.. aneb pravděpodobně nejtvrdší maraton v Evropě ... aneb něco z historie.
První polovinu roku 1999 jsem strávil v Madridu. Chvíle volna jsem trávil jak jinak než během, většinou na malém místním stadionu s 300m okruhem. Počátkem dubna jsem zjistil, že se v Madridu běží maraton.
″Když už jsem tady, musím na něj.″
Jak jsem si usmyslel, tak se stalo. Poměrně hezký a mírně zvlněný městský okruh jsem zvládl za 3:40. Jenže co čert nechtěl, v cíli jsem zaregistroval pozvánku na Alpský madridský maraton. A u toho poznámka ″Pravděpodobně nejtvrdší maraton v Evropě″, která mě asi zaujala nejvíc. Už si přesně nevzpomínám přesně, ale běžel se asi za měsíc po tomto právě absolvovaném.
V první chvíli jsem si jen řekl, že by to mohl být hezký zážitek, ale že to není pro mě. Jenže chroust v mozku začal našeptávat: ″V životě se ti již lepší příležitost nenaskytne.″
Pak jsem se ale zahleděl do podrobnějších informací a trochu mě polilo horko. Pro představu: délka přibližně 44 km, maximální nadmořská výška 2,430 m, minimální 1,688 m, celkové převýšení 4,700 m, 40 % trati se nachází v nadmořské výšce nad 2,000 m a 70 % trati představuje ″technický″ terén. A na trati vás nechají maximálně devět hodin.
Druhý den mě chuť přešla, to když jsem po absolvovaných 42 kilometrech nebyl schopen sejít ze schodů a rukama si pomáhal přidržovat nohy. Ale znáte to, brouk v hlavě si nedá říct a za dva dny jsem již posílal přihlášku. Naordinoval jsem si dva týdny bez běhu. Samozřejmě jsem to nevydržel a lehce se proklusával. Vědom si skutečnosti, že teď již nic nenatrénují, ale potřebuji si odpočinout.
Maraton se konal v místě vzdáleném cca hodinu vlakem od Madridu a pak kousek autobusem do horského střediska Puerto de Navacerada. Víkend před maratonem jsem tam vyrazil na turistiku, abych se trochu seznámil s terénem, přestože jsem neměl nejmenší tušení, kudy trať povede.
Abych to zkrátil. Den před dnem D jsem se přesunul z Madridu do hor na místo startu, zaprezentoval se a večer vyslechl přednášku pořadatelů o tom, na co máme být připraveni. Byl to teprve třetí ročník (dodnes se běhá) a organizátoři na této přednášce podávali ″povzbuzující″ informace z minulých ročníků, kdy napadl sníh a počasí bylo na hranici regulérnosti. Naštěstí tento rok slibuje opak a květnové počasí je i v této nadmořské výšce více než příjemné. Přesto máme být připraveni na bleskovou změnu počasí a možnost ″utrpení″ na trati. Pořadatelé si vyhradili právo závod kdykoli přerušit, ale případný ústup z hor si musel prožít každý sám. Nu což, jdeme do toho. Noc na velice spartánsky vybavené ubytovně na bidle s dalšími třemi v miniaturní komůrce moc klidný spánek nepřinesla, takže jsem byl rád, že je konečně ráno a já stanul na startu i s teleskopickými hůlkami. Přestože jsem absolvoval nespočetně horských túr, přece jen běh je něco jiného a já netušil, co to se mnou udělá. Věděl jsem, že z kopce mě vždy zlobí kolena, tak by hůlky třeba mohly pomoc. A určitě se budou hodit i do kopce. Potěšilo mě, že jsem nebyl s hůlkami sám a nevypadal tak jako exot. Nicméně musím podotknout, že absolutní většina běžela bez nich.
Start. Prvních deset kilometrů mírné stoupání terénem. Běží se příjemně, tělo je plné sil. Po první občerstvovačce ale začíná pořádné stoupání. Dlouhé, nekonečné. Pak prudce dolů a zase nahoru. A pořád dokola. Už si na detaily moc nevzpomínám, ale vím, že do jednoho kopce jsem šplhal po obrovských balvanech po čtyřech a dva kilometry mi trvaly snad hodinu. Občas jsem hůlky použil, občas mi spíš překážely. Posledních deset kilometrů bylo již ″skoro″ po rovině. Ale byly nekonečné. Okolní krajinu mozek moc nevnímal, škoda. Startovalo se v nějakých 1 800 m.n.m. a šlo to opravdu nahoru dolů. Když jsem se konečně dostal do cíle a čas se pro mě zastavil na 7:02, cítil jsem se jak Franta Venclovský po zdolání kanálu.
Vítěz to tehdy dal za 4:28. Z 208 účastníků, kteří doběhli, jsem se klasifikoval na 140 místě. Závod nedokončilo 71 startujících (informace čerpány z archivu na webových stránkách pořadatelů). Pro představu doplňuji, že jsem do té doby měl svůj nejrychlejší maraton za 3:25, v Praze v roce 1995. Tenhle závod se mi podařilo absolvovat hlavně díky psychice. V podstatě jsem si nepřipouštěl, že bych mohl vzdát (pokud si zrovna na nějakém krkolomném úseku nezlomím nohu). Byl jsem na to psychicky tak natěšen, že i přes tradiční ″týden problémů s chůzí ze schodů″ jsem to zvládl poměrně dobře.
Pro případné zájemce přidávám webovou adresu: http://www.maratonalpino.com/MAM/Index.htm
Žádné komentáře:
Okomentovat