Račických 100+

Ráno u Vltavy mlha a teploměr slabě nad desítkou, na obrátce v račické veslařské aréně příjemných slunečných 20 stupňů.

Poslední volný den před nástupem do školy testuju novou koloběžku na oblíbené trase Praha - Mělník a dále. Tentokrát to točím v Račicích. Jelo se příjemně a nakonec z toho bylo 123 km. Až na tu mouchu pár set metrů před domovem, která využila mého nádechu pusou a vletěla dovnitř. Ze dvou možných tunelů si vybrala místo zásobovacího ten ventilační. Pár rychlých kucknutí a zase byla venku. Připomněla mi toho potápěče, o kterém psali nedávno na internetu. Prý ho spolkla velryba a pak ho vyplivla. On přežil bez následků. Jestli i moucha, to nevím.

Trasa

Mlhavé ráno u Vltavy.

Slunečné předpoledne u račické veslařské arény.

 Člověk si má dělat radost

Ve sklepě se uvolnilo místo - posunul jsem zahálející elektrokolo sestře. Tak proč volný prostor nezaplnit novou koloběžkou a neudělat si radost.

Po Vodňanském kaprovi jsem si prohlížel na webu závodnější stroje a když to Halka viděla, poznamenala: "Vídím ti na očích, že si pořídíš novou." 

"Ne, ne," já na to. "Jen se koukám." A neuplynulo moc času, a jel jsem do Brandýsa vyzkoušet jejich Kickbike Mark I. Pár kilometrů kolem Labe a bylo rozhodnuto. Druhý den znovu do Brandýsa, tentokrát již pro nový stroj. 

Z Brandýsa do Prahy to není tak daleko, ale když už mám ten nový zázrak, vezmu to oklikou přes Mělník, aby to dalo stovku. Zpočátku kolem Labe mlha, ale nakonec z toho byl horký den.

Pocitově jede nový stroj dobře. Oproti GT, na které jsem najezdil tisíce kilometrů, je váhový rozdíl poznat. Nedokážu říct, že by byl Mark rychlejší, ale zdá se mi, že se tolik nenadřu. Nejvíc mám ten pocit v kopcích. Kdo ví, jestli je to radost z nového stroje nebo skutečnost. Čas ukáže.

V každém případě, endorfíny jsou tady a nový stroj doma.

Trasa

O vodňanského kapra očima turisty

Přes dvacet let se pohybuji na stupátku spojujícím dvě kolečka. Doma i v cizině projel hodně tras a vystoupal na hodně kopců. Mé první 12" Mibo, na kterém jsem projel i Glossglockner Hochalpenstrasse, dnes slouží synovcovým dětem a mě teď vozí po silnicích GTéčko a v terénu Cross Fixka. Nikdy jsem se ale nezúčastnil žádného koloběžkového podniku. Až nyní, v šedesáti, jsem si řekl, že nadešel čas vyzkoušet, zda jsou na koloběžkových závodech "turisti vítáni". Musím konstatovat, že ve Vodňanech na Vodňanském kaprovi určitě ano.

Na 14. srpen hlásily předpovědi týden předem přijatelných 22 °C. Realita onoho dne byla tropické vedro. Není to ideál, ale v podstatě mi to nevadí.

Ráno ve Vodňanech koukám na závodní stroje a říkám si, jestli se stojánkem na svém GT a ortlibáckou brašnou na řídítkách jsem na správném místě. Ale vlastně mi to je jedno. Stejně jako před léty na běžeckých ultramaratónech jsem si chodil zaběhat a ne vyhrávat, i dnes jsem se přijel hlavně projet. Ale tuším, že stejně jako kdysi mi to nedá a z projížďky se stane v mé hlavě závod se sebou samým. A skutečně se pak na trati pokouším tady tuhle rovinku zrychlit, tenhle kopeček ještě nevzdat a vydupat až nahoru, tenhle sjezd zaujat postoj zdálky připomínající aerodynamický. No prostě zase místy blázním, i když převážně zůstávám věrný svému zažitému tempu.

Startovní pole se rychle trhá. Vím, že nemá cenu své tempo přizpůsobovat někomu jinému. Občas chvíli s někým jedu, ať už na dohled nebo s ním, ale jízda je to vesměs individuální. Navíc nemusím přece vidět, jak se někdo na svém stroji jednou odrazí, zalehne a pak mě míjí a ujíždí, zatímco já kmitám nohama co to dá.

Trasa krásná. Tahle místa neznám a obzvlášť úsek po druhé kontrole nabízí neskutečné horské scenérie. Kopečky příjemné i výživné, a to jak nahoru, tak dolů. Obě občerstvovačky perfektní a do vlastních zásob ani nemusím sáhnout. Takže celá ta má brašna, kterou s sebou vezu, je zbytečná.

Trasa perfektně značená, ale stejně nakonec ve Vodňanech přijíždím do cíle z druhé strany. Už se znám, takže vím, že aspoň jednou zakufrovat k mým výletům nerozlučně patří.

Celou trasu dlouhou 109 km zvládám za 6 hod 22 minut. Myslím, že tak rychle jsem ještě nikdy podobnou vzdálenost nejel.  Prostě mi ta atmosféra nedala, abych nejel rychleji, než jsem chtěl. V cíli nic nebolelo, křeče v žaludku ani v nohách nebyly, takže paráda. Ale cítím, že drobný úžeh možná je.

Pokud máte strach, že na závody vzhledem ke své výkonnosti nepatříte, hoďte ho za hlavu. Nějaký si vyberte a jeďte. O vodňanského kapra vám určitě doporučuju. Miloši, díky za jeho uspořádání. 

 Z Roudnice po turistických

Pod Řípem

Terénní koloběžka přímo vyzývá k výletům terénem. Kilometry neubíhají tak rychle, občas je to pěší turistika s koloběžkou, ale vesměs pohoda.

Tentokrát vlakem do Roudnice nad Labem a po modré a červené (část poutní cesty Blaník - Říp) do Kralup nad Vltavou. Odsud podél vody do Libčic, diretisima na úholičskou cestu a z Úholiček polní variantou přes Únětice.

Trochu bloudění na silnici 616 mezi Hleďsebe 1 a 2. Odbočka ze silnice do lesa není nijak označená. Když ji najdu, nedivím se. Asi se žádnému značkaři nechtělo prodírat ostružiním. Trochu otrhán, ale ostružiny byly výborné.

Hamlouf

Celou trasu na jednu láhev vody. Otevřené hospody jsem minul s tím, že se stavím v jedné konkrétní. A ta byla ještě zavřená. Takže trochu žíznivý závěr, ale Bernardova Švestka doma v lednici to jistila.

Trasa

Hamlouf - boží muka

Jeviněveský rozcestník

 Údolím Moravské Sázavy

Mám rád koloběžkové výlety s podporou vlaku. Svým způsobem bez starostí a v pohodě. Někdy se ale nezadaří.

5:40 ráno, Praha Libeň. ''Tahle souprava nemá vagón pro kola, musíte si ho někam dát. Jiná souprava nebyla k dispozici", volá na mě průvodčí, když pobíhám po perónu a hledám svůj vagon pro kolo. 
Uf! Ještě včera večer mi apka Můj vlak řekla nebo jiného a nechala mě vytvořit si pro mě i koloběžku rezervaci. Nu což, život přináší i horší chvíle.

Koloběžka do chodbičky a jede se. Představují si vlakvedoucího, jak běhal v Praze po nádraží a hledal svou soupravu do Brna. Když ji nenašel, vzal asi jinou.

Už dlouho jsem nejel po trati, na které by se neprováděla rekonstrukce. S drobným zpožděním se musí počítat. Trpělivostí je třeba se obrnit i v okamžiku, kdy průvodčí oznamuje poruchu trakčního vedení s nepředvídatelnou délkou zpoždění. "Vlaky v protisměru mají 70 minut, nevím, jak a kdy to projedeme." Nu což, život přináší i horší chvíle.

Dnes sedím ve vlaku do Ústí nad Orlicí. Toulavá kamera mě inspirovala k výletu údolím Moravské Sázavy. Pár kilometrů k tomu přidám a uvidím. Plán je cca 90 km. Z Ústi na Letohrad, Jablonné, Lanškroun, kolem Moravské Sázavy a přes Třebovou a Ústí do Chocně.

Za Brandýsem nad Orlicí vidím známé koupaliště. Tolikrát jsem jel kolem a ještě se neokoupal. Tak dnes. Ale o kus dál zjišťuju, že tudy dnes raději nepojedu. Stavaři si z části této cyklostezky udělali obslužnou komunikaci pro rekonstrukci železnice. Bláto, voda, stavební stroje. Děkuji, ne.

8:05, Ústí, zpoždění jen 50 minut. To jde. Teď už snad vše půjde jako na drátku. Začíná pohodové stoupání po cyklotrase 18 do Letohradu. Tento úsek si mi místy připomíná údolní cyklostezky v Rakousku. Paráda. V Letohradu melounová pauza.

Následuje Jablonné a Výprachtice, už trochu kopcovitější trasa. Místy spoléhám na svou paměť místo na mapu a trochu si zajíždím.

Ve Výprachticích začíná úsek údolím Moravské Sázavy, kvůli kterému tu dnes jsem. Stále mírně z kopce, příjemná asfaltová cesta bez provozu. Příště to budu muset jet v opačném směru. Po cestě dolů se mi nechce stavět u informačních cedulí.

Občerstvení v "kontejnerovém COOPu" v Albrechticích a za chvíli Lanškroun. Odsud už je to nudnější. Možná kvůli horku, možná kvůli charakteru trati. Přes Damníkov a u Třebovic se napojuju na cyklotrasu 24. Následující úsek jsem jel už loni při výletu ze Svitav do Ústí nad Orlicí.

Svou dnešní pouť končím v České Třebové, stopař ukazuje 69 km. Ostravanem zpět do Prahy, zpoždění jen 25 minut.

Trasa

Třešnička na dortu nebyla

Osmdesátý třetí km. Sedám do auta a odjíždím do Stropnice už jen odevzdat čip. Moje nohy ztratily sílu mě unést.

Na Silvu odjíždím v pátek odpoledne v náladě těšící se. Statistika říká, že letošní příprava byla podstatně slabší než loni. I výsledek na Brdské napovídal, že to letos moc nejde. Ale v duchu jsem věřil, že se do limitu vejdu a že by to mohlo vyjít, že hlava mě tam dožene.

Po večerním semináři ještě 20 km do bohem zapomenutého lesa kousek od Pohoří ke známým na chalupu a před půlnocí konečně na kutě. Ráno o půl páté budíčke a zpět do Stropnice. Potkávám Janu, zdravím se s Honzou, vidím pár známých tváří a běžíme. 

"Něco z tebe stále vypadává," volám na Honzu běžícího přede mnou. "To budou čokolády od Slunéčka," odvětí, ale v tom davu už nemá šanci se zastavit a zvednout je.

Plán je jednoduchý. První dvacku za dvě hodiny a zbývajících 83 musím za dvanáct a půl dát, když jsem je dal loni za devět a půl. Na dvacítce mám šest minut k dobru. "Je to dobrý, plán vychází, nic netáhne, nic nebolí, běží se v pohodě ....," přemítám v duchu. Pak přijde Dobrá Voda, první horský test. Než se dostanu k metě 25 km, trvá to 45 minut. Ale pocitově stále dobré.

"Tak, a teď si dáš pátnáct pětek a zbývající tři kiláky dojdeš," ordinuju si další postup. Na třicátém prvním kilometru se ke mně přidává Jana, která spolu s Petrou, Halkou a Martinem tvoří můj skvělý doprovodný tým. Fandí po trati nejen mě, ale i celému startovnímu poli. Dokonce se prý od některých běžců dočkali výtky "Kde jste celou dobu byli?", když se deset kilometrů neobjevili a nefandili. S Janou běžíme až k Baronovu mostu, odkud se celý tým přesouvá na nedalekou chalupu na oběd, a já pokračuji dál na Pohoří. Chvíli běžím s jinou Janou, kamarádkou z Opavy. Nejen že ji to dobře běhá, ale kromě toho svým během ještě podporuje sportovní klub vozíčkárů (http://www.skvpraha.org/skv/partneri/jana-pro-nas-beha/).

Tohle je přesně ten úsek, co si pamatuju z loňska. Nekonečné stoupání až do Pohoří, ale nádherná náhorní planina a celý kraj k tomu. Nohy už neslouží jako na začátku, běh se stává toporným a v kopcích se střídá s chůzí, ale stále to jde. "Pokud nedojde k totálnímu výpadky nějaké části těla, bude to fajn," říkám si.

Kritické místo - větvení 90/103. Koukám na hodinky." Když uhnu doprava, bude to v pohodě, když doleva, tak musím udělat každou pětku za 45 minut. To půjde!" Později lituji, ale teď doleva.

Jak píše Honza na svém blogu, tak i pro mne byl tohle nejhorší úsek, který sebral svalům rozhodující sílu. Kamenitá cesta ke kontrole sice odsýpala hezky, ale cítím, že ubírá nohám stabilitu. Náběh ke křížové cestě posekanou trávou procházím a opírám se o stehna. Nahoru podél křížů ... už mám skoro strach, že jsem zabloudil, protože značení nikde. Když se opět objeví, je přede mnou prudký seběh dolů, který s obtížemi scházím na klepajících se nohou. Zpět ke kontrole, vodu do láhve a rychle dál k větvení tras. Jo, rychle .... jedna krize za druhou a závěrečný kopec si bere ze svalů víc, než jsem chtěl a v mysli se začíná honit myšlenka, že jsem letos opravdu nenatrénoval a že i prohra může být pro těla výhra do budoucna. Ale hlava velí Pokračuj!

Kontrola, to je vysvobození. Sedám na lavičku (chyba!), dám si pivo a něco málo k jídlu a "jde se dál". Ale cítím, že to nebude snadné, Běh nejde a každý krok je utrpením. Do kopce jdu pomalým krokem a v duchu propočítávám, že musím udržet 6 km/hod, abych se vešel do limitu. Jenže poslední kilometry byly ještě pomalejší. Pak s hrůzou zjišťuji, že nemohu ani z kopce. Pro stehenní svaly je každý dopad utrpením a třísla nohu jen pošupují po zemi, místo aby jim dodávaly svižnost. Když opouštím silnici a ponořuji se do lesa na Pohorskou Ves, mozek najednou bez mého vědomí velí Konec! Na metě 80 km zjišťuji, že poslední pětku jsem "běžel" hodinu a čtvrt. A teď nastává ten okamžik, kdy mozek začne generovat rozumové důvody, proč to zabalit. Nemá cenu je popisovat, všichni je znáte.

Do Pohorské Vsi už jen docházím a pokus o běh končí křečemi. Je tady můj doprovod a já na kontrole odevzdávám číslo a čip a sedám do auta, směr chalupa. Ještě předtím mě ale napadá se zeptat, zda bych nedostal tričko, i když jsem nedokončil. Osazenstvo kontroly mě po konzultaci ujišťuje, že ano. Tak si beru číslo i čip zpět a jedem do cíle. Tričko dostávám, dokonce zrovna v této chvíli v probíhající tombole losují i mé číslo a já dostávám běžeckou čepici. Trochu se v duchu stydím, že vyhrávám, i když jsem vzdal. 

Co na závěr? Už jak jsem potupně nasedl do auta, začal jsem litovat, zda by to přece jen nešlo. Že bych třeba došel hluboko po limitu, ale došel. Raději se ujišťuji, že možná ano, ale že by to taky nemuselo pro tělo dobře dopadnout. Víc se mi ale honí hlavou myšlenka, že jsem to měl na větvaní tras vzít doprava na devadesátku, Že by mě ten nepříjemný pytel tolik nevyčerpal a že když jsem dal nějakých 83, tak těch devadesát by tam určitě bylo. Přeci jen je hezčí se ve výsledcích objevit na chvostu "Ultra 90" než v kolonce DNF "Ultra 103". Ale zklamán vlastně nejsem. Zopakoval jsem si loňskou trasu, i když s horší pohodou a výsledkem. Bez naběhaných km to zkrátka fakt nejde. Vzhůru do dalších!

Po roce do Novohradek

Přiznávám, nechtěl jsem psát dříve, než to budu mít za sebou. Ať už s Mamutem uloveným či prchlým v dáli.

Až do konce března letošní příprava probíhala dobře, pak se zvrtla a již se nedovrtla zpět na ideální úroveň. Loni bylo dobře, že jsem netušil, do čeho jdu a nepřipouštěl si, že mamuta neulovím. Letos vím, do čeho jdu, jak na to jsem .... a mamutovy šance přežít letošní rok jsou vyrovnané. Moje výhoda? Mozek mám asi menší, než on, ale vůle a sebezapření v něm je snad více.

Dopoledne jsem zasedl k PC a mapám a jal se studovat trať, abych přípravil podklady pro doprovodný tým, kde bychom se mohli případně setkat. A jak koukám do různých zdrojů a procházím trať sem a tam, tak vlastně o nic nejde. Necelých 20 km kolečko ze Stropnice do Stropnice na začátek a zbývá už jen loňská trasa. Nějaký ten kopeček kolem Dobré Vody a občerstovačka na 30 km. Pak ještě kousek a mám za sebou maraton. Vida, jak snadno jsem to proběhl (a krize nikde). Cestu do Pohoří si pamatuju z loňska, ta byla nekonečná. No co, nějak ji protrpím. Půlka! To už dám. Oproti loňsku se nestáčím doleva zpět rakouskou stranou, ale doprava a po dalších deseti přichází těžká chvíle. Snad donutím nohy zamířit na 13km okruh na jihozápad a ne se vydat na sever. Až se tady objevím znova, bude to ejchuchu a do cíle necelých 30. Jen ty nohy, ty budou naříkat. Pohorská Ves - 85, Benešov - 91 ..... Stropnice nadohled. A do limitu ještě nějaká minuta chybí! Kéž se dočkám těch endorfinů, které se tady rozletí po celém těle.

Porušil jsem své vnitřní předsevzetí, že napíšu až po. Ale ta jednoduchost, s jakou jsem tu trasu dnes proběhl a nic nebolí, mi vlila zase trochu více víry do duše. A to jsem sdělit musel. Možná ani ne jiným, ale sobě.

Jeden kopec a chuť se vrací

Jardův kopec, to je něco málo přes dva kilometry a 120 m převýšení. K tomu první jarní bouřka před startem, trochu pošmourno při běhu a déšť poté během opékání buřtů a doplňování tekutin. Co však z mého hlediska bylo nejlepší, že po pesimistické pobrdské náladě se mi vrátil optimismus a chuť běhat.

Skutečností je, že jakmile jednou člověk absolvuje nějakou dlouhou trať, jakákoli kratší je z psychického hlediska brnkačka. Po loňském Mamutu byl najednou maraton nic. Takže není divu, že po padesáti kilometrech pomalu ani nestálo za to si kvůli dvou kilometrům obouvat boty. Ale ta pohoda! Kopec nekopec, běželo to samo, nic nebolelo, dechu bylo pořád dost .... no, čas oproti loňsku horší, ale pocit výtečný. Navíc když úsilí bylo v rámci přeboru BONBONu v běhu do vrchu korunováno lahvinkou vynikající hruškové šnekovice.

Konec výmluv a skepse, vzhůru do dalších kilometrů. Ale ještě předtím se musím podělit o příhodu, kdy jsem byl skoro zralý pro psychiatra. To když jsem vstoupil do vlaku a chystal se otevřít dveře z chodby do toho velkého oddílu. Postavím se před ně, a protože to byly dveře knoflíkem ovládané, můj ukazováček pravé ruky automaticky směřuje doleva, kde onen knoflík bývá. Nic. Hlavou mi proletí bleskově stovky myšlenek od "kde sakra je" až po "že by jiný systém ovládání", když si konečně všimnu, že knoflík je napravo. S úlevou přesunu ukazováček doprava a stisknu. Ejhle, dveře se zavřely a mně došlo, že jsem celou dobu stál před dveřmi otevřenými. Trochu mi bylo divné, proč se na mě ti lidé zpoza dveří tak divně koukali a posléze i usmívali. Znovu tedy dveře otevřu, oplatím úsměv již zjevně se smějícím pasážérům a vyhledám místo k sezení. "A to sis myslel, že ta padesátka na tobě zanechala jen stopy fyzické," říkám si v duchu.

Já a ti u Chlumce

Nevím, jestli sedláci u Chlumce tušili, jak to s nima dopadne, ale já, i když jsem si to nechtěl do poslední chvíle připustit, ano. Chlumec jako Mníšek.

Tři týdny zdravotní nepohody před samotnou padesátkou, naběhána tak pětina běžného objemu, tupé a podlamující se nohy, do toho krční páteř a zuby .... to by už mohlo jako výmluva stačit, ne? 

Prvních 20-25 km jakž takž, pořád to ještě vypadalo na čas jen o něco málo horší než loni (to bylo 4:41), i když pohoda nikde. Ale pak odešlo vše včetně morálky a zbyla jen myšlenka "vzdát či doběhnout?". Protrápil jsem si to a po šesti hodinách byl v cíli. Poslední dvacítka byla spíš rychlejší chůze či hodně malátný běh.

Člověk si prožije kde co a totální výpadek formy k tomu patří. Jen teď po té zkušenosti uvažuji, zda jsem měl vůbec jít na start. Jak poznat tu hranici, kdy dát na pocit a říct "Nestartuji". Na těle se těch 50 km takhle podepsalo víc, než by bylo zdrávo. Do cíle doběhlo zchátralé a prý vypadalo jako po mrtvici. Navíc jsou to už tři dny a stále se ne a ne dát do kupy. A Silva se blíží ....

Zmařené běhání

Ještě před odjezdem na Ženevský autosalon a následně na dva dny do Chamonix jsem už nosil v hlavě, o čem bude můj příští článek. No přece o tom, jak jsem strávil víkend v Chamonix a hlavně, jak se tam běhá. Tak jsem hezky zabalil běhací výbavu (pro jistou letní i zimní) a vyrazil.

Ženeva, to bylo pravé jaro s letními teplotami a autosalon plný lidí. Stačily dvě hodiny courání mezi auty a musel jsem konstatovat, že nohy jsou uondanější než po dlouhém běhu. Ke konci jsem nebyl schopen ani nastoupit do terénních aut, kam bylo třeba zvednout nohu trochu výš. Asi k tomu přispělo i 80 km naběhaných za předešlé tři dny a noc strávená v autobuse, ale určitě to všichni znáte - courat po městě či výstavách je vždy únavnější než běhat.

Sobota v Chamonix byla ve znamení výletu na Aiquile du Midi a vytvoření osobního výškového rekordu, bohužel v mastňáckém stylu - ne po vlastních, ale lanovkou. Myslel jsem si, že jsem celkem trénovaný, ale po vyjití 10 schodů ve 3800 metrech nad mořem jsem se cítil jak spráskaný pes, který nemůže popadnout dech. Prostě to rychlé překonání skoro třech tisíc výškových metrů bylo poznat.
Nohy stále odmítají dostat se do kondice, tak se rozhoduju dát jim ještě volno. Ale zítra určitě poběžím!

Jenže zítra musím absolvovat 3 km pěšky s batohem plným bot a najednou se ozval kotník. Už při úterní čtyřicítce trochu pobolíval a následující dny se občas ozval, ale teď zlobí moc. Poslouchej své tělo, říkám si. Místo běhu tedy sauna a pohyb jen kolem hotelu. Mrzí mě to, příležitost proběhnout se pro mne atraktivními místy je pryč. Tak se aspoň utěšuju, že si tělo užilo třídenního relaxu a že mu to určitě prospěje. I když z plánovaných 113 km zbylo tento týden jen 80.

Zvláštní čumák ...

Výškový osobák

Z hotelu jsme koukali rovnou na Mont Blanc.

Něco neběhacího

Včerra jsem koukl na facebook a našel tam zprávičku od Trailpointu, že v sobotu bude mimořádný ŠUTR. Tentokrát MasoŠutr. Asi od masopust, protože v cíli prý na každého bude čekat sekaná. No, proč to nezkusit, když to mám skoro za rohem. Stejně bych šel běhat, takhle na to aspoň nebudu sám.

To jen na úvod, aby ten příspěvek aspoň trochu odpovídal názvu mého blogu. Nyní to neběhací, o co jsem se chtěl podělit. Kamarád Josef publikoval na fcb hezkou hlášku. Cituji:

"Ve zprávách říkali, že by každý, kdo vyrazí na cesty v tomhle počasí, měl mít s sebou řetězy, lopatu, deku, rozmrazovač, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo .... No, vypadal jsem ráno v tramvaji jako blbec ..."

Přiznám se, že už dlouho jsem se tak nezasmál. Začal jsem navíc uvažovat, jestli se to týká i situace, že vyrazím na cesty běhat. Ani nedomýšlet! Co míváte v takové situaci s sebou vy?

A ještě jedna zpráva dnešního dne, tentokrát se týká hromadných mailů. Dostal jsem následující:

Ahoj všichni, kdo máte mobily!!!!
Byl jsem dnes celý den pryč a po návratu domů jsem měl na mobilu 8 nepřijatých hovorů z čísla *420 477 100 111*. Protože to začalo být hodně podezřelé, začal jsem pátrat po telefonním čísle na internetu a narazil jsem na diskusi, kde si lidé stěžují,že jim číslo volá taky pravidelně. Když telefon zvednou, hovor se automaticky přeruší, nicméně ve vyúčtování na konci měsíce mají tzv.dárcovské volání 1 min za 100 Kč. Prosím, toto číslo si někam všichni napište a když se objeví na mobilu,tak *nezvedat*!!!!! Sprostě a drze vás okrade o 100 Kč. Během doby, než jsem napsal tento mail, zvonil ještě dvakrát. PROSÍM POŠLETE TO DALŠIM KAMARÁDŮM A ZNÁMÝM. 

Nedalo mi to a obrátil jsem se na lidi v oboru sběhlé, zda je to vůbec možné. Zde je jejich odpověď:

Na tom čísle jsou čtyři firmy, všechny s pochybným názvem. Nevím, jestli je možné, aby se něco takového dělo, každopádně, kdyby se něco takového stalo, operátor by měl uznat oprávněnou reklamaci, protože to pro tebe není odchozí volání. Když chceš mít jistotu, tak to neber.

A poučení? Žádné mě nenapadá. Snad jen "Když chceš mít jistotu, běhej!"

Mrzne. Vyběhnu?

Běhat či neběhat v těchto mrazivých dnech, toť otázka, na kterou odpovídají renomovaní doktoři i populátoři běhu a vždy přitom trochu vztyčí prst. Přátelé, co si budeme my běžci povídat. Důvod, proč nejít běhat, jsem schopen si vycucat z prstu za jakéhokoli počasí. Ať už je mínus dvacet, plus třicet, déšť, vichřice či fujavice. A kdo je zkušený běžec, najde si důvod k neběhání i za ideálního běžeckého počasí. Co se tím snažím říct? "Vše je v náší hlavě. Přečti si rady moudrých, ale ignoruj je a řiď se svými pocity!"

U mě to funguje tak, že kouknu na teploměr a oblohu a zjistím, že dnes mě tam nikdo nedostane ani za pytel sušených Jánošíků, jak říkává bratranec. Jenže za chvíli už to se mnou šije, někde zpoza rohu vykoukne trenýrkový plán, jak pro změnu říkává 12HD, a už mám na sobě proti své vůli část běžeckého. Teď už není cesty zpátky a za chvíli se nohy boří ve sněhu a do plic se žene mrazivý vzduch. V těchto chvílích se ukazuje, jak příjemné a zdravé je běhat jako lama. To člověk běží tak pomalu, že to udýchá nosem, který jak známo vzduch ohřívá a do plic tak nepřichází mrazák, ale jen chlaďák. Prý. Je třeba tomu věřit a bacily tě nenapadnou. Takže žádná fitka a hurá do mrazu. A za ušetřené stovky se příhlaste třeba na Silvu.

Nicméně nějaké stinné stránky ten mráz taky má, vím to z vlastní zkušenosti. V mrazu jsou totiž i kameny na běžeckých stezkách tvrdší než v létě, kdy jsou rozehřáté teplem. A když se střetne minus dvacetistupňový tvrdý kámen s plus třicetišestistupňovým měkkým palcem, výsledek je jasný. Palec prohraje a zmodrá tak, že mu vadí i pouhý dotek ponožky. A teď Shakespeare raď. BE (hat) OR NOT TO BE (hat)? "A" je správně.

PS: Pokud si někdy nalomíte žebro, vězte, že za deset dní se s tím již opatrně běhat dá. A za tři týdny naplno.

Na pověry přece nevěřím ...

... nebo si je spíš nepřipouštím a padesát let jsem na ně netrpěl. Jenže dneska si osud při vybírání obětí vzpomněl i na mě.

Ráno si tradičně měřím tepovku a ta je o deset nad normálem. "Kruci, že bych to včera tak přehnal?" 

Ani si toho nejsem vědom. No, dnes mám stejně volno, pátek třináctého a já jedu na pohřeb kamarádovi. Na běhání dnes čas nezbude. Nebo že by mi tělo chtělo říct, zůstaň celý den v posteli, nikam nelez, nic dobrého tě nečeká?

Vstávat a vzhůru na nádraží. Kopeček před domem trochu klouže, tak raději opatrně. Nejdřív autobus, pak tramvaj a pak .... den skončil. Na mokrých schodech tramvaje ztrácím balanc a prásk, rána do lokte následována ránou do sedacího svalu a ihned na to úder do zad, který vyrazil dech a zatměl před očima. S nadávkami se podvědomě rychle zvedám, aby mě řidič nepřehlídl, nezavřel a neodvezl na další zastávku. Chvilku trvá, než jsem schopný se úplně postavit a dalších pět minut vypadám jak opilý bezdomovec bezvládně se klátící na ulici. Záda neuvěřitelně bolí, šok vyvolává pocity závratí a bolest břicha. Vše kolem je rozmazané a malý mozeček se ne a ne zkoordinovat se zemskou gravitací.

Po prvotním šoku, kdy už jsem schopen se potácet rovně, byť s bolestivou grimasou v obličeji, se derou na mysl praktické záležitosti. "No s tímhle nemůžu cestovat hodinu vlakem a pak trávit čas na pietním aktu." Je mi líto, ale nohy automaticky směřují zpět na zastávku a po půlhodině jsem zase doma. Hezky to přišlo k sobě a žebra o sobě dávají vědět.. Jestli to bude probíhat jako tenkrát, když mi pod kolo vběhl pes, tak mě čeká týden spaní v křesle a minimálně tři týdny bez sportu. Jako na potvoru zrovna dva dny poté, co jsem se přihlásil na Silvu a zkonstatoval, že to chce trochu v tréninku přidat, abych těch 103 dal.

Děj se vůle boží, červen je snad ještě daleko. Snad se vám dnes pátek moc nečernil.

TŘI DNY POTÉ
...  jsem přece jen skončil u doktora.

"Tak na tu bolest máte nárok. Ale je to dobrý, to nalomené žebro vám žádné vnitřní orgány neohrožuje. Spát v polosedě, mazat, klid a za šest týdnů jste zase v pořádku."
"Pane doktore, jsem vášnivý, i když jen rekreační, běžec. Nešlo by to nějak urychlit?"
Jeho úsměv ve tváři mluvil sám za sebe: Ti blázniví sportovci, co si jen myslí? Že se kvůli nim postaví příroda na hlavu a že do dvou dnů se ze všeho vyléčí?
"Však uvidíte sám, ona vás bolest nenechá," odpoví diplomaticky. Asi má pravdu. A kilometráž půjde pěkně do háje.

Předvánoční ŠUTR

″A vzorky cukroví s sebou,″ objevilo se v komentářích k Michalově pozvánce na předvánoční ŠUTR. Že nakonec budu jediný, kdo ho přinese, mě tedy nenapadlo. No nic, ty tři kilometry z domů na start s krabičkou cukroví v jedné ruce a petkou s ionťákem v druhé se daly přežít.

Jinak proběhnutí to bylo víc než příjemné. Matně vzpomínám, jestli jsme někdy běželi kousek po rovince. Asi ano, ale pro všechna ta nahoru a dolů těch pár rovinatých metrů zůstalo zapomenuto.

Jak Michal sliboval, protáhl nás zákoutími Šárky, kam člověka běžně nohy nezanesou. Nějakých 16 km i se zastávkami trvalo 2 hod 10 min. I počasí ukázalo svou vlídnou předvánoční tvář – při startu pár vloček, trochu vítr, později jasno. Sice chladno, ale takové teplé chladno. Oproti předešlému dni prostě pohoda.

Ten předešlý den, to zase byla jednou zkouška vůle. Obléknu se, že vyrazím oběhnout oblíbenou trasu, kouknu z okna a ono ejhle prší. A teď to začalo. Hledání výmluv. Ještě musím udělat tohle, ještě tamhleto …. půl hodiny odkládám vyběhnutí. Podotýkám, že plně oblečen. A když umývám hrnek a talíř od snídaně, připadám si v čepici jako idiot. Asi to znáte všichni.

Pak přijde ta chvíle, kdy je třeba se rozhodnout.

″Přece nebudeš hodinu a půl moknout, svlíkni se a počkej, až to přestane.″

″Dneska to nepřestane, nehledej výmluvy a běž!″

Béčko vítězí. Přesně v duchu pravidla při odpovídání na otázky typu a, b, c. Kdysi jsem absolvoval půlroční stáž v Americe a první hodina patřila vyplňování testů. Co dělat, když neznám odpověď a jak najít tu pravděpodobně správnou. A poslední pravidlo znělo: Nevíš, dej B. Od těch dob jsem se mnohokrát přesvědčil, že to kupodivu funguje.

Tak tedy B. Jdu běhat. První poryv větru a sprcha hned za domovními dveřmi mě málem zažene zpět, ale stačí přežít 500 větrných a deštivých metrů loukou a schovat se do lesa …. a najednou klid. Vítr jen v korunách stromů, déšť, to jsou jen mírné kapky propadnuvší korunami, dech se ustálil a vše je paráda. Po kolikáté se znovu a znovu přesvědčuji, že nejhorší je vyrazit, pak už je to paráda. A stejně vím, že brzo zase budu bojovat sám se sebou, zda jít či ne.

Tak ať i ty vaše boje dopadají dobře.

Křest pod Mumlavským vodopádem

Pardubičtí otužilci mají hezkou tradici - každý rok vyrážejí do Krkonoš k Mumlavskému vodopádu, kde křtí nové členy a překřtívají ty zasloužilé, tak zvané starožitnosti. Letos jsme křtili již potřicáté a takhle to viděl fotoaparát.

V Pardubicích ráno po sněhu ani památky, ale v Krkonoších již zimní idylka.

Někteří vstávali špatnou nohou. Pak museli vzít zavděk dvěma pravými botami případně jednou vlastní a jednou manželčinou. Na prožitku z ledové vody se to prý ale nijak neprojevilo.

Křest je třeba důstojně  oslavit, takže v duchu známé písně "vstup jedna lampa". Jen když teď koukám zpětně na tento obrázek tak nevím, jestli jsme místo šampusu nepili pivo (viz text v horní části).

Dozor nad důstojnou konzumací byl svěřen sklepmistrovi.

Vzhůru do plavek a pak do vody. Eskymo patřilo k předchlazení organizmu.

Mimochodem ten nejmenší uprostřed brečel, že nemůže jít taky. Rodiče mu slíbili, že za rok mu už plavky vezmou.

Proslov předsedy před přesunem z tepla srubu U Lišáka, který nám jako každý rok poskytl zázemí, do chladných vod Mumlavy.

Cestou k vodopádu se na nás nabalili náhodně procházející turisti, kteří nevěřili svým očím.

Tady již přicházíme na místo činu.

Nejdříve je třeba vydenzifikovat křtitelnici, která rok zahálela. Šampaňské je velice vhodný dezinfekční prostředek.

První křtěnec. Nejdříve si musel přinést v kýblu vodu z řeky, kterou byl následně pokřtěn z křtitelnice. Držen dvěma pochopy, zatímco třetí mu vhazuje za plavky hroudy sněhu.

Pak mohl konečně vstoupit do chladivých vod a projevit nefalšovanou radost.

A další si odbývá svůj křest ....

... i radost.

Pak už můžeme do vody všichni. Tam to šlo, protože po namrzlých kamenech jsme tam byli rychleji, než jsme chtěli. Mimochodem, voda měla -1 stupeň.

Bez lana se dostli ven jen jedinci, kteří mají na botách přísavky. Ostatní museli vzít za vděk lanem.

Rychle zpátky do srubu a něco na zahřátí.

Např. grog hřeje ruce, vnitřnosti i duši.

Guláš mají U Lišáka vynikající. Jenom naštve, když organismus malého dítěte neudrží obsah útrob na svém místě a ten skončí ve zmíněném guláši.

Následná kulturně-společenská zábava celou povedenou akci zakončila a po krátkém úplňkovém večerním přesunu k autobusu byl 30. křest pod Mumlavským vodopádem prohlášen za ukončený a řidiči byl vydán pokyn k přesunu do Pardubic.

Náhodná procházka

K napsání tohoto zamyšlení s nic neříkajícím názvem mě inspiroval příspěvek Běžícího Stínu (http://kamazmenohydonesou.blogspot.com/2011/12/tluste-zadky-v-pousti-se-mnou-beze-mne.html). Popisuje závod, který se běží, cituji: ... "ve smeru automaticky pracky, (washing machine cycle) tedy jednou po smeru hodinek, pak proti, pak zase po smeru, pak zase proti, diky cemuz neustale potkavate vsechny ostatni ucastniky a muzete se seznamovat, ci kontrolovat konkurenci." Geniální myšlenka. A mě hned napadá, jak by asi vypadal tzv. Brownův závod. Jen si to představte:

Brownův pohyb je náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu. Tato podmínka by se při závodě dala splnit například tak, že závod bude uskutečněn jen v případě deštivého počasí nebo zimní inverze, kdy je ovzduší plné plynů.

Brownův pohyb je limitou náhodné procházky. Náhodná procházka je v matematice a fyzice užívaná formalizace intuitivní myšlenky provádění náhodných kroků. Každý další krok, obvykle stejné délky, je učiněn náhodným směrem. Někdy je také nazývána chůzí opilce. Jak by se to dalo aplikovat na náš závod? Co takhle třeba běžet na omezeném prostoru - na louce, v lese .... Prostor by nesměl být moc velký, řekl bych přiměřeně počtu účastníků, a byl by vyznačen mlíkařskou páskou. Vhodná by byla třeba pastvina pro krávy, kde by se dalo ušetřit za mlíko - elektrický ohradník by jeho funkci bohatě zastal.

Při Brownově pohybu se molekuly neustále srážejí, přičemž směr a síla těchto srážek jsou náhodné, díky čemuž je i okamžitá poloha částice náhodná. Rychlost Brownova pohybu je úměrná teplotě prostředí. Znovu zpět k našemu závodu: Pokud by chtěl pořadatel dosáhnout rekordních výsledků, musel by v našich podmínkách pořádat závod v tropických slunečných dnech. Pro hobíky bych volil spíš vlídné jaro a pro semtamběžce a semtampobíhače zimní období, kdy by rychlost všech bez ohledu na výkonnost byla poměrně nízká a slabší jedinci by tak nebyli handicapováni vůči natrénovaným borcům.

Principem Brownova pohybu je srážení se částic. To znamená, že jednotliví běžci do sebe neustále narážejí a v duchu Běžícího Stínu mají tak příležitost k seznamování se a vedení společenské konverzace. (Některé městské maratony již pomalu princip Brownova závodu začínají aplikovat, hlavně po startu.) Vskutku závod vhodný pro běžeckou komunitu, která je zaměřena spíše samotářsky. A tím srážením se se dostávám k poslednímu důležitému bodu - jak by se měřil čas a stanovovalo pořadí. Aby bylo možno prohlásit závod za Brownův závod, bylo by to trochu technicky náročnější. Účastníkům by se neměřil čas, ale počet srážek. Každý účastník by musel být vybaven čítačem srážek. Při běžném závodu se při konstantní délce trati počítá čas, který je veličinou proměnou podle kondice zúčastněných jedinců. Zde by se při konstatní ploše a konstatním čase pro všechny účastníky počítal počet srážek, který by se tak stal veličinou proměnou podle kondice jedinců.

Napadá vás ještě další vylepšení? A nechtěl by se organizace někdo ujmout? Rád se zúčastním.

Svatojanská dvacítka aneb sliby se mají plnit

Nejen během živ je běžec. Proto BONBON pořádá každoročně přebor oddílu v bowlování, kde se probere vše od aktuální formy a bolístek až po nejbližší závody. Letos jsme kouleli koule na Ladronce. Mělo to trochu vadu na kráse, protože výsledky, které nám provozovatel na závěr vytisknul, byly zmatené a neúplné a bowlovací přeborník BONBONu tak nemohl být vyhlášen. Nicméně akce se vyvedla. 

Ještě než odcházím, domlouváme se na Svatojanské dvacítce - Šolim mě vyzvedne v sobotu u mecáče.
V sobotní ráno si chystám věci a koukám na web, jak mi jede autobus a vybírám ten, co k mecáči přijíždí minutu před dvanáctou. Sraz je ve dvanáct. V poklidu dodělávám poslední přípravy, když tu o čtvrt na dvanáct najednou záblesk poznání v hlavě - nedohodli jsme se na dvanáctou, ale na půl! Rychle chytnout dřívější bus a smska, ať na mě patnáct minut počkají. Počkali, kluci hodní.
V Berouně nacházím základní školu a jdeme se nahlásit.
"Hele, tohle číslo já nechci," říká Šolim, který se zapisuje přede mnou. "Vem si ho ty, já si vezmu to další." Tím pádem se 98 stává mým číslem a on si bere hezkou 99. Ale zřejmě je trochu nevyspalý, protože si ji na hruď připíná jako 66 a teprve po decentním upozornění z ní dělá to správné numero.
Nakonec se nás tady v našem oddílovém tričku s nápisem na zádech "Běžecký oddíl neambiciózních běžců" setkává šest. Když se o náš oddíl zajímá jeden perspektivní chodec (organizátoři umožnili start i chodcům), zaslechnu od organizátora poznámku: "To je taková parta, do které když se chceš přihlásit, musíš podepsat prohlášení o neambicióznosti a neperspektivnosti."
Start a tradičně volné tempo. Minule mě Šolim ve finiši porazil a tak jsme se před startem ještě popichovali, jak to bude teď.
"Dobře víš, že Bonboni nezávodí, ale běhají pro radost. Takže tě porazit nemůžu. Ale poběžím tak, abych ti v cíli mohl podat horký čaj a nemusel jsi ztrácet zbytečně čas jeho hledáním," slibuju mu.
Příjemná trať za trochu větrného a chladného počasí se táhne podél Berounky do Srbska, na 5,5km obrátka, kousek zpátky a pak lesem stoupání až do Svatého Jána. Zpět k Berounce a proti proudu zpět do Berouna. Sice se to jmenuje dvacítka, ale skutečná délka je 17,8 km.
Naše dvanáctikilometrové volné tempo nás zanechává někde v třetí třetině startovního pole čítajícího přes stovku běžkyň a běžců. Po pár kilometrech intenzivní pocit chladu ustává - tělo se konečně dostalo na provozní teplotu.
Po obrátce v Srbsku trochu přidáváme a posunujeme se dopředu startovním polem. Už dlouho před druhou obrátkou ve Svatém Janu potkáváme čelo závodu, před náma je spousta lepších, ale my si běžíme se svým úsměvem a znovu trochu zrychlujeme a předbíháme. Našemu aktuálnímu třináctikilometrovému tempu by se mnozí smáli, nicméně nám kondice vyšší rychlost neumožňuje.
Seběh zpátky k Berounce a poslední kilometry proti proudu. V jednom padesátimetrovém skopečku využívám gravitace a pouštím to. 

"Jak jsi mi tam o těch deset metrů utekl," říká pak v cíli Šolim, "tak jsem si říkal, že trochu přidám a doženu tě. Jenže běžím minutu, dvě ... a vzdálenost stejná. Pak začala narůstat a už to nešlo stáhnout, přestože jsi byl pořád nadohled."
"Vždyť jsem ti slíbil, že ti podám v cíli ten čaj, tak jsem musel trochu přidat," popichuju ho.
Poslední kilometry běžím sám a k rychlejšímu tempu se již nepřinutím. Výsledný čas 1:22:17. Dobrý? Špatný? Je jaký je.
A pointa na závěr - po vyhlášení výsledků přichází slosování startovních čísel a tombola. Ale zřejmě to pořadatelé podcenili a málo dali na vědomí, protože zůstává již jen pár jedinců. Na jednu výhru připadá zhruba pět čísel, jejichž majitelé tu již dávno nejsou.
"A teď si představ, že vylosujou to číslo, co jsem ti přenechal při prezentaci," povídá Šolim. "Určitě ti tu cenu nepřenechám," opáčím, "pamatuješ, že minule jsem ti přenechal pro kluka adidasky, co jsem vyhrál. Takže dnes si tu cenu nechám."
V tombole zůstávají poslední dvě ceny - dámské a pánské hodinky. Tahá se jedno číslo za druhým a nikdo se nehlásí. Až najednou je šťastným výhercem bonboňák Honza., který si bere pánské hodinky. Poslední cena osaměla. Snad deset čísel bylo taženo a dáno bokem. Všichni jsou již nervózní a chtějí to ukončit.
"Devadesát osm! Je tady?"
Kouknu na Šolima a "vidíš, je to tady. Kdyby sis ho nechal, šel jsi tam ty. Teď jdu já." Beru hodinky a tombola končí. Určitě mi budou slušet, jen ten řemínek nechce a nechce obejmout zápěstí.

Lhotecká Kaštanka

Otvírám web na behej.com a vyhledávám propozice ke Lhotecké Kaštance.

"Sakra, tam snad běhají čeští černoši, to musí mít úroveň!" říkám si při jejich pročítání. No posuďte sami, (řekl by Jára Cimrman, kdyby popisoval dobré počasí): Délka trati - 15 km. Traťový rekord mužů - 24:31. Traťový rekord žen - 28:27. Co tam proboha se svým tempem 12 km/hod budu dělat já?

Přesto v sobotu ráno sedám k Šolimovi do auta a mrazivým ránem jej naviguji do Lhoty. "Tam to je perfektní," říká mi cestou. "Těch koláčků a buchtiček, to uvidíš," a významě pozvedává oči. Při prezentaci mu dávám za pravdu. Stoly se opravdu těmito pochutinami prohýbají.

Po jejich okouknutí jdem okouknout i venkovní teplotu, která se poměrně rychle díky zářícímu slunci zvedá na přijatelnou hodnotu, a volíme lehkou oděvní variantu. Ještě na patnáct minut hodně lehké rozklusání, odčerpání přebytečných tekutin a start je připraven. Pouštíme pár aut, traktor .... a jsme vypuštěni.

Běží se dvě kola po 7,5 km. Zpočátku do kopce. Stačí sto metrů a jsem téměř na chvostě, vždycky mi trvá, než chytím dech. Tentokrát asi deset minut. Šolim běží kolegyálně se mnou a když mu řeknu, že už ten kyslík, co tady v okolí ukradli, konečně někdo vrátil, pomaličku přidáváme.

Močový měchýř se hlásí o slovo a já koukám po nějakém smrčku vědom si toho, že minimálně minutovou zdržení pak už určitě nedoženu. "Ale přeci nenechám Šolima tak snadno upláchnout!" a tak nutím svěrače nepustit to do kalhot.

Kopec, kopec, kopec. Abych nebyl příliš dramatický, spíš jen stoupání. Pak se to konečně zlomí a zbytek kola je už jen zvlněný, prudkým seběhem zakončený profil. Postupně předbíháme pár běžců před námi, ale držíme si své tempo. Svěrače drží.

"Tamtu bílou slečnu/paní před námi musíme dát", říkám mu někde ve 3/4 prvního kola. Předbíháme další, ale bílá paní před náma si drží své tempo, které je pro nás poměrně solidní. A z kopce ještě nějakou sekundu nabírá.

"Třicet šest třicet šest, chlapci," hlásí časoměřič při průběhu prvního kola. "Něco pod pět minut na kilák," vyměňujeme si poznatky. "To by šlo, ne? V tomhle terénu ..." Svěrače stále drží.

Ve stoupání předbíháme dalšího, ale mezi námi a bílou paní běží ještě jeden. A mezera zůstává. Už ji asi nedáme, ale nešť. Stoupání má výhodu, že tělo se pořádně prohřálo a pravděpodobně obsah močového měchýře odpotilo a ulevilo tak svěračům.

V seběhu to pouštím a nechávám Šolima za sebou. Na rovince ale opět zvolním a on mě dobíhá. Vzájemně nám tempo vyhovuje, přestože se občas vzdálenost mezi námi trochu zvětší. Ke konci zase trochu zrychlím a sbírám asi rozhodující náskok. Sice nezávodíme, ale vzájemná rivalita nám ke konci nedává na výběr a dere se na povrch. Bílá paní nám již zmizela.

"Nezapomeň, že je to předseda klubu a že nechtěl nic za benzín," ozve se najednou cosi uvnitř. "Nech ho doběhnout!" A aniž bych chtěl, nohy tak činí. Leč jeho závěrečné tempo z kopce, pár set metrů před cílem, se najednou prudce zvýší a já nestíhám. Dovlávám do cíle sekundu za ním. Hodina jedenáct padesát čtyři. Ubezpečujeme se, jací jsme borci a vzájemně se špičkujeme, kdo jak koho nechal a kdo kde komu nestačil a proč. Jízlivé kamarádské poznámky končí až nekompromisním povelem k odchodu na občerstvení.

Ta fotka hovoří sama za sebe. Sladké, to já můžu. Spíš bych řekl, že moje tělo nic jiného nevyžaduje. Tady však po pár soustech smutně konstatuji, že žaludek to po patnácti kilometrech nebere a přestože oči by ještě pokračovaly, nejde to. A co je nejsmutnější, v tombole jsme zase nevyhráli. Snad příště.

Pověsti nelhaly.

O pohár rektora ČZU

Je těsně po závodě. Osprchován sedím u PC a marně vzpomínám, kdy jsem naposled běžel nějaký závod. Po troše pátrání zjišťuji, že to bylo někdy v červnu, více jak před čtyřmi měsíci. Takže zase dnes. Vynechat tenhle závod prostě nešlo, na start to mám z domů asi 100 m.

Byl jsem zvědav, jak se mi poběží. Moc toho naběháno není a všechno hodně volným tempem. V pondělí a úterý jsem si to dával dvoufázově - dopoledne běh 8 respektivě 13 km a večer fotbal případně basket a dvacítka na kole. Plánoval jsem, že těhle šest celých šest kilometrů poběžím volně, nohy jsou ztuhlé a nechce se jim. Ale v duchu cítím, že to tak stejně nebude. A taky že jo. Po startu se tep rychle dostává nahoru a tam vydrží po celý závod. Běží se dobře, ale stejně cítím, že běhací manko je znát. To potvrzuje i výsledný čas s průměrem 4:40 na kilometr. Při našem vnitřním bonbonním závodě první odpadá Martin - musí si odskočit a to ho tak rozhodí, že si ihned po aktu podvrtne kotník a do cíle dokulhá. Přetahuji se Šolimem, který jde dva kiláky před cílem přede mne a já cítím, že dnes na něj nemám a ani to nezkouším. Zbývá asi pět set metrů, mírné krátké klesání a já to pouštím. Setrvačností ho opět předbíhám a dělám si malý náskok. Ale po pár vteřinách poznávám nepoznané - nikdy se mi nestalo, že bych při běhu zvracel. Tady to najednou přichází bez varování. Už si hledám tichý koutek, ale ještě poslední pokus to hlubokým dýcháním rozehnat. Heuréka, pomohlo. I tak raději zvolňuji. V dáli už je vidět cíl, držím své tempo a jsem připraven trochu zrychlit, kdyby mě Šolim předbíhal.

Dobíhá dvě vteřiny po mně. "Jsi někde padl na nos, že ti teče červená?" ptám se ho. "Ale ne, jen jsem si odfrkl a bylo to."

"Kdybych věděl, jak jsi handicapován, určitě bych tě nechal vyhrát, ale tebe by to stejně netěšilo, viď", popichuju ho. Ještě chvilku se špičkujem, kdo to kdy zase komu nandá a pak už se loučíme.

Doma to znovu vše v duchu prožívám a jsem rád, že jsem běžel. Tohle závodní hecování mi chybí, sám se k rychlejšímu běhu nedonutím a nohy pak zbytečně leniví. Závodní atmosféra je přinutí ke změně rytmu a aspoň to mají pestřejší.

Otužilci ovládli bednu

V sobotu ráno přemítám, co na sebe. Venku jsou dva stupně, mlha. Mě čeká něco přes deset kilometrů na kole na start dnešního 5. ročníku Běhu bez hodinek. Takového trochu jiného závodu, kdy nevítězí nejrychlejší, ale ten, kdo nejlépe odhadne svůj dosažený čas. Všichni odevzdají svá časoměrná zařízení do úschovy k pořadatelům a vyrazí na cca 8 km cross pražskou Šárkou.

Takže co na sebe a do čeho se pak převléct? Jestli slunce mlhu prorazí, bude teplo. Jestli ne, nebude. Nakonec to nějak vyřeším, do batohu pár věcí běhacích, termosku a "dopedel!" (zkrácenina cyklistického povelu "do pedálů a do sedel"). Na start dojíždím tak akorát, abych se stihl zaprezentovat, převléknout a prohodit pár slov se spoluběžci Bonbony i jinými. Ještě krátký proslov předsedy o pravidlech a START.

Loni jsem si předepsal, že trať zaběhnu za 43:14, jestli se nepletu. Přešvihl jsem to o 23 sekund a bral bank. Zde musím podotkout, že tento závod svými finančími odměnami překonává některé mnohem profesionálnější. Ze 30 Kč startovného jde do banku dvacka a vítěz bere vše.  Loni jsem se sice o první místo dělil s vránou Sárou, ale té Evžen odhadl její čas horší, než já ten svůj. Takže i když jsme se oba netrefili o 23 sekund, já byl rychlejší. A to dle pravidel rozhodlo. Letos se mi nějak běžet nechce, lépe řečeno chce se mi jen volně klusat, takže si nechávám zapsat 50 minut. Hned si ale říkám, jestli nebudu muset jít občas krokem, abych se do toho trefil. Jsem zvědav, jak to letos odhadnu a jak hluboko se propadnu startovním polem čítajícím 55 běžkyň a běžců.

Slunce nízkou oblačnost netrhá, ale na chlad není pří běhu pomyšlení. Někdo volně-povídavým, někdo rychle-dýchavičným tempem ukrajuje oněch 8200 m rozdělených do dvou stejných kol. Nahoru a dolů a pořád dokola. Po prvním kole mám pocit, že by to chtělo trochu zpomalit. Odskočím si vyprázdnit se a kopečky chodím krokem. Jsem někde v zadní části pole, i když zdaleka ne na konci. Každý si nasadil to svoje tempo na odhadnutý čas. Blíží se cíl a já nevím, jestli mám přidat nebo zvolnit. Raději to neřeším a dobíhám stejným tempem. Koukám časoměřičům přes rameno a s údivem zjišťuji, že dosažený čas je 55:12. Kdybych se držel pravidla, že do cíle se má finišovat, mohl jsem se umístit líp. 

Výrazné zlepšení oproti loňsku, ve které jsem vůbec nevěřil. Třeba to bude na bednu aspoň v rámci přeboru Bonbonu, který se při tomto závodu vyhlašuje nezávisle na celkových výsledcích. Rychle trochu čaje, ochutit jej pravou bonboňáckou šnekovicí (= hruškovice), dát si sladký sponzorovaný crossaint i hruškovici jen tak.

"Běžkyně i běžci, prosím o pozornost, vyhlásíme výsledky," dí předseda a již předčítá. Mých 12 vteřin stačilo na třetí místo v absolutním pořadí i třetí místo v poháru Bonbonu. První tři byli Bonboni, ovládli jsme zkrátka námi pořádaný závod. Když si to pak zpětně uvědomuji, tak závod ovládli otužilci. Všichni tři se totiž občas potkáváme v Brániku při noření se do zimní Vltavy.

Ještě každoročně se opakující debata stavěči trati versus závodníci. "Určitě to muselo být delší, znám své tempo a takhle pomalu jsem nikdy neběžel," tvrdí mnozí, kteří zůstali za svými odhadnutými časy. "Ale my to měřili nezávisle třemi GPSkami, čemu jinému bys měl při stavění trati věřit?" oponují traťostavěči. "No jo, ale přeci ..."

Ještě se dovídám, že kolega Bonbon, který se v těchto dnech snažil dobýt Everest, se již vrací domu bez dosažení cíle. Skončili prý kousek pod vrcholem. Ale vrací se ve zdraví.

"Tak zítra v deset u mekáče", loučím se se Šolimem. "Naběhnem zase na pravidelné nedělní výběhy!"

No neseřadili se hezky vedle sebe?

Otužilci ovládli bednu. Petr Novák se netrefil o 5 sekund, Václav Pátek o 10 a já o 12. Velikost hruškovice je nepřímo úměrná rozdílu.