Račických 100+

Ráno u Vltavy mlha a teploměr slabě nad desítkou, na obrátce v račické veslařské aréně příjemných slunečných 20 stupňů.

Poslední volný den před nástupem do školy testuju novou koloběžku na oblíbené trase Praha - Mělník a dále. Tentokrát to točím v Račicích. Jelo se příjemně a nakonec z toho bylo 123 km. Až na tu mouchu pár set metrů před domovem, která využila mého nádechu pusou a vletěla dovnitř. Ze dvou možných tunelů si vybrala místo zásobovacího ten ventilační. Pár rychlých kucknutí a zase byla venku. Připomněla mi toho potápěče, o kterém psali nedávno na internetu. Prý ho spolkla velryba a pak ho vyplivla. On přežil bez následků. Jestli i moucha, to nevím.

Trasa

Mlhavé ráno u Vltavy.

Slunečné předpoledne u račické veslařské arény.

 Člověk si má dělat radost

Ve sklepě se uvolnilo místo - posunul jsem zahálející elektrokolo sestře. Tak proč volný prostor nezaplnit novou koloběžkou a neudělat si radost.

Po Vodňanském kaprovi jsem si prohlížel na webu závodnější stroje a když to Halka viděla, poznamenala: "Vídím ti na očích, že si pořídíš novou." 

"Ne, ne," já na to. "Jen se koukám." A neuplynulo moc času, a jel jsem do Brandýsa vyzkoušet jejich Kickbike Mark I. Pár kilometrů kolem Labe a bylo rozhodnuto. Druhý den znovu do Brandýsa, tentokrát již pro nový stroj. 

Z Brandýsa do Prahy to není tak daleko, ale když už mám ten nový zázrak, vezmu to oklikou přes Mělník, aby to dalo stovku. Zpočátku kolem Labe mlha, ale nakonec z toho byl horký den.

Pocitově jede nový stroj dobře. Oproti GT, na které jsem najezdil tisíce kilometrů, je váhový rozdíl poznat. Nedokážu říct, že by byl Mark rychlejší, ale zdá se mi, že se tolik nenadřu. Nejvíc mám ten pocit v kopcích. Kdo ví, jestli je to radost z nového stroje nebo skutečnost. Čas ukáže.

V každém případě, endorfíny jsou tady a nový stroj doma.

Trasa

O vodňanského kapra očima turisty

Přes dvacet let se pohybuji na stupátku spojujícím dvě kolečka. Doma i v cizině projel hodně tras a vystoupal na hodně kopců. Mé první 12" Mibo, na kterém jsem projel i Glossglockner Hochalpenstrasse, dnes slouží synovcovým dětem a mě teď vozí po silnicích GTéčko a v terénu Cross Fixka. Nikdy jsem se ale nezúčastnil žádného koloběžkového podniku. Až nyní, v šedesáti, jsem si řekl, že nadešel čas vyzkoušet, zda jsou na koloběžkových závodech "turisti vítáni". Musím konstatovat, že ve Vodňanech na Vodňanském kaprovi určitě ano.

Na 14. srpen hlásily předpovědi týden předem přijatelných 22 °C. Realita onoho dne byla tropické vedro. Není to ideál, ale v podstatě mi to nevadí.

Ráno ve Vodňanech koukám na závodní stroje a říkám si, jestli se stojánkem na svém GT a ortlibáckou brašnou na řídítkách jsem na správném místě. Ale vlastně mi to je jedno. Stejně jako před léty na běžeckých ultramaratónech jsem si chodil zaběhat a ne vyhrávat, i dnes jsem se přijel hlavně projet. Ale tuším, že stejně jako kdysi mi to nedá a z projížďky se stane v mé hlavě závod se sebou samým. A skutečně se pak na trati pokouším tady tuhle rovinku zrychlit, tenhle kopeček ještě nevzdat a vydupat až nahoru, tenhle sjezd zaujat postoj zdálky připomínající aerodynamický. No prostě zase místy blázním, i když převážně zůstávám věrný svému zažitému tempu.

Startovní pole se rychle trhá. Vím, že nemá cenu své tempo přizpůsobovat někomu jinému. Občas chvíli s někým jedu, ať už na dohled nebo s ním, ale jízda je to vesměs individuální. Navíc nemusím přece vidět, jak se někdo na svém stroji jednou odrazí, zalehne a pak mě míjí a ujíždí, zatímco já kmitám nohama co to dá.

Trasa krásná. Tahle místa neznám a obzvlášť úsek po druhé kontrole nabízí neskutečné horské scenérie. Kopečky příjemné i výživné, a to jak nahoru, tak dolů. Obě občerstvovačky perfektní a do vlastních zásob ani nemusím sáhnout. Takže celá ta má brašna, kterou s sebou vezu, je zbytečná.

Trasa perfektně značená, ale stejně nakonec ve Vodňanech přijíždím do cíle z druhé strany. Už se znám, takže vím, že aspoň jednou zakufrovat k mým výletům nerozlučně patří.

Celou trasu dlouhou 109 km zvládám za 6 hod 22 minut. Myslím, že tak rychle jsem ještě nikdy podobnou vzdálenost nejel.  Prostě mi ta atmosféra nedala, abych nejel rychleji, než jsem chtěl. V cíli nic nebolelo, křeče v žaludku ani v nohách nebyly, takže paráda. Ale cítím, že drobný úžeh možná je.

Pokud máte strach, že na závody vzhledem ke své výkonnosti nepatříte, hoďte ho za hlavu. Nějaký si vyberte a jeďte. O vodňanského kapra vám určitě doporučuju. Miloši, díky za jeho uspořádání. 

 Z Roudnice po turistických

Pod Řípem

Terénní koloběžka přímo vyzývá k výletům terénem. Kilometry neubíhají tak rychle, občas je to pěší turistika s koloběžkou, ale vesměs pohoda.

Tentokrát vlakem do Roudnice nad Labem a po modré a červené (část poutní cesty Blaník - Říp) do Kralup nad Vltavou. Odsud podél vody do Libčic, diretisima na úholičskou cestu a z Úholiček polní variantou přes Únětice.

Trochu bloudění na silnici 616 mezi Hleďsebe 1 a 2. Odbočka ze silnice do lesa není nijak označená. Když ji najdu, nedivím se. Asi se žádnému značkaři nechtělo prodírat ostružiním. Trochu otrhán, ale ostružiny byly výborné.

Hamlouf

Celou trasu na jednu láhev vody. Otevřené hospody jsem minul s tím, že se stavím v jedné konkrétní. A ta byla ještě zavřená. Takže trochu žíznivý závěr, ale Bernardova Švestka doma v lednici to jistila.

Trasa

Hamlouf - boží muka

Jeviněveský rozcestník

 Údolím Moravské Sázavy

Mám rád koloběžkové výlety s podporou vlaku. Svým způsobem bez starostí a v pohodě. Někdy se ale nezadaří.

5:40 ráno, Praha Libeň. ''Tahle souprava nemá vagón pro kola, musíte si ho někam dát. Jiná souprava nebyla k dispozici", volá na mě průvodčí, když pobíhám po perónu a hledám svůj vagon pro kolo. 
Uf! Ještě včera večer mi apka Můj vlak řekla nebo jiného a nechala mě vytvořit si pro mě i koloběžku rezervaci. Nu což, život přináší i horší chvíle.

Koloběžka do chodbičky a jede se. Představují si vlakvedoucího, jak běhal v Praze po nádraží a hledal svou soupravu do Brna. Když ji nenašel, vzal asi jinou.

Už dlouho jsem nejel po trati, na které by se neprováděla rekonstrukce. S drobným zpožděním se musí počítat. Trpělivostí je třeba se obrnit i v okamžiku, kdy průvodčí oznamuje poruchu trakčního vedení s nepředvídatelnou délkou zpoždění. "Vlaky v protisměru mají 70 minut, nevím, jak a kdy to projedeme." Nu což, život přináší i horší chvíle.

Dnes sedím ve vlaku do Ústí nad Orlicí. Toulavá kamera mě inspirovala k výletu údolím Moravské Sázavy. Pár kilometrů k tomu přidám a uvidím. Plán je cca 90 km. Z Ústi na Letohrad, Jablonné, Lanškroun, kolem Moravské Sázavy a přes Třebovou a Ústí do Chocně.

Za Brandýsem nad Orlicí vidím známé koupaliště. Tolikrát jsem jel kolem a ještě se neokoupal. Tak dnes. Ale o kus dál zjišťuju, že tudy dnes raději nepojedu. Stavaři si z části této cyklostezky udělali obslužnou komunikaci pro rekonstrukci železnice. Bláto, voda, stavební stroje. Děkuji, ne.

8:05, Ústí, zpoždění jen 50 minut. To jde. Teď už snad vše půjde jako na drátku. Začíná pohodové stoupání po cyklotrase 18 do Letohradu. Tento úsek si mi místy připomíná údolní cyklostezky v Rakousku. Paráda. V Letohradu melounová pauza.

Následuje Jablonné a Výprachtice, už trochu kopcovitější trasa. Místy spoléhám na svou paměť místo na mapu a trochu si zajíždím.

Ve Výprachticích začíná úsek údolím Moravské Sázavy, kvůli kterému tu dnes jsem. Stále mírně z kopce, příjemná asfaltová cesta bez provozu. Příště to budu muset jet v opačném směru. Po cestě dolů se mi nechce stavět u informačních cedulí.

Občerstvení v "kontejnerovém COOPu" v Albrechticích a za chvíli Lanškroun. Odsud už je to nudnější. Možná kvůli horku, možná kvůli charakteru trati. Přes Damníkov a u Třebovic se napojuju na cyklotrasu 24. Následující úsek jsem jel už loni při výletu ze Svitav do Ústí nad Orlicí.

Svou dnešní pouť končím v České Třebové, stopař ukazuje 69 km. Ostravanem zpět do Prahy, zpoždění jen 25 minut.

Trasa

Třešnička na dortu nebyla

Osmdesátý třetí km. Sedám do auta a odjíždím do Stropnice už jen odevzdat čip. Moje nohy ztratily sílu mě unést.

Na Silvu odjíždím v pátek odpoledne v náladě těšící se. Statistika říká, že letošní příprava byla podstatně slabší než loni. I výsledek na Brdské napovídal, že to letos moc nejde. Ale v duchu jsem věřil, že se do limitu vejdu a že by to mohlo vyjít, že hlava mě tam dožene.

Po večerním semináři ještě 20 km do bohem zapomenutého lesa kousek od Pohoří ke známým na chalupu a před půlnocí konečně na kutě. Ráno o půl páté budíčke a zpět do Stropnice. Potkávám Janu, zdravím se s Honzou, vidím pár známých tváří a běžíme. 

"Něco z tebe stále vypadává," volám na Honzu běžícího přede mnou. "To budou čokolády od Slunéčka," odvětí, ale v tom davu už nemá šanci se zastavit a zvednout je.

Plán je jednoduchý. První dvacku za dvě hodiny a zbývajících 83 musím za dvanáct a půl dát, když jsem je dal loni za devět a půl. Na dvacítce mám šest minut k dobru. "Je to dobrý, plán vychází, nic netáhne, nic nebolí, běží se v pohodě ....," přemítám v duchu. Pak přijde Dobrá Voda, první horský test. Než se dostanu k metě 25 km, trvá to 45 minut. Ale pocitově stále dobré.

"Tak, a teď si dáš pátnáct pětek a zbývající tři kiláky dojdeš," ordinuju si další postup. Na třicátém prvním kilometru se ke mně přidává Jana, která spolu s Petrou, Halkou a Martinem tvoří můj skvělý doprovodný tým. Fandí po trati nejen mě, ale i celému startovnímu poli. Dokonce se prý od některých běžců dočkali výtky "Kde jste celou dobu byli?", když se deset kilometrů neobjevili a nefandili. S Janou běžíme až k Baronovu mostu, odkud se celý tým přesouvá na nedalekou chalupu na oběd, a já pokračuji dál na Pohoří. Chvíli běžím s jinou Janou, kamarádkou z Opavy. Nejen že ji to dobře běhá, ale kromě toho svým během ještě podporuje sportovní klub vozíčkárů (http://www.skvpraha.org/skv/partneri/jana-pro-nas-beha/).

Tohle je přesně ten úsek, co si pamatuju z loňska. Nekonečné stoupání až do Pohoří, ale nádherná náhorní planina a celý kraj k tomu. Nohy už neslouží jako na začátku, běh se stává toporným a v kopcích se střídá s chůzí, ale stále to jde. "Pokud nedojde k totálnímu výpadky nějaké části těla, bude to fajn," říkám si.

Kritické místo - větvení 90/103. Koukám na hodinky." Když uhnu doprava, bude to v pohodě, když doleva, tak musím udělat každou pětku za 45 minut. To půjde!" Později lituji, ale teď doleva.

Jak píše Honza na svém blogu, tak i pro mne byl tohle nejhorší úsek, který sebral svalům rozhodující sílu. Kamenitá cesta ke kontrole sice odsýpala hezky, ale cítím, že ubírá nohám stabilitu. Náběh ke křížové cestě posekanou trávou procházím a opírám se o stehna. Nahoru podél křížů ... už mám skoro strach, že jsem zabloudil, protože značení nikde. Když se opět objeví, je přede mnou prudký seběh dolů, který s obtížemi scházím na klepajících se nohou. Zpět ke kontrole, vodu do láhve a rychle dál k větvení tras. Jo, rychle .... jedna krize za druhou a závěrečný kopec si bere ze svalů víc, než jsem chtěl a v mysli se začíná honit myšlenka, že jsem letos opravdu nenatrénoval a že i prohra může být pro těla výhra do budoucna. Ale hlava velí Pokračuj!

Kontrola, to je vysvobození. Sedám na lavičku (chyba!), dám si pivo a něco málo k jídlu a "jde se dál". Ale cítím, že to nebude snadné, Běh nejde a každý krok je utrpením. Do kopce jdu pomalým krokem a v duchu propočítávám, že musím udržet 6 km/hod, abych se vešel do limitu. Jenže poslední kilometry byly ještě pomalejší. Pak s hrůzou zjišťuji, že nemohu ani z kopce. Pro stehenní svaly je každý dopad utrpením a třísla nohu jen pošupují po zemi, místo aby jim dodávaly svižnost. Když opouštím silnici a ponořuji se do lesa na Pohorskou Ves, mozek najednou bez mého vědomí velí Konec! Na metě 80 km zjišťuji, že poslední pětku jsem "běžel" hodinu a čtvrt. A teď nastává ten okamžik, kdy mozek začne generovat rozumové důvody, proč to zabalit. Nemá cenu je popisovat, všichni je znáte.

Do Pohorské Vsi už jen docházím a pokus o běh končí křečemi. Je tady můj doprovod a já na kontrole odevzdávám číslo a čip a sedám do auta, směr chalupa. Ještě předtím mě ale napadá se zeptat, zda bych nedostal tričko, i když jsem nedokončil. Osazenstvo kontroly mě po konzultaci ujišťuje, že ano. Tak si beru číslo i čip zpět a jedem do cíle. Tričko dostávám, dokonce zrovna v této chvíli v probíhající tombole losují i mé číslo a já dostávám běžeckou čepici. Trochu se v duchu stydím, že vyhrávám, i když jsem vzdal. 

Co na závěr? Už jak jsem potupně nasedl do auta, začal jsem litovat, zda by to přece jen nešlo. Že bych třeba došel hluboko po limitu, ale došel. Raději se ujišťuji, že možná ano, ale že by to taky nemuselo pro tělo dobře dopadnout. Víc se mi ale honí hlavou myšlenka, že jsem to měl na větvaní tras vzít doprava na devadesátku, Že by mě ten nepříjemný pytel tolik nevyčerpal a že když jsem dal nějakých 83, tak těch devadesát by tam určitě bylo. Přeci jen je hezčí se ve výsledcích objevit na chvostu "Ultra 90" než v kolonce DNF "Ultra 103". Ale zklamán vlastně nejsem. Zopakoval jsem si loňskou trasu, i když s horší pohodou a výsledkem. Bez naběhaných km to zkrátka fakt nejde. Vzhůru do dalších!

Po roce do Novohradek

Přiznávám, nechtěl jsem psát dříve, než to budu mít za sebou. Ať už s Mamutem uloveným či prchlým v dáli.

Až do konce března letošní příprava probíhala dobře, pak se zvrtla a již se nedovrtla zpět na ideální úroveň. Loni bylo dobře, že jsem netušil, do čeho jdu a nepřipouštěl si, že mamuta neulovím. Letos vím, do čeho jdu, jak na to jsem .... a mamutovy šance přežít letošní rok jsou vyrovnané. Moje výhoda? Mozek mám asi menší, než on, ale vůle a sebezapření v něm je snad více.

Dopoledne jsem zasedl k PC a mapám a jal se studovat trať, abych přípravil podklady pro doprovodný tým, kde bychom se mohli případně setkat. A jak koukám do různých zdrojů a procházím trať sem a tam, tak vlastně o nic nejde. Necelých 20 km kolečko ze Stropnice do Stropnice na začátek a zbývá už jen loňská trasa. Nějaký ten kopeček kolem Dobré Vody a občerstovačka na 30 km. Pak ještě kousek a mám za sebou maraton. Vida, jak snadno jsem to proběhl (a krize nikde). Cestu do Pohoří si pamatuju z loňska, ta byla nekonečná. No co, nějak ji protrpím. Půlka! To už dám. Oproti loňsku se nestáčím doleva zpět rakouskou stranou, ale doprava a po dalších deseti přichází těžká chvíle. Snad donutím nohy zamířit na 13km okruh na jihozápad a ne se vydat na sever. Až se tady objevím znova, bude to ejchuchu a do cíle necelých 30. Jen ty nohy, ty budou naříkat. Pohorská Ves - 85, Benešov - 91 ..... Stropnice nadohled. A do limitu ještě nějaká minuta chybí! Kéž se dočkám těch endorfinů, které se tady rozletí po celém těle.

Porušil jsem své vnitřní předsevzetí, že napíšu až po. Ale ta jednoduchost, s jakou jsem tu trasu dnes proběhl a nic nebolí, mi vlila zase trochu více víry do duše. A to jsem sdělit musel. Možná ani ne jiným, ale sobě.