Lhotecká Kaštanka

Otvírám web na behej.com a vyhledávám propozice ke Lhotecké Kaštance.

"Sakra, tam snad běhají čeští černoši, to musí mít úroveň!" říkám si při jejich pročítání. No posuďte sami, (řekl by Jára Cimrman, kdyby popisoval dobré počasí): Délka trati - 15 km. Traťový rekord mužů - 24:31. Traťový rekord žen - 28:27. Co tam proboha se svým tempem 12 km/hod budu dělat já?

Přesto v sobotu ráno sedám k Šolimovi do auta a mrazivým ránem jej naviguji do Lhoty. "Tam to je perfektní," říká mi cestou. "Těch koláčků a buchtiček, to uvidíš," a významě pozvedává oči. Při prezentaci mu dávám za pravdu. Stoly se opravdu těmito pochutinami prohýbají.

Po jejich okouknutí jdem okouknout i venkovní teplotu, která se poměrně rychle díky zářícímu slunci zvedá na přijatelnou hodnotu, a volíme lehkou oděvní variantu. Ještě na patnáct minut hodně lehké rozklusání, odčerpání přebytečných tekutin a start je připraven. Pouštíme pár aut, traktor .... a jsme vypuštěni.

Běží se dvě kola po 7,5 km. Zpočátku do kopce. Stačí sto metrů a jsem téměř na chvostě, vždycky mi trvá, než chytím dech. Tentokrát asi deset minut. Šolim běží kolegyálně se mnou a když mu řeknu, že už ten kyslík, co tady v okolí ukradli, konečně někdo vrátil, pomaličku přidáváme.

Močový měchýř se hlásí o slovo a já koukám po nějakém smrčku vědom si toho, že minimálně minutovou zdržení pak už určitě nedoženu. "Ale přeci nenechám Šolima tak snadno upláchnout!" a tak nutím svěrače nepustit to do kalhot.

Kopec, kopec, kopec. Abych nebyl příliš dramatický, spíš jen stoupání. Pak se to konečně zlomí a zbytek kola je už jen zvlněný, prudkým seběhem zakončený profil. Postupně předbíháme pár běžců před námi, ale držíme si své tempo. Svěrače drží.

"Tamtu bílou slečnu/paní před námi musíme dát", říkám mu někde ve 3/4 prvního kola. Předbíháme další, ale bílá paní před náma si drží své tempo, které je pro nás poměrně solidní. A z kopce ještě nějakou sekundu nabírá.

"Třicet šest třicet šest, chlapci," hlásí časoměřič při průběhu prvního kola. "Něco pod pět minut na kilák," vyměňujeme si poznatky. "To by šlo, ne? V tomhle terénu ..." Svěrače stále drží.

Ve stoupání předbíháme dalšího, ale mezi námi a bílou paní běží ještě jeden. A mezera zůstává. Už ji asi nedáme, ale nešť. Stoupání má výhodu, že tělo se pořádně prohřálo a pravděpodobně obsah močového měchýře odpotilo a ulevilo tak svěračům.

V seběhu to pouštím a nechávám Šolima za sebou. Na rovince ale opět zvolním a on mě dobíhá. Vzájemně nám tempo vyhovuje, přestože se občas vzdálenost mezi námi trochu zvětší. Ke konci zase trochu zrychlím a sbírám asi rozhodující náskok. Sice nezávodíme, ale vzájemná rivalita nám ke konci nedává na výběr a dere se na povrch. Bílá paní nám již zmizela.

"Nezapomeň, že je to předseda klubu a že nechtěl nic za benzín," ozve se najednou cosi uvnitř. "Nech ho doběhnout!" A aniž bych chtěl, nohy tak činí. Leč jeho závěrečné tempo z kopce, pár set metrů před cílem, se najednou prudce zvýší a já nestíhám. Dovlávám do cíle sekundu za ním. Hodina jedenáct padesát čtyři. Ubezpečujeme se, jací jsme borci a vzájemně se špičkujeme, kdo jak koho nechal a kdo kde komu nestačil a proč. Jízlivé kamarádské poznámky končí až nekompromisním povelem k odchodu na občerstvení.

Ta fotka hovoří sama za sebe. Sladké, to já můžu. Spíš bych řekl, že moje tělo nic jiného nevyžaduje. Tady však po pár soustech smutně konstatuji, že žaludek to po patnácti kilometrech nebere a přestože oči by ještě pokračovaly, nejde to. A co je nejsmutnější, v tombole jsme zase nevyhráli. Snad příště.

Pověsti nelhaly.