Jaro zůstalo kdesi na jihu a pošmourná a deštivá obloha opět přebírá vládu. Nu což, když máš za sebou letošní zimu a běhání na ledu, v mrazu, sněžení i vichru, tak tě nějakých 6 °C a sem tam kapka nerozhází. Takže hurá na první letošní závod.
Jardův kopec je zařazen do seriálu "Běhy do kopců v Praze a okolí". Navíc konkrétně tento závod je i přeborem mého domovského běžeckého Bonbonu v běhu do kopce, takže nelze se nezúčastnit.
Naběháno mám dost, ale tempem volným až pomalým a rychlost není mým šálkem kafe. Kopce nevadí, ale závodit do nich? No, uvidíme.
Tříkilometrový příklus na místo startu, prezentace ... a protože je ještě čas, tak hurá na trať. Pomaloučku polehoučku, aby se tep zbytečně neblížil do červených cifer, ale současně ať je tělo v teple. Asi ve třech čtvrtinách kopce to otáčím a stejně pomalu zpět k cíli.
"Tak třeba budu na bedně v rámci našeho přeboru," směju se v duchu netušíce, jak to běhá ostatním. Kromě Šolima je vlastně moc neznám.
Startuje první vlna juniorů a žen, tak poslední rozklus, tričko a bundu dolů a nechat jen triko na běh. Nahoru bude teplo a dolů to snad v tom chladu vydržím. Pak si na sebe navléknu aspoň suché nepropocené věci.
Start! Koukám, kde je Šolim a vidím ho před sebou.
"Tebe se budu držet a pak uvidím."
Věren heslu Miloše "když chceš být rychlý, běž pomalu" vybíhám opravdu volně a nijak mě nedeprimují všichni přede mnou. Po chvíli, kdy se trať zvedá, přejdu coby vzděláním technik k využívání gravitace. Je to jednoduché: trochu se předklonit, vysunout pánev dopředu, a nohám pak nezbývá než drobnými krůčky rychle kmitat, aby čelo nebylo poznamenáno nějakým silničním lišejem. Tuto metodu praktikuju vždy, když se vyskytne nějaký kopec a já z nepochopitelného důvodu jej nechci vyjít.
A hle, míjím jednoho, druhého, xtého. Tep je daleko v červeném poli, ale těch deset minut to musí vydržet. Pak se chytám asi šestičlenné skupinky, jejíž tempo mi vyhovuje.
"Tak nevím, polevujou oni nebo mi to prostě jen běží?" Hurá před ně.
"Předbíhám zleva ... díky." A ještě jednou, dvakrát .... přede mnou jen někde vpředu pár běžců co nevidím, ale kolik, to nemám tušení. Pak se kopec ke konci narovnává a přede mne jdou dva, tak se držím zuby nehty.
"Tahle rychlost fakt není pro mě!"
Pětset metrů do cíle, běží se lehce, ale zrychlit nejde. "Vždyť lamy takhle nefofrujou, kruci!"
Třista, sto ... závěrečný finiš-souboj prohrávám, ale stejně koukám, že v cíli se pohybuje jen nějakých pět, šest běžců.
"Tý brďo, tak to asi nebylo tak hrozné," říkám si v duchu. Pak mě někdo podává ruku a "Vyprovokoval jsi mě k dobrému výkonu, kolego." Jeden z těch, co mi to ve finiši natřeli.
Takže vlastně potěšen. Doteď ani nevím pořadí v kategorii, protože pořadatelé vyhlásili jen první tři v každé a časy jim nějak unikli. Ale se svými zhruba 10:35 na 2,2 kilometrech Jardova kopce jsem spokojen. Asi to bude tak kolem šestého místa. Vida, i to pomalé vytrvalostní běhání nakonec stačí jako dobrý trénink i na závody do kopce.
Dole na startu mě pak ještě kolega zeshora vyzývá k účasti i na dalších kopcích. Nevím. Ale nakonec, proč ne jako trénink na Mamuta, pokud bude příznivá konstelace.
Vyhlášení vítězů proběhlo a všichni jsou zvání k ohni na zahradu jednoho z pořadatelů, kde čekají buřty a pivo. Příjemné! Takové zakončení je spíš rarita než pravidlo.
 |
| Pravá bonboňácká šnekovice pro přeborníka |
Ještě před tím ale vyhlášení přeboru Bonbonu - pravá bonboňácká hruškovice pro přeborníka se stěhuje do mého vlastnictví.
"Přátelé z Bonbonu, věren našim stanovám, tímto se vám všem omlouvám, že jsem zvítězil," pronáším nezbytnou formulku při přebírání ceny. Oheň, buřt raději na syrovo (nechce se mi jíst ten černý čmoud valící se z ohně, který by se bezpochyby přesunul na mého buřta), jedno pivko a pak ještě doběhnout tři kilometry domů.Hezký trénink na sobotní Brdskou stezku. Jen ať je trochu tepleji.
P.S. Výsledková listina viz http://behycz.s3.amazonaws.com/media/files/vysledky/2011_JK_iq5W.pdf?1302984690
Žádné komentáře:
Okomentovat