Po Brdské stezce následoval celkem oddychový týden. Ne, že by tělo potřebovalo velkou regeneraci, ale nějak se to sešlo, že v pondělí následoval jen hodinový fotbálek (celou dobu jazyk na vestě a stejně jsme prohráli - to je pak houby regenerace) a přes týden zbyl čas jen na kolo (rovinatá dvoustovka) a koloběžku
(zvlněná čtyřicítka).
"Nu což," říkám si, "aspoň budou síly na Krušovický soudek." Byli jsme domluveni s Milošem, že v neděli na něj vyrazíme.
Poctivě jsem si připravil batůžek s věcmi a vyhledal spoj. Trochu mě dostalo, že musím vstávat v neděli už v šest ráno, ale když jsem to slíbil, tak to přece nevzdám.
"Ahoj, člověče, já jsem chytl nějakou virozu a není mi dobře, tak nejedu," ozve se Milošův hlas v telefonu v neděli krátce poté, co jsem vstal, posnídal a chystal se na autobus. Ještě napůl rozespalý, najednou v hlavě vyhýbka a bleskové rozhodnutí. "Samému se mi nechce. Než cestovat za dvacítkou, byť určitě hezkou, a
trávit čas v busu, tak si ještě schrupnu a dám si ji v okolí domova."
Od myšlenky nebylo daleko k činu. Zřejmě jsem přišel o hezký závod, ale uklinňuji se výmluvou: "Jak se znám, zase bych běžel naplno a to teď nepotřebuji." Trénink netrénink, jakmile přijde závod, neudržím nohy ani dech na uzdě a přes všechna předsevzetí, že jsem si to přišel užít a trénovat a ne závodit, běžím co to dá i nedá. Takže místo soudku jen dvacet známým terénem.
Pondělky jsou v plánu vždy volné, ale já je vyplňuji fotbálkem. Tentokrát jsme nehráli, tak aspoň na půlhodinku kopce. V úterý dvacítka, ve středu znovu. Ta středeční nějak nesedla, "ještě že čtvrtek bude jen šestnáctka."
Ve čtvrtek ale můj zrak padl na termínovku a koukám, že se večer běží v rámci pražských kopců závod Komořany-Čihadlo. Že by???
"Jenže v neděli máš v plánu šedesátku a ten závod určitě nepojmeš tréninkově," varuje mé obezřetné já. "Budu se šetřit," odpovídá to druhé. "Vyjde to nastejno - trochu svižnější pětka do kopce nebo pohodová šestnáctka."
Večer už sedlám kolo a na rozklusání si dávám něco málo přes dvacet cyklokm do Komořan. Prezentace, rozklus .... abych měl před samotným startem tep aspoň trochu zvýšený, jinak se po startu zahltím.
Ještě že jsem se z toho rozklusu vrátil dřív. Chtěl jsem tak 3-5 minut před startem, ale byl jsem zpět, když hodinky ukazovaly 17:50. A místo prezentace téměř vylidněné. Já bláhový netušil, že start je necelý kilometr dále. Tak rychle tam. Nakonec zjistím, že jsem stejně nemusel zas tak spěchat, že má kategorie startuje až 18:10. Nezkušený zajíc zkrátka zůstane zajícem.
Pokorně si stoupám na konec startovního pole. Nechci vpředu překážet těm rychlejším, stejně vyrazím pomalu. Trať neznám a odhaduji, že těch 5 km bych mohl dát tak kolem 26 minut. V prvních řadách před sebou vidím běžce, který byl na Jardově kopci cca 15 sekund přede mnou. "Zkusím se ho držet, dokud to půjde, a až to nepůjde, tak půjdu já."
Start. "Příště se drze tlač dopředu," říkám si pár vteřin po výběhu, když přední řady mizí v dáli a já na relativně úzké lesní cestě nemohu davem moc dopředu. Přece jen bych trochu rychleji běžet chtěl, ale předbíhá se těžko. Kdo ví, třeba to zase je lepší k tomu, abych se nezahltil.
Vzdálenost na mého vyhlédnutého "vodiče" se ale během pár vteřin změnila z pěti metrů na startu na nějakých 50-70. Snažím se k němu dostat, ale prostě to nejde. Vidím, že jeho tempo by mi vyhovovalo, ale tu vzdálenost ne a ne stáhnout. Ani ve stoupání, ani na rovince.
Koukám na hodinky. Po pár minutách se tep ustálil na nějakých 163-165. "A už zase blázníš, to je pěkný trénink a užívání si," pochlebuje se mému sportovnímu já to já tréninkové. Má pravdu, protože vzhledem k mému tepovému maximu nějakých 170 je aktuální tep dost vysoko. Ale kupodivu to jde. Nohy nebolí, dech je rychlý, ale OK. Kontroluju čas. "Ještě 20 minut, no těpic." Pak už jen sedmnáct, patnáct ... pořád zbývá hodně. Zrychlit moc neumím, ale běží to celkem fajn. "Cca deset minut, vydrž ještě deset minut. Už jsi za půlkou" A pak se to už jen krátí. Předbíhám a deru se trochu dopředu, ale poslední dvě minuty už toho má tělo dost a jsem i předbíhán.
Cíl. Zastavuji stopky pár vteřin po 25. minutě. Mám obavy, že zrovna takhle bych se na svou první šedesátku, byť tréninkovou, kterou chci za tři dny běžet, připravovat neměl. Že bych se musel takhle vyšťavit ... uvidíme zítra.
Seběh dolů po zelené značce. Teprve teď si vychutnávám krásu sytě zeleného lesa a okolní přívětivé krajiny. Trasa opravdu hezká. Po cestě dolů dáváme řeč s jednou spoluběžkyní. Slovo přijde na Bonbon, že byla na Běhu bez hodinek, i na Krušovický soudek. Líčí atmosféru závodu i "pivko nakonec zadarmo, i když jen Krušovice, které nemusím," říká. Až lituji, že jsem nakonec nejel. Tak aspoň jeden malý Gambrinus dole v hospodě u prezentace, převléknout, tatranku a rozinko-arašído-brusinko-kokoso-vločkový mix. Na vyhlášení výsledků nečekám, na bednu to stejně není, ale kolem toho sedmého místa by to být mohlo. Později se kouknu na internet.
Cyklodvacítka zpátky domů. "Jestli ještě nějaký kopec poběžím, tak se nasunu na startu víc dopředu. Určitě tím získám aspoň deset vteřin." Hahaha, závodník se klube na povrch.
Žádné komentáře:
Okomentovat