O vodňanského kapra očima turisty

Přes dvacet let se pohybuji na stupátku spojujícím dvě kolečka. Doma i v cizině projel hodně tras a vystoupal na hodně kopců. Mé první 12" Mibo, na kterém jsem projel i Glossglockner Hochalpenstrasse, dnes slouží synovcovým dětem a mě teď vozí po silnicích GTéčko a v terénu Cross Fixka. Nikdy jsem se ale nezúčastnil žádného koloběžkového podniku. Až nyní, v šedesáti, jsem si řekl, že nadešel čas vyzkoušet, zda jsou na koloběžkových závodech "turisti vítáni". Musím konstatovat, že ve Vodňanech na Vodňanském kaprovi určitě ano.

Na 14. srpen hlásily předpovědi týden předem přijatelných 22 °C. Realita onoho dne byla tropické vedro. Není to ideál, ale v podstatě mi to nevadí.

Ráno ve Vodňanech koukám na závodní stroje a říkám si, jestli se stojánkem na svém GT a ortlibáckou brašnou na řídítkách jsem na správném místě. Ale vlastně mi to je jedno. Stejně jako před léty na běžeckých ultramaratónech jsem si chodil zaběhat a ne vyhrávat, i dnes jsem se přijel hlavně projet. Ale tuším, že stejně jako kdysi mi to nedá a z projížďky se stane v mé hlavě závod se sebou samým. A skutečně se pak na trati pokouším tady tuhle rovinku zrychlit, tenhle kopeček ještě nevzdat a vydupat až nahoru, tenhle sjezd zaujat postoj zdálky připomínající aerodynamický. No prostě zase místy blázním, i když převážně zůstávám věrný svému zažitému tempu.

Startovní pole se rychle trhá. Vím, že nemá cenu své tempo přizpůsobovat někomu jinému. Občas chvíli s někým jedu, ať už na dohled nebo s ním, ale jízda je to vesměs individuální. Navíc nemusím přece vidět, jak se někdo na svém stroji jednou odrazí, zalehne a pak mě míjí a ujíždí, zatímco já kmitám nohama co to dá.

Trasa krásná. Tahle místa neznám a obzvlášť úsek po druhé kontrole nabízí neskutečné horské scenérie. Kopečky příjemné i výživné, a to jak nahoru, tak dolů. Obě občerstvovačky perfektní a do vlastních zásob ani nemusím sáhnout. Takže celá ta má brašna, kterou s sebou vezu, je zbytečná.

Trasa perfektně značená, ale stejně nakonec ve Vodňanech přijíždím do cíle z druhé strany. Už se znám, takže vím, že aspoň jednou zakufrovat k mým výletům nerozlučně patří.

Celou trasu dlouhou 109 km zvládám za 6 hod 22 minut. Myslím, že tak rychle jsem ještě nikdy podobnou vzdálenost nejel.  Prostě mi ta atmosféra nedala, abych nejel rychleji, než jsem chtěl. V cíli nic nebolelo, křeče v žaludku ani v nohách nebyly, takže paráda. Ale cítím, že drobný úžeh možná je.

Pokud máte strach, že na závody vzhledem ke své výkonnosti nepatříte, hoďte ho za hlavu. Nějaký si vyberte a jeďte. O vodňanského kapra vám určitě doporučuju. Miloši, díky za jeho uspořádání.