Pražský běh Šárkou

V neděli ráno po Pražské relativní desítce se scházíme se Šolimem u mekáče k pravidelnému proběhu. Mám už za sebou deset kilometrů, počasí pochmurné, nohy těžké. Jsem vybaven jídlem i pitím na čtyřicítku, ale začínám tušit, že to dnes nebude ono a že plánovanou trasu podstatně zkrátím v duchu hesla ″naslouchej svému tělu″.

″Vítek esemeskoval, že dnes s ním nemáme počítat. Asi to včera po PRDu ještě někde natáh a přetáh. Kdybych ti neslíbil, že přijdu, tak dnes taky neběžím,″ říká Šolim na uvítanou.

″Já jsem na tom úplně stejně. Neslíbit, že přijdu, taky tady nejsem,″ opětuji jeho slova.

″Když tady ten dlouhonožec není,″ pokračuje Šolim, ″tak nepoběžíme tu jeho oblíbenou trasu, ale dáme si to hezky lesem a loukami.″

Zúčastnivší se Bonbóni

″Ale volně,″ nabádám ho. ″Fakt mi to nějak dnes neběží.″

Ani nevím, kudy mě to táhl. Nechal jsem se vést a po několika nalevo doprava dolů nahoru zpět jsem ztratil orientaci. Což je u mě nakonec běžný jev, přestože původem kartograf. Hodnotíme včerejší relativní desítku a kujeme plány na příští rok, jak to ještě vylepšit.

″Mám přislíbeno, že soudků může být, kolik budeme chtít. I píp a kelímků. Jen sehnat více organizátorů, to bude největší problém,″ glosuje Šolim trhaným hlasem včerejší předčasné vypití zásob. Stejně přerývavým hlasem v rytmu tuberáka, který nemůže popadnout dech, mu v nejprudším stoupání odpovídám: ″Někoho (uf) seženeme (uf na druhou).″ A k tomu se z nebe spustil liják. Pak ještě vášnivě diskutujeme termín na příští rok a zvažujeme, zda se to bude krýt s Pražským maratonem či ne.

″Vlastně se to nedá posunout ani dopředu, ani dozadu. Vždy se to bude s něčím tlouct,″ komentuje již plynule Miloš (bodejť by ne, když běžíme z kopce). ″Týden po nás má Feňo svůj Velikonoční běh,″ dodává.

″Velikonoční? Na konci května? Blbě slyším nebo to je nějaký fór?

″Ne, ne. On to byl kdysi velikonoční běh, ale pak to posunul na konec května a název tomu nechal. Mimochodem, je to za týden v sobotu, nechceš si přijít zaběhnout?″

A tak jsem v sobotu v deset ráno na stadionu Aritmy připraven ke startu na dvacet kilometrů. Předcházel tomu trochu sportovně nepovedený týden. Zmiňovaný nedělní společný běh jsme ukončili asi po jedenácti kilometrech a já to pak ještě při běhu zpět domů zaokrouhlil na 28 km a tím skončil. Víc to nešlo. Tu relativní desítku den předem jsem běžel skoro na maximum, zkoušejíce, co vydržím. Předtím v pátek jsem si taky dal rychlejší úseky a předešlý týden ″promarodil″ s rýmou a nachlazením a neběhal. Po PRDu a nedělním běhu v pondělí fotbálek, kdy si nedokážu odpočinout a lítám sem tam (kde není technika, musí být aspoň pohyb). Úterní šestnáctka byla celkem utrpení a ve středu ráno tepovka zvednutá o sedm tepů nad normál. U mě jasný indikátor, že tělo chce vypnout. Tak s těžkým srdcem vynechávám středeční i čtvrteční běh a jdu až v pátek. Jedenáct kilometrů, při kterých nohy sice nebolí, ale vůbec to neběží. ″Za dva týdny máš běžet Mamuta a ty jsi v takovém srabu,″ říkám si. Nu což, dva týdny budu už jen udržovat tělo v nějakém běhacím režimu, ale co jsem do teď nenatrénoval, to už nedoženu. Lehké výklusy, žádné trhání rekordů.



Start dvacítky (jen pět běžců)



A přesně v tom duchu chci běžet tuto dvacítku. Nemám obavy z toho, že bych to nezaběhl, ale bojím se, abych zase nepropadl svým soutěžním záchvatům a neběžel to na plný plyn. Na startu jsem jen čtyři, z toho tři Bonbóni. Bez Šolima, ten prý už vyběhl na trať asi před čtvrt hodinou. Myslel, že se nikdo jiný nepřihlásí a tak vyrazil se souhlasem pořadatelů sólo.

Trio Bonbonu (Honza Míšek, Milan Vokáč a já) spolu s ještě jedním běžcem (po prvním kole to zabalil) vyráží na dva desetikilometrové okruhy. Desítka startuje až půl hodiny po nás, tam je účast podstatně větší.

Rozbíháme to volně, tempem 10-11 km/hod. Nikdo z nás nevypadá, že by chtěl dnes závodit. Asi po dvou kilometrech se trochu odpoutávám. Za chvíli mě dobíhá Milan a spolu absolvujeme v podstatě celý závod. Kolo za 55 minut, tempo mi vyhovuje, dneska chci pálit tuky a ne trénovat. Milan prozrazuje, že za týden běží maraton v kanadské Otavě, tak to bere jako poslední proběhnutí se, protože za pár dní odlétá.

″Já to druhé kolo zvolním, půjdu tak 6 minut na kilometr,″ říká Milan po tom prvním, ″tak si klidně utíkej svým tempem. I tak jsem rád, že jsi mě až sem táhl.″

″Mně to tak vyhovuje, ve dvou to lépe ubíhá.″ Asi 3 km před cílem se ale přece jen na chvíli loučíme a já trochu zrychlím. Poslední kopec do Vokovic a poslední metry k Aritmě.

″Tady jsem snad v prvním kole neběžel,″ honí se mi hlavou. Mysl se nějak zamyslela a zjišťuji, že jsem někde mimo trať. Tak první odbočkou doleva pak doprava … a zpátky na trať se dostávám v okamžiku, kdy přibíhá i Milan. Posledních sto metrů finišuje a předbíhá mě.

″Promiň, ale já vždycky finišuju,″ omlouvá se mi v cíli, že mě předběhl.

Máme to kolem hodiny a dvaapadesáti minut.

″Ty nevíš, kdy se startuje,″ s hraným naštvaným tónem se zdravím v cíli s Šolimem, který si již pochutnává na pivu. ″Když já myslel, že poběžím sám, tak jsem vyběhl dřív. Ty jsi běžel taky dvacítku? Sakra, tak to zase nevyhraju!″

″Neboj,″ konejším ho. ″Běžel jsem spolu s Milanem, takže pokud tě někdo porazil, tak první bude on. Ale my to vyklusávali skoro dvě hodiny. A na trati je ještě Honza.″

″Tak to jsem vás porazil, mně se běželo výborně a mám to za hodinu jednačtyřicet.″

Zatím již probíhá vyhlašování výsledků a pak tombola, kde vyhrává skoro každý. Já boty adidas, prý od Vietnamců, velikost osm. To mi je k ničemu. Nabízím je běžecké obci, ale nikdo je nechce. Asi se stydí a je jim to blbé. Nakonec se domlouvám se Šolimem, že když je neudám, vezme si je pro syna. Pak ještě vyhlášení dvacítky. Na bedně tři Bonboni, každý vyhráváme štangli nějakého salámu.

Od přítomného fotografa si necháváme udělat bonboňáckou fotku, domlouváme s jiným kolegou možnost nechat udělat spolková trička … a pak už na kolo a domů. Předtím ale ještě dohoda, že za týden se sejdeme na Dobývání Dívčích hradů. Dva kiláky do kopce v rámci běhů Kopce.