošní příprava byla podstatně slabší než loni. I výsledek na Brdské napovídal, že to letos moc nejde. Ale v duchu jsem věřil, že se do limitu vejdu a že by to mohlo vyjít, že hlava mě tam dožene.

Po večerním semináři ještě 20 km do bohem zapomenutého lesa kousek od Pohoří ke známým na chalupu a před půlnocí konečně na kutě. Ráno o půl páté budíčke a zpět do Stropnice. Potkávám Janu, zdravím se s Honzou, vidím pár známých tváří a běžíme. 

"Něco z tebe stále vypadává," volám na Honzu běžícího přede mnou. "To budou čokolády od Slunéčka," odvětí, ale v tom davu už nemá šanci se zastavit a zvednout je.

Plán je jednoduchý. První dvacku za dvě hodiny a zbývajících 83 musím za dvanáct a půl dát, když jsem je dal loni za devět a půl. Na dvacítce mám šest minut k dobru. "Je to dobrý, plán vychází, nic netáhne, nic nebolí, běží se v pohodě ....," přemítám v duchu. Pak přijde Dobrá Voda, první horský test. Než se dostanu k metě 25 km, trvá to 45 minut. Ale pocitově stále dobré.

"Tak, a teď si dáš pátnáct pětek a zbývající tři kiláky dojdeš," ordinuju si další postup. Na třicátém prvním kilometru se ke mně přidává Jana, která spolu s Petrou, Halkou a Martinem tvoří můj skvělý doprovodný tým. Fandí po trati nejen mě, ale i celému startovnímu poli. Dokonce se prý od některých běžců dočkali výtky "Kde jste celou dobu byli?", když se deset kilometrů neobjevili a nefandili. S Janou běžíme až k Baronovu mostu, odkud se celý tým přesouvá na nedalekou chalupu na oběd, a já pokračuji dál na Pohoří. Chvíli běžím s jinou Janou, kamarádkou z Opavy. Nejen že ji to dobře běhá, ale kromě toho svým během ještě podporuje sportovní klub vozíčkárů (http://www.skvpraha.org/skv/partneri/jana-pro-nas-beha/).

Tohle je přesně ten úsek, co si pamatuju z loňska. Nekonečné stoupání až do Pohoří, ale nádherná náhorní planina a celý kraj k tomu. Nohy už neslouží jako na začátku, běh se stává toporným a v kopcích se střídá s chůzí, ale stále to jde. "Pokud nedojde k totálnímu výpadky nějaké části těla, bude to fajn," říkám si.

Kritické místo - větvení 90/103. Koukám na hodinky." Když uhnu doprava, bude to v pohodě, když doleva, tak musím udělat každou pětku za 45 minut. To půjde!" Později lituji, ale teď doleva.

Jak píše Honza na svém blogu, tak i pro mne byl tohle nejhorší úsek, který sebral svalům rozhodující sílu. Kamenitá cesta ke kontrole sice odsýpala hezky, ale cítím, že ubírá nohám stabilitu. Náběh ke křížové cestě posekanou trávou procházím a opírám se o stehna. Nahoru podél křížů ... už mám skoro strach, že jsem zabloudil, protože značení nikde. Když se opět objeví, je přede mnou prudký seběh dolů, který s obtížemi scházím na klepajících se nohou. Zpět ke kontrole, vodu do láhve a rychle dál k větvení tras. Jo, rychle .... jedna krize za druhou a závěrečný kopec si bere ze svalů víc, než jsem chtěl a v mysli se začíná honit myšlenka, že jsem letos opravdu nenatrénoval a že i prohra může být pro těla výhra do budoucna. Ale hlava velí Pokračuj!

Kontrola, to je vysvobození. Sedám na lavičku (chyba!), dám si pivo a něco málo k jídlu a "jde se dál". Ale cítím, že to nebude snadné, Běh nejde a každý krok je utrpením. Do kopce jdu pomalým krokem a v duchu propočítávám, že musím udržet 6 km/hod, abych se vešel do limitu. Jenže poslední kilometry byly ještě pomalejší. Pak s hrůzou zjišťuji, že nemohu ani z kopce. Pro stehení svaly je každý dopad utrpením a třísla nohu jen pošupují po zemi, místo aby jim dodávaly svižnost. Když opouštím silnici a ponořuji se do lesa na Pohorskou Ves, mozek najednou bez mého vědomí velí Konec! Na metě 80 km zjišťuji, že poslední pětku jsem "běžel" hodinu a čtvrt. A teď nastává ten okamžik, kdy mozek začne generovat rozumové důvody, proč to zabalit. Nemá cenu je popisovat, všichni je znáte.

Do Pohorské Vsi už jen docházím o pokus o běh končí křečemi. Je tady můj doprovod a já na kontrole odevzdávám číslo a čip a sedám do auta, směr chalupa. Ještě předtím mě ale napadá se zeptat, zda bych nedostal tričko, i když jsem nedokončil. Osazenstvo kontroly mě po konzultaci ujišťuje, že ano. Tak si beru číslo i čip zpět a jedem do cíle. Tričko dostávám, dokonce zrovna v této chvíli v probíhající tombole losují i mé číslo a já dostávám běžeckou čepici. Trochu se v duchu stydím, že vyhrávám, i když jsem vzdal. 

Co na závěr? Už jak jsem potupně nasedl do auta, začal jsem litovat, zda by to přece jen nešlo. Že bych třeba došel hluboko po limitu, ale došel. Raději se ujišťuji, že možná ano, ale že by to taky nemuselo pro tělo dobře dopadnout. Víc se mi ale honí hlavou myšlenka, že jsem to měl na větvění tras vzít doprava na devadesátku, Že by mě ten nepříjemný pytel tolik nevyčerpal a že když jsem dal nějakých 83, tak těch devadesát by tam určitě bylo. Přeci jen je hezčí se ve výsledcích objevit na chvostu "Ultra 90" než v kolonce DNF "Ultra 103". Ale zklamán vlastně nejsem. Zopakoval jsem si loňskou trasu, i když s horší pohodou a výsledkem. Bez naběhaných km to zkrátka fakt nejde. Vzhůru do dalších!

10 komentářů:

  1. Jiri, ses dobrej, ja bych asi nedokazal udelat tu odbocku na tech silenych 13:), jeste kdybych vedel, co me ceka:). ale co, odpocines a bude zase fajn, ses neuveritelnej drzak. MSF! Brzo na shledanou.. 12:)

    OdpovědětVymazat
  2. Silnej popis silnyho zazitku. DNF na takovym zavodu prece neni zadna hanba! Prozils 83 km odvahy, radosti, bolesti, utrpeni, sebeprekonavani, zatimco 99% spoluobcanu stravilo vikend konzumnimi nesmysly.

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkny super výkon co by jiní daly za 83 :) Příště si to vynahradíš držim palce.

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za povzbudivá slova. S odstupem dvou dní na to vzdaní koukám jako na správné rozhodnutí. Každý, kdo podniká podobné bláznoviny je trochu exhibicionista - i já. Ale zase je mi samotného líto, kdybych se měl zničit za určitou mez. Svaly se už daly do pořádku, ale loučící se modré nehty citlivé i na oblečení ponožky, natož obutí boty, mě ještě do lesa nechtějí pustit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiri, krasne jsi to napsal, jako Witty.. "loučící se modré nehty citlivé i na oblečení ponožky, natož obutí boty, mě ještě do lesa nechtějí pustit" :) to je primo klenot realisticke poetiky! Diky za nej, prosivam neco podobneho..:) MSF! 12:)

      Vymazat
  5. 83km - to si zaslouží velikou gratulaci. Co na tom že DNF. Někdy je prostě špatný den a tělo ti řekne, že toho má dost. Ono je důležité mít radost i z toho co jsi dokázal - a jak se tady zaznělo 83km je neskutečná porce km. Bude další závod, který dopadne podle tvých představ a ty budeš vědět, že tě Silva jen a jen posílila. Držím pěsti do dalšího běhání na předlouhých tratích :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Zpětně mohu říct, že to vlastně podle představ i bylo. To trápení do kopců a křečové stavy jsou nějak zapomenuty a v paměti zůstal jen příjemný běh krajinou, do jaké se jen tak nedostanu.

      Vymazat
  6. přijď si někdy zaběhat do Opavy, ten jeden běh byl evidentně málo :-))
    a reparát si můžeš udělat třeba na
    http://www.hostynskaosma.cz/race.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě přijdu. A vemem si mamutí trička (i když ten finisher na mých zádech nebude mít takovou váhu jako na tvých) a pak skočíme někam na jedno a všechno to proberem.

      Vymazat
  7. Pro vás, co jste tam byli .... určitě se někde najdete. Fotky od Martina Dvořáka na http://ulrichov.rajce.idnes.cz/Silva_Nortica_Run/. Ale jen do 83. km.

    OdpovědětVymazat