Pětiprsty nemám, ale ....

Trochu je provětrat, než vyběhnou.

... i já se rozhodl vyzkoušet něco, o čem se dnes hodně píše - odpružené boty versus návrat k přírodě. Já bych to spíš nazval návrat do dob před dvaceti a více léty. Matně si vzpomínám, jak jsem tenkrát běhal v adidaskách či pumách, v nichž byla vzdálenost pata-zem podstatně menší, než je tomu dnes u bot prodávaných jako běžecké. Žádné tlumící systémy, ať už je různí výrobci nazývají jakkoli. Kupovával jsem tenkrát maratonky, ty byly fajn, i když těžko k sehnání. Asi jako vše. Nepamatuji si, že bych míval nějaké výraznější problémy s koleny či patami. Spíš ne než ano. Ale abych byl objektivní, možná to bylo i věkem. Dnes je tělo přece jen o pár křížků opotřebovanější a k problémům náchylnější.

Netroufám si tvrdit, jestli éra tlumících bot přišla do našich krajů s revolucí nebo prostě jen v té době vtrhla na trh celosvětově. V každém případě devadesátá léta znamenala přechod od adidasek (které stejně z trhu zmizely) k čím dále více propracovaným botám. Vyzkoušel jsem pár značek, asi nejvíce jsem kupoval a dodnes kupuji Adidasky. Prostě mi sedí. Adipren vzadu i vpředu a na víc jsem nekoukal. S velikostí 47 si člověk často moc nevybere a nemůže si vyskakovat.

Zda vzrůstající vzdálenost pata-zem a dle výrobců tlumící materiály zabránily nějakým zraněním, to nevím. Kolena mě občas pobolívala, patu jsem si občas taky obrazil a i ty kyčle se někdy hlásily ke slovu. Ale nikdy nic vážného. Kdoví, jaké by to bylo zůstat u botasek. Možná bych neběhal tolik po patách, jako jsem celou dobu běhal, ale byl bych nucen více využívat špičkový systém. Nicméně léta plynula a člověk vlastně ani jiné boty než tlumené koupit nemohl. Každý rok lepší a lepší, až se někdy vkrádala podivná myšlenka, proč jsem si ty minulé dva roky ničil svá chodidla a nohy v něčem, co přece nemohlo fungovat, když teď výrobce zase vrhá na trh něco nového a úžasného. A za rok zase ... a zase. Přitom se mi dobře běhalo v pět let starém modelu, který vlastně byl stejně out jako ony botasky. Business a zdravý rozum. Proto mě celkem potěšilo, když se rozvinula debata o návratu k přirodě. Sice nesouhlasím úplně s tím, že vše bylo špatně, že díky sofistikovaným botám mi krní klenba a různé svalové partie a že se vlastně boty pružičky podepsaly na mé chabé nožní klenbě. Vlastně ani nevím, jestli ji chabou mám či ne, jsem s ní spokojen. Netrápí mě. Mám obavy, že pokud bych si jí dal odborně vyšetřit, byla by shledána problematickou a byla by na ni vržena nějaká odborná léčba. Děkuji, ne. Já se cítím zdráv a pak by tomu tak určitě nebylo. Neb jak praví doktoři: není zdravého člověka - je jen nesprávně vyšetřený pacient.

Zpátky k tématu. Čtouce všechny ty články o běhání naboso a v pětiprstech a o fantastických pocitech, řekl jsem si, že to taky zkusím. Vždyť občas jsem někde po louce či v lese bosky pár metrů překonal a pravda, nepříjemné to nebylo. Spíš příjemné.

Boty pětiprstky nemám a zatím o jejich pořízení ani neuvažuji. Svých deset či dvacet kilometrů naboso taky nepoběžím, ale vyhrabal jsem ve sklepě boty dobře uložené, pořízené před takovými sedmi léty. Výrobce netuším a i ten jejich název nic neříká - Mustang. Tenkrát koupené na běžnou turistiku, ale nikdy jsem v nich moc nechodil. Zmasírován přesvědčováním výrobců, že musím mít boty řádně odtlumené, abych neměl problémy, jsem Mustangy povětšinou ignoroval. Sofistikované nejsou vůbec. Žádná tlumící vrstva, jen semiš a podrážka. Tak proč si v nich nezaběhat? Jsouce trochu obavář a po přečtení rad jiných, že v pětiprstkách či naboso je třeba běhat zpočátku jen drobné dávky, vyrazil jsem v nich napoprvé jen na cca 20 minut absolvovat pár kopečků v lese. Žádné enormní nadšení, ale je fakt, že nohy samy běhaly víc špičkově. Na druhou stranu, do kopců se ani jinak nedá. Ale napodruhé nebudu troškařit a když test, tak pořádný. V plánu mám dneska dvacítku, tak šup do Mustangů.

 

Takhle běhají Mustanzi do kopce ...



 

... a takhle po rovině.

Abych se nestresoval tempem, nechávám doma sportester i hodinky. Poběžím na pohodu. Terén převážně lesní a polní cesty, někdy měkké, jindy udusané, sem tam kousek asfaltu. Pocitově je dopad na patu trochu tvrdší, než jsem zvyklý, ale není to tak hrozné a při běhu to pak ani nevnímám. Snažím se běžet víc stylově, dopadat někde v půlce chodidla a kolíbkou se posouvat dopředu. Chce to jen trošičku na to myslet a ono to jde poměrně dobře. Ale dvacet kiláků to neuhlídám a pak se vracím ke svému patnímu stylu. Žádný rozdíl v únavě nohou či bolesti některých partií necítím.

Bohužel si už tělo nepamatuje, jak běhalo před dvěmi či třemi křížky, abych to mohl srovnat. Jediné srovnání mohu dělat Mustangy versus Adidasky aneb tlumit či netlumit. Osobně bych to vyhodnotil na remízu. Aspoň v tuto chvíli. Kdo ví, co by to se svaly udělalo, kdybych tlumení zavrhl a běhal teď jen v obyčejných keckách. Ale teď je to fakt remíza. Na zítřejší dvacítku se vrátím k Adidaskám. Nicméně Mustanzi, zdá se, se přihlásili o slovo a určitě je budu občas větrat. Zdají se být favority pro příští závody do nějakého kopce. Jednak se to běhává v lese, jednak to jsou krátké vzdálenosti, a navíc oproti tlumeným botům jsou lehčí a nemusím tím pádem toho do kopce tolik táhnout. Ale ty tlumené boty opravdu zatím nezavrhnu. Přece nebudu měsíc před Mamutem měnit zvyky a nepoběžím ho v něčem jiném, než jsem zvyklý. Jedno však vím jistě. Až budu zase někde koukat po běhacích botech, určitě bude můj zrak hledat i obyčejné běžecké kecky a budu se snažit mít ve skříni zástupce obou druhů.