Po čtvrtečním závodu Komořany-Čihadlo si měřím druhý den ráno tepovku. Čtyřicetosm. Hmm, normálně to je 38-40, něco asi nebude ideální. Je fakt, že i po vstanutí tělo ví, že si včera dalo samo do sebe. "Poslouchej své tělo," zní známá pravda. "A řiď se ranní tepovkou," zní pravda podobná. Tak raději vypouštím dnešní šestnáctku a dám si pauzu. V sobotu taky pauza, ta je podle plánu. "Aspoň mi ty dva neběhací dny přivodí chuť na nedělní šedesátku," uklidňuji se. Sice tak kilometráž Milošova plánu nedodržím, ale nakonec není to poprvé ani naposled, poslouchám zkrátka své tělo a rady chytrých týkající se ranního tepu.
Šedesát jsem nikdy neběžel ani nešel. Ale nějak si to nepřipouštím, že by šlo o něco spešl. Padesát jsem si zkusil před dvěma týdny a i když jsem měl tehdy pocit, že bych nedal ani o metr víc, přece jen jsem tu padesátku pojal jako závod a dnes to bude jen trénink, žádné honění. Žádné časové rekordy, vždyť jakýkoli čas bude vlastně osobák. A není třeba si laťku nastavit hned napoprvé vysoko :-)
Pro jistotu se rozhoduji pro strategii "dva běhy". Vždy v neděli v deset běháme s kolegy z Bonbonu v Šárce, takže ten pravidelný běh bude první část a pak si dám ještě jeden svůj.
V devět ráno vybíhám směr Šárka. Do ledvinky dvě prázdné půllitrové petky - v jedné koncentrát Unisportu, v druhé prášek Isodrinxu. Na prvních deset km žádnou vodu neberu, v mekáči na srazu obě petky naplním a budu tak mít pití na dalších osmnáct. Přidávám jeden Powerbar. To musí na prvních 28 km stačit. Před vyběhnutím ještě lehká snídaně - do kefíru zamíchat dávku T-mealu od Nutrendu a k tomu kousek bábovky. Kefír mi problémy při běhu nikdy nedělal, věřím, že nebude ani dnes. Ráno je celkem chladné, tak ještě rychle do ledvinky šusťákovku.
Sotva vyběhnu, spustí se déšť a šustka putuje na tělo. Po pár minutách ji ale znovu sundávám. Běží se dobře, nebe se trhá a po 55 minutách mám první desítku za sebou. Dočerpávám dle plánu vodu v mekáči a čekám na kolegy. Přichází jen Vítek. Miloš jede dnes na závody do Železnice. Nikdo další se neobjevuje, ale doprovází nás Mirka na kole.
Dáváme oblíbený okruh, takže běžíme spolu 11 km. Vítek drží své tempo lehce pod pět minut na kilometr. Tuším, že to pro mě není vzhledem k celkovému dnes plánovanému objemu ideální, ale co, těch 11 to s ním vydržím a pak si půjdu svým tempem. Když se loučíme, dám si Powerbar a dobíhám zbývajících sedm kilometrů domů. První dvacetosmička za 2:41 plus dvanáct minut čekání u mekáče na výběh, takže lehce pod tři hodiny.
Doma znovu do jedné petky Unisport, do druhé Isodrinx. Mezitím jeden Birel do žaludku a opět kefír s T-mealem a kousek buchty. Do mošny Power Bar, Voltage Energy Cake, trochu mixu vloček s buráky a hrozinkami a padesátku na občerstvení po cestě. Šestnáct minut zdržení a opět vybíhám. Propocený nátělník jsem vyměnil za suchý a větrovku nechal doma, protože nebe se vybralo a je teplo. Jen ten opalovací krém jsem zapomněl. A samozřejmě i Magnes Life, který jsem chtěl pro jistotu proti křečím. První se podepsalo na spáleném čele, druhé unavenýma tříslama.
Druhá fáze mého běhu je rovinatá, podél Vltavy. Ta první byla zvlněná. Nohy zatím nebolí, Country rádio vyhrává do sluchátek, běží se fajn. Probíhám Stromovkou a přebíhám na pravý břeh Vltavy. Teď nekonečná rovina do Řeže. Je to únavné, ten zvlněný terén byl přece jenom lepší. Probíhám čtyřicátý kilometr a ani mi nepřijde, že budu mít za chvíli za sebou maraton. Hlava je připravena na šedesát, takže maratonskou vzdálenost ani neregistruje. Ale cítím, že voda nevystačí. Přece jen dva litry plus jeden Birel bude asi málo. A fouká.
"Vltava se kroutí, tak to nebude foukat pořád proti," utěšuju se. Bude. Vítr je evidentně mrcha a žene se údolím věrně kopírujíce jeho zákruty. "Zpátky to bude lepší, nezoufej."
Obrátka v Řeži, to jest nějakých 48 km na kontě. Voda došla, jídlo taky a nohy to "oceňují" únavou. Třísla se ozývají. "Při ultra vždycky něco bolí," říkávají ti zkušení. Moc mi to sice nepomůže, ale je to asi fakt. Naštěstí stále se dá běžet. Od třicátého kilometru jsem naběhl na pravidelný desetiminutový rytmus - když stopky ukazují celých deset minut, přecházím na cca třicet vteřin do schůze, při kterých se napiju a najím.
S otočkou v Řeži opravdu přišel i konec protivětru. Sice mám občas dojem, že stejně fouká zase proti, ale převážně mě popohání do zad. Po asi patnácti minutách mě zaujme cedule lákající k občerstvení U Hastrmana. Je rozhodnuto. Zhruba pětiminutový oddech, kdy do sebe kopnu další Birel a zajím ho tatrankou, vlil tělu nových sil. Ještě požádám o natankování vody do petky a s povznesenou myslí se vrhám do dalších kilometrů. Třísla přestala bolet. Paráda. Ale asi jen na dvacet minut, pak se ozvou znovu. Běh je však o poznání svižnější. "Co do toho Birelu jenom dávají?"
Za Klecánkama potkávám dva běžce v protisměru. Potkal jsem jich dnes mnohem víc, ale tihle dva mě zaujali. Jeden běží na boso, druhý s batůžkem. Nebo že by ten, co běžel bos měl i batůžek? Už ani nevím. "Jestli taky neběží svou šedesátku podle Miloše," bleskne mi hlavou. Pak mi ale dojde, že naboso asi přece jenom ne. Pokud ano, smekám před nim. Tenhle okamžik mi, ani nevím proč, vlije další sílu do běhu. Navíc tento úsek cesty je vydlážděn velkými balvany, kdo zná, ví že se tu neběží zrovna dobře. Jenže kupodivu mě to nějak samo přinutí po těchto balvanech běžet po špičkách a ejhle, ono to jde a je to fajn. Pak opět asfalt a za chvíli již přivoz v Sedleci. Paráda! Po cca deseti minutách čekání, které využívám k protažení, se převážím na druhou stranu a zbývá mi poslední kilometr a půl. Do kopce. Rozběhnutí je hodně krušné, ale po pár metrech to opět jde a obávaný kopec lesem a loukou nahoru na Suchdol ke svému vlastnímu údivu skoro vyletím. Vzpomenu si na Štefanův blog, kde v posledním článku zmiňuje, jak miluje tyto ultramaratonské závěrečné sprinty. Teď mu rozumím.
Mačkám stopky a čas se zastavuje na 5:59:50. Nutno podotknout, že jsem stopky zastavoval, když jsem čekal u mekáče na výběh s kolegy, pauzoval doma, dával si Birel U Hastrmana a čekal na přívoz. Takže musím připočíst dalších 46 minut. I tak jsem s výsledným časem 6:46 spokojen. Představuje to zhruba 6:45 min/km či 8,9 km/hod. Ustanoven osobák. A kupodivu po sprše a troše občerstvení se tělo cítí výborně, jen po chvilce sezení se hůře rozhýbávají achilovky a třísla, ale jde to.
Další meta zdolána. Jsem zvědav na další týdny Milošova plánu, jestli ještě přijde něco delšího nebo teď už jenom těch 85 km při Mamutu.
Žádné komentáře:
Okomentovat